Kapitola 47 – Sam

7°C

Když Grace vystoupila, udělalo se mi ze všeho nanic. Bylo mi nanic z toho, že jsme se pohádali, nanic z pochybností, nanic z chladu, který mi jen taktak dovoluje zůstat v lidské podobě. A nejen nanic. Byl jsem navíc neklidný, vyvedený z míry. Těch otazníků na mě bylo moc: Jack, Isabel, Olivie, Shelby, Beck.

Neuměl jsem si představit, že s Grace půjdeme za Beckem. Zesí­lil jsem topení v autě, opřel si hlavu o volant a zůstal tak, dokud mě jeho tvrdý oblouk nezačal tlačit do čela. S topením na maximum bylo v autě za chvíli vedro a dusno, ale mně to dělalo dobře. Nemusel jsem se bát proměny. Pevně jsem vězel ve své kůži.

Nejdřív mě napadlo, že bych takhle mohl prosedět celý den, tiše si prozpěvovat - Čím slunci blíž, tím blíž jsem si sám/ v bezpečném se­vření své kůže - a čekat, až se vrátí Grace, ale vydržel jsem to stěží půl hodiny. Potřeboval jsem se pohybovat. A nejen to, potřeboval jsem nějak odčinit to, co jsem řekl Grace. Rozhodl jsem se, že znovu zajdu k Jackovi domů. Ještě pořád se neobjevil, ani mrtvý ani jako zpráva v novinách, a mě nenapadalo, kde jinde dál hledat. Grace bude mít radost, že se kvůli ní snažím dát věci do pořádku.

Nechal jsem džíp na málo používané dřevařské cestě kousek od domu Culpeperových a vzal to zkratkou přes les. Borovice v očekávání sněhu ztratily barvu a špičky se jim lehce zachvívaly ve studeném vě­tru, který jsem naštěstí dole pod větvemi necítil. Chlupy v týle se mi nepříjemně ježily, jak ke mně ve strnulém lese doléhal vlčí pach. Ten kluk musel počurat snad každý strom, prevít nafoukaná.

Po pravici se mi cosi pohnulo, až jsem nadskočil, a pak jsem se při­krčil k zemi. Zadržel jsem dech.

Byla to jen laň. Krátce jsem zahlédl velké oči, dlouhé nohy a bílý ocá­sek, a vzápětí zvíře překvapivě neohrabanými kroky zmizelo v podrostu. Její přítomnost byla každopádně vítané znamení. Když tu byla zvěř, Jack tu nebyl. Neměl jsem žádnou zbraň, jen holé ruce. Proti nevypočitatelnému novému vlkovi nadupanému adrenalinem bych toho moc nezvládl.

Kousek od domu, u posledních stromů, jsem se zarazil. Nedaleko se ozývaly hlasy, dívčí a chlapecký, oba rozčílené a hlasité. Museli stát poblíž zadních dveří. Krytý stínem domu jsem se tiše jako vlk pro­smýkl kolem rohu blíž k nim. Mužský hlas, hluboký a vzteklý, jsem nepoznával, ale instinkt mi napověděl, že to bude Jack. Druhý hlas patřil Isabel. Napadlo mě, že se jim ukážu, ale pak jsem zaváhal. Byl jsem zvědavý, o čem se dohadují.

„Já nevím, o čem to mluvíš," křičela Isabel. „Za co se mi omlou­váš? Že si jen tak zmizíš? Nebo že ses nechal pokousat, to přede­vším? Za..."

„Za Chloe," přerušil ji chlapec.

Chvíli bylo ticho. „Jak to myslíš, za Chloe? Co s tím má ten pes co dělat? Nevíš náhodou, kde je?"

„Isabel, tys mě vůbec neposlouchala, nebo co? Někdy jsi vážně úplně zabedněná. Vždyť ti to povídám. Já zkrátka ve vlčí podobě ne­vím, co dělám."

Zakryl jsem si pusu, abych se nerozesmál nahlas. Jack jí sežral psa. „To chceš říct, že je... že jsi... Panebože, ty jsi ale pitomec, Jacku."

