Zpěvem racků se ozvala série povzbuzovacích výkřiků a tleskání. Zazněl dlouhý zpěvný zvuk škrábání kovu o kov, a po střetu tenkých stříbrných mečů se sobě soupeři vzájemně podívali do očí.
Francesca a Steven spolu bojovali. No, vlastně nebojovali - šermovali. Byla to ukázka pro studenty, kteří se chystali na vlastní utkání.
"Vědět, jak ovládat meč -ať už je pokrytý folií, jaký dnes používáme my, nebo něco stejně nebezpečného jako šavle- je neocenitelná dovednost," řekl Steven a ukázal svým mečem ve vzduchu krátké, švihu podobné, pohyby.
"Armáda mezi nebem a peklem se jen zřídkakdy zapojí do bitvy, ale když to udělají" -bez dívání zasadil Francesce bokem ránu a ona ji odrazila- "zůstanou moderní válkou nedotčeni. Dýky, luky a šípy, obří hořící meče, to všechno jsou naše věčné nástroje."
Duel, který následoval, byl pro show. Byla to jen lekce-Francesca a Steven ani nebyly v maskách.
Bylo středeční časné ráno a Luce seděla na terase na široké lavičce mezi Jasmine a Milesem. Celá třída, včetně jejich dvou učitelů, změnila jejich pravidelné oblečení na bílé šermířské uniformy. Polovina třídy měla na tváři černou masku a rukavice na rukou. Luce přišla ke skříni s oblečením těsně potom, co z nich zmizela poslední maska. To jí ale vůbec nevadilo. Doufala, že tím zabrání rozpakům, které by měla, kdyby byla celá třída svědkem její nešikovnosti: Podle způsobu, jakým dělali děti výpady po stranách terasy, bylo zřejmé, že už to dělali někdy dřív.
"Cílem je představit se pro svého soupeře jako ten nejmenší cíl, který je možný," vysvětlila Francesca okruhu studentů vedle ní. "Přeneste váhu na jednu nohu a nechte svůj meč vést váhou na vaší noze, pak se přehoupněte zpátky a udělejte výpad- co největšího rozsahu, pak se vraťte zpátky."
Ona a Steven náhle začali provádět nápor na toho druhého, snažili se ho zasáhnout mečem. Ozval se hustý zvuk, když do sebe naráželi meče, jak každý z nich bojoval o další ránu. Když se její čepel prudce nahnula doleva, vrhl se vpřed. Ona se ale zhoupla a udělala svým mečem výpad na jeho zápěstí. "Touché," řekla se smíchem.
Steven se obrátil ke třídě. "Touché, samozřejmě. To je francouzsky "dotek". V šermu počítáme počet doteků."
"Kdybychom bojovali doopravdy, obávám se, že by právě Stevenova ruka ležela na krvavé terase. Omlouvám se, miláčku."
"Naprosto v pořádku," řekl. "Naprosto. V. Pořádku." Uskočil do strany a skončil za ní. Bylo to, jako kdyby tam vyrost ze země. Ve zmatku, který následoval, Luce ztratila přehled o Stevenově meči, když znovu a znovu šermoval ve vzduchu. Téměř se dotkl Francescy, když právě včas uskočila stranou a skončila za ním. On byl ale připravený a předtím, než přistála na zemi, jí škrtnul mečem o nárt. "Obávám se má drahá, že jsi přistála na špatné noze."
"Uvidíme." Francesca zvedla ruku a pohladila ho po vlasech. Ti dva na sebe zírali s vražednou intenzitou. Každé nové kolo násilného utkání v Luce rozeznělo napjatý alarm. Byla zvyklá být nervózní, ale i zbytek třídy byl dneska překvapivě nervózní. Byla to nervozita spojená se vzrušením. Sledovala Francescu a Stevena, jak stáli vedle sebe.
