Kapitola 41 – Grace

12°C

Byli jsme se Samem jako dva koně na kolotoči. Obíhali jsme pořád dokola tutéž dráhu - domov, škola, domov, škola, knihkupectví, do­mov, škola, domov a tak dál, ale ve skutečnosti jsme kroužili kolem jednoho zásadního tématu a nedostávali se k němu o nic blíž. K samé podstatě všeho: k zimě. Chladu. Ztrátě.

Nemluvili jsme o tom, co nám hrozí, ale připadalo mi, že pořád cítím ledový stín, který na nás budoucnost vrhá. Kdysi jsem v jedné ponuré sbírce řeckých bájí četla příběh o Damoklovi, kterému vi­sel nad trůnem meč zachycený na jediném vlásku. Přesně tak jsme na tom byli my dva. Samova lidská podoba visela na pořádně na­pjaté nitce.

V pondělí přišel podle pravidel kolotoče čas vydat se zase do školy. Od Shelbyina útoku uplynuly teprve dva dny, ale už se mi stačily za­hojit i modřiny. Podle všeho jsem v sobě přece jen měla aspoň kapku vlkodlacích schopností, pokud šlo o hojení.

Překvapilo mě, že Olivie chyběla. Minulý rok nezameškala ani den.

Čekala jsem, jestli se snad neobjeví na některé z hodin, které jsme měly dopoledne společně, ale nepřišla. Její prázdná lavice mě přita­hovala jako magnet. Mohla být prostě nemocná, jenže jakýsi hlásek, který jsem nedokázala ignorovat, mi našeptával, že je v tom něco ji­ného. Před čtvrtou hodinou jsem si přisedla na svoje obvyklé místo vedle Rachel. „Poslyš, Rachel, nevidělas Olivii?"

Rachel se ke mně otočila. „Cože?"

„Olivii. Chodíte spolu na fyziku, ne?"

Pokrčila rameny. „Od pátku se mi neozvala. Zkoušela jsem jí volat a její máma říkala, že je nemocná. A co ostatně ty, kotě? Kde jsi byla tenhle víkend. Nenapíšeš, nezavoláš..."

„Kousnul mě mýval," řekla jsem. „Musela jsem na očkování proti vzteklině a v sobotu jsem to vyspávala. Abych snad náhodou neza­čala slintat a zakusovat se do lidí na potkání."

„Páni! Kam tě kousnul?"

Ukázala jsem na kalhoty. „Do kotníku. Dohromady to nic není. Ale Olivie mi dělá starosti. Nemůžu se jí dovolat."

Rachel se zamračila a přehodila nohu přes nohu. Jako vždycky měla na sobě aspoň něco proužkovaného, tentokrát punčocháče. „Já taky ne," řekla. „Myslíš, že se nám vyhýbá? Ještě je na tebe naštvaná?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že ne."

Rachel přikývla. „A mezi námi je to taky v pořádku, doufám. Já jen, že jsme si už dlouho nepopovídaly. O tom, co se děje a tak. Je toho fůra. A my si o tom ani nepromluvily. Ani jsme se nebyly navštívit, nebo tak něco."

„Mezi námi je to rozhodně v pořádku," zdůraznila jsem.

Poškrábala se na duhových punčocháčích a kousla se do rtu. „Mys­líš, že bychom k ní měly zajít a zjistit, jestli třeba nebude k zastižení?"

Neodpověděla jsem hned a Rachel na mě nenaléhala. Tohle byla pro obě neznámá půda. Nikdy dřív jsme nemusely vyvíjet žádnou snahu, aby náš trojlístek držel pohromadě. Nevěděla jsem, jestli se hodí, nebo nehodí shánět Olivii doma, připadalo mi to trochu přehnané, ale na druhou stranu, kdy jsme se s ní naposledy viděly nebo si promluvily? „Co takhle počkat do konce týdne?" navrhla jsem pomalu. „Jestli se do té doby neozve, můžeme..."

Rachel přikývla. „Bezva." Bylo vidět, že se jí ulevilo.

Otočila se čelem k učiteli, který si právě odkašlával a začínal ho­dinu. „Tak, panstvo, nejspíš to ještě dneska uslyšíte od dalších učitelů, ale ne aby vás napadlo olizovat pítka na vodu a líbat cizí lidi, je to jasné? Zdravotníci totiž hlásí v naší části státu už několikátý případ meningitidy, a meningitidu člověk chytí jakým způsobem? Ví to ně­kdo? Z kapének při kýchání! Z hlenů! Z líbání a olizování! A proto, nedělejte to!"

