DVA DNY

Luce probudilo skřípání ramínek, která někde posouval po tyči v její skříni. Než mohla vidět, kdo byl za ten hluk zodpovědný, přistála na ní hromada oblečení. Posadila se na posteli a protlačila si cestu skrz hromadu džínsů, triček a svetrů. Strhla si pletenou ponožku z čela. "Arriane?"

"Líbí se ti ta červená? Nebo chceš radši černou?" Arriane držela v rukou naproti sobě dvoje šaty Luce. Hodnotila je a kroutila se u toho. Arriane měla holé paže. Neměla bezpečnostní náramek, který musela nosit na Sword&Cross. Luce si toho až doteď nevšimla. Zachvěla se, když si vzpomněla na krutý proud který náramkem poslali do Arriane, když porušila pravidla.

Každý den, co Luce byla v Kalifornii, byly její vzpomínky na Sword&Cross víc a víc nejasné, až do téhle chvíle. Tahle vzpomínka na Arriane jí otřásla a vrátila zpátky do jejího hrozného pobytu na její bývalé škole.

"Elizabeth Taylor říká, že červenou můžou nosit jenom nějaké ženy," pokračovala Arriane. "Je to všechno o tom, jestli máš na to prsa a jestli máš dostatečný sex-appeal. Naštěstí ty máš obojí." Sundala červené šaty z ramínka a hodila je na hromadu.

"Co to děláš?" zeptala se Luce.

Arriane si dala svoje malé ruce v bok. "Pomáhám ti s balením, troubo. Jedeš domů."

"J-jak domů? Co tím myslíš?" koktala Luce.

Arriane se zasmála a vykročila vpřed, aby mohla vzít Luce za ruce a vytáhnout jí z postele. "Do Georgie, ty moje šťabajzno." Pohladila Luce po tváři. "K starému dobrému Harrymu a Dorren. A nejspíš i k nějaké tvojí kamarádce, která přiletí."

Callie. Opravdu uvidí Callie? A její rodiče? Luce se zachvěla a najednou ztratila hlas. "Copak nechceš strávit Den díkuvzdání se svojí rodinou?"

Luce čekala, že to bude mít nějaký háček. "A jak-"

"Neboj." Arriane zatahala Luce za nos. "Byl to nápad pana Colea. Pořád se musíme držet pravidel naší malé lsti, že jsi ze života tvých rodičů odloučená jen na chvíli. Tohle se zdálo jako nejjednodušší a nejzábavnější způsob, jak to zařídit."

"Ale když mi včera psal, říkal, že je všechno-"

"Nechtěl ti dávat žádné naděje, dokud se nepostará o každou maličkost, což zahrnuje i" -Arriane se uklonila- "dokonalý doprovod. Jeden z nich teď stojí před tebou. A Roland by tu měl být každou chvíli."

Ozvalo se zaklepání na dveře. "On je tak skvělej." Arriane ukázala na červené šaty v rukou Luce. "Hoď to na sebe kotě."

Luce se rychle oblékla do šatů a pak chvátala do koupelny, aby si vyčistila zuby a učesala se. Arriane jí opět uvedla do jedné z vzácných situací typu ´Skoč! - Jak vysoko?´. Neobtěžovala se ani pokládat jí nějaké otázky. Prostě jen skákala, jak Arriane pískala.

Vynořila se z koupelny a očekávala, že uvidí Rolanda a Arriane dělat něco, co jim bylo podobné. Třeba že jeden z nich bude stát na kufru, zatímco se ho ten druhý bude snažit zapnout.

Ale nebyl to Roland, kdo klepal.

Byl to Steven a Francesca.

A sakra.

To byla slova, která se Luce drala na jazyk. Netušila, jak se z téhle situace vymluvit. Podívala se na Arriane s prosbou o pomoc. Ta se ale pořád snažila nacpat tenisky Luce do kufru. Copak nechápe, že právě dostala Luce do extra velkého průseru?

Když Francesca vykročila vpřed, Luce ztuhla. Jenže pak doširoka roztáhla ruce v širokých rukávech karmínového roláku a přitiskla si jí do nečekaného objetí. "Přišli jsme ti pořád všechno dobré na tvou cestu."

"Samozřejmě nám budeš zítra večer na naší večeři pro děti, co tu zůstaly, moc chybět," řekl Steven, přičemž vzal Francescu za ruku a odtáhnul jí dál od Luce. "Ale pro studenta je nejlepší, když může být se svou rodinou."

