1°C
Nejhorší bylo poslouchat jejich vytí.
Dny byly sice strašlivé, ale noci byly horší. Dny ubíhaly jako netečná předehra k noci zabydlené jejich hlasy, kterou bylo třeba nějak přečkat. Ležela jsem v posteli a objímala polštář, dokud z něj jeho vůně nevyvanula docela. Spala jsem v křesle v tátově pracovně, až se v něm namísto jeho obrysu ustálil můj. Chodila jsem bosa po domě v soukromém smutku, o který jsem se neměla s kým podělit.
Jediný člověk, se kterým bych si dokázala popovídat, totiž Olivie, nebyla po telefonu k zastižení a moje auto - na které jsem nechtěla ani pomyslet - bylo rozbité a k nepoužití.
A tak jsem byla v domě sama a hodiny se donekonečna táhly mezi mnou a neměnnými stromy bez listí za našimi okny.
Noc, kdy jsem slyšela výt jeho, byla ze všech nejhorší. Ostatní začali jako první, tak jako předchozí tři noci. Zabořila jsem se do tátova křesla v pracovně, přitiskla si na tvář poslední Samem provoněné tričko, které mi zbývalo, a snažila se namluvit si, že je to jen nahrávka, ne skuteční vlci. Ne skuteční lidé. A pak, poprvé od nehody, se k ostatním hlasům přidal ten jeho.
Rvalo mi to srdce z těla, slyšet takhle jeho hlas. Ostatní ho doprovázeli v hořkosladké harmonii v pozadí, ale já slyšela jenom jeho. Jeho vytí se zachvívalo, stoupalo a klesalo v bolestných mukách.
Poslouchala jsem je dlouho. Modlila jsem se, aby toho nechali a dali mi pokoj, ale zároveň jsem se zoufale bála, že opravdu skončí. Sama bylo slyšet ještě dlouho poté, co ostatní hlasy utichly, vyl tiše a zvolna.
Když konečně utichl i on, noc zmrtvěla.
Nevydržela jsem sedět bez hnutí. Zvedla jsem se, přecházela sem tam a zatínala dlaně do pěstí. Nakonec jsem vzala kytaru, na kterou Sam hrával, a s křikem jsem ji rozbila o tátův stůl na kusy.
Když táta sešel z ložnice za mnou, našel mě sedět uprostřed moře rozštípaného dřeva a prasklých strun, jako by na skalnatém pobřeží ztroskotala bárka převážející hudbu.
2024 ©