Vzadu ve třídě někdo zahalekal na souhlas.

„A když už nemůžeme dělat tohle všechno, pustíme se do něčeho skoro stejně zábavného. Občanská výchova! Otevřete si učebnice na straně sto dvanáct."

Snad po tisící jsem se ohlédla po dveřích, jestli se náhodou neob­jeví Olivie, a otevřela jsem knížku.

Na začátku polední přestávky jsem vyšla na chodbu a zavolala Olivii na pevnou linku. Telefon dvanáctkrát zazvonil a přepnul na záznam­ník. Žádnou zprávu jsem nenechala. Jestli Olivie není ve škole, a při­tom není nemocná, nechtěla jsem se ptát, kde je, aby si mou zprávu ná­hodou neposlechla její matka. Užuž jsem chtěla zabouchnout skříňku, když jsem si všimla, že z nejmenší kapsičky na batůžku něco vykukuje. Kousek papíru nadepsaný mým jménem. Rozložila jsem ho a tváře se mi nečekaně rozpálily, když jsme poznala Samovo neuspořádané, kos­trbaté písmo.

Hleď, naše láska je jiná než láska květin, nežije z jed­noho léta, ne, dávná míza nám stoupá do paží, když mi­lujeme.

Ó, dívko, to, že jsme neměli v lásce svou Jedinou

Budoucnost, ale tu vroucí Mnohost; celistvé němé území pod mračným nebo jasným osudem.

To složil Rilke.

Škoda, že jsem to pro tebe nenapsal sám.

Nerozuměla jsem všemu, ale vzpomněla jsem si na Sama a přečetla papírek ještě jednou, tentokrát šeptem, abych slyšela, jak ta slova znějí dohromady. Najednou mi ze rtů vycházelo něco krásného. Cítila jsem, jak se usmívám, i když kolem mě nikdo nebyl. Moje starosti nezmi­zely, ale na okamžik jako bych plula nad nimi, nadnášená hřejivou vzpomínkou na Sama.

Nechtěla jsem si tu tichou radost nechat rozmetat v hluku jídelny, a tak jsem zalezla do prázdné třídy, kde jsme měli mít následující ho­dinu, a posadila se. Položila jsem na lavici úkol na angličtinu a navrch rozložila papírek, abych si ho přečetla ještě jednou.

Do prázdné třídy za mnou doléhal vzdálený halas studentů v jí­delně a já si najednou vybavila, jak se mi kdysi dávno udělalo ve škole špatně a poslali mě za školní ošetřovatelkou. V ošetřovně panovala po­dobná atmosféra, odtažitá od běžného ruchu na chodbách, jako by ta místnost byla satelitem hlučné planety hlavní budovy. Po útoku vlků jsem tam bývala poměrně často s příznaky chřipky, i když zřejmě vů­bec o žádnou chřipku nešlo.

Nevím, jak dlouho jsem civěla na otevřený mobil a přemýšlela o těch dnech poté, co mě vlci pokousali. O tom, jak jsem onemocněla. A pak se uzdravila. Proč jsem měla tohle štěstí jako jediná?

„Už sis to rozmyslela?"

Prudce jsem zvedla hlavu a ve vedlejší lavici uviděla Isabel Culpeperovou. Překvapilo mě, že zdaleka nevypadá tak dokonale jako jindy. Kruhy pod očima měla ledabyle překryté mejkapem, ale zarudlé oči ničím zamaskovat nemohla. „Co říkáš?"

„S tím Jackem. Jestli o něm něco víš."

Unaveně jsem se na ni podívala. Jednou jsem někde zaslechla, že právník nikdy neklade otázku, na kterou by dopředu neznal odpověď, a Isabel zněla překvapivě sebejistě.

Sáhla dlouhou, nepřirozeně opálenou rukou do tašky a vytáhla hro­mádku papírů. Hodila mi je na list s básničkou. „Tvoje kamarádka ná­hodou vytrousila tohle."