Až do dneška se divila, proč žádný z Nephilimů nehrál v v některém z univerzitních sportovních týmů na Shoreline. Jasmine si zacpala nos, když jí Luce položila otázku, jestli ona a Dawn mají zájem plavat ve zkušebním plaveckém týmu v tělocvičně. Ve skutečnosti zaslechla dnes ráno v tělocvičně Lilith, jak zívla a řekla, že každý sport kromě šermování je "příšerně nudný". Luce si pomyslela, že Nephilimové nejsou moc sportovně nadaní. Ale to nebyla pravda, oni si jen pozorně vybírali, co budou hrát.
Luce zamrkala, když uviděla Lilith, která znala všechny pravidla šermu i ve francouzštině. Luce je neznala ani v angličtině. Lilith zrovna prováděla svým štíhlým tělem zlomyslný, samostatný výpad. Pokud byl zbytek třídy alespoň z poloviny tak zručný jako Francesca a Steve, Luce by asi skončila na konci bitvy mezi hromadou mrtvých těl.
Její učitelé byli zřejmě odborníky. Bylo to vidět na jejich silných a mrštných výpadech. Sluneční světlo se odráželo od jejich mečů a jejich polstrovaných bílých vest.
Francesce se husté blonďaté vlny zmítaly kolem ramen, když se točila kolem Stevena. Jejich nohy tvořily na terase takové vzory, že jejich zápas vypadal spíš jako tanec.
Výrazy v jejich tvářích byly houževnaté a plné brutálního odhodlání vyhrát. Po prvním páru doteků bylo jejich skóre vyrovnané.
Museli být unavení. Šermovali víc, než deset minut, aniž by toho druhého zasáhly. Začali šermovat rychleji, ostří jejich mečů ale vždy zmizely. Zůstal jen vztek a slabý šum ve vzduchu. Ozýval se konstantní zvuk, když do sebe narážely jejich meče obalené ve fóliích. Vždy, když se meče spojily, odlétly od nich jiskry.
Jiskry lásky nebo nenávisti? Byly okamžiky, kdy to vypadalo jako oboje.
To Luce zdrtilo. Protože láska a nenávist by měly stát na úplně opačných stranách spektra. Tohle rozdělení přece bylo tak jasné, jako ... dobře, připomínalo jí to rozdělní na anděly a démony. Jenže teď už ne. Když pozorovala své učitele v úctě a strachu, vzpomněla si na poslední noční hádku, kterou měla s Danielem. Její vlastní pocity lásky a nenávistí, nebo ne tak úplně nenávisti, ale spíš zuřivosti, která jí svazovala.
Od spolužáků zazněl jásot. Luce jen zamrkala, ale všechno okolo jí uteklo. Francesca zabodla vrcholek meče do Stevenovy hrudi. Do blízkosti srdce. Přitiskla se k němu na místo, kde ještě před chvílí bylo zapíchnuté ohnuté ostří jejího meče. Chvíli tam tak stáli a navzájem si hleděli do očí. Luce nedokázala říct, jestli tohle bylo taky součástí show.
"Přímo do srdce," řekl Steven.
"Jako bys nějaké měl," zašeptala Francesca.
Pro tu chvíli se zdálo, že učitelé ani netuší, že je celá terasa naplněná studenty.
"Další vítězství pro Francescu," řekla Jasmine. Naklonila hlavu směrem k Luce a ztišila svůj hlas. "Ona pochází z dlouhé řady vítězů. Ale Steven? Ten ne." V té poznámce se skrývala skrytá hrozba. Dala si na tvář masku a provlékla si jí cop. Byla připravena vyrazit.
Když se ostatní studenti kolem ní začali zabývat šermem, Luce se snažila představit si podobnou scénu mezi ní a Danielem: Luce má navrch, on je vystaven na milost a nemilost jejího meče. Stejně, jako to bylo u Francesci a Stevena. Upřímně řečeno, nebylo možné si to představit. A to Luce vadilo. Ne proto, že by chtěla mít ve vztahu nad Danielem navrch, ona nechtěla, aby měl kdokoliv v jejich vztahu navrch. Včerejší noc začala mít dost jeho milosrdenství.