„Já za to nemůžu. Říkal jsem ti, jak to se mnou je. Nemělas ji pouš­tět ven."

„Máš vůbec tušení, kolik ten pes stál?"

„Propánečka!"

„Co mám podle tebe říct našim? Mami, tati, z Jacka je vlkodlak, a chcete něco vědět? Jak se ztratila Chloe, tak on ji sežral."

„Nic jim neříkej!" vyhrkl Jack. „Ostatně, myslím, že vím, jak se s tím vypořádat. Dá se to léčit." Zamračil jsem se.

„Léčit?" opakovala Isabel bezvýrazným hlasem. „Jak se chceš pro­sím tě vyléčit z toho, že jsi vlkodlak?"

„S tím si nelámej tu svoji blond hlavinku. Však já... Potřebuju ještě pár dnů, abych měl jistotu. Až to budu vědět na sto procent, všechno ti povím."

„Dobře. Jak myslíš. Kristepane, to snad není pravda. Ty jsi sežral Chloe."

„Nemůžeš už s tím konečně dát pokoj? Začínáš mi lézt na nervy."

„No prosím. A co ti ostatní? Jsou tu přece i jiní, ne? Nemohli by ti pomoct?"

„Isabel, drž hubu! Už jsem ti řekl, že jsem na to nejspíš přišel. Nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal."

„A nemyslíš, že..."

Ostrý zvuk, který sem nepatřil. Praskla větvička? Nebo to byla rána do tváře?

Když Isabel znovu promluvila, měla najednou jiný tón, ne tak roz­hodný. „Hlavně ať tě nikdo nevidí, dávej si pozor. Máma je na terapii - kvůli tobě - a táta je mimo město. Jedu teď zpátky do školy. To snad není pravda, ty si mě sem zavoláš jen proto, abys mi oznámil, žes mi sežral psa!"

„Volal jsem ti, abych ti řekl, že už vím, jak z toho ven. Koukám, že tě to vážně nadchlo. Ohromně, viď? Je ti to úplně fuk!"

„Je to paráda. Senzace. Ahoj."

Skoro vzápětí jsem uslyšel odjíždět Isabelin SUV a znovu jsem za­váhal. Nijak zvlášť se mi nechtělo objevovat se před novým vlkem, který navíc nezvládá svou agresivitu, ale na druhou stranu jsem se potřeboval buď vrátit do auta, nebo zalézt do teplého domu. A dům byl blíž. Pomalu jsem se sunul kolem zadní stěny a poslouchal, kde je asi Jack. Nic se neozývalo. Musel zajít dovnitř.

Přiblížil jsem se ke dveřím, kterými jsem se ze začátku týdne vlou­pal dovnitř - sklo už bylo spravené -, a vzal za kliku. Nebylo zamčeno. Ohromně pozorné.

Uvnitř jsem Jacka okamžitě zaslechl rachotit v jinak prázdném domě a tiše jsem proběhl potemnělou předsíní do dlouhé kuchyně s vyso­kým stropem. Byla černobíle vykachlíčkovaná a všechny pracovní plochy byly černé. Dvěma okny se dovnitř lilo bílé, průzračné světlo, odráželo se od bílých stěn a zvýrazňovalo černé pánve zavěšené ze stropu. Celá místnost působila jako studie v černobílé.

Kuchyně u Grace doma, teplá, zanesená věcmi a vonící po skořici, česneku a pečivu, se mi zamlouvala mnohem víc než tenhle sterilní sál.

Jack dřepěl zády ke mně před ledničkou z nerezové oceli a pro­hrabával přihrádky. Strnul jsem na místě, ale jeho nájezd na ledničku musel moje kroky spolehlivě přehlušit. Nehrozilo tu, že by vítr zanesl můj pach jeho směrem, a tak jsem zůstal stát a zvažoval možnosti dalšího postupu. Jack byl vysoký, ramenatý, s hustými černými kudrnami jako řecký bůh. Z jeho držení těla čišelo přehnané sebevědomí, a to mě z nějakého důvodu dráždilo. Potlačil jsem zavrčení, vklouzl do dveří a tiše se vytáhl na protější pult. Kdyby byl Jack agresivní, výška by mi mohla poskytnout určitou výhodu.

