TŘI DNY

Druhý den ráno při snídani Luce nemohla nic sníst.

Byl poslední den výuky na Shoreline. Pak se studenti na Den díkuvzdání rozjedou domů. Luce se cítila osamělá. Samota uprostřed davu lidí byl ten nejhorší druh osamělosti, ale nemohla si pomoct. Všichni studenti kolem ní vesele klábosili o tom, jak jsou šťastní, že jedou domů ke svým rodinám. O své dívce nebo klukovi, které neviděli od léta. O párty, které jejich nejlepší přátelé přes víkend pořádají.

Jedinou párty, kterou se Luce tenhle víkend chystala navštívit, byla párty v jejím prázdném pokoji na koleji.

Samozřejmě, i několik dalších studentů tu přes prázdniny zůstává: Connor Madson, který přišel na Shoreline ze sirotčince v Minnesotě. Brenna Lee, jejíž rodiče žijí v Číně. A Francesca a Steven tu také budou - jaké překvapení- a chystají ve čtvrtek večeři Dne díkuvzdání pro ty, co tu zůstali.

Luce se ale stále držela naděje, kterou měla: Arrianinu hrozbu, že na ní bude dohlížet během prázdnin, které během Díkuvzdání budou. Sotva Arrianne viděla potom, co je tři dopravila na Shoreline. Jen na ten krátký okamžik na Festivalu sklizně.

Všichni ostatní na den nebo na dva odjedou. Miles pojede ke své rodině, kde se koná událost se sto lidmi. Dawn a Jasmine k jejich rodinám, které se sejdou na Jasminině panském sídlu v Sausalito. A i když jí Shleby neřekla ani slovo o tom, že se vrací do Bakersfieldu, den předtím byla na telefonu s matkou a zasténala: "Ano. Já vím. Budu tam."

Tohle byla ta nejhorší možná doba pro to, aby byla Luce sama. Dusila v sobě svůj vnitřní zmatek, který každým dnem narůstal. Bude trvat tak dlouho, dokud se nedozví, co cítí k Danielovi, nebo k někomu jinému. Nemohla si přestat nadávat, jak hloupá včera v noci byla, když nechala zajít Milese tak daleko.

Celou dospívala stále k tomu samému závěru: I když byla naštvaná na Daniela, to co se stalo s Milesem nebyla jeho vina, ale její. Ona byla ta, kdo podváděl.

Bylo jí zle, když si představila Daniela, jak tam sedí, sleduje je a nic neříká, zatímco Luce líbá Milese. Představila si, jak hrozně se musel cítit, když je viděl na střeše. Způsob, jakým se cítila, když poprvé uslyšela, že se něco stalo mezi Danielem a Shelby-byl horší, protože to co udělala ona nebyl ten nejhorší druh podvádění. Jedna věc, kterou věděla jistě byla ta, že s Danielem nedokázali komunikovat.

Měkký smích jí přivedl zpátky k její nesnězené snídani.

Francesca klouzala kolem stolů v dlouhém černobílém kabátu. Pokaždé, když se na ni Luce podívala, její sladký úsměv jí uvízl na tváři a byla najednou hluboce zabraná do rozhovoru s nějakým studentem, čímž si Luce připadala ještě pod větší kontrolou. Jako kdyby jí Francesca četla myšlenky a přesně věděla, co Luce udělala, že ztratila chuť k jídlu.

Stejně jako zmizely přes noc divoké bílé pivoňky bez jediné stopy, tak mohlo zmizet přesvědčení Francesci o tom, jak byla Luce silná.

"Proč tak zamračeně, kámo?" Shelby spolkla velký kus bagety. "Věř mi, žes v noci o nic přišla."

Luce neodpověděla. Táborák na pláži bylo to poslední, na co teď myslela.

Všimla si, že se Miles plahočí na snídani mnohem později, než obvykle. Měl svojí čepici Dodgers stáhnutou hluboko do čela a měl shrbená ramena. Nedobrovolně si prsty sáhla na své rty.

Shelby divoce zamávala rukama nad hlavou. "Co je to s ním, je slepý? Země volá Milese!"