Chvíli trvalo, než mi došlo, že mám před sebou hraničku lesklých fotopapírů a že to nejspíš budou Oliviiny snímky. Žaludek se mi zahoupal jako na vodě. Na prvních pár obrázcích byl les, nic mimořádného. Na dal­ších byli vlci. Pomatený žíhaný vlk, napůl skrytý za stromy. A ten černý, jak že to Sam říkal, že se jmenuje? Zaváhala jsem s prsty na hranách snímku. Chystala jsem se přejít k dalšímu obrázku a vycítila jsem, jak Isabel vedle mě zpozorněla. Ať už Olivie na něj zachytila cokoli, určitě budu mít co dělat, abych to vysvětlila.

Isabel se naklonila přes uličku, netrpělivě sáhla po fotografiích a se­brala z hromádky několik horních. „Tak už to otoč."

Byl to obrázek Jacka jako vlka. Detail jeho očí ve zvířecí tváři.

Na dalším snímku byl přímo Jack. V lidské podobě. Nahý.

Obrázek působil v určitém syrovém ohledu umělecky, skoro jako na­aranžovaná scéna. Jack se držel rukama kolem těla, přes rameno otáčel hlavu k hledáčku a na dlouhé bledé křivce zad se jasně rýsovaly šrámy.

Kousla jsem se do rtu a porovnala tvář na obou fotografiích. Žádný snímek nezachycoval přímo proměnu, ale podobnost očí se nedala po­přít. Ten detail vlčí hlavy byl jasný důkaz. A pak mi došlo, co ty snímky vlastně znamenají, v čem je jejich hlavní význam. Nejen že to ví Isa­bel. Ale věděla to i Olivie. To ona pořídila tyhle snímky, takže to samo­zřejmě musela vědět. Ale jak dlouho, a proč mi nic neřekla?

„Tak co ty na to?"

Pomalu jsem vzhlédla od snímků k Isabel. „Co ode mě chceš slyšet?"

Isabel si podrážděně odfrkla. „Vidíš přece ty fotky. Je naživu. Je tady."

Vrátila jsem se pohledem k Jackovi vyhlížejícímu z lesa. Zdálo se, že je mu v nové kůži zima. „Nevím, co bych ti k tomu řekla. Co ode mě chceš?"

Chvíli jako by bojovala sama se sebou. Jednu chvíli jsem myslela, že mě uhodí, ale pak jen zavřela oči. Když je znovu otevřela, zadívala se na tabuli. „Ty nemáš bratra, viď? Žádné sourozence?"

„Ne. Jsem jedináček."

Isabel pokrčila rameny. „V tom případě nevím, jak bych ti to vysvět­lila. Jack je můj bratr. Myslela jsem, že je mrtvý, ale není. Je naživu. Je někde tady, ale já nevím kde. Vůbec netuším, co to všechno znamená, ale jsem přesvědčená, že ty... ty že to víš. Jen mi nechceš pomoct." Po­dívala se na mě a oči jí vztekle zasvítily. „Co jsem ti kdy provedla?"

Chvíli jsem si její slova přebírala. Jack byl, pravda, její bratr. Připa­dalo mi, že má právo to vědět. Jen kdyby to nebyla Isabel... „Isabel," začala jsem nakonec, „povím ti, proč se bojím s tebou mluvit. Mně osobně jsi nikdy nic neudělala, ale vím o lidech, které jsi zničila. Tak mi řekni, proč bych ti měla věřit?"

Isabel shrábla fotky a strčila je zpátky do tašky. „Samas to řekla. Protože jsem ti nikdy nic neudělala. Nebo protože podle mě má Jack ten samý problém jako tvůj přítel."

Byla jsem jako omráčená při pomyšlení na fotografie, které jsem neviděla. Byl tam i Sam? Možná Olivie věděla, jak to s vlky je, mno­hem déle než já. Pokoušela jsem se vybavit si naši poslední hádku, jestli jsem třeba něco nepochopila špatně. „Tak dobře, nekoukej na mě tak," utrhla jsem se na Isabel nakonec. „Nech mě myslet."

Bouchly dveře a do třídy se začali trousit studenti. Vytrhla jsem ze sešitu stránku a v rychlosti na něj napsala svoje telefonní číslo. „To­hle je můj mobil. Zavolej někdy po škole a domluvíme se, kde se sejdem. To bude nejlepší."

Isabel sebrala papírek a já myslela, že na její tváři uvidím vítězo­slavný výraz, ale vypadala stejně zaraženě, jak jsem se cítila i já. Vlci byli tajemství, které nikdo nechtěl znát.

„Máme potíže."

Sam se na sedadle řidiče otočil ke mně. „Nemáš být ještě ve škole?"