Poodešel od lednice a shodil na nablýskaný kuchyňský ostrůvek náruč jídla. Několik minut si soustředěně chystal sendvič a já ho při tom sledoval. Pečlivě skládal vrstvy různých druhů masa a sýrů, pak namázl chléb trochou majonézy a zvedl oči.

„Kristepane," vyjekl.

„Ahoj," opáčil jsem.

„Co chceš?" Nezdálo se, že by měl strach. Nebyl jsem dost velký, abych naháněl hrůzu vzezřením.

Nevěděl jsem, co mu odpovědět. Jeho rozhovor s Isabel zásadně změnil téma, které jsem s ním chtěl probrat. „Tak co je ten lék, na který spoléháš?"

Konečně se zatvářil vyděšeně. Jen na vteřinu, než se vzpamatoval a znovu sebevědomě vystrčil bradu. „O čem to mluvíš?"

„Myslíš, že víš, jak se vyléčit. Jak jsi na to přišel?"

„Počkej, člověče. Co jsi zač?"

Vůbec se mi nezamlouval. Nevěděl jsem proč, ale instinkt mi to zře­telně napovídal. Nezamlouval se mi ani trochu. Kdybych si nedělal starosti, že může ohrozit Grace, Olivii a Isabel, vykašlal bych se na něj a nechal ho tam. Zároveň je ale vždycky jednodušší postavit se nesym­patickému člověku. Snáz se mi hrála role někoho, kdo zná odpověď na všechny otázky. „Někdo jako ty. Taky mě pokousali." Rozhlédl se, jako by mi chtěl odporovat, a já ho zarazil zvednutou rukou. „Jestli mi chceš vykládat něco jako ,To si mě s někým pleteš', vůbec se nenamáhej. Viděl jsem tě jako vlka. Teď mi jen pověz, proč si myslíš, že na to znáš lék."

„Proč bych ti měl věřit?"

„Protože na rozdíl od tvého táty nevycpávám zvířata a nevystavuju si je ve vstupní hale. A protože vážně nestojím o to, aby ses producí­roval před školou a u cizích dveří a vystavoval tak smečku nebezpečí. Všichni se snažíme nějak přežít, když už si s námi osud tak ohavně zahrál. Nestojíme o to, aby se nějaký přemoudřelý bohatý cápek před­váděl před světem, aby na nás město vytáhlo s vidlemi."

Jack zavrčel. Byl to na můj vkus až moc zvířecí zvuk a podezření se mi potvrdilo, když jsem si všiml, že se zlehka chvěje. Ještě pořád byl strašlivě nestabilní. Mohl se proměnit v každém okamžiku. „To už není moje starost. Opatřím si lék a bude vystaráno. Takže se můžeš klidně sbalit a vypadnout." Couval od kuchyňského ostrůvku k pultu za sebou.

Seskočil jsem na zem. „Jacku, na tohle není žádný lék."

„To se pleteš," vyštěkl. „Jeden vlk se náhodou vyléčil."

Nenápadně se blížil k bloku s noži. Nejrozumnější by bylo vyrazit ke dveřím, ale jeho slova mě přibila na místě. „Cože?"

„Přesně tak. Trvalo mi to až doteď, ale nakonec jsem si to dal dohro­mady. Ve škole jsem znal jednu holku, co ji vlci pokousali, ale vyléčila se. Nějaká Grace. Ta musí vědět, jak se to léčí. A taky mi to pěkně rychle vyklopí."

Všechno se se mnou zatočilo. „Nech ji na pokoji."

