"Spousta lidí, zlato."
"Byl to" -Luce si vzpomněla na své setkání s Camem- "Psanec?"
Arriane si odkašlala. Shelby se rozkašlala.
"Daniel říkal, že nemůže být se mnou, protože by to ke mne přitahovalo příliš velkou pozornost. Říkal, že jsem na Shoreline v bezpečí. Jenže tam přišli taky-"
"Jen proto, že jsi opustila kampus. Tím jsi na sebe taky přitáhla pozornost, Luce. A když jsi pryč ze školy v městě kasina a podobných věcí, platí to taky. Existujou i špatní lidi. To je důvod, proč musíš být v první řadě na škole."
"Co?" ozvala se Shelby. "Vy ji skrýváte u nás? A co naše bezpečnost? Co když se ti lidé prostě ukážou na akademické půdě?"
Miles nic neřekl. Jen se stále vyděšeně střídavě díval na Luce a pak na Arriane.
"Nepochopila jste ještě, že tě Nephilimové mají zamaskovat?" zeptala se Arriane. "Daniel ti neřekl nic o jejich krycích schopnostech?"
Luce se v mysli vrátila zpátky do noci, kdy s Danielem slétla k Shoreline. "Možná že něco o štítu říkal, ale-" Té noci toho bylo tolik k přemýšlení. Bohatě jí stačil proces, kdy jí Daniel opouštěl. Teď jí bylo špatně od žaludku z pocitu viny. "Nechtěla jsem tomu rozumět. Neřekl mi proč, jen stále opakoval, že musím zůstat na akademické půdě. Myslela jsem, že byl až příliš ochranitelský."
"Daniel ví, co dělá." Arriane pokrčila rameny. "Většinou." Zamyšleně si strčila jazyk do koutku úst. "Tak fajn, někdy. Tu a tam."
"Takže tím myslíš to, že jí nikdo nemůže vidět, když bude s partou Nephilimů?" promluvil Miles, který vypadal, že znovu našel řeč.
"Vlastně Psanci nevidí vůbec," řekla Arriane. "Byli oslepeni během vzpoury. U téhle části příběhu jsem byla - to bylo skvělé! Připravení o zrak a všechny ty zatracený věci kolem." Povzdechla si. "Jo, fajn. Takže, Psanci. Můžou vidět žár tvé duše-což je mnohem těžší rozeznat, když jsi s partou Nephilimů."
Miles vytřeštil oči. Shelby si nervózně kousala nehty.
"Takže proto si spletli Dawn se mnou."
"Je to fuk. Dneska tě ten kluk z toho mrazáku našel tak jako tak," řekla Arriane. "Sakra, i já jsem tě tady našla. Jsi tu jako svíčka v temné jeskyni." Popadla z pultu plechovku se šlehačkou a stříkla si jí do pusy. "Mám po rvačce ráda trochu životabudiče."
Zívla, když se Luce podívala na zelené digitální hodiny na pultě. Bylo půl třetí ráno.
"No, i když ráda nakopávám zadky a vymýšlím přezdívky, vy tři už máte po večerce." Arriane hvízdla přes zuby a pod stolem se k nim připlazila silná kaňka Vyhlašovatele. Vypadalo to, jako kdyby stůl krvácel. "Tohle se nikdy nestalo, jo? Když se vás teda někdo bude ptát, jestli jsem to udělala. Cestování Vyhlašovatelem je dost nebezpečné. Posloucháš mě, ty hrdino?" Poklepala Milesovi na čelo. Pak švihla rukou a rozevřela prsty. Stín se okamžitě vytvaroval do dokonalého tvaru dveří uprostřed kuchyně. "Ale nás tlačí čas a tohle je nejrychlejší způsob, jak vás dostat lidi domů, do bezpečí."
"Super," řekl Miles, jako kdyby byl na hodině a tohle byla jen ukázka.
Arriane zavrtěla hlavou. "Ani na to nemyslete. Já vás teď vezmu zpátky do školy, kde zůstanete" -s každým z nich navázala oční kontakt- "nebo se mi budete osobně zodpovídat."
"Ty jdeš s námi?" zeptala se nakonec Shelby a tím jí ukázala malý náznak úcty.
"Vypadá to tak." Arriane mrkla na Luce. "Dostali jste se do pěknýho průseru. Někdo na vás musí dát pozor."
