Kapitola 42 – Sam

12°C

První, co jsem Isabel slyšel pronést, bylo: „Může mi někdo vysvět­lit, proč máme péct nějaký podělaný koláč, místo abychom si popo­vídali o mém bratrovi?" Vteřinu předtím vylezla z ohromného SUV, který zabral prakticky celou příjezdovou cestu. Ze všeho nejdřív jsem si všiml, že je vysoká - což byla nejspíš zásluha deseticentimetrových podpatků na jejích rafinovaně špičatých kozačkách, a hned vzápětí mě napadlo slovo „lokýnky". Těch totiž měla na hlavě víc než porce­lánová panenka.

„Ne," odpověděla Grace a já ji za ten nesmlouvavý tón miloval.

Isabel cosi zabručela hlasem, který by, být náloží, dokázal vyhladit menší stát. „Můžu se teda aspoň zeptat, co je zač tenhle?"

Otočil jsem se po ní právě včas, abych si všiml, že mi kouká na za­dek. Rychle uhnula pohledem a já jako ozvěna odpověděl: „Ne."

Grace nás vedla do domu. V předsíni se na Isabel vážně zadívala. „Žádné otázky ohledně Jacka, platí? Máma je doma."

„To jsi ty, Grace?" zavolala Graceina matka seshora.

„Ano. Budeme péct houbový koláč!" Grace si pověsila kabát na vě­šák a pohybem nám naznačila, ať uděláme totéž.

„Přinesla jsem z ateliéru pár věcí, tak je klidně odstrčte stranou," křikla matka.

Isabel nakrčila nos, nechala si bundu lemovanou kožešinou na sobě a s rukama v kapsách čekala, až Grace odsune bedny ke zdi a proklestí nám cestu. V útulné, zabydlené kuchyni vypadala Isabel jako z jiné planety. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli za to, že ne úplně bílé linoleum na zemi najednou působí tak uboze, můžou její úhledné lokýnky, nebo jestli naopak stará popraskaná podlaha podtrhuje do­konalou umělost jejího účesu. Nikdy dřív mi tahle kuchyně nepřipa­dala omšelá.

Isabel nerozhodně ucouvla ještě o kousek, protože Grace si rázně vyhrnula rukávy a umyla si ve dřezu ruce.

„Bud tak hodný, Same, zapni rádio a nalaď něco pěkného."

Vyštrachal jsem mezi plechovkami se solí a cukrem malé rádio a pustil ho.

„Kristepane, my budeme vážně vařit!" zaúpěla Isabel. „Já myslela, že je to nějaká šifra." Povzbudivě jsem se na ni usmál, a když zachytila můj po­hled, protáhla obličej do útrpného výrazu. Tvářila se otráveně od samého začátku, ale já jí to tak úplně nevěřil. Z jejích očí bylo znát, že ji celá tahle situace přinejmenším zajímá. Já měl ve věci jasno: nehodlal jsem se Isa­bel s ničím svěřovat, dokud nebudu s naprostou jistotou vědět, co je zač.

V tom okamžiku sešla do kuchyně Graceina matka. Táhl z ní oran­žový pach terpentýnu. „Ahoj, Same. Ty budeš taky vařit?"

„Vynasnažím se," odpověděl jsem po pravdě.

„Tak si to užijte," zasmála se. „Kdo je tohle?"

„Isabel," řekla Grace. „Mami, nevíš, kde je ta zelená kuchařka? Vždycky ji dávám na tohle místo. Mám v ní recept na ten koláč."

Matka pokrčila rameny a přiklekla k jedné z beden na zemi. „Nej­spíš jí narostly nožičky a utekla. Co to proboha hrají v tom rádiu? Same, ty tam určitě najdeš něco lepšího."

Grace se probírala hromádkou kuchařek zastrčených na konci pultu a já zatím otáčel knoflíkem rádia, dokud Graceina matka nekřikla: „Tohle tam nech." Došel jsem zrovna k nějaké rozjuchané populární stanici. Pak se zvedla s krabicí v náruči. „Tak se mi zdá, že tady jsem prozatím skončila. Dobře se bavte. Já zase přijdu... časem."

Grace si jejího odchodu skoro ani nevšimla. „Isabel, v lednici jsou vejce, mléko a sýr," mávla na nás. „Same, uděláme klasický těstový korpus. Můžeš předehřát troubu na sto padesát a podat sem něja­kou formu?"

Isabel otevřela ledničku. „Máte tady asi tak osm tisíc druhů sýra. Podle mě jsou jeden jak druhý."

