3°C
Na zemi ležel slabý sněhový poprašek. Beck vyšel na dvůr, temný obrys hranatých ramen ve svetru. Stály jsme s Isabel a Olivií uvnitř a sledovaly ho přes skleněné dveře, připravené vyběhnout mu na pomoc, ale připadala jsem si, jako bych tu byla sama, jako bych byla jediná, kdo vidí, jak Beck zvolna vychází do svého posledního dne v lidské podobě. V jedné ruce držel kus rudého syrového masa prošpikovaného benadrylem a druhá se mu nezadržitelně chvěla.
Asi deset metrů od domu se Beck zastavil, upustil maso na zem a udělal ještě několik kroků k lesu. Chvíli tak stál s hlavou nakloněnou do strany v gestu, které jsem dobře znala. Naslouchal.
„Co to dělá?" nevydržela to Isabel, ale já si jí nevšímala.
Beck stočil dlaně kolem úst a i uvnitř domu jsem ho zřetelně slyšela volat: „Same!"
„Same!" zavolal znova. „Já vím, že tam jsi. Same! Same! Pamatuješ, kdo jsi? Jsi Sam!"
Beck se třásl čím dál víc, ale nepřestával do pustého, ledového lesa vykřikovat Samovo jméno. Nakonec zavrávoral a jen taktak neupadl.
Přitiskla jsem si prsty na rty a po tváři mi stékaly slzy.
Beck zavolal Samovo jméno ještě jednou a pak se mu ramena nahrbila dopředu a začal sebou křečovitě škubat. Třásl se a pocu-kával, rukama a nohama rozrýval sníh kolem sebe, až na něm oblečení zůstalo viset, příliš velké a k nepotřebě. Vycouval z něj a potřásl hlavou.
Šedý vlk zůstal stát uprostřed dvora s očima upřenýma na skleněné dveře. Díval se, jak se na něj díváme. Poodešel od hromádky oblečení, které už na sebe víckrát nevezme, a pak ztuhl a otočil hlavu k lesu.
Mezi černými kmeny borovic se vynořil další vlk, hlavu obezřetně skloněnou a srst na krku poprášenou sněhem. Pak zvedl oči a pohledem si mě našel.
Sam.