Vzpomněla si, jakou úzkost, opojení a ohromení cítila, když jí políbil. Ale ne v dobrém smyslu.
Milovala ho. Ale.
Měla by být schopná na něj myslet, aniž by se jí na jazyk drala nehezká slovní spojení. Ale nemohla. Co teď bylo mezi nimi, nebylo to, co by chtěla. A pokud pravidla hry zůstanou taková napořád, nebyla si jistá, že tuhle hru s Danielem vůbec chce hrát. Jaký druh partnerky pro něj vlastně je? A jakým partnerem je on pro ni? Pokud ho přitahovali i jiné dívky ... pak se už nemůže ničemu divit.
Jak by jim mohl dát někdo stejná pravidla pro jejich hru?
Když jí Daniel políbil, Luce cítila v kostech, že on byl její minulost. Složila se do jeho objetí a byla zoufalá kvůli tomu, že chtěla zůstat jejím současným já.
Jenže, když se jejich rty spojily podruhé, nemohla si být opravdu jistá, že je on její budoucnost. Potřebovala svobodu, aby se mohla rozhodnout, že půjde tohle cestou nebo jinou.
Neměla nejmenší ponětí, co dalšího je tam venku.
"Milesi," zavolal Steven. Byl zpátky ve své roli učitele. Jeho meč byl v úzkém černém koženém pouzdře. Kývl na severozápadní stranu terasy. "Budeš zápasit s Rolandem tady."
Po její levé straně se k ní Miles naklonil a zašeptal: "Ty a Roland máte společnou minulost - co je jeho Achillova pata? Nehodlám prohrát s novým studentem."
"Ehm... Já vlastně nevím ..." Mysl Luce byla prázdná. Hleděla na Rolanda, jehož tvář zakrývala maska. Uvědomila si, jak málo toho o něm věděla. Něco jiného kromě toho, že má v pokoji katalog zboží z černého trhu. A to, že umí hrát na harmoniku. A taky to, jak usilovně se smál s Danielem první den na Sword&Cross. Stále ještě nevěděla, o čem tehdy mluvili ... nebo co vlastně doopravdy dělá Roland na Shoreline.
Když přišlo na Rolanda Sparkse, Luce tápala ve tmě.
Miles jí poplácal po koleni. "Luce, dělal jsem si srandu. Neexistuje žádný způsob, jak bych tomu chlapovi mohl nakopat zadek." Vstal a usmál se. "Drž mi palce."
Francesca se přestěhovala na druhou stranu terasy, poblíž vchodu do budovy, a pila z lahve s vodou.
"Kristy a Millicent, tenhle kout," řekla dvěma Nephilimským dívkám s copánky a černými teniskami.
"Shelby a Dawn, budete zápasit tady." Ukázala na roh terasy přímo před Luce. "Ostatní se budou dívat."
Luce se ulevilo. Její jméno nikdy nevolal. Čím víc viděla z výuky Francesci a Stevena, tím míň toho chápala. Jen zastrašující ukázky místo skutečných instrukcí. Dívat se a učit se. Jenže v tomhle jde o to dívat se a rovnou vyniknout. Prvních šest studentů zaujalo svá místa na terase. Luce cítila obrovský tlak z toho, že museli hned všichni zvládnout celé umění šermu.
"En garde!" zařvala Shelby a skočila dozadu, zatímco špička jejího meče minula jen o pár centimetrů Dawn, která ještě ani neměla vytažený meč.
Dawn si prsty prohrábla své krátké černé vlasy a vyndala si z nich hrst motýlích sponek. "Nemůžeš na mě útočit, když se teprve připravuju k boji, Shelby!" Její už tak vysoký hlas byl ještě vyšší, když byla frustrovaná. "Co jsi, vychovaná vlky?" řekla a vyndala si z vlasů poslední sponku.
"Dobře," řekla, zatímco vyndavala meč. "Teď jsem připravená."
