0 °C
Sledoval jsem ji, jak jsem to dělal od nepaměti.
Myšlenky mi uklouzávaly, prchavé jako slabé pachy ve větru, příliš vzdálené, než abych je dokázal zachytit.
Seděla hned u lesa vedle houpačky, stočená do klubíčka, dokud ji neroztřásla zima, a ani pak se nezvedla. Dlouho jsem nevěděl, co dělá.
Sledoval jsem ji. Něco mě pudilo jít za ní, i když instinkt se tomu vzpouzel. Má touha vykřesala myšlenku a ta zas vzpomínku na zlatý les, na dny plující kolem mě a dopadající na zem, na dny nehybně zmuchlané pod nohama.
Teď jsem ale pochopil, co dělá, přikrčená a rozechvělá mrazivým chladem. Trpělivě čekala, až ji zima vytřese do jiné podoby. Možná ten nezvyklý pach, který od ní ke mně doléhal, byla naděje.
Čekala, až se promění, i já jsem čekal, až se proměním, a oba jsme doufali v něco, co se nám nemohlo splnit.
Nakonec dvůr zahalila noc, protáhla stíny a rozvinula je z lesa do prostoru, až zakryly celý svět.
Sledoval jsem ji.
Dveře se otevřely. Stáhl jsem se hlouběji do tmy. Vyšel muž a zvedl dívku ze země. Na zmrzlých stružkách na tváři se jí zalesklo světlo z domu.
Sledoval jsem ji. Myšlenky, vždycky vzdálené, v její nepřítomnosti prchly docela. Když zmizela v domě, zbylo mi jen jediné: touha.