-
Krokování s Arriane bylo ještě jednodušší, než při cestě do Las Vegas. Připadalo jí to jako, když si zvyká na slunce: světlo je trochu oslepující, když projdete dveřmi, ale když trochu zamrkáte, zvyknete si na to.
Po vzrušení v Las Vegas byla Luce byla skoro zklamaná, že se ocitla zpátky v jejím šedém pokoji. Jenže pak pomyslela na Dawn a Veru. Opravdu jen skoro zklamaná.
Její oči pátraly po známkách, že jsou zpět: dvě neustlané postele, rozházené rostliny na okenním parapetu, karimatka Shelby na jógu postavená vzadu, Stevenova kopie Platónovy Republiky, která ležela na jejím stole - a jedna věc, kterou nečekala, že tu uvidí.
Daniel, který byl oblečený celý v černém a díval se na planoucí oheň v krbu.
"Aaaugh!" zakřičela Shelby a udělala krok zpět, kde narazila do Milese. "Vyděsil jsi mě! Najdi si svoje vlastní útočiště. Tohle není normální, Danieli." Vrhla na Luce hnusný pohled, jako kdyby ona měla co dělat s tím, že je teď tady.
Daniel Shelby ignoroval a jen klidně řekl Luce: "Vítej zpátky."
Nevěděla, jestli by k němu neměla běžet a rozplakat se. "Danieli-"
"Danieli?" Arriane zalapala po dechu a oči se jí rozšířily, jako kdyby viděla ducha.
Daniel ztuhl. Zjevně nečekal, že se potká s Arriane. Zrovna tady. "Já-já, stačí mi jen chvíle. Pak vypadnu." Znělo to provinile a vyděšeně.
"Dobře," řekla Arriane. Uchopila Milese a Shelby za jejich límce. "Právě jsme byli na odchodu. Nikdo z nás tě tu neviděl." Šťouchla do nich a postrčila je před sebe. "Odchytnu si tě později, Luce."
Shelby vypadala, jako kdyby chtěla ze svého pokoje vypadnout co nejrychleji. Milesovi oči byly ale bouřlivé. Zůstal na místě, dokud ho Arriane prakticky nehodila do haly. Zabouchla za nimi dveře s velkým Bum.
Daniel přišel k Lice. Zavřela oči a nechala se pohltit teplem, které v ní vyvolávala jeho blízkost. Povzdechla si. Byla ráda, že byla doma. Ne doma na Shoreline, ale doma u Daniela. Dokonce, i když byla v tom nejzvláštnějším postavení. Dokonce, i když byl jejich vztah v nepořádku.
Všechno co bylo důležité, bylo teď.
Nepolíbil jí. Ani jí ještě neobjal. Překvapilo jí, že po tom všem co zažila a viděla, tyhle věci ještě chtěla.
Absence jeho doteku jí hluboko uvnitř jejího hrudníku působila bolest. Když otevřela oči, stále stál na místě. Jen byl od ní dál. Pozoroval jí každou částečkou jeho fialových očí. "Vyděsila jsi mě."
Nikdy ho to neslyšela říct. Byla zvyklá, že to byla ona, kdo se bál.
"Jsi v pořádku?" zeptal se.
Luce zavrtěla hlavou. Daniel jí vzal za ruku a vedl ji mlčky k oknu. Pryč z teplé místnosti, blíž k chladné noci. Přišli až k římse na okně, kterým k ní přišel. Měsíc byl skoro hranatý a byl na obloze nízko. Sovy spaly v sekvojích. Odsud mohla Luce vidět vlny, které hladce přejížděly po pobřeží. Na druhé straně kampusu v Nephilimské koleji, svítilo jen jedno světlo vysoko nahoře. Nemohla říct, jestli to bylo u Francesci nebo u Stevena.
Ona i Daniel si sedli na římsu a mávali nohama. Opřeli se o mírně skloněnou střechu za nimi a dívali se na hvězdy, které na nebi vypadaly matně. Jako kdyby jejich záři maskovala jemná oblačnost. Netrvalo to dlouho a Luce se rozplakala.
Protože on byl naštvaný na ni nebo ona byla naštvaná na něj. Protože její tělo právě prošlo tam a zpátky Vyhlašovatelem, přičemž překročila státní hranice i nedávnou minulost a teď je tady. Protože její srdce i hlava byly zamotané a zmatené a čím blíž byla k Danielovi, tím to bylo ještě horší. Protože se zdálo, že Miles i Shelby Daniela nenávidí. Protože stála tváří tvář zhrozené Veře, když jí poznala. Kvůli všem slzám, které teď její sestra roní a kvůli tomu, že na ní křičela. Také proto, že jí ublížila nanovo tím, že se ukázala u jejího stolu s black jackem.
