12. kapitola

Rozrazím dveře a vyběhnu do uličky za divadlem. Usilovně se rozhlížím po úzkém prázdném prostoru, a když přivyknu tmě, rozeznám řadu přetékajících popelnic, rozsypané střepy a hladovou toulavou kočku – ale Damen nikde.
Klopýtám dál, vytrvale prohledávám okolí očima a srdce mi bije tak rychle, až se bojím, že mi vyletí z hrudi. Odmítám uvěřit, že tu Damen není. Odmítám uvěřit, že mě pustil k vodě. Roman je nechutný! Lže! To by Damen nikdy neudělal, aby se takhle sebral a opustil mě.
Jdu podél cihlové zdi, kloužu po ní prsty, abych udržela směr, a se zavřenýma očima se snažím naladit na Damenovu energii, volám ho k sobě telepatickým vzkazem plným lásky, stesku a obav, ale v odpověď se mi vrací jen jednolitá černá prázdnota. Potom kličkuju mezi auty, která všechna směřují k výjezdu, s mobilem u ucha mžourám do okýnek a nechávám Damenovi sérii vzkazů v hlasové schránce.
Ulomí se mi pravý podpatek, ale já jenom skopnu sandály z nohou a jdu dál. Na botách mi nesejde. Můžu si udělat stovky dalších párů.
Ale nemůžu si udělat druhého Damena.
Když se parkoviště pomalu vyprázdní a po Damenovi pořád není vidu ani slechu, zhroutím se celá upocená na obrubník, cítím se vyčerpaná a splasklá. Dívám se, jak se mi řezné rány a puchýře na nohou hned zase hojí, a přeju si, abych mohla zavřít oči a proniknout do jeho mysli – přečíst si jeho myšlenky, když už ne rovnou zjistit, kde je.
Jenomže popravdě řečeno jsem se mu nikdy nedokázala dostat do hlavy. Je to jedna z věcí, které se mi na něm líbily nejvíc. Protože byl za hranicí mých jasnovidných schopností, připadala jsem si vedle něj normální. A zrovna věc, která mi svého času připadala jako velké plus, teď jako naschvál pracuje proti mně.
„Nepotřebuješ svézt?“
Vzhlédnu a uvidím nad sebou stát Romana, v jedné ruce pohupuje klíčky, v druhé mými sandály.
Zavrtím hlavou a odvrátím zrak. Vím, že nejsem v situaci, kdy si můžu dovolit odmítnout odvoz, ale radši bych se plazila přes žhavé uhlí a skleněné střepy, než s ním nasedla do jeho sporťáku.
„Tak pojď,“ vybídne mě. „Slibuju, že nebudu kousat.“
Posbírám si věci, hodím mobil do tašky, postavím se a upravím si šaty. „Jsem v pohodě,“ ujistím ho.
„Vážně?“ usměje se a přistoupí ke mně tak blízko, divže se nedotýkáme špičkami nohou. „Protože abych byl upřímnej, nevypadáš nejlíp.“
Otočím se a zamířím k výjezdu, ani se nezastavím, když se opraví: „Chtěl jsem říct, že tvoje situace nevypadá nejlíp. Vždyť se na sebe podívej, Ever. Jsi celá rozcuchaná, bez bot, a sice to nemůžu tvrdit jistě, ale zdá se, že tě tvůj kluk pustil k vodě.“
Zhluboka se nadechnu a jdu dál, doufám, že ho to brzy omrzí, že ho já omrzím a dá pokoj.
„Musím ale uznat, že i takhle rozhozená a tak trochu zoufalá jsi pořád kočka – jestli ti nevadí, že to říkám.“
Zastavím se a navzdory svému rozhodnutí jít dál se k němu otočím čelem. Otřesu se, když zvolna přejede pohledem po mojí postavě, přičemž se pozdrží u mých nohou, pasu a prsou – v očích nezaměnitelný lesk.
