EPILOG

PEKLO

"Co se stalo?"

"Kam šla?"

"Kdo jí tohle naučil?"

Zoufalé hlasy v zahradě zněly Danielovi nejasně a vzdáleně. Věděl, že se ostatní padlí andělé se dohadují a hledají Vyhlašovatele ve stínech po celém dvoře.

Daniel byl ale jako na ostrově, odříznutý od všeho, kromě vlastní bolesti.

Zklamal jí. Zklamal.

Jak se to mohlo stát? Celé týdny pracoval do rozedrání těla s jediným cílem: udržet jí v bezpečí až do okamžiku, kdy už jí dál nebude moct nabídnout svou ochranu. Teď ten moment přišel a hned zase odešel - a s ním i Luce.

Mohlo by se jí něco stát. Mohla být kdekoliv. Ještě nikdy se necítil tak prázdný a zahanbený.

"Proč nemůžeme najít toho Vyhlašovatele, kterým prošla, dát ho zase dohromady a jít za ní?"

Nephilimský kluk. Miles. Klečel na trávě a pročesával trávu prsty. Jako nějaký idiot.

"Takhle to nefunguje," zavrčel na něj Daniel. "Když do něj vstoupíš, Vyhlašovatel zmizí s tebou. To je důvod, proč by se ti to nikdy nepovedlo ..."

Cam se podíval na Milese, téměř lítostivě. "Prosím, řekni mi, že Luce ví o cestování Vyhlašovateli víc než ty."

"Sklapni," řekla Shelby a stoupla si ochranně nad Milese. "Kdyby nevytvořil odraz Luce, Phil by jí už odnesl."

Shelby vypadala mezi padlými anděly obezřetně a vystrašeně. Před lety se do Daniela zamilovala - to byly ale city, které jí nikdy nemohl opětovat. Teprve dnes večer na tuhle dívku myslel v dobrém. Teď byla prostě jen na jejich straně.

"Sám jsi říkal, že Luce by bylo líp jako mrtvé, než s Psanci," řekla a stále bránila Milese.

"Jo, ale všechny Psance jsi sem pozvala ty," Arriane se vložila do rozhovoru a pustila se do Shelby, jejíž tvář zčervenala.

"Jak by mohlo nějaké Nephilimské dítě poznat Psance?" napadla Molly Arriane. "Ty jsi byla na té škole taky. Měla sis něčeho všimnout."

"Všichni: Ticho!" Daniel nemohl přemýšlet. Dvůr byl přecpaný anděly, ale nepřítomnost Luce ho nutila cítit se úplně osamoceně. Těžko by se teď mohl postavit a podívat se ostatním do očí. Na Shelby kvůli tomu, že je přivedla přímo do jasné pasti Psanců. Na Milese kvůli tomu, že si pořád myslel, že by mohl mít v budoucnosti Luce nějaké místo. Na Cama kvůli tomu, že se snažil-

Ne, bylo to kvůli momentu, kdy si Daniel myslel, že jí ztratil díky jeho hvězdné střele!

V tu chvíli se jeho křídla zdála být příliš těžká na to, aby je zvednul. Byla chladnější, než smrt. V ten okamžik se vzdal veškeré naděje.

Ale byl to jen trik, jen její odraz. Jeho reakce byla pouhý reflex. Za normálních okolností by to nebylo nic zvláštního, ale dnes večer to byla poslední věc, kterou Daniel potřeboval. Byl v příšerném šoku. Takovém, který ho skoro zabil. Dokud se ale nedostavila radost z jejího zmrtvýchvstání.

Pořád tu byla naděje.

A bude tu tak dlouho, dokud bude mít nějakou šanci jí najít.

Byl omráčený, když sledoval, jak Luce otevřela průchod Vyhlašovatelem. Naplněn úctou, ohromením a bolestnou touhou být s ní - ale nejvíc ze všeho byl omráčený.

Kolikrát už tohle dělala bez jeho vědomí?

"Na co myslíš?" zeptal se ho Cam, který najednou stál vedle něj. Jejich křídla k sobě byla přitahována starou magnetickou silou a Daniel byl příliš vyčerpaný, aby se snažil dostat se od něj dál.

"Jdu za ní," řekl.

"Dobrý plán." Cam se ušklíbl. "Jen ´jdu za ní´. Může být kdekoliv a v jakékoliv době v rozmezí tisíce let. K čemu by ti byla nějaká strategie, viď?"

Jeho sarkasmus Daniela nutil napadnout ho podruhé. "Nežádám tě o radu nebo o pomoc, Came."

Na terase už zůstaly jenom dvě hvězdné střely. Jeden sebral z místa, kde Molly zabila tu dívka z Psanců. Druhý byl ten, který našel Cam na pláži na začátku jejich příměří. Mohl by to být zajímavý paradox, kdyby teď Daniel a Cam proti sobě bojovali jako nepřátelé: dva luky, dvě hvězdné střely a dva nesmrtelní nepřátelé.

