Kapitola 35 – Sam

10°C

Když film skončil (svět se za nemalých obětí na civilním obyvatel­stvu podařilo zachránit), posadili jsme se s Grace ke konferenčnímu stolku kousek ode dveří na verandu a já se chvíli díval, jak píše úkoly. Byl jsem strašlivě unavený, jak ze mě studené počasí vysávalo ener­gii, i když nemělo dost síly, aby mě proměnilo, a nejradši bych si za­lezl do Graceiny postele nebo na pohovku a chvíli si pospal. Ale má vlčí část byla neklidná a věděl jsem, že bych neusnul, když jsou na­blízku cizí lidé. Abych se udržel vzhůru, nechal jsem nakonec Grace v přízemí, aby si u skomírajícího denního světla napsala úkoly, a vy­stoupal jsem po schodech podívat se do ateliéru.

Nebylo těžké ho najít. Na chodbě v patře byly jen dvoje dveře a z jed­něch vycházel oranžový pach chemikálií. Dveře byly pootevřené. Strčil jsem do nich a překvapeně zamrkal. Celá místnost byla zalitá jasným světlem žárovek, které měly napodobovat přirozené světlo, a ve výsledku vypadala jako něco mezi pouští v pravé poledne a ob­chodním domem.

Zdi byly zakryté napnutými plátny opřenými o každé dostupné místečko. Zářivé, chaoticky promísené barvy, realistické postavy v ne­realistických pozicích, běžné tvary v nezvyklých barvách, nečekané detaily na obyčejných místech. Dívat se na tyhle obrazy bylo jako propadat se do snu, kde se důvěrně známé jeví docela jinak, než je člověk zvyklý. Nic není nemožné ve štědré králičí díře./ Nastavuješ mi zrcadlo, anebo je to obraz?/ Tisíce obměn snů ať střeží/ skvostnou poušť barev před mýma očima.

Přímo přede mnou stála opřená o zeď dvě plátna v nadživotní veli­kosti. Obě představovala muže líbajícího na krk ženu a póza byla na obou stejná, zato barvy zásadně odlišné. První obraz prokvétal odstíny červené a fialové. Byl ošklivý, rvavý a podbízivý. Druhý byl temnější, laděný do modré a levandulové a zdaleka ne tak čitelný. Právě to zdrženlivé, tlumené vyjádření se mi na něm líbilo nejvíc. Připomínal mi okamžik, kdy jsem v knihkupectví líbal Grace a ona mi ležela v náručí, hřejivá a opravdová.

„Který se ti líbí víc?"

Její matka na mě promluvila veselým přátelským hlasem, který byla podle všeho zvyklá nasazovat v galerii. Hlasem, kterým vábila na světlo peněženky návštěvníků, aby je snáz trefila na komoru.

Ukázal jsem hlavou na modrý obraz. „Jednoznačně tenhle."

„Vážně?" Zdálo se, že je upřímně překvapená. „To ještě nikdo ne­řekl. Tenhle se lidem líbí mnohem víc." Vyšla zpoza rohu a já viděl, že ukazuje na červený obraz. „Prodala jsem stovky reprodukcí."

„Je moc hezký," řekl jsem zdvořile a ona se zasmála.

„Je to děs. Chceš vědět, jak se jmenují?" Ukázala nejdřív na modrý a pak na ten druhý. „Láska a Chtíč."

„Tak to jsem asi neprošel testosteronovou zkouškou, počítám," usmál jsem se na ni.

„Protože sis vybral Lásku? Podle mě ne, ale to je můj osobní ná­zor. Grace mi řekla, že je hloupost malovat tutéž věc dvakrát. A že ten muž má na obou oči moc blízko u sebe."

„Přesně to bych od ní čekal," poznamenal jsem pobaveně. „Ale Grace není umělkyně."

Stáhla rty do zklamaného obloučku. „Ne. Je ohromně praktická. Nechápu, kde se to v ní vzalo."

Pomalu jsem přešel k další skupině obrazů. Divoká zvěř na nich procházela mezi stojany s oblečením, na oknech výškových budov posedávali jeleni, z odtokových struh u chodníku vykukovaly ryby. „Jste z toho zklamaná."

„Ale kdepak, to vůbec ne. Grace je prostě svá, člověk ji musí brát takovou, jaká je." Nechala mě procházet kolem obrazů a zpovzdálí mě nenápadně sledovala, podvědomá taktika každého dobrého ob­chodníka. „Určitě se jí bude žít snáz, protože si najde nějakou pěknou spolehlivou práci a bude šťastná a spokojená."

Když jsem odpovídal, nedíval jsem se na ni. „Tak si poudám, jeslipa se mamka nebrání ňáko přehnaně."

Slyšel jsem ji povzdechnout. „Kdo by nechtěl, aby jeho děti byly po něm? Ale Grace zajímají jen čísla a knížky, chce o všem vědět, jak to funguje. Není pro mě snadné jí rozumět."

„A naopak."

„Ano. Ale ty jsi umělec, vid? To se pozná."