„Postarej se o troubu a Sam nějaký sýr vybere. Ten se totiž v jídle vyzná," nařizovala Grace. Natahovala se na špičky pro mouku v horní skříňce. Krásně přitom vynikla celá její postava a já měl co dělat, abych se udržel a nepohladil ji po holé kůži nad kalhotami. Ale to už byla mouka dole, a jelikož jsem propásl příležitost, vyměnil jsem si s Isabel místo, vytáhl z lednice kousek pikantního čedaru, pár vajec a mléko a všechno jsem to vyložil na pult.

Než jsem vejce rozklepl a přidal trochu majonézy, Grace už sekala v míse mouku s rostlinným tukem. Kuchyně najednou překypovala činorodostí, jako by nás byla celá rota.

„Co je zas tohle?" vrtěla Isabel hlavou nad balíčkem, který jí Grace vrazila do ruky.

Grace se zakuckala smíchy. „Žampiony."

„Vypadá to jako něco, co vylezlo krávě ze zadku."

„Takovou krávu bych si nechala líbit." Grace se natáhla přes Isabel a hodila do hrnce kousek másla. „To by byl zadek k nezaplacení. Hoď je tam a pár minut podus, dokud nebudou pěkně měkoučké."

„Jak dlouho?"

„Až budou měkoučké," opakoval jsem po Grace.

„Slyšíš, co ti ten kluk radí," napřáhla Grace ruku. „Formu!"

„Pomoz jí," obrátil jsem se k Isabel. „O to měkoučké se postarám já, když si nevíš rady."

„Já sama jsem měkoučká," zabrblala Isabel. Podala Grace dvě formy na pečení a ta do nich obratně rozprostřela těsto a začala Isabel uka­zovat, jak ozdobně zvarhánkovat okraje. Šlo jí to od ruky jako na drát­kách, až jsem Grace podezíral, že by si s tím vším poradila mnohem rychleji, kdybychom jí s Isabel nepřekáželi.

Grace si všimla, že s úsměvem přihlížím, jak upravují těsto. „Čemu se směješ? Podívej na ty houby!"

Zachránil jsem žampiony právě včas a přihodil k nim špenát, který mi Grace podala.

„Moje řasenka," kvílela Isabel do všeobecného zmatku, když se s Grace při krájení cibule smály a plakaly zároveň. Vtom pach cibu­lek zavanul až ke mně a zaštípal mě do očí.

Nastavil jsem jim hrnec se směsí. „Hoďte je tam. Ono je to přejde."

Isabel shrnula cibuli nožem z prkýnka a Grace mě zamoučněnou rukou plácla po zadku. Div jsem si nevykroutil hlavu, když jsem se otáčel, jestli mi tam nenechala otisk, a ona zatím přejela dlaní zby­tek mouky na pultu a plácla mě znova, tentokrát s ještě zřetelnějším výsledkem.

„To je moje oblíbená písnička," vyjekla najednou. „Dej to nahlas! Dej to nahlas!"

Byl to ukrutánský slaďák od Mariah Carey, ale v tuhle chvíli se do­konale hodil. Vytočil jsem zvuk, až reproduktory drnčely o plechovky vyrovnané po stranách, chytil jsem Grace za ruku, přitáhl ji k sobě a začali jsme tančit. Tvářili jsme se oba jako hvězdy parketu, strašlivě nemotorní a neskonale sexy. Grace se o mě s rukama ve vzduchu otí­rala tělem a já ji držel kolem pasu, o hodně níž, než se sluší a patří.

Tohle jsou ty okamžiky, pro které stojí za to žít, pomyslel jsem si. Grace zaklonila hlavu, dlouhý bílý krk na mém rameni, a natáhla se k mým rtům. Těsně předtím, než jsem ji políbil, jsem si všiml, jak Isabel tou­žebným pohledem sleduje, jak se naše ústa blíží k sobě.

„Řekněte mi, na kolik mám nastavit čas na troubě," řekla, když za­hlédla můj pohled, a odvrátila se. „A pak bychom si snad konečně mohli promluvit."

Grace se o mě ještě pořád opírala, v bezpečném přístavu mé náruče, celá od mouky a natolik k nakousnutí, že jsem si nic nepřál víc než být tu s ní v tuhle chvíli sám. Líně mávla rukou k otevřené kuchařce na pultu, opilá mou přítomností. Isabel přelétla očima recept a nastavila časomíru trouby.

Chvíli bylo ticho, a když nám všem konečně došlo, že jsme s vaře­ním skončili, nadechl jsem se a obrátil se k Isabel. „Tak dobře, teď ti povím, jak se to má s Jackem."

Isabel i Grace ke mně polekaně zvedly pohled.

„Pojďte se posadit," navrhla Grace a vymanila se mi z náruče. „Obý­vák je tamhle. Donesu kávu."