Když konečně upoutala jeho pozornost, Miles se obrátil k jejich stolu a nemotorně skoro zakopl o bufet. Zamával jim nazpátek a pak zmizel v jídelně. "Je to mnou nebo se Miles v poslední době chová jako by byl retardovaný?" Shelby obrátila oči v sloup a napodobila Milesovo zvláštní zakopnutí.

Luce umírala touhou jít za ním po tom, co zakopnul a- A co? Říct mu, že se nemusí cítit trapně? Že ten polibek byl i její chyba? Že zamilovat se do někoho, jako je ona, nekončí dobře? Že ho má ráda, ale tolik věcí -mezi nimi- je nemožných? Že ačkoliv se zrovna teď s Danielem hádala, nic doopravdy nemůže ohrozit jejich lásku?

"Každopádně, jak jsem už říkala," pokračovala Shelby. Nalila si kávu z bronzové karafy na stole Luce. "Táborák, zážitky, bla, bla, bla. Tyhle věci můžou být tak hrozně nudné." Zvedla koutek úst do úsměvu. "Zvlášť, víš, když nejsi poblíž."

Srdce Luce se trochu sevřelo. Jednou za čas ji k sobě Shelby takhle pustila a zažehla tak v Luce paprsek naděje. Ale pak její spolubydlící rychle pokrčila rameny, jako kdyby jí tím chtěla říct ´Nechci aby ti to stouplo do hlavy´. "Nikdo jiný nesdílí mou nesnášenlivost k Lilith. To je všechno." Shelby se narovnala a zhluboka se nadechla. Její pravý horní ret se nesouhlasně zachvěl. Shelbina nesnášenlivost Lilith vždycky dokázala Luce rozesmát. Dnes však zvládla jenom strohý úsměv.

"Hmmm," řekla Shelby. " Ne, že by tě trápilo, že nejsi na večírku. Všimla jsem si v noci na pláži, že Daniel někam letěl. Vy dva jste museli mít hodně co dohánět." Shelby viděla Daniela? Proč se o tom nezmínila už dřív? Mohl ho vidět ještě někdo jiný?

"Ani jsme spolu nemluvili."

"Tomu je těžké uvěřit. Většinou je plný zákazů, které ti chce dát-"

"Shelby, Miles mě políbil," přerušila ji Luce. Zavřela oči. Z nějakého důvodu to pro její přiznání bylo jednodušší. "Minulou noc. A Daniel všechno viděl. Odletěl ještě předtím, než jsem mohla-"

"Jo, chápu." Shelby dlouze hvízdla. "Tak to je teda obrovskej drb."

Obličej Luce hořel studem. Její mysl se nemohl zbavit vzpomínky na to, jak Daniel odlétnul. Vypadalo to tak konečně.

"Takže je konec, vždyť víš, mezi tebou a Danielem?"

"Ne. Nikdy." Luce tuhle větu nemohla vyslovit bez toho, aby se otřásla. "Já prostě nevím."

Neřekla Shelby zbytek toho, co zahlédla ve Vyhlašovateli. To, že Cam a Daniel pracují spolu. Byly sice kamarádky, ale tohle jí nemohla říct. Shelby se nikdy nedozví, že ten člověk byl Cam. A tak jako tak, jejich historie byla příliš složitá na to, aby jí to mohla vysvětlit. Navíc by Luce nemusela ustát Shelbyny kontroverzní názory na anděly a démony, a na její závěry ohledně toho, co se skrývá za partnerstvím Daniela a Cama.

"Sama víš, že to Daniel zkazil už dávno předtím. Nebyl to náhodou Danielův velký plán - nesvedla vás dva dohromady jeho nehynoucí starostlivost?"

Luce na její bílé železné židli ztuhla.

"Nebyla jsem sarkastická, Luce. Možná, nevím, Daniel chodil i s jinýma holkama. Je to všechno dost nejasné. Takže z toho všeho vyplývá, jak jsem už říkala předtím, že jsi možná v jeho mysli nebyla vždycky jediná, na které mu záleželo."

"A to mi má být jako líp?"

