PĚT DNÍ 2/2

Když se ozvalo zaklepání na dveře, Luce nadskočila. Klikla na tlačítko odeslat, aniž by udělala nějakou korekturu a zkontrolovala si překlepy nebo přepsala její trapné výlevy emocí.

"Luce!" ozval se hlas Shelby z druhé strany. "Otevři! Mám plné ruce hnusnejch věcí z toho Festivalu sklizně. Mám toho fakt požehnaně."

Klepání pokračovalo, teď už ale hlasitěji s příležitostným zaskřípáním, když se něco opřelo o dveře.

Luce trhnutím otevřela dveře a našla tam udýchanou Shelby. Prohýbala se pod tíhou obrovské kartónové krabice. V prstech držela ještě několik igelitových tašek. Třásla se jí kolena, když procházela do místnosti.

"Můžu ti s něčím pomoct?" Luce vzala světlý proutěný roh hojnosti, který odpočíval na hlavě Shelby, jako kdyby to byl kuželovitý klobouk.

"Přidělili mě k dekoraci," zabručela Shelby a položila krabici na zem. "Dala bych cokoliv, abych mohla být u odpadků jako Miles. Víš vůbec, co se stalo, když mi někdo naposled do ruky svěřil lepící pistoli?"

Luce se cítila zodpovědná za trest Shelby i Milese. Představila si Milese, jak chodí po pláži s jedním z těch napichovacích klacků a s pytlem na odpadky, jak to viděla u strany silnice v Thunderboltu. "Ani nevím, co to je Festival sklizně."

"Něco dost nepříjemného a snobského. Tohle to je," řekla Shelby. Kopla do krabice a hodila na podlahu plastové pytle plné peří, nádob s třpytkami a balíků podzimně zbarvených čtvrtek. "Je to v podstatě velký banket, kam chodí všichni sponzoři Shoreline a dávají škole štědré peněžní dary. Každý jde domů s pocitem, že udělal něco záslužného, protože tu nechají několik starých plechovek zelených fazolí, které poputují do potravinové banky ve Fort Bragg. Uvidíš zítra v noci."

"O tom pochybuju," řekla Luce. "Pamatuješ na moje domácí vězení?"

"Neboj se. Na tohle tě pustí. Někteří z nejštědřejších sponzorů jsou příznivci andělů, takže Steven a Francesca musí udělat pořádnou show. Což znamená, že Nephilimové co tam budou, se mají jen hezky usmívat."

Luce se zamračila, když se podívala na svůj ne-Nephilimský odraz v zrcadle. O důvod víc, proč by měla zůstat tady.

Shelby se zhluboka nadechla a zanadávala. "Nechala jsem ty pitomé barvy na krocana v kanceláři pana Kramera," řekla, a když vstávala, znovu kopla do bedny s dekorací. "Musím se vrátit."

Když se kolem Luce tlačila Shelby ke dveřím, Luce ztratila rovnováhu a padala. Zatímco se řítila dolů, zakopla o krabici a pak nohou zavadila o něco vlhkého a studeného.

Praštila se hlavou o podlahu. Jediná věc, která nevydržela byla taška s peřím, která praskla a pod Luce se objevila záplava barevného peří. Podívala se pod sebe, aby viděla, jak velkou škodu udělala. Čekala, že Shelby se na ní bude mračit a podrážděně na ní vyjede. Jenže ta jen stála a jednou rukou ukazovala do středu místnosti. Tiše se tam vznášel mlhavý hnědý Vyhlašovatel.

"Není to trochu riskantní?" zeptala se jí Shelby. "Přivolat Vyhlašovatele hodinu potom, cos dostala za přivolání jiného trest? Tys je vážně ani trochu neposlouchala, viď? Jistým zvláštním způsobem tě obdivuju."

"Nechtěla jsem ho přivolat," obhajovala se Luce, zatímco si ze šatů vyndávala peří. "Uklouzla jsem a prostě se to tam objevilo, nebo tak něco." Přistoupila blíž, aby mohla prozkoumat šedohnědý obláček. Byl tenký jako list papíru, ale ne dost velký na Vyhlašovatele. Způsob, jakým se vznášel ve vzduchu před obličejem Luce, jako kdyby byl tak troufalý, že by jí dával možnost ho odmítnout, Luce znervózňoval.

Zdálo se, že ani není nutné Vyhlašovatele nějak tvarovat. Vznášel se, sotva se pohyboval a vypadal, jako kdyby tam byl už celý den.