Ale ne. Zatím ještě ne. Museli odstranit příliš mnoho dalších lidí, než se mohli znovu obrátit proti sobě.

"Co chtěl Cam říct" -Roland se postavil mezi ně a promlouval k Danielovi tichým hlasem- "je to, že bychom měli vytvořit nějaký tým a hledat ji společnými silami. Viděl jsem, jak ty děti procházejí Vyhlašovatelem. Ona neví, co dělá, Danieli. Dost rychle se dostane do problémů."

"Já vím."

"To není známka slabosti, když nás necháš pomoct ti," řekl mu Roland.

"Můžu taky pomoct," zavolala Shelby. Šeptala si něco s Milesem. "Myslím tím, možná vím, kde teď je."

"Ty?" zeptal se jí Daniel. "Ty už jsi pomohla dost. Vy oba."

"Danieli-"

"Znám Luce líp, než kdokoliv jiný na světě." Daniel se od nich odvrátil a šel směrem k temnému a prázdnému prostoru na dvoře, kde Luce před chvílí prošla Vyhlašovatelem. "Mnohem líp, než vy kdy budete. Nepotřebuju vaší pomoc."

"Znáš její minulost," řekla Shelby a postavila se před něj tak, že se na ní musel dívat. "Nevíš, čím prošla za několik posledních týdnů. Já jsem ta, kdo s ní byl, když zahlédla útržky ze svých minulých životů. Já jsem ta, kdo viděl její tvář, když našla svou sestru, kterou ztratila když jsi jí políbil a ona..." Hlas Shelby se vytratil. "Vím, že mě zrovna teď všichni nenávidíte. Ale přísahám na - na cokoliv, na co vy věříte. Můžete mi věřit. A Milesovi taky. My vám chceme pomoct. Pomůžeme vám. Prosím." Natáhla k Danielovi ruku. "Věř nám."

Daniel se vyškubl z jejího sevření. Důvěra byla věc, která ho vždycky znepokojovala. Tím, co měl s Luce, nikdo nemohl otřást. Nikdy na tom nemuseli pracovat, prostě si věřili. Bylo to vždy jen o jejich lásce.

Za celou věčnost Daniel nikdy nedokázal najít důvěru v nic a v nikoho dalšího. A teď s tím nechtěl začínat.

Dole na ulici zaštěkal pes. Pak znovu, hlasitěji. Blížil se. Rodiče Luce se vraceli ze své procházky.

Ve tmě, která naplňovala dvůr, našel oči Gabbe. Stála u Callie, pravděpodobně ji utěšovala. Měla už zatažená křídla.

"Jen jdi," řekla mu Gabbe z pustého, prachem naplněného dvorku. Myslela tím Jdi za ní. Ona se postará o rodiče Luce. Dohlédne na to, že se Callie dostane v pořádku domů. Postará se o všechno důležité, aby Daniel mohl jít za tím, na čem mu záleželo. Najdou ho a pomůžou mu tak brzo, jak to jen bude možné.

Měsíc se vynořil zpoza mraků. Na trávě u nohou Daniela se objevil stín. Díval se, jak se pomalu zvětšuje a mění svojí strukturu. Když se chladná, vlhká temnota pohnula směrem k němu, Daniel si uvědomil, že neprocházel Vyhlašovatelem už roky.

Dívat se zpátky pro něj bylo normální. Ale všechny obrazy, které obsahovaly Vyhlašovatelé, byly pořád v něm. Pohřbeny v jeho křídlech, duši a srdci. Pohyboval se rychle, oddělil Vyhlašovatele od svého vlastního stínu a pak ho zvednul ze země. Chvíli ho před sebou zpracovával, jako hrnčířskou hlínu.

Pak stvořil dokonalý portál.

Byl součástí každého minulého života Luce. Nebyl tu žádný důvod, proč by jí nebyl schopen najít.

Otevřel dveře. Nebyl čas na zaváhání. Jeho srdce ho táhlo k tomu jejímu.

Měl neodbytný pocit, že na něj uvnitř čeká něco špatného. Ale možnost, že na konci stínu najde něco, co by nečekal, byla mizivá.

Muselo to tak být.

Jeho nekonečná láska k ní jím prostupovala, dokud se jí necítil tak plný, že byl připravený vstoupit do portálu. Přitiskl svá křídla těsně k jeho tělu a vkročil do Vyhlašovatele.

Za ním se na dvoře rozpoutalo nějaké pozdvižení. Šepoty, šelest a výkřiky.

Bylo mu to jedno. Ve skutečnosti mu na nikom z nich nezáleželo. Jen na ní.

Výkřik ho vytrhl z myšlenek. "Danieli."

Hlasy. Za ním, sledovaly ho, blížily se. Volaly jeho jméno, když se nořil tunelem hlouběji a hlouběji do minulosti.

Potřebuje jí? O tom není pochyb.

Zachrání jí? Ano. Vždy jí bude chránit.