Pokrčil jsem rameny. Kousek ode dveří ateliéru jsem si všiml odložené kytary a svrběly mě prsty, abych k textům uloženým v paměti našel tu správnou melodii. „Ale ne přes barvy. Trochu hraju na kytaru."

Dlouho mě mlčky sledovala, jak si prohlížím obrázek lišky vyku­kující zpoza auta, a pak se zeptala: „Nosíš kontaktní čočky?"

Slyšel jsem tu otázku už tolikrát, že jsem se ani nepozastavil nad odvahou, jakou muselo stát ji položit. „Ne."

„Mám teď hrozný tvůrčí blok. Ráda bych si tě naskicovala." Za­smála se. Znělo to trochu nejisté. „Proto jsem na tebe dole tak čučela. Říkala jsem si, jaký je to úžasný kontrast, černé vlasy a tyhle oči. Při­pomínáš mi vlky z našeho lesa. Povídala ti o nich Grace?"

Celý jsem strnul. Tohle bylo podezřele blízko, zvlášť po tom podiv­ném setkání s Olivií. Můj prvotní vlčí instinkt byl utéct, seběhnout ze schodů, rozrazit dveře a ztratit se v bezpečí stromů. Trvalo mi hod­nou chvíli, než jsem tu touhu potlačil a přesvědčil sám sebe, že to přece nemůže vědět, že jejím slovům přikládám jiný význam, než mají.

„Počkej, nechci tě uvádět do rozpaků," omlouvala se překotně. „Ne­musíš mi sedět. Já chápu, že některým lidem to působí problémy. A ur­čitě bys mnohem radši byl dole s Grace."

Cítil jsem povinnost svou nezdvořilost nějak odčinit. „Ne, ne, to je v pořádku. Totiž, není mi to tak úplně příjemné. Mohl bych aspoň něco dělat, když mě budete malovat? Abych jen tak neseděl a neci­věl do zdi?"

Doslova se rozběhla ke stojanu. „Ale jistě, dělej, co tě napadne. Co kdybys hrál na kytaru? To bude přesně ono. Děkuju. Pojď si sednout třeba sem, tady pod světla." Než jsem si došel pro pouzdro s kytarou, stačila několikrát přeběhnout sem tam, přinesla mi židli, upravila re­flektory a naaranžovala kus žluté látky tak, aby mi ze strany vrhala světlo na obličej.

„Musím sedět úplně bez hnutí?"

Zamávala na mě štětcem, jako by to byla dostatečná odpověď, opřela o stojan čisté plátno a vymáčkla na paletu trochu černé barvy. „Vů­bec ne, klidně hraj."

Naladil jsem kytaru, a jak jsem tak seděl v zlatavém světle a tiše si pobrukoval, v duchu se mi vracely všechny ty chvíle, kdy jsem sedával na Beckově gauči a brnkal smečce svoje písničky, nebo kdy Paul hrál se mnou a dvojhlasně jsme zpívali. V pozadí jsem slyšel tiché škra­bání nože na rozmíchávání barev a šustění štětce o plátno a byl jsem zvědavý, co se asi děje s mým obličejem, zatímco se nedívám.

„Pobrukuješ si," poznamenala. „Taky někdy zpíváš?"

Mlčky jsem přitakal a dál vybrnkával melodii.

Štětec se ani na okamžik nezastavil. „To jsou tvoje písničky?"

„Ano."

„Napsal jsi nějakou pro Grace?" Napsal jsem jich pro Grace tisíce.

„Ano."

„Ráda bych si ji poslechla."

Nepřestával jsem hrát, jen jsem přešel do durové tóniny. Poprvé tenhle rok jsem zpíval nahlas. Byla to ta nejradostnější melodie, ja­kou jsem kdy napsal, a nejjednodušší.

Poznal jsem lásku v letní čas, svou krásnou letní dívku

Celá je z léta stvořená, má krásná letní dívka

Jak rád bych prožil zimní dny s mou krásnou letní dívkou

Ale schází mi léta žár, má krásná letní dívko.

Úsměvem slunce rozsvěcí, směju se jako dítě

Letošní léto patří nám i s horkem poledním

Z dlaně jí sálá žár, hřejivě pohladí tě

To léto patří nám, byť třeba poslední.

Podívala se na mě. „Nevím, co na to říct." Ukázala si na ruku. „Mám z toho husí kůži."

Odložil jsem kytaru, opatrně, aby struny ani nezazvučely. Najed­nou jsem měl naspěch, abych všechny ty vzácné chvíle, kterých nám zbývalo tak málo, strávil s Grace.

Právě v okamžiku, kdy jsem dospěl k rozhodnutí, se zdola ozvala strašlivá rána, tak hlasitá a nepatřičná, že jsme se v první chvíli s Graceinou matkou na sebe zamračili, jako by se nám nechtělo věřit, že je ten zvuk skutečný.

A pak se ozval výkřik.

Hned po něm ke mně dolehlo hrdelní zavrčení, a víc už jsem ne­slyšel. Vyběhl jsem z pokoje.