Protože všichni pozůstalí z rodin jejích minulých životů truchlili, protože měli tu smůlu, že jejich dcery byly jen stupidní reinkarnace zamilovaný holky. Protože myslela na svou rodinu v Thunderboltu, které zoufale chybí. Protože byla zodpovědná za únos Dawn. Protože jí bylo sedmnáct a byla stále naživu, i když tomu tisíce let předtím bylo jinak. Protože dostala strach z toho, co přinese budoucnost. Protože bylo půl čtvrté ráno a ona nespala ani den předtím. Protože nevěděla, co má dělat.
Teď už ji držel. Schoval její tělo ve svém teple, hladil jí a houpal jí v náruči. Vzlykala, škytala a teklo jí z nosu. Divila se, jak je možné cítit se tak zle z tolika věcí najednou.
"Pst," zašeptal Daniel. "Psst."
Den předtím jí bylo zle, když viděla ve Vyhlašovateli Danielovu lásku k ní. Nevyhnutelný násilný konec v jejich vztahu se zdál nepřekonatelný. Ale teď, zejména po rozhovoru s Arriane, Luce cítila, že přichází něco velkého. Něco co dává -a možná změní celý svět- Luce a Danielovi právo na to vybrat si stranu. Bylo to všude kolem nich. V éteru. To ovlivnilo způsob, jakým viděla sama sebe, i Daniela. Vzpomněla si na bezmocnost, kterou viděla v jeho očích předtím, než umírala: teď se cítila, jako kdyby byli v minulosti. Připomnělo jí to jejich první polibek v tomhle životě na bažinaté pláži nedaleko Sword&Cross.
Cítila chuť jeho rtů na těch jejích. Jeho dech na svém krku. Jeho silné ruce omotané kolem jejího pasu: všechno bylo tak nádherné - kromě strachu v jeho očích.
Jenže teď se na ní Daniel nedíval stejně jako tehdy. Způsob jakým se na ní díval, jí nepřipomínal nic. Díval se na ní, jako kdyby tu měla zůstat, jako kdyby tu musela zůstat. Věci v tomhle životě byly jiné. Každý to říkal, a Luce to teď cítila taky: ten pocit v ní čím dál tím víc narůstal. Sledovala svojí smrt, ale přežila to. Daniel už na svých bedrech tenhle trest nenesl sám. Bylo to něco, co mohli sdílet.
"Chci ti něco říct," řekla do jeho košile a otřela si oči dlaní. "Chci s tebou mluvit dřív, než začneš ty."
Cítila, jak jeho brada pohladila její hlavu. Přikývl.
"Vím, že si dáváš pozor na to, co mi můžeš říct. Vím, že jsem předtím kvůli tomu zemřela. Ale teď nikam nejdu, Danieli. Cítím to. Alespoň ne bez boje." Pokusila se o úsměv. "Myslím, že nám pomůže, když se ke mně nebudeš chovat, jako ke křehkému kusu skla. Takže tě žádám jako tvoje přítelkyně, jako tvoje dívka a jako, vždyť víš, láska tvého života, aby sis mě k sobě pustil trochu víc. Cítím se tak izolovaně a znepokojeně a-" Chytil ji prstem za bradu a zaklonil jí hlavu. Zvědavě se na ní podíval. Čekala, že jí přeruší, ale neudělal to.
"Neopustila jsem Shoreline, abych ti vzdorovala," pokračovala. "Odešla jsem, protože jsem nechápala, proč by to mělo vadit. A díky tomu jsem vystavila své přátele nebezpečí."
Daniel držel svou tvář před tou její. Fialová barva v jeho očích prakticky zářila. "Už tolikrát jsem tě zklamal," zašeptal. "A v tomhle životě jsem se možná dopustil nesprávného posouzení opatrnosti. Měl jsem vědět, že budeš vzdorovat, když ti dám nějaké hranice. Nebyla bys ... dívka kterou miluju, kdybys to neudělala." Luce čekala, až se na ní usměje, ale on to neudělal. "Jen je toho prostě teď v sázce mnohem víc. Byl jsem tolik zaměřený na-"
"Psance?"