"Počkej chvilku," zamumlala Luce. "Tenhle přece přišel včera s tím druhým. Copak si nevzpomínáš?" Tohle byl ten podivný hnědý stín, který byl ukrytý pod tmavším stínem, který je vzal do Las Vegas. Jako kdyby nějak spolupracovaly. Takhle k nim přišly oknem v pátek dopoledne a pak ten menší musel zmizet. Luce na to úplně zapomněla.

"Tak," řekla Shelby a opřela se o žebřík palandy. "Jdeš se do něj podívat, nebo co?"

Vyhlašovatel naplňoval místnost kouřem. Vyhlašovatel byl hnědý a na dotek připomínal mžení. Luce sáhla stín a zjistila, že má od něj mokrou ruku. Cítila, jak jí vítr z Vyhlašovatele čechrá vlasy. Vzduch kolem něj byl vlhký a snad i slaný. Hluboko v něm se ozývalo krákání racků.

Neměla by se dívat. Nepodívá se.

Jenže tohle byl Vyhlašovatel. V jeho kouřově hnědé barvě bylo skryto něco jasného a zřetelného, co souviselo s Luce. Byl v něm vzkaz, který se ve stínu právě probouzel k životu.

Byl to letecký pohled na ostrov. Nejdřív se na něj koukala z velké výšky, takže mohla vidět strmé černé skály, na jejichž krajích rostly borovice.

Pak Vyhlašovatel pomalu zaostřil, jako když se snáší pták ke korunám stromů a zaměřil se na malou, opuštěnou pláž.

Voda byla kalná a omývala stříbrný písek. Balvany roztínaly hladký příliv a pomalu se schylovalo k odlivu. Mezi dvěma nejvyššími balvany stál-

Daniel a díval se na moře. Větev stromu v jeho ruce byla pokryta krví.

Luce zalapala po dechu, když se naklonila blíž, aby viděla, na co Daniel dívá. Ne k moři, ale na zkrvavené tělo člověka. Mrtvý muž ležel na písku a byl ztuhlý. Pokaždé, když vlna dosáhla až k jeho tělu, obarvila se na tmavě červenou. Luce ale neviděla na ránu, která byla pro člověka smrtelná.

Někdo jiný v dlouhém černém kabátu se krčil nad tělem a ovazoval ho tlustým pleteným lanem. Její srdce bušilo, když se Luce znovu podívala na Daniela. Jeho výraz byl klidný, ale třásla se mu ramena.

"Pospěš si. Jen ztrácíš čas. Příliv už je na ústupu."

Jeho hlas byl tak chladný, až to Luce roztřáslo. O vteřinu později scéna ve Vyhlašovateli zmizela. Luce zatajila dech a stín spadl na podlahu. Pak na druhé straně místnosti zarachotilo okno a otevřelo se. Stín zmizel dřív, než ho Luce mohla chytit. Luce a Shelby se na sebe podívali. Pak sledovali, jak poryv větru zachytil Vyhlašovatele a vynesl ho nahoru, pryč z okna.

Luce chytila Shelby za zápěstí. "Všimla sis něčeho? Kdo tam byl s Danielem? Kdo se krčil nad tím" -znovu se zachvěla- "chlapem?"

"Páni, já nevím, Luce. Byla jsem trochu mimo z toho mrtvého těla. Nemluvě o krvavé větvi, kterou držel tvůj přítel." Pokus Shelby o trochu sarkasmu byl díky jejímu vyděšenému hlasu neúspěšný. "Takže ho zabil?" zeptala se. "Daniel zabil toho člověka, co tam byl?"

"Já nevím." Luce sebou trhla. "Takhle to neříkej. Možná že je tu nějaké logické vysvětlení-"

"Co myslíš, že říkal na konci?" zeptala se Shelby. "Viděla jsem jeho rty, jak se hýbou, ale nerozuměla jsem mu. Nesnáším Vyhlašovatele."

Pospěš si. Jen ztrácíš čas. Příliv už je na ústupu.

Shelby to neslyšela? Jak necitlivě a chladně zněl?

Pak to Luce došlo: nebylo to tak dávno, co taky nemohla slyšet zvuky z Vyhlašovatelů. Místo toho slyšela jen šum: šelest a hustý, chladný pískot v korunách stromů. Byl to Steven, kdo jí řekl, jak vyladit jejich hlasy. Svým způsobem si Luce téměř přála, aby to neudělal.

V té zprávě toho muselo být víc. "Musím se na to podívat znovu," řekla Luce a šla k otevřenému oknu. Shelby jí zatáhla zpátky.

"Ach, ne ne. Vyhlašovatel už teď může být kdekoliv a ty máš domácí vězení, pamatuješ?"

Shelby zatlačila Luce do židle. "Zůstaneš tady, dokud se nevrátím z kanceláře pana Kramera s barvami na krocana. Obě zapomeneme, že se tohle někdy stalo. Jasný?"

