Když se Luce v úterý ráno probudila, Shelby už byla pryč. Její postel byla ustlaná a ručně sešitá deka z kousků látky byla složená na její posteli. Její tlustá červená vesta a batoh nebyly na věšáku u dveří. Ještě v pyžamu strčila hrnek vody do mikrovlnky, aby si mohla udělat čaj. Pak si sedla k počítači, aby mohla zkontrolovat e-mail.
Pro: lucinda44@gamil.com
Od: callieallieoxenfree@gmail.com
Odesláno: Pondělí, 11/16 v 01:34
Předmět: Zkus si to nebrat osobně
Drahá L,
Dostala sem tvojí zprávu a nejdřív to nejdůležitější, strašně mi chybíš. Ale dostala sem najednou opravdu šílený nápad: nazvala jsem ho ty a já a dohonění všeho, co jsme promeškali. Bláznivá Callie a její divoké nápady. Vím, že jsi zaneprázdněná. Vím, že jsi pod těžkým dohledem. A vím, jak je těžké dostat se pryč. Co ale nevím, je jakýkoliv detail z tvého nynějšího života.
S kým obědváš? Jaká hodina se ti líbí nejvíc? Co se vlastně stalo s tím klukem? Vidíš, ani neznám jeho jméno. Nesnáším to.
Jsem ráda, že máš telefon. Nepiš mi ale, že mi zavoláš, jo? Jen zavolej. Neslyšela jsem tvůj hlas už věky. Nejsem na tebe naštvaná. Zatím
xoC
-
Luce zavřela e-mail. Callie bylo téměř nemožné naštvat. Vlastně nikdy nebyla naštvaná. Fakt, že Callie neměla ani tušení, že jí Luce lže, byl jen další důkaz toho, jak se vzájemně oddálili. Hanba, kterou Luce cítila byla těžká, jako by se jí ta tíha usadila přímo na ramenou.
Přešla na další e-mail:
Pro: lucinda44@gamil.com
Od: thegaprices@aol.com
Odesláno: Pondělí, 11/16 v 20:30
Předmět: Och, zlatíčko, my tebe taky
Luce, drahoušku,
Tvoje e-maily nám vždy prozáří den. Jak to dopadlo s tím plaveckým týmem? Fénuješ si vlasy, když je teď venku zima? Vím, že jsem s tím hrozná, ale chybíš mi.
Myslíš, že by ti Sword&Cross udělilo povolení opustit školní areál na Den díkuvzdání příští týden? Mohl by to táta probrat s děkanem? Ještě nepoužijeme naší slepici, ale tvůj táta někam odjel a koupil krocana. Jen pro jistotu. Naplnila jsem celý mrazák koláči. Máš pořád ráda ten se sladkými brambory?
Máme tě rádi a pořád na tebe myslíme.
Máma
-
Ruka Luce zůstala zmrazená na myši. Bylo úterý ráno. Den díkuvzdání bude za týden a půl. To bylo poprvé, co si vzpomněla na svůj oblíbený svátek. Ale tak rychle, jak jí přišel na mysl, tak rychle se ho snažila z ní vyhnat.
Nebyl žádný způsob, jak by jí pan Cole nechal jet domů na Den díkuvzdání.
Chystala se zmáčknout na tlačítko odpovědět, když v dolní části obrazovky zablikalo oranžové políčko, což upoutalo její pozornost. Miles byl online. Snažil se s ní vést konverzaci.
Miles (08:08): Dobré ráno, slečno Luce.
Miles (08:09): Jsem vyhladovělý. Taky ses probudila tak hladová jako já?
Miles (08:15): Půjdeme na snídani? Vezmu to kolem tvého pokoje. Tak za 5 minut?
Luce se podívala na hodiny. 8:21. Ozvalo se zaklepání na její dveře. Byla ještě v pyžamu. Nebyla učesaná. Pootevřela dveře na úzkou štěrbinu.