Přešli jsme tedy s Isabel do obývacího pokoje. Stejně jako ku­chyně byl zanesený nejrůznějšími věcmi, kterých jsem si před Isa-belinou návštěvou nikdy nevšiml. Aby se mohla posadit na po­hovku, musela odsunout stranou hromadu nevyžehleného prádla. Nechtěl jsem sedět vedle ní, a tak jsem si vybral houpací křeslo naproti gauči.

Isabel se na mě poočku podívala. „Proč nejsi jako Jack? Proč se ne­měníš tak často?"

Ani jsem nehnul brvou. Kdyby mě Grace nevarovala, jak moc si Isabel domyslela, nejspíš by mě to vyvedlo z míry. „Jsem na tom tak­hle už dlouho. Čím déle to trvá, tím je člověk stabilnější. Zpočátku se každý mění skoro pořád, tam a zase zpátky. Trochu to souvisí s tep­lotou, ale zdaleka ne tolik jako později."

„Udělals to Jackovi ty?" vypálila další otázku.

Zatvářil jsem se znechuceně. „Nevím, kdo to udělal. Je nás víc a ne všichni se chovají zodpovědně." O Jackově vzduchovce jsem se ne­zmínil.

„Proč je tak vzteklý?"

„To nevím," pokrčil jsem rameny. „Nebyl třeba vztekloun už předtím?"

Isabel se zatvářila dotčeně.

„Podívej, z pokousaného člověka se nestane zničehonic netvor. Změní se jenom ve vlka. Jinak je stejný jako předtím. Ve vlčí podobě, nebo když se často mění, ztrácí lidské zábrany, takže kdo je od pří­rody prudký nebo násilnický, samozřejmě se to projeví."

Vešla Grace a v rukou opatrně držela tři hrnky kávy. Isabel si vzala ten s obrázkem jezevce a já s reklamním nápisem banky. Grace se po­sadila vedle Isabel na pohovku.

Isabel na chvilku zavřela oči. „Dobře. Takže abych to shrnula. Vlci bratra doopravdy nezabili, jen ho potrhali a stal se z něj vlkodlak? Promiň, ale mně se celá tahle záležitost s nemrtvými nějak nezdá. A nepatří k tomu ještě něco s měsícem, stříbrnými kulkami a po­dobné nesmysly?"

„Uzdravil se, ale chvíli to trvalo," vysvětlil jsem jí. „Nikdy nebyl do­opravdy mrtvý. Nemám tušení, jak se dostal z márnice. Ty věci ko­lem měsíce a stříbra a tak dál jsou jen mýty. Nevím, jak to pořádně vysvětlit. Je to... je to vlastně nemoc, která se zhoršuje s chladem. Ty pověry o měsíci možná vznikly z toho, že v noci je větší zima, a když je člověk vlkem teprve krátce, dost často se mění právě na noc. Lidi si pak mohli myslet, že to dělá měsíc."

Isabel se s tím vyrovnávala vcelku dobře. Neomdlívala, ani jsem z ní necítil strach. Napila se kávy. „Grace, to je hnus."

„Instantní kafe," pokrčila Grace omluvně rameny.

„Poznává mě brácha, když je vlkem?" zeptala se Isabel.

Grace se mi podívala do tváře. Když jsem odpovídal, musel jsem od ní odvrátit pohled. „Tak trochu nejspíš ano. Někteří z nás si z toho vlčího období nepamatují vůbec nic, někdo si vzpomíná sem tam na něco."

Grace sklopila oči ke kávě, jako by ji tahle otázka vůbec nezajímala.

„Takže tady máte nějakou smečku?"

Isabel kladla dobré otázky. Přikývl jsem. „Ale Jack ji ještě nena­šel. Nebo oni nenašli jeho."

Isabel dlouze kroužila prstem po obrubě hrnku. Nakonec pře­jela pohledem ze mě na Grace a zase zpátky. „Fajn, tak v čem je ten háček?"

„Jak to myslíš?" zamrkal jsem zaskočeně.

„Já jen, že tu oba sedíte, povídáte a Grace se tváří, jako by všechno bylo naprosto v pořádku, ale není, je to tak?"

Nevím, proč mě její intuice tak překvapila. Člověk, který se vyšplhá až na samý vrcholek potravního řetězce střední školy se musí vyznat v lidech. Podíval jsem se do svého plného hrnku. Neměl jsem kávu rád, byla na mě moc výrazná a hořká. Byl jsem vlkem už moc dlouho a některé chutě jsem ztratil. „Máme danou dobu trvanlivosti. Čím víc času uplyne od chvíle, kdy jsme byli pokousaní, tím míň zimy stačí, abychom se proměnili. A tím víc tepla potřebujem, když z nás mají zase být lidé. Až se nakonec neproměníme zpátky v lidi už vůbec."

„Jak dlouho to trvá?"