"Nerozumím tomu," řekl Luce. "Věděli jste o tom? Myslela jsem, že jsem tu uvězněná až do vašeho odvolání."

"Dnes ráno jsme mluvili s panem Colem," řekl Francesca.

"A tys tu nezůstala zavřená za trest, Luce," vysvětlil jí Steven. "Byl to jediný způsob, jak jsme se mohli ujistit, že budeš v bezpečí. Pod naším dohledem. Ale teď už jsi v dobrých rukách Arriane."

Ani se s ní pořádně nestačili rozloučit a Francesca už Stevena táhla ke dveřím. "Slyšeli jsme, že tvoji rodiče nemůžou dočkat, až tě uvidí. A taky říkal něco o tom, že tvoje maminka má plný mrazák koláčů."

Mrkla na Luce, pak jí i se Stevenem zamávali a byli pryč.

Luce poskočilo srdce při příznivější vyhlídce na to, že se dostane domů k její rodině.

Ale ne dřív, než to řekne Milesovi a Shleby. Byli by naštvaní, kdyby odjela domů do Thunderboltu a nechala je tu opuštěné. Ani neví, kde Shleby je. Nemohla je opustit bez-

Roland strčil hlavu do otevřených dveří. Vypadal jako profesionál ve svém proužkovaném saku, z kterého mu vykukoval ostře bílý límec košile. Jeho černozlaté dredy byly kratší, špičatější a jeho hluboko posazené oči byly ještě výraznější.

"Tak jak se dneska máme?" zeptal se a střelil po Luce jeho známým ďábelským úsměvem. "Máme tu nějakýho parazita." Kývnul na osobu, která byla za ním a o chvíli později se objevila s batohem v ruce.

Miles. Blýskl na Luce úžasným a roztomilým úsměvem. Sedl si na kraj její postele. V mysli se jí začal formovat obrázek toho, jak ho představuje svým rodičům. Sundá si svou basebalovou čepici, potřese si s nimi rukou a pochválí její mámě rozdělanou výšivku.

"Rolande, jaké části z ´přísně tajená mise´ si nerozuměl?" zeptala se ho Arriane.

"Je to moje chyba," přiznal se Miles. "Viděl jsem Rolanda, jak jde sem .... a dostal jsem to z něj. To je důvod, proč jde pozdě."

"Jakmile ten kluk uslyšel slova Luce a Georgie" -ukázal palcem na Milese- "trvalo mu asi nanosekundu si sbalit."

"Měli jsme jistý plán na Den díkuvzdání," řekl Miles a podíval se jen na Luce. "Nemohl jsem jí nechat jen tak odjet."

"Ne." Luce se na něj usmála. "To nemohl."

"Mmm-hmm." Arriane zvedla obočí. "Jsem jen zvědavá, co na to řekne Francesca. Měl bys spíš běžet za svými rodiči, Milesi-"

"Ale no tak. Arriane." Roland k ní mávl prozíravě rukou. "Od kdy se ty necháš komandovat autoritami? Postarám se o toho kluka. Nebude dělat žádné problémy."

"Dělat problémy, kde?" Shelby vtrhla do místnosti s její karimatkou na jógu hozenou přes rameno. "Kam jedeme?"

"K Luce domů na Den díkuvzdání," řekl Miles. V chodbě za Shelby se objevila blond hlava. Ex-přítel Shelby. Jeho kůže byla bílá, skoro průhledná. A Shelby měla pravdu: s jeho očima bylo něco divného. To, jak byly bledé.

"Naposledy ti říkám sbohem, Phile," řekla Shelby rychle a zabouchla mu dveře před nosem.

"Kdo to byl?" zeptal se Roland.

"Můj idiotskej bejvalej přítel."

"Vypadal jako zajímavý chlapík," řekl Roland a stále se díval na dveře. Vypadal roztržitě.

"Zajímavý?" odfrkla si Shelby. "Soudní zákaz by pro mě byl teď zajímavější." Vrhla jediný pohled na kufr Luce a pak na batoh Milese. Potom si sedla na bobek a začala nahodile házet věci do černého kufru.

Arriane rozhodila rukama. "To nemůžeš udělat ani krok bez nějakého doprovodu?" zeptala se Luce. Pak se podívala na Rolanda. "Předpokládám, že za ní bereš zodpovědnost taky, viď?"