Ranní slunce se rozlévalo po dřevěné podlaze chodby. Luce to připomnělo vždy osvětlené schodiště v domě jejích rodičů, když kráčela dolů na snídani. Celý svět najednou vypadal krásnější díky jednomu pohledu na chodbu naplněnou světlem.
Miles na sobě dneska neměl svou čepici Dodgers. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy mohla jasně vidět jeho oči. Byly opravdu hluboké a modré. Nebesky modré, jako letní obloha v devět hodin. Měl mokré vlasy a kapalo mu z nich na ramena jeho bílého trička.
Luce polkla. Nemohla zastavit obraz, který se jí vynořoval v mysli. Miles ve sprše. Usmál se na ni, až se mu na tváři objevily důlky, a tak odhalil svoje superbílé zuby. Dnes vypadal tak kalifornsky. Luce byla překvapená, když si uvědomila, jak dobře vlastně vypadá.
"Ahoj." Luce schovala větší část jejího těla, které bylo v pyžamu, za dveře. "Četla jsem zprávy od tebe. Jsem pro snídani, ale ještě nejsem oblečená."
"Můžu počkat." Miles se opřel o stěnu chodby. Hlasitě mu zakručelo v břiše. Snažil se překřížením rukou v pasu zakrýt ten zvuk.
"Pospíším si." Luce se zasmála a zavřela dveře. Stála před svým šatníkem a snažila se nemyslet na Den díkuvzdání, nebo na její rodiče a Callie, nebo proč najednou začíná ztrácet ze svého života tolik důležitých lidí.
Vyndala z prádelníku dlouhý šedý svetr a oblékla si černé džíny. Vyčistila si zuby, nandala si velké stříbrné kruhové náušnice a natřela si dlaně krémem. Popadla svojí tašku a studovala se v zrcadle.
Nevypadala jako dívka, která by se vyžívala v haštěřivých mocenských hádkách ve vztahu. Ani jako dívka, která nemohla jít ke své rodině domů na Den díkuvzdání. Zrovna teď vypadala jako dívka, která se těšila, až otevře dveře a najde kluka, s kterým se cítila normálně, šťastně a více méně po všech stránkách fantasticky.
Kluka, který nebyl její přítel.
Povzdechla si a otevřela Milesovi dveře. Jeho tvář se rozzářila.
Když se dostali ven, Luce si uvědomila, že se počasí změnilo. Prosluněný ranní vzduch byl stejně ostrý, jako když byla minulou noc na římse s Danielem. A to byl opravdu mrazivý.
Miles k ní natáhl obrovské khaki sako, ale jen mávla rukou. "Mě na zahřání stačí jenom kafe."
Seděli u stejného stolu, jako před týdnem. Okamžitě k nim přispěchal pár studentů- číšníků.
Zdálo se, že jsou oba kluci s Milesem přátelé. Nebo spolu alespoň tak žertovali.
Luce rozhodně neměla tuhle úroveň služeb, když na snídani seděla s Shelby. Zatímco ho kluci zahrnovali otázkami -jak dopadl Milesův fotbalový tým den předtím, jestli viděl video na YouTube jak jeden kluk napálil svou přítelkyni, jestli má dnes po škole už nějaké plány- Luce se rozhlédla po terase po své spolubydlící, ale nemohla ji najít.
Miles zodpověděl klukům všechny otázky, ale zdálo se, že tím rozhovorem nebyl nijak zaujatý. Pak ukázal na Luce. "Tohle je Luce. Chtěla by velký šálek vaší velmi horké kávy a ..."
"Míchaná vejce," řekla Luce a zavřela malé menu, které Shoreline každý den tisklo.
"To samé pro mě kluci, díky." Miles jim podal zpátky dvě menu a věnoval svou plnou pozornost Luce. "Vypadá to, že nemám moc šancí tě vidět mimo třídu. Takže, jak to jde?"
Otázka Milese jí překvapila. Možná proto, že jí dnes ráno znovu dostihnul pocit viny. Líbilo se jí, že se jí nezeptal na to: "Kde se pořád schováváš?" nebo "Ty se mi vyhýbáš?". Zeptal se jen na to, jak se má.