Vyhnul jsem se pohledem Grace. „To je vlk od vlka různé. Většina vlků se mění docela hodně let."

„Ale ty ne."

Nech toho, Isabel! Už jsem nechtěl vystavovat Gracein vyrovnaný výraz další zkoušce. Zavrtěl jsem hlavou, jen úplně nepatrně, a dou­fal přitom, že se Grace dívá z okna nebo kamkoli jinam než na mě.

„A co kdybyste žili na Floridě nebo někde jinde, kde je teplo?"

Ulevilo se mi, že jsme se dostali zpátky do obecnější roviny. „Pár lidí to zkoušelo, ale není to k ničemu. Člověk si jen vyvine přecitlivělost na se­bemenší teplotní výkyvy." Ulrik s Melisou a dalším vlkem jménem Bauer jednou utekli před zimou do Texasu. Dobře jsem si vzpomínal na Ulrikovy nadšené telefonáty, když se celé týdny neměnil - a pak na sklíčený návrat bez Bauera, který se beze všeho varování proměnil, když jednou procházeli kolem pootevřených dveří klimatizovaného obchodu. V Te­xasu se ochránci pořádku podle všeho nezatěžovali uspávacími střelami.

„A co na rovníku? Tam je teplota pořád stejná."

„To nevím," snažil jsem se potlačit rozladění. „Do deštného pra­lesa, pokud vím, ještě nikdo z nás neodešel, ale budu na to myslet pro případ, že bych vyhrál v loterii."

„Tak se nevztekej." Isabel odložila hrnek na hromádku časopisů. „Jen se ptám. Takže koho pokoušou, ten se začne proměňovat, je to tak?"

Všichni, až na tu jednu, kterou bych si tak rád vzal s sebou. „V pod­statě ano." Slyšel jsem svůj unavený tón, ale bylo mi to jedno.

Isabel nakrčila rty a myslel jsem, že do toho bude rýpat dál, ale ne­udělala to. „Takže to bychom měli. Můj bratr je vlkodlak, opravdový vlkodlak, a nedá se s tím nic dělat."

Grace přimhouřila oči a já bych moc rád věděl, na co myslí. „Ano. Přesně tak to je. Ale to jsi věděla už předtím. Proč jsi vlastně přišla za námi?"

Isabel pokrčila rameny. „Nejspíš jsem doufala, že někdo vyskočí zpoza závěsu a řekne: ,Chacha, to jsme tě dostali! Žádní vlkodlaci přece nejsou. Co sis myslela?'"

Chtěl jsem jí vysvětlit, že vlkodlaci doopravdy neexistují. Jsou vlci a jsou lidé, a pak jsou ti na cestě z jedné podoby do druhé. Ale byl jsem tak unavený, že jsem to nechal být.

„Slib mi, že to nikomu neřekneš," promluvila nečekaně Grace. „Do­teď jsi to, počítám, neudělala, ale teď o tom nesmíš mluvit tím spíš."

„Myslíš, že jsem pitomá? Můj táta jednoho vlka odprásknul, protože na ně měl vztek. To za ním mám jít a vykládat mu, že Jack je jedním z nich? A máma je už tak nadopovaná, že s ní není řeč. Ta by mi taky náramně pomohla. Prostě si s tím budu muset nějak poradit sama."

Grace si se mnou vyměnila pohled, kterým říkala Dobrý odhad, Same.

„Sama ne," opravila ji. „Když to půjde, pomůžeme ti. Jack se s tím nemusí vyrovnávat sám, ale musíme ho nejdřív najít."

Isabel si smetla z kozačky neviditelné smítko, jako by nevěděla, jak na tu náhlou vstřícnost reagovat. Nakonec, s pohledem pořád upře­ným na botu, řekla: „Já nevím. Když jsem ho viděla naposled, nebyl zrovna milý. Vlastně si nejsem jistá, jestli ho chci najít."

„Promiň," řekl jsem.

„Proč se omlouváš?"

Že ode mě neuslyšíš, že se chová neurvale proto, že byl pokousaný, a že to zase přejde. Pokrčil jsem rameny. Připadalo mi, že je to po­slední dobou moje nejčastější gesto. „Že jsem ti nemohl říct nic po­vzbudivějšího."

Z kuchyně podrážděně zařinčel časoměr na troubě.

„A máme upečeno," poznamenala Isabel. „Aspoň mě čeká cena útě­chy." Podívala se na mě a pak na Grace. „Takže co nevidět se přestane měnit tam a zpátky, je to tak? Protože zima už je na spadnutí."

Přikývl jsem.

„Tak prima." Isabel se podívala z okna na holé větve stromů. Na les, který se teď stal Jackovým domovem a zanedlouho bude i mým domovem. „Už aby to bylo."