11. kapitola

V zákulisí už je Miles obklopený rodinou a kamarády, ještě pořád má na sobě bílé go-go kozačky a minišaty ze svého posledního výstupu v roli Tracy Turnbladové z Hairspraye.
„Bravo! Byls úchvatnej!“ vykřiknu a místo objetí mu podám květiny, protože nemůžu riskovat další příval energie. Už teď jsem vnitřně tak nervózní, že sotva zvládám tu svoji. „Vážně, netušila jsem, že umíš takhle zpívat.“
„Ale tušila,“ odhrne si stranou dlouhé vlasy paruky a zaboří nos do okvětních plátků. „Už kolikrát jsi byla svědkem mýho karaoke v autě.“
„Ale takový to nebylo,“ usměju se a myslím to opravdově. Vážně byl tak dobrý, že mám v plánu zaskočit na reprízu nějaký jiný večer, který nebude tak nervy drásající. „A kde je Holt?“ zeptám se. Odpověď znám předem, ale snažím se udržovat konverzaci, dokud nepřijede Damen. „Už jste se museli udobřit, ne?“
Miles zamračeně ukáže ke svému otci, a já se přikrčím a neslyšně vyslovím promiň. Zapomněla jsem totiž, že sice svou orientaci odhalil před kamarády, ale před rodiči ještě ne.
„Neboj, všechno je v pohodě,“ zašeptá, zamrká falešnými řasami a prohrábne si blonďatě melírované lokny. „Dočasně jsem ochladnul, ale už je to pryč a vše je odpuštěno. A když už je řeč o princi na bílém koni –“
Otočím se ke dveřím, natěšená, že jimi uvidím vcházet Damena. Srdce se mi rozbuší na plné obrátky, jen na Damena pomyslím – stačí si ho představit v celé jeho úžasné nádheře – a ani se moc nesnažím skrýt zklamání, když si uvědomím, že Miles měl na mysli Haven a Joshe.
„Co myslíš?“ zeptám se a kývnu jejich směrem. „Bude z toho něco?“
Dívám se, jak Josh bere Haven kolem pasu a přitahuje si ji blíž. Ale ať se snaží sebevíc, není to k ničemu. Navzdory skutečnosti, že se s Joshem k sobě dokonale hodí, Haven je soustředěná na Romana – napodobuje způsob, jak stojí, jak zaklání hlavu, když se směje, jak drží ruce – veškerá její energie plyne rovnou k němu, jako by Josh neexistoval. Zdá se sice, že je to jednostranná záležitost, ale naneštěstí je Roman ten typ, který by ji víc než ochotně vzal na zkušební jízdu.
Otočím se zpátky k Milesovi a podaří se mi nenuceně pokrčit rameny.
„Heather pořádá večírek pro účinkující,“ sdělí mi. „Za chvíli tam všichni vyrazíme. Jdete taky?“
Věnuju mu prázdný pohled. Vždyť ji ani neznám.
„To je ta, co hrála Penny Pingletonovou.“
To taky nevím, kdo je, ale je lepší to nepřiznat, a tak kývnu, jako že jsem v obraze.
„Neříkej, že jste se tak muchlovali, až jste propásli celý představení!“ Podle toho, jak Miles zavrtí hlavou, je znát, že tak úplně nežertuje.
„Nebuď směšnej, viděla jsem to celý!“ řeknu na svou obranu, obličej mi hoří tisícem odstínů červené a vím, že mi nikdy neuvěří, třebaže je to víceméně pravda. Chovali jsme se totiž slušně a vůbec jsme se nemuchlovali, spíš jako by se muchlovaly naše ruce – podle toho, jak si Damen se mnou proplétal prsty – a jako by se naše myšlenky muchlovaly – prostřednictvím telepatických vzkazů, které jsme si posílali sem tam. Očima jsem sice sledovala celou dobu scénu, ale myšlenkami jsem byla jinde – už jsem přebývala v pokoji hotelu Montage.
„Tak jdete, nebo ne?“ chce vědět Miles, v duchu správně uhodne, že ne, a oproti mému očekávání ho to ani moc neštve. „A kam vůbec máte namířeno, vy dva? Co by mohlo bejt zajímavějšího než večírek s hercema a štábem?“
Podívám se na něj a jsem v hrozném pokušení říct mu to, podělit se o svoje tajemství s někým, o kom vím, že mu můžu věřit. Ale zrovna když se rozhodnu to vyklopit, přistoupí k nám Roman s Joshem a Haven v závěsu.
„My už jedem, nepotřebujete někdo svézt? Mám jenom dvoumístný auto, ale jeden navíc se tam ještě vmáčkne,“ kývne Roman mým směrem, vnucuje se mi pohledem a probodává mě očima, třebaže se od něj odvrátím.
Miles zavrtí hlavou: „Mě tam hodí Holt, a Ever má něco lepšího. Něco děsně tajnýho, co odmítá vyklopit.“
Roman se usměje a s povytaženými koutky úst se na mně pase pohledem. Jeho úvahy by se daly, technicky řečeno, považovat spíš za lichotivé než hrubé, ovšem to, že přicházejí zrovna od něj, stačí, aby mi z nich šel mráz po zádech.
Odvrátím zrak a mrknu ke dveřím, protože Damen by tu měl už být. Zrovna se chystám vyslat mu telepatický vzkaz, aby sebou hodil a přišel pro mě, když mě přeruší Romanův hlas: „V tom případě to musela utajit i před Damenem. Už totiž odjel.“
Otočím se, a když mu pohlédnu do očí, cítím, jak se mi sevřely útroby, a naskočí mi husí kůže. „Neodjel,“ zaprotestuju a ani se nesnažím skrývat podráždění v hlase. „Jenom šel přeparkovat auto.“
Ale Roman pokrčí rameny a s lítostí v očích poznamená: „Říkej si, co chceš. Jenom bys podle mýho měla vědět, že když jsem si před chviličkou skočil ven na cigárko, viděl jsem Damena, jak vyjíždí z parkoviště a řítí se pryč.“