Rozzářila se na něj. Ztratil se v jejím úsměvu a téměř sebou škubl, když mu řekla: "Všechno je v pohodě."
"Uh-oh."
Bylo hrozné hádat se s Danielem. Lhát rodičům. Ztrácet nejlepší kamarádku. Část jejího já, chtěla všechno Milesovi říct, ale věděla, že by neměla. Nemohla. S ohledem na úroveň jejich přátelství si nebyla jistá, jestli by to byl dobrý nápad.
Nikdy dřív vlastně neměla opravdu blízkého kamaráda, druh přítele, se kterým by sdílela všechno a mohla se na něj ve všem spolehnout. Ale nemělo by to být tak ... komplikované?
"Milesi," řekla nakonec. "Co tady dělají lidé na Den díkuvzdání?"
"Já nevím. Myslím, že jsem tu nikdy nebyl, abych to zjistil. Ale někdy bych si to přál. Den díkuvzdání u mě doma je příšerně obrovský. Nejméně sto lidí. Jako deset našich tříd. Navíc je to společenská akce."
"Děláš si legraci."
Zavrtěl hlavou. "Přál bych si, aby jo. Vážně. Musíme si pronajímat obrovské parkoviště pro obsluhu." Po krátké pauze dodal: "Proč se ptáš-počkej, potřebuješ místo, kam bys mohla jít?"
"Uhh..."
"Přijď." Zasmál se jejímu šokovanému výrazu. "Prosím. Můj bratr tenhle rok nepřijede domů z vysoké školy a já ty bys tam byla moje jediné záchranné lano. Můžu ti ukázat okolí Santa Barbary. Můžeme se vykašlat na krocana a dát si to nejlepší tacos na světě na Super Rica." Zvedl obočí. "Bude to ještě mnohem míň mučivé tím, že tam budeš se mnou. Mohla by být dokonce legrace."
Zatímco Luce zvažovala jeho nabídku, ucítila ruku na zádech. Věděla, že ten dotyk je -uklidňující a určitým způsobem i léčivý- Francescy.
"Mluvila jsem včera večer s Danielem," řekla Francesca. Luce se snažila ignorovat, jak se k ní Francesca sklání. Šel za ní Daniel hned po tom, co ho Luce vyhodila? Ta myšlenka v ní vzbuzovala žárlivost, ani nevěděla proč.
"Má o tebe strach."Francesca se odmlčela. Zdálo se, že se snaží Luce podívat do tváře. "Řekla jsem mu, že se velmi dobře sžíváš s novým okolím. Taky jsem mu řekla, že jsem ti k dispozici, kdybys něco potřebovala. Prosím pochop, že se svými dotazy bys měla chodit za mnou."
Pohled, kterým se na ní Francesca dívala, byl tvrdý a divoký. Zdálo se, že to co tím chtěla říct bylo, že by měla chodit za ní. Ne za Stevenem. Jen to zůstalo nevyslovené.
A pak Francesca odešla tak rychle, jak se objevila. Hedvábná podšívka jejího bílého kabátu z vlny, za ní vlála. Otírala se o její černé silonky.
"Takže ... díkuvzdání," řekl nakonec Miles a promnul si ruce.
"Dobře, dobře." Luce dopila zbytek její kávy. "Budu o tom přemýšlet."
-
Shelby se neukázala na ranním vyučování Nephilimů-přednáška o andělských předcích a něco o posílání nebeské hlasové pošty. V poledne už Luce začínala být nervózní. Když ale začínala matika, konečně zahlédla známou tlustou červenou vestu a prakticky se k ní rozběhla.
"Hej!" Zatahala její spolubydlící za hustý blond cop. "Kde jsi byla?"
Shelby se na ní pomalu otočila. Podívala se na ní a její výraz jí připomněl jejich první setkání na Shoreline. Nosní dírky Shelby byly rozšířené a její obočí stáhlé.