"To je ale prázdninová nálada!" zasmál se Roland. "Jedeme k Priceovým na Den díkuvzdání," řekl Shelby, jejíž tvář se rozzářila. "Čím dál tím lepší."

Luce nemohla uvěřit, jak úžasně to všechno dopadlo. Díkuvzdání s její rodinou, Callie, Arriane, Rolandem, Shelby a Milesem. Nemohlo to být lepší.

Jen jedna věc jí trápila. Hodně jí trápila. "A co Daniel?"

Myslela tím: Ví už o tomhle výletu? A jak to vlastně ve skutečnosti je mezi ním a Camem? A zlobí se na mě pořád za ten polibek? A jak zlé je, že Miles jede taky? A jak velká je šance, že se zítra Daniel objeví v domě mých rodičů potom, co mi řekl, že mě nemůže vidět?

Arriane si odkašlala. "Jo, co Daniel?" opakovala po ní tiše. "To ukáže čas."

"Takže máme letenky nebo tak něco?" zeptala se Shelby. "Protože jestli poletíme, musím si sbalit prášky na nevolnost, éterické oleje a vyhřívaný polštář. Věřte mi, nechcete se mnou být v letadle bez toho všeho."

Roland luskl prsty.

K nohám se k nim z otevřených dveří snesl stín. Dosedl na tvrdou dřevěnou podlahu. Rozrůstal se tak rychle, že by za chvíli mohl dosáhnout až do chodby. Vyšel z něj závan studeného vzduchu a pak se stín zbarvil do barvy bezútěšné temnoty. Byl cítit jako mokré seno. Pak se zmenšil na malou pravidelnou kouli. Roland na něj ale kývnul a stín se rozrost do vysokého černého portálu. Vypadal jako dveře, které Arriane vytvořila v kuchyňce v restauraci. Byl podobný tomu stínu, kterým předtím prošli. Tenhle Vyhlašovatel byl ale vytvořen z tmavé mlhy. Všechno co bylo skrz dveře vidět, byla ještě tmavší vířící temnota.

"To vypadá jako dveře, o kterých jsem četl v té knize," řekl Miles. Očividně to na něj zapůsobilo. "Všechno co jsem zvládnul já, byl zvláštní druh pokrouceného okna." Usmál se na Luce. "Ale i tak fungoval."

"Drž se mě hochu," řekl mu Roland, "a uvidíš, co je to cestovat ve velkém stylu."

Arriane obrátila oči v sloup. "Jenom se vytahuje."

Luce naklonila k Arriane hlavu. "Ale já jsem myslela, žes říkala-"

"Já vím." Arriane jí umlčela rukou. "Vím, že jsem vám stále opakovala pohádku o tom, jak je nebezpečné cestovat Vyhlašovatelem. Nechci být jedna z těch, co pořád opakujou ´dělej co říkám, protože já jsem anděl´. Ale všichni jsme se na tom shodli - Francesca a Steven, pan Cole, no všichni-"

Všichni? Luce si tu skupinu nemohla spojit dohromady, aniž by jí nedošlo, že tam někdo chyběl. Bilo to do očí. Kde byl Daniel, když se to rozhodovalo?

"Kromě toho." Arriane se pyšně usmála. "Máme tady mistra. Ro, je jeden z nejlepších cestovatelů Vyhlašovateli."

A pak zašeptala stranou směrem k Rolandovi. "Jen ať ti to nestoupne do hlavy."

Roland prudce otevřel dveře Vyhlašovatele. Ten zasténal a zaskřípal. Rozlétl se k nim vlhký vítr, který byl cítit prázdnotou.

"Ehm ... ještě jednou, proč že je cestování Vyhlašovatelem tak nebezpečné?" zeptal se Miles.

Arriane je vedla po místnosti ke stínu, který byl pod stolní lampou, za podložkou na jógu Shelby. Stín se chvěl. "Netrénované oko to nemusí ani postřehnout. To znamená ten, který neumí procházet Vyhlašovatelem. Ale věř nám. Vždycky je tam někdo, kdo číhá na někoho, kdo je náhodně otevře."

Luce si vzpomněla na netečný hnědý stín, který se jim předtím někam vypařil. Ten stín, který číhal, jí vyjevil pohled na Cama a Daniela na pláži.