"Neříkám to, aby ti potom bylo líp. Jen se ti to snažím vysvětlit. Po Danielově otravné lhostejnosti -a že jí teda bylo dost- je tu kluk, který se ti konečně věnuje. Skutečnou otázkou je: A co ty? Třeba Daniel počítá s tím, že hned jak odejde, vyměníš ho za někoho jiného, kdo přijde. A Miles přišel. A on je zřejmě skvělý kluk. Na můj vkus trochu sentimentální, ale-"

"Já bych Daniela nikdy za nikoho nevyměnila," řekla nahlas Luce. Zoufale tomu chtěla věřit.

Myslela na hrůzu v jeho tváři, když se pohádali na pláži. Byla ohromená, když vyhrkl: My se rozcházíme? Jako kdyby tu ta možnost byla. Jako když nemohla přijmout jeho šílený příběh o jejich nekonečné lásce, o které jí řekl pod broskvoní na Sword&Cross. Nakonec mu uvěřila, zadržela dech a spojila si k sobě všechny kousky skládačky- zubaté kousky skládačky, které nedávaly smysl. Udělala to jen proto, že jí prosil, aby mu uvěřila. Teď v ní ale každý den něco hlodalo. Cítila, jak jí ta slova stoupají na jazyk: "Většinou ani nevím, proč mě má vlastně rád."

"Ale no tak," zasténala Shelby. "Nebuď jako ty holky. Je pro mě moc dobrý, ach ach ach. Budu tě muset vykopnout ke stolu Dawn a Jasmine. To je jejich odbornost. Ne moje."

"Nemyslela jsem to tak." Luce se k ní naklonila a ztišila hlas. "Myslím tím, že před dávnými věky, kdy žil Daniel, víš, vybral si mě. Mě, ze všech holek na celém světě-"

"No, myslím, že tenkrát měl mnohem méně možností-"

"Au!" Ozvala se potom, co ji Luce plácla. "Jen se snažím odlehčit náladu!"

"On si mě vybral Shelby. I přes to že měl v nebi vysoké postavení. To je docela dost zásadní, nemyslíš?" Shelby přikývla. "Muselo v tom být něco víc, než jen to, že jsem roztomilá."

"Ale ... ty nevíš co to bylo?"

"Ptala jsem se ho, ale neřekl mi, co se stalo. Když jsem to načala, vypadalo to skoro, jako kdyby si Daniel nemohl vzpomenout. A to je dost šílené, myslím, že to znamená, že jsme asi oba museli něco obětovat. Po pohádce, která trvala tisíce let, si na všechno co se stalo, může vzpomenout jenom jeden z nás."

Shelby si třela čelist. "Co před tebou Daniel skrývá?"

"To je to, co mám v plánu zjistit."

Na terase čas letěl a tak už většina studentů mířila do třídy. Číšníci se stipendiem spěchali uklidit talíře. U stolu nejblíže k oceánu seděl Steven, který osamoceně pil kávu. Jeho brýle odpočívaly složené na stole. Jeho oči vyhledaly Luce. Díval se na ní dlouho - tak dlouho, že i když už se sbírala k odchodu do třídy, jeho pohled jí neustále sledoval. Což byl pravděpodobně taky jeho cíl.

-

Po té nejdelší a nejnudnější PBS, která byla celá o buněčné divizi, Luce kráčela dolů po schodech z hlavní budovy školy ven, kde bylo úplně přecpané parkoviště. Auta rodičů, starších sourozenců a víc než jen několika řidičů tvořili tak dlouhou řadu, že delší ještě nikdy Luce neviděla. Možná to bylo tím, že parkoviště v Georgii bylo jen jednořadové.

Kolem ní studenti vybíhali ze tříd a kličkovali k vozům. Nesli sebou kufry. Dawn a Jasmine ji objali na rozloučenou. Než se dostala Jasmine do jejího městského auta, Dawn se nacpala do prostoru v zadní části SUV, který jí udělali její bratři. Ty dvě budou rozdělené jen několik hodin.

Luce se vrátila zpátky do budovy, vyklouzla ven zřídka používanými zadními dveřmi a mířila ke své koleji. Rozhodně se zrovna teď nemůže zabývat loučením.