"Jsi v pořádku?" zeptala se Luce.
"Je mi skvěle." Shelby se odvrátila a začala si hrát s nejbližší skříňkou. Zadávala do ní různé kombinace. Pak se konečně otevřela.
Uvnitř byla fotbalová helma a velké množství prázdných lahví Gatorade. Plakát lolitek byl přilepený na vnitřní straně dveří.
"To je tvoje skříňka?" zeptala se jí Luce. Neznala Nephilima, který by používal skříňku. Shelby se ale odlišovala i v jiných věcech. Z nedbalosti hodila přes rameno špinavou ponožku.
Shelby zabouchla skříňku a pak přešla k další, kde zkoušela další kombinace. "Teď mě budeš soudit?"
"Ne," zavrtěla hlavou Luce. "Shel, co se děje? Dneska ráno jsi zmizela a ani si nebyla ve škole-"
"Jsem tady, ne?" Shelby si povzdechla. "Frankie a Steven jsou mnohem víc vstřícnější co se týče získání dne osobního volna, než ty roboti, co jsou tady."
"Proč jsi potřebovala den osobního volna? Včera večer jsi byla v pohodě, dokud-"
Dokud se neukázal Daniel.
Právě, když se objevil v okně, Shelby zbledla a ztichla. Šla rovnou do postele a- zatímco Shelby na ní zírala, jako by se její IQ náhle snížilo o polovinu- Luce se rozhlédla po chodbě.
Tam kde končili skříňky a na zemi byl položen šedivý koberec, byly zdi lemovány holkami: Dawn, Jasmine a Lilith. Byly tam i snobky a holky, co se oblíkají podle hudebního vkusu, jako Amy Branshaw z odpolední třídy Luce. Jedna Punkerka s piercingem vypadala trochu jako Arriane, jen nebyla tak zábavná. Byly tam i dívky, které Luce nikdy neviděla.
Svíraly v rukách knihy, v pusách měly žvýkačky a oči měly přibité na koberci, na stropě, dívaly se na sebe navzájem. Kamkoliv, jen ne na Luce a Shelby. Ačkoliv bylo jasné, že je všechny poslouchají.
Luce se zvedl žaludek, když začínala tušit proč. Byla to ta největší skupinka Nephilimů a ne-Nephilimů, jakou kdy Luce na Shoreline viděla pohromadě. A každá holka před ní na chodbě čekala jen na jedno: Jak se Luce a Shelby budou rvát kvůli klukovi.
"Ach." Luce polkla. "Ty a Daniel."
"Jo. My. Už je to dávno." Shelby se na ní podívala.
"Dobře." Luce se zaměřila na své dýchání. Mohla by to zvládnout. Šeptání dívek kolem, jí působilo mravenčení na kůži. Zachvěla se.
Shelby se na ní ušklíbla. "Mrzí mě, že se ti jen ta představa hnusí."
"Takhle to není." Ale Luce se cítila znechucená. Znechucená sama sebou. "Vždycky jsem si ... Myslela jsem si jen, že-"
Shelby si dala ruce v bok. "Myslela sis, že pokaždé, když jsi na sedmnáct let zmizela, tak Daniel nic nedělal? Vrať se na zem, Luce. Tohle bylo před tebou a Danielem. Nebo mezi tebou a Danielem. No chápeš." Odmlčela se, a zašilhala za Luce. "Opravdu jsi tak zahleděná do sebe?"
Luce oněměla.
Shelby zabručela a otočila se ke zbytku haly. "Rozptylte tohle silové estrogenové pole," vyštěkla a kývla na ně. "Jděte. Všichni. Hned!"
Když se holky rozběhly pryč, Luce přitiskla hlavu proti chladnému kovu skříňky. Chtěla jím projít a schovat se uvnitř.
"Víš," řekla a její hlas byl měkčí, "Daniel je pěknej prevít. A lhář. Stále ti lže."
2024 ©