„Vypadla jsem dřív." Poslední hodinu byla výtvarka. Nikdo ne­bude postrádat ani mě, ani moji ohavnou sošku z drátů a hlíny. „Isa­bel to ví."

Sam pomalu zamrkal. „Kdo je Isabel?"

„Jackova sestra, vzpomínáš?" Stáhla jsem topení, které Sam nasta­vil na teplotu samotných pekel, a zastrčila si batoh pod nohy. Vypo­věděla jsem mu všechno, co se mezi námi událo, a vynechala jen ten ohavný pocit, který ve mně vyvolal obrázek Jacka v lidské podobě. „Nemám tušení, co je na těch ostatních fotkách."

Sam se zeptal rovnou k věci. „Dělala je Olivie?"

„Ano."

„Rád bych věděl, jestli to nějak souvisí s tím, jak se ke mně cho­vala tenkrát před knihkupectvím," poznamenal ustaraně. Když jsem neodpověděla, obrátil pohled k volantu a kamsi za něj. „Jestli věděla, co jsem zač, jsou ty její poznámky o očích naprosto logické. Chtěla, abychom přiznali pravdu."

„To je dost možné," pokrčila jsem rameny. „Dává to smysl."

„Najednou jsem si vzpomněl, co říkala Rachel," povzdechl si Sam ztěžka. „O tom vlkovi u domu Oliviiných rodičů."

Zavřela jsem oči a zase je otevřela, ale nešla mi z hlavy momentka Jacka s rukama kolem těla. „Chm. Vůbec na to nechci myslet. A co Isa­bel? Nemůžu se jí dost dobře vyhýbat. A lhát taky nemůžu, to bych vypadala jako idiot."

Sam se na mě křivě pousmál. „Správně bych se měl zeptat, co je zač a co bychom podle tebe měli podniknout..."

„...ale já se v lidech nevyznám," dodala jsem místo něj.

„Tos řekla ty, ne já. Na to nezapomínej."

„Dobře, tak co uděláme? Proč mi připadá, že jsem jediná, koho to vyvedlo z míry? Ty vypadáš úplně klidně."

Sam pokrčil rameny. „Nejspíš je to pro mě jako blesk z čistého nebe. Nemám tušení, na co se připravit, dokud se s ní nesejdeme. Kdybych s ní mluvil ve chvíli, kdy vytáhla ty fotky, nejspíš bych si dělal sta­rosti, ale teď nevím, co přesně od ní čekat. Isabel je koneckonců do­cela hezké jméno."

„Tak s tím u mě nezaboduješ," zasmála jsem se.

Nasadil bolestiplný, dramatický výraz a vypadal přitom tak pře­hnaně, že se mi doopravdy ulevilo. „Je hrozná?"

„Dřív jsem si to myslela. A teď?" pokrčila jsem rameny. „Porota se ještě nerozhodla. Tak co podnikneme?"

„Nejspíš se s ní musíme sejít."

„Oba dva? Kde?"

„Ano, oba. Tohle není jen tvůj problém. Já nevím, někde, kde je klid. Kde bych ji mohl v klidu odhadnout, než se rozhodneme, kolik jí po­vědět." Zamračil se. „Nebude první člen rodiny, kdo to zjistil."

Z podmračeného výrazu jsem si domyslela, že nemluví o svých ro­dičích, protože to by se tvářil naprosto neutrálně. „Ne?"

„Beckova žena to věděla."

„Minulý čas?"

„Rakovina prsu. Dávno předtím, než jsem Becka poznal. Nikdy jsem se s ní nesetkal. Dozvěděl jsem se to čirou náhodou od Paula, Beck si nepřál, abych o ní věděl. Nejspíš proto, že většina lidí se těžko vyrov­nává s tím, čím jsme, a on nechtěl, abych si dělal naděje, že si můžu jen tak beze všeho najít nějakou roztomilou ženušku."

Znělo to jako hrozná nespravedlnost, že jeden pár postihly hned dvě tak těžké rány. Až příliš pozdě, abych se k tomu vracela, jsem si uvědomila nezvyklou zahořklost v Samově hlase. Přemýšlela jsem, jak o tom začít a vyptat se na Becka podrobněji, ale Sam zapnul rádio, pustil motor a v jejich hluku se příležitost vytratila.

Sam vycouval džípem z parkoviště, čelo pořád zamyšleně svraštěné. „Do háje s pravidly," prohlásil nakonec. „Chci se s ní sejít."