Jack se na mě ušklíbl, nebo se mu možná jen bezděky stáhla tvář. Rukou klouzal po pultu, poslepu sahal po nožích a chřípí se mu dmulo, jak se mi v chladném vzduchu začal z kůže zvedat vlčí pach. „Proč­pak?" zeptal se. „Copak ty to nechceš vědět? Nebo už tě vyléčila?"

„Žádný lék neexistuje. Ona nic neví." Děsilo mě, kolik na mě můj hlas prozrazuje. Dával jasně najevo, co ke Grace cítím.

„To nemůžeš vědět," odsekl Jack. Sáhl po noži, ale ruka se mu třásla tak, že na první pokus nenahmátl rukojeť. „A teď vypadni."

Ani jsem se nehnul. Neuměl jsem si představit nic horšího než to­hohle blázna, jak se na Grace dožaduje léku. Roztřesený, nepředvída­telný, násilnický mladík a bezmocná Grace bez odpovědi na otázku, kterou jí klade.

Jack konečně nahmátl, co hledal, a vytáhl dlouhý škaredý nůž se zubatým ostřím. Černobílá kuchyně se v něm zrcadlila v desítkách odlesků. Jack se třásl tak silně, že měl co dělat, aby udržel špičku na­mířenou mým směrem. „Povídal jsem ti, ať vypadneš."

Instinkt mi radil skočit po něm, jak bych to udělal s kterýmkoli ji­ným vlkem, zavrčet mu u krku a přimět ho podrobit se. Donutit ho ke slibu, že se ke Grace ani nepřiblíží. Ale v lidské podobě to takhle nefun­guje, zvlášť když je váš protivník o tolik silnější. Popošel jsem k němu, pohled upřený do jeho očí místo na nůž, a zkusil jinou taktiku. „Jacku. Prosím tě. Ona ti neumí poradit, ale já ti můžu usnadnit život."

„Nech mě na pokoji." Jack udělal krok mým směrem, vzápětí ucouvl a upadl na koleno. Nůž dopadl na dlaždičku. Škubl jsem sebou, než přistál, ale vydal překvapivě tlumený zvuk. Ani Jack skoro nehlesl, když se svezl za nožem k zemi. Prsty se mu kroutily a měnily se na černobílých dlaždičkách v drápy. Něco se snažil říct, nebylo mu však rozumět. V hlavě mi naskočila slova písničky. Měla být pro něj, ale vyprávěla vlastně o mně. Svět slov ztracený pro svět živých/ řadím se mezi mrtvé v pohybu./ Oloupen o hlas přesto nazývám/ tisícem jmen ten bezejmenný děs.

Dřepl jsem si k němu a odstrčil nůž stranou, aby si o něj neublížil. Teď nemělo smysl na něco se ho vyptávat. Vzdychl jsem si a poslou­chal, jak sténá, kvílí a křičí. V tuhle chvíli jsme si byli rovni, já i Jack. Bez ohledu na všechny jeho výsady, krásné vlasy a sebevědomá ra­mena na tom nebyl o nic lip než já.

Jack zakňučel.

„Měl bys být rád," napomenul jsem ztěžka oddechujícího vlka. „As­poň jsi tentokrát nezvracel."

Jack se na mě zahleděl hnědýma očima, dlouze a bez mrknutí, a pak vyskočil na nohy a vyrazil ke dveřím.

Nejradši bych se prostě zvedl a odešel, ale neměl jsem na vybra­nou. Ve chvíli, kdy pronesl Graceino jméno, už nebylo ani pomyšlení, abych ho nechal na pokoji.

Vyběhl jsem za ním. Hnali jsme se domem. Na podlaze z tvrdého dřeva mu podkluzovaly drápy a moje podrážky vrzaly hned za ním. Do sálu s rozšklebenými zvířaty jsem mu vletěl skoro v patách a hned vzápětí mi do nosu zavanul pach mrtvých kůží. Jack měl dvě výhody: vyznal se v domě a byl vlk. Spoléhal jsem se na to, že využije známé prostředí k tomu, aby se schoval, ne že se spolehne na svou dosud ne­probádanou zvířecí sílu.

Ale přepočítal jsem se.