"To oni unesli tvojí kamarádku," řekl Daniel. "Jen těžko můžou odlišit levou od pravé, natož aby věděli, na jaké straně pracují."
Luce si vzpomněla na dívku, která po Camovi vystřelila stříbrný šíp. Na hezkého kluka v restauraci s prázdným pohledem. "Protože jsou slepí."
Daniel se podíval dolů na své ruce a spojil si prsty dohromady. Vypadal, jako kdyby mu bylo zle. "Slepí, ale velmi brutální." Natáhl se a promnul jednu její blonďatou kadeř mezi prsty. "Bylo chytré odbarvit si vlasy. Udrželo tě to v bezpečí, když jsem se k tobě nemohl dostat dost rychle."
"Chytré?" Luce byla zděšená. "Dawn mohla zemřít. Jen kvůli tomu, že se mi dostala do rukou láhev s peroxidem. Tohle je chytré? Kdybych ... kdybych tehdy neměla odbarvené vlasy, ale černé, myslíš, že by mě mohly Psanci najít?"
Daniel tvrdě zavrtěl hlavou. "Vůbec neměli najít cestu na tuhle akademickou půdu. Nikdy se jim nemělo podařit vztáhnout ruku na kohokoliv z vás. Pracoval jsem celé dny a noci, abych je od tebe a od tvé školy udržel co nejdál. Někdo jim pomáhá, ale já nevím kdo-"
"Cam." Co jiného by tady dělal?
Ale Daniel zavrtěl hlavou. "Kdokoliv to byl, bude litovat."
Luce zkřížila ruce na prsou. Její tváře byly ještě horké od pláče. "Znamená to, že nemůžu jít domů na Díkuvzdání?" Zavřela oči a snažila se zahnat obrázek na sklíčené tváře jejích rodičů. "Neodpovídej."
"Prosím." Hlas Daniela byl tak vážný. "Je to jen na chvíli."
Přikývla. "Dokud neskončí příměří."
"Co?" Chytil jí tvrdě za ramena. "Jak ses-"
"Prostě to vím." Luce doufala, že Daniel necítí, jak se její tělo začalo třást. Bylo to ještě horší, když se snažila jednat pevněji, než se cítila. "A taky vím, že brzy budeš muset zvrátit rovnováhu mezi nebem a peklem."
"Kdo ti to řekl?" Daniel zatáhl ramena dozadu. Luce věděla, co to znamená. Snažil se udržet svá křídla zatažená.
"Domyslela jsem si to. Dost se toho stalo, když jsi tu nebyl." Náznak žárlivosti blýskl očima Daniela. Zpočátku jí dělalo dobře, že ti v něm dokázala vyvolat. Jenže Luce nechtěla, aby žárlil. Zejména, když tu bylo tolik důležitějších věcí.
"Omlouvám se," řekla. "Poslední věc, kterou teď potřebuješ je, abych tě rozrušovala. Co musíš udělat ... zní jako docela dost velký problém."
Uchovala si naději, že se Daniel bude cítit natolik dobře, že jí řekne víc. Tohle byl ten nejotevřenější, nejupřímnější a nejdospělejší rozhovor, který spolu kdy vedli. Jestli ho spolu teda někdy vedli.
Ale pak, příliš brzy se v Danielově tváři objevil děsivý výraz, který na něm nikdy neviděla. "Hezky si všechno tohle vyžeň z hlavy. Ty nevíš, co si myslíš, že víš."
Tělo Luce zaplavila vlna zklamání. Choval se k ní jako k dítěti. Jeden krok vpřed, deset kroků vzad.
Složila si nohy pod sebe a postavila se na římsu. "Já vím jednu věc, Danieli," řekla a dívala se na něj. "Kdyby to bylo na mě, neváhala bych. Kdyby to bylo na mě a celý vesmír byl na jazýčku vah, vždycky bych si vybrala stranu dobra."
Danielovi fialové oči se upíraly přímo před sebe do temného lesa.
"Vybrala by sis stranu dobra," opakoval. Jeho hlas zněl otupěle a zoufale smutně. Smutněji, než kdy předtím.
Luce odolala nutkání přikrčit se a omluvit se. Místo toho se otočila, takže byla k Danielovi zády. Nebylo snad jasné, že si vybere dobro? Neudělal by to tak každý?
2024 ©