Shelby provedla hluboký výpad na oblek Dawn, ta se ale dívala dolů, na svoje nehty. "Počkej, mám čas na manikúru?" zeptala se vynervovaná Dawn. Zdržovala to tak dlouho, že se Shelby postavila do ofenzivního postoje a udělala výpad.
"Jak neotesané!" vyštěkla Dawn, ale k překvapení Luce okamžitě chňapla po svém meči. Ozval se svištivý zvuk, když se její čepel dovedně mihla ve vzduchu a odrazila ten Shelbyin stranou. Dawn sakra vůbec nebyla v šermování špatná.
Vedle Luce se Jasmine začala smát. "Zápas jako z pekla."
I Luce se na tváři usadil úsměv, protože ještě nikdy nepotkala nikoho tak neuvěřitelně optimistického, jako byla Dawn. Nejdřív měla Luce podezření, že je trochu falešná. Tím, jak se snažila napodobit typickou jižní fasádu, kterou měla i Luce. Zdálo se jí, že její chování nebylo opravdové. Ohromilo jí ale to, jak rychle se otřepala z toho, co se stalo na jachtě. Zdálo se, že optimismus Dawn nemá žádný limit. Do teď bylo pro Luce těžké být v blízkosti té dívky, aniž by se začala smát. A obzvlášť těžké to bylo teď. Když se Dawn bila s jejími holčičími řečmi s někým, kdo byl jejím úplným chladným opakem, Shelby.
Věci mezi Luce a Shelby byly ještě trochu divné. Věděla to ona, Shelby to věděla, a vypadalo to, že už to ví i lampička Buddhy v jejich pokoji. Pravda byla taková, že Luce byla ráda, když viděla, jak Shelby bojuje o život, zatímco Dawn se tím útokem bavila.
Shelby byla stabilní, trpělivý bojovník. Kde byla technika Dawn nápadná jako pěst na oko a její údy na terase vířily ve virtuálním tanci, Shelby byla naopak opatrná se svými výpady, skoro jako kdyby bojovala na etapy. Držela ohnutá kolena a nikdy nic nevzdala.
Ano, řekla jí, že se jedné noci vzdala Danielovi. Taky řekla, že to bylo kvůli tomu, že byl Daniel kvůli Luce nešťastný - ale to jim asi v ničem nebránilo. Jenže Luce jí nevěřila. Něco bylo divné na zpovědi Shelby. Něco, co se neshodovalo s reakcí Daniela, když mu o ní včera v noci Luce řekla. Choval se, jako kdyby o ní neměl co říct.
Hlasitá rána vrátila Luce zpátky do reality. Miles přeletěl přes terasu a přistál na zádech. Roland se vznášel nad ním. Doslovně. Létal. Enormě velká křídla, která se vinula z Rolandových ramenou, byla stejně velká a pernatá, jako orlí. Jen jejich tmavou plochou prostupovalo krásné zlaté mramorování. Musel mít ve svém kroji stejné štěrbiny, jaké měl Daniel ve svém tričku. Luce nikdy předtím neviděla Rolandova křídla a stejně jako ostatní Nephilimové od nich nemohla odtrhnout oči. Shelby jí řekla, že jen velmi málo Nephilimů mělo křídla, a žádný z nich nebyl na Shoreline.
Představila si Rolanda v bitvě. V bitvě, kde se používají pravé meče. Davem projela vlna vzrušení. Křídla přitáhla tolik pozornosti, že Luce trvalo chvíli uvědomit si, že meč Rolanda se pohyboval těsně nad hrudí Milese. Tisknul ho k zemi. Rolandův zářivý bílý šermířský oblek a zlatá křídla se ostře vyjímala proti tmavým zeleným stromům v sousedství terasy. S jeho černou maskou, Roland vypadal ještě víc strašidelně a hrozivě, než kdyby mohla vidět jeho tvář. Doufala, že výraz na jeho tváři byl hravý, protože Miles byl opravdu v dost zranitelné situaci. Luce vyskočila na nohy a běžela k němu. Byla překvapená, že se jí třásla kolena.