Když šla pod šedou oblohou, stále se cítila vinná, ale její rozhovor se Shelby jí pomohl tenhle pocit trochu zmenšit. Zkazila to. Věděla to. Měla ale pocit, že tím, že políbila někoho jiného, konečně udělala v jejím vztahu s Danielem další krok. Možná že se od něj dočká nějaké odezvy, pro změnu. Mohla by se mu omluvit. On by se jí taky mohl omluvit. Mohli by si sednout k limonádě nebo k něčemu jinému. Přestat se všema těma kecama a konečně spolu začít mluvit. Jenže pak její telefon zabzučel. Zpráva od pana Colea: O všechno je postaráno.

Takže pan Cole jí tímhle potvrdil, že se Luce nevrací domů. A z jeho zprávy vyplývalo, že s jejími rodiči mluvil. Už se jí několik dní neozvali.

Jednalo se o bezvýchodnou situaci: Kdyby jí napsali, cítila by se vinná, že jim nemůže odepsat. Kdyby jí nenapsali, cítila by se vinná, že je ona důvodem, proč se jí neozývají.

Stále ještě nepřišla na to, co udělá s Callie.

Dupala do schodů prázdnou kolejí. Každý její krok se dutě rozléhal po budově. Nikdo tu nebyl.

Když se dostala do pokoje, čekala, že už bude Shelby pryč - nebo alespoň uvidí její sbalený kufr u dveří.

Shelby tam ale nebyla a její šaty byly pořád rozházené po její straně místnosti. Její tlustá lyžařská vesta byla pořád na věšáku a vybavení pro jógu bylo pořád ještě uložené v rohu. Možná odjede až zítra ráno.

Sotva za sebou Luce zavřela dveře, někde zaklepal. Vystrčila hlavu na chodbu.

Miles.

Její dlaně se orosily potem a zrychlil se jí tep. Napadlo jí, jak dneska vypadají její vlasy, jestli si ráno ustlala postel a jak dlouho už za ní Miles šel. Jestli viděl její loučení s lidmi, co jeli na Den díkuvzdání nebo bolestný výraz na její tváři, když si přečetla zprávu.

"Ahoj," řekla tiše.

"Ahoj."

Miles měl na sobě tlustý hnědý svetr, ze kterého mu vykukoval límec bílé košile a džíny s dírou na koleni. Takové džíny, kvůli kterým Dawn vždycky vyskočila a sledovala ho a Jasmine z něj mohla omdlít.

Milesova ústa se stáhla do nervózního úsměvu. "Chceš něco podniknout?"

Měl zastrčené prsty pod popruhy jeho námořnicky modrého batohu a jeho hlas se odrážel od dřevěných stěn. Luce napadlo, že ona a Miles jsou jediní dva lidé v celé budově. Ta myšlenka byla vzrušující ale zároveň i nervy drásající.

"Mám na věky domácí vězení, pamatuješ?"

"To je důvod, proč jsem ti přinesl nějaké rozptýlení."

Zpočátku si Luce myslela, že tím myslel Miles sebe. Pak si ale sundal batoh z ramene a otevřel hlavní kapsu. Uvnitř byly ty nejlepší hry: Boggle. Parcheesi. Connect four. Vysoká škola hudebních her. Dokonce i cestovní Scrabble. Bylo to tak krásné a tak netrapné, že si Luce myslela, že se rozpláče.

"Myslela jsem, že dneska jedeš domů," řekla. "Všichni odjíždějí."

Miles pokrčil rameny. "Moji rodiče říkali, že by jim nevadilo, kdybych tu zůstal. Za pár týdnů stejně pojedu domů, a kromě toho máme různé názory na ideální dovolenou. Ta jejich je zapsat se do Newyorské sekce módy."

Luce se zasmála. "A tvoje?"

Miles zahrabal trochu hlouběji ve svém batohu. Vytáhnul dvě lahve jablečného moštu, krabici popcornu do mikrovlnky a DVD Woody Allena ve filmu Hana a její sestry. "Dost ubohý, ale díváš se na to." Usmál se. "Požádal jsem tě, jestli bys se mnou nestrávila Den díkuvzdání, Luce. To, že se změní místo neznamená, že musíme hned měnit naše plány."

Cítila, jak se jí po tváři rozlil úsměv a otevřela Milesovi dveře, aby mohl jít dál. Když kolem ní procházel, otřel se o ní ramenem. Na chvíli se jejich pohledy střetly. Cítila, jak se Miles téměř zhoupnul na patách, jako kdyby chtěl jít zpátky a znovu jí políbit. Napjala se a čekala.