"Jasný."

"Fajn. Vrátím se za pět minut, takže mi nikam nezmiz."

Jakmile se ale dveře zavřely, Luce vylezla ven z okna na část římsy, kde včera večer seděla s Danielem.

Obraz, který jí stále zůstával v mysli, nemohl být pravdivý.

Musela znovu přivolat stín. I kdyby jí to mělo dostat ještě do větších potíží. I kdyby viděla něco, co by se jí nemuselo líbit.

Brzké dopoledne bylo větrné a Luce se musela přikrčit a chytit se šikmé dřevěné šindele, aby udržela rovnováhu. Měla studené ruce. Její srdce bylo otupělé. Zavřela oči.

Pokaždé, když se snažila přivolat Vyhlašovatele, jí napadlo, jak málo tréninku v tom vlastně má. Vždycky když se jí to podařilo, měla jen štěstí - jestli se teda dalo sledování svého přítele, jak někoho vraždí považovat za štěstí.

Něco vlhkého se jí vplížilo do náruče. Byl to hnědý hnusný stín, který ji nejspíš ukáže ještě hnusnější věci? Otevřela oči.

Byl to on. Plížil se jí za ramenem jako had. Chytila ho a držela ho před sebou. Snažila se ho vytvarovat do koule, ale stín se odmítl poddat jejímu doteku. Odletěl od ní trochu dál k okraji střechy, která byla mimo její dosah. Podívala se dolů. Byla dvě patra nad zemí. Cesta, kudy studenti chodili do jídelny na pozdní snídani, byla přeplněná. Na zelené trávě byly spadané listy mnoha barev.

Luce se zakymácela. Něco do ní udeřilo a ona cítila, jak padá dopředu.

Pak se ale stín objevil před ní a bouchnul do ní, jako nějaký fotbalista. Přitiskla se zády na střechu. Zůstala přilepená na šindeli a lapala po dechu, když jí znovu ovanul vítr z Vyhlašovatele a on se před ní znovu otevřel.

Kouřový závoj se rozptýlil a Luce byla zpátky u Daniela a jeho krvavé větve. Zpátky u krákotu racků kroužící nad jeho hlavou, u hnijícího zápachu, který se držel pobřeží a u pohledu na ledové vlny, které se tříštily o skálu.

Byla taky zpátky u dvou postav schoulených na zemi. Jeden byl mrtvý a ten druhý ho svazoval. Najednou stál ale tváří v tvář Danielovi.

Cam.

Ne, to musel být omyl. Nenáviděli jeden druhého. Právě přece proti sobě vedli obrovskou bitvu. Možná by mohla připustit, že Daniel udělal hrozné věci, aby jí ochránil od lidí, kteří po ní šli. Ale co by nikdy nečekala bylo to, že by ho to mohla najít provádět s Camem. Spolupracoval s Camem, který vraždil pro potěšení?

Zrovna spolu vedli nějakou bouřlivou diskuzi, ale Luce nedokázala rozeznat jejich slova. Neslyšela je přes hodiny ve středu terasy, které právě odbíjely jedenáct hodin. Napjala uši a čekala, až zvony přestanou bít.

"Dovol mi, abych jí odvezl do Shoreline," uslyšela konečně prosit Daniela.

To musí být přímo před tím, než přijela do Kalifornie. Jenže proč by Daniel žádal Cama o svolení? Ledaže by-

"Fajn," řekl Cam vyrovnaně. "Vezmi ji co nejrychleji do školy a pak mě najdi. Nepodělej to. Budu tě sledovat."

"A pak?" Danielův hlas zněl nervózně.

Cam přejel očima tvář Daniela. "Ty a já máme práci."

"Ne!" zakřičela Luce a vzteky do stínu mlátila rukama.

Jakmile ale cítila, že se její ruce dostaly skrz chladný, kluzký povrch, litovala toho.

Stín se rozsypal na malé popelavé částečky k jejím nohám. Teď už nemohla vidět nic. Snažila se poskládat částečky tak, jak to viděla dělat Milese, ale ty se jen třásly a byly necitlivé.

Popadla do hrsti bezcenné kusy stínu a vzlykla do nich. Steven řekl, že někdy stíny zkreslovaly to, co bylo skutečné. Stejně jako stíny na stěně jeskyně.

Jenže taky řekl, že na nich bylo vždycky trochu pravdy. A Luce tu pravdu v mokrých zbytcích stínu cítila. Ždímala je a snažila se tak ze sebe dostat všechno své utrpení.

Daniel a Cam nebyli nepřátelé. Byli partneři.