„Člověk se až diví, co si ten Damen myslí, protože když se zeptáš mě –“
„Nikdo se tě neptá,“ vyhrknu a cítím, jak se mi začínají třást ruce. Musím si připomenout, že tady mám naprostou převahu, že nemám nejmenší důvod cítit se ohrožená. Navenek sice možná vypadám jako obyčejná bezbranná holka, to ale zdaleka nejsem. Jsem silnější, než jsem bývala, tak silná, že kdybych doopravdy chtěla, mohla bych ho jedním máchnutím poslat k zemi. Mohla bych ho zvednout a mrsknout jím přes celé parkoviště až na druhou stranu ulice. A nemyslete, že nejsem v pokušení to dokázat.
Roman se usměje tím svým nevzrušeným úsměvem, který funguje snad na každého kromě mě, a zpříma na mě upře ocelově: modrý pohled, s výrazem tak vědoucím, osobním a pobaveným, že: první, co mě napadne, je vzít nohy na ramena.
Ale neudělám to.
Protože všechno v jeho chování působí jako výzva, a já nemám ani v nejmenším v úmyslu nechat ho vyhrát.
„Nepotřebuju svézt,“ řeknu nakonec. Otočím se a chystám se zase přidat do kroku, cítím ho v zádech a s ním i chlad, který z něj vychází. Krk mi zezadu ovane jeho studený dech, když se Roman ozve: „Ever, prosím tě, laskavě na minutu zpomal. Nechtěl jsem tě naštvat.“
Nezpomalím. Jdu dál, odhodlaná získat před ním co možná největší náskok.
„No tak,“ zasměje se. „Vždyť já se ti jenom snažím pomoct. Všichni tví kamarádi už jsou pryč, Damen to zabalil, i uklízeči šli domů, takže tu zbývám jako tvoje jediná naděje.“
„Mám spoustu možností,“ zahuhlám a přeju si, aby už zmizel. Jen tak se budu moct pokusit zhmotnit si nějaké auto a boty a vyrazit.
„Žádnou nevidím.“
Zavrtím hlavou a pokračuju v chůzi. Tenhle rozhovor pro mě skončil.
„Takže chceš říct, že radši budeš šlapat domů pěšky, než bys se mnou vlezla do auta?“
Dojdu na konec ulice a zuřivě mačkám tlačítko na semaforu, silou vůle se snažím přimět světlo, aby přeskočilo na zelenou, a já mohla přejít na druhou stranu a zbavit se Romana.
„Nevím, jak se přihodilo, že jsme spolu začali tak nešťastně, ale je celkem jasný, že mě nesnášíš, a já nevím proč.“ Hlas má přívětivý, vstřícný, jako by vážně chtěl začít znovu, říct si, co bylo, bylo, usmířit se a tak vůbec.
Ale já nechci začínat znovu. Ani se nechci usmiřovat. Chci jenom, aby se otočil, šel někam jinam a nechal mě na pokoji, abych mohla najít Damena.
A přece to nedokážu nechat jen tak být, nepřipustím, aby měl poslední slovo. Takže se ohlédnu přes rameno a řeknu: „Moc si lichotíš, Romane. Když někoho nesnášíš, musí pro tebe něco znamenat. Tudíž není možný, abych tě nesnášela.“
Potom vběhnu do silnice, i když se zelená ještě nerozsvítila. Protancuju kolem několika závodníků, kteří chtějí profrčet na oranžovou, a cítím přitom neodbytný chlad jeho pohledu.
„A co tvoje boty?“ zavolá. „Je škoda takhle je nechat. Ten podpatek se určitě dá spravit.“
Jdu dál. Vidím ho, jak se za mnou hluboce předklání, máchá rukou v přepjatém oblouku a na konečcích prstů se mu houpou moje sandály. Pronásleduje mě jeho všudypřítomný smích, táhne se za mnou přes hlavní třídu až do vozovky.