"Milesi, pane bože!" zavolala Dawn přes celou terasu. Zapomněla na vlastní bitvu jen na tak dlouho, než jí Shelby zasadila ránu do hrudníku a skórovala tak vítězný bod.
"Není to zrovna ten nejčestnější způsob, jak vyhrát," řekla Shelby a zasunula meč. "Ale někdy to tak prostě chodí."
Luce spěchala kolem nich a zbytku Nephilimů, kteří nehodlali zasáhnout do boje mezi Milesem a Rolandem. Oba lapali po dechu. Pak si Roland sednul na zem a zatáhnul svá křídla do kůže. Miles vypadal v pohodě. Byla to Luce, kdo se nemohl přestat třást.
"Dostals mě." Miles se nervózně zasmál a tlačil zpátky ostří jeho meče. "Neviděl jsem přicházet tvou tajnou zbraň."
"Omlouvám se, člověče," řekl Roland upřímně. "Nechtěl jsem na tebe vytáhnout svá křídla. Někdy se to prostě stane, když se moc vzruším."
"No, super zápas. Do té doby, než se to zvrtlo." Miles zvedl pravou ruku a nechal si pomoct ze země. "Tomuhle se v šermu říká ´dobrej zápas´?"
"Ne, to nikdo neříká." Roland si sundal masku a s úsměvem pustil meč na zem. Pak uchopil Milese za ruku a jedním rychlým pohybem ho vytáhl nahoru. "Ale tys byl fakt dobrej."
Luce vydechla. Samozřejmě, že Roland Milesovi nechtěl ublížit. Roland byl pro ní záhadou. Byl nepředvídatelný, ale nebyl nebezpečný. I když stál na straně Cama tu poslední noc na Sword&Cross. Nebyl tu žádný důvod se ho bát. Proč teda byla tak nervózní? Proč nedokázala přimět své srdce, aby přestalo bít jako o závod?
Pak to pochopila. Bylo to kvůli Milesovi. Protože on byl na Shoreline její nejbližší přítel. Všechno co věděla bylo, že v poslední době pokaždé, když byla s Milesem, si uvědomila, kolik věcí mezi ní a Danielem vlastně neklape. A někdy si tajně přála, aby byl Daniel trochu víc jako Miles. Veselý a tolerantní, pozorný a přirozeně sladký. Méně zabraný do věcí, které mají co dočinění s úsvitem času. Luce se z přemýšlení o minulosti vrátila do přítomnosti, k pažím Milese.
Dawn. Skočila na Milese, zavřela oči a její ústa se proměnila v obrovský úsměv. "Ty žiješ!"
"Žiju?" Miles ji postavil zpátky na nohy. "Sotva jsem dostal vítr z toho, že mě odhodil. Někdy se vyplatí sledovat fotbalová utkání."
Stála za Dawn. Sledovala, jak hýčká místo, kde měl mečem roztrhnutou část bílé uniformy. Luce se cítila podivně v rozpacích. Nebylo to tak, že by teď Milese chtěla opečovávat ona, že ne? Chtěla jen ... nevěděla, co vlastně chtěla.
"Chceš to?" Roland se objevil po jejím boku a podal jí jeho masku. "Jsi na řadě, nebo ne?"
"Já? Ne," zavrtěla hlavou. "Nezazvonilo právě?"
Roland zavrtěl hlavou. "Pěkný pokus. Jen to zkus. Nikdo nebude vědět, že jsi předtím nikdy nešermovala."
"Pochybuju." Luce přejela prsty po tenkém sítku na helmě. "Rolande, musím se tě zeptat-"
"Ne, neměl jsem v úmyslu probodnout Milese. Proč se všichni tak lekli?"
"Já vím ..." Snažila se usmát. "Jde o Daniela."
"Luce, znáš pravidla."
"Jaká pravidla?"
"Můžu ti sem propašovat spoustu věcí, ale Daniel mezi nimi není. Budeš muset počkat."
"Počkej, Rolande. Vím, že tu právě teď nemůže být. Ale jaká pravidla? O čem to mluvíš?"
2024 ©