Ale on se jen usmál a odhodil batoh do středu podlahy a začal vybalovat věci na jeho představu Dne díkuvzdání.

"Máš hlad?" zeptal se a mávl balíčkem popcornu.

Luce sebou škubla. "Opravdu nejsem dobrá v dělání popcornu."

Vzpomněla si, jak ho s Callie dělali na koleji v Doveru a málem vyhořeli. Nemohla si pomoct. Znovu se jí zastesklo po její nejlepší kamarádce.

Miles otevřel dvířka od mikrovlnky. Zvedl prst. "Můžu tímhle prstem stisknout libovolné tlačítko a mikrovlnná trouba udělá popcorn za nás. Máš štěstí, že jsem v tom tak dobrý."

Bylo zvláštní, že byla dřív roztržitá z polibku od Milese. Teď si uvědomila, že se díky němu cítí opravdu lépe. Pokud by nepřišel, propadla se do další černé propasti kvůli své vinně. I když si nemohla představit, že by ho políbila znovu - ne proto, že by nechtěla, ale proto, že to nebylo správné. Nemohla to Danielovi udělat ... nechtěla to Danielovi udělat. Ale i přesto byla přítomnost Milese velmi uklidňující.

Hráli Boggle, dokud Luce nepochopila pravidla, Scrabble, dokud si neuvědomili, že tam chybí polovina písmenek a Parcheesi, dokud za oknem nezapadlo slunce a byla příliš tma na to, aby viděli na stůl, aniž by museli rozsvítit.

Miles vstal, rozsvítil a dal Hanu a její sestry do přehrávače DVD na počítači Luce. Jediné místo, ze kterého se dalo dívat na fim, byla její postel.

Najednou byla Luce nervózní. Předtím byli jen dva přátelé, kteří hráli ve všední den odpoledne deskové hry. Teď venku svítily hvězdy, kolej byla prázdná, mezi nimi to jiskřilo a - co tu vlastně dělali?

Seděli vedle sebe na posteli a Luce nemohla přestat myslet na to, kde má ruce a jestli nevypadá nepřirozeně, když je drží překřížené na klíně, jestli by neměla zavadit prsty o Milesovu ruku, kterou měl položenou vedle těla.

Koutkem oka viděla, jak se jeho hruď pohybuje a pak prudce vydechl. Slyšela, jak se poškrábal vzadu na krku. Sundal si basebalovou čepici a ona ucítila z jeho hnědých vlasů citrusový šampon.

Hana a její sestry byl jeden z mála filmů Woodyho Allena, který ještě neviděla, jenže mu nemohla věnovat pozornost. Ještě před závěrečnými titulkami si překřížila nohy a zase je natáhla asi třikrát.

Dveře se otevřely. Shelby se vřítila do místnosti. Vrhla jeden rychlý pohled na monitor počítače a vyhrkla: "Nejlepší Den díkuvzdání na světě! Můžu se dívat s-" Pak se podívala na Luce a Milese, jak sedí potmě na posteli. "Aha."

Luce se opřela o postel. "Samozřejmě, že můžeš! Myslela jsem si, že jedeš domů-"

"Nikdy." Shelby skočila na horní postel a Milesovi s Luce tím způsobila na dolní posteli malé zemětřesení. "Moje máma a já jsme se pohádali. Neptej se, bylo to příšerně nudné. Kromě toho bude stejně raději s vámi."

"Ale Shelby-" Luce si nedokázala představit tak velkou hádku, která by jí odradila od návratu domů na Den díkuvzdání.

"Pojďme si užít geniálního Woodyho potichu," přikázala jim Shelby.

Miles i Luce se na sebe spiklenecky podívali. "Máš to mít," zavolal na Shelby a usmál se na Luce.

Po pravdě řečeno se Luce ulevilo. Když se usadili zpátky na své místo, její ruka přejela přes tu jeho a on ji stisknul. Trvalo to jen chvíli, ale bylo to dost dlouho na to, aby Luce věděla, že se nemusí bát o její Den díkuvzdání. Všechno bude skvělé.