Kapitola 33 – Sam

5°C

Tu noc se mi po dlouhé době zase zdálo o psech pana Daria.

Probudil jsem se zpocený a roztřesený, s pachutí krve v ústech. Odkulil jsem se od Grace dál, aby ji snad neprobudilo, jak mi buší srdce, a olízl si zakrvavené rty. Kousl jsem se ve spánku do jazyka.

V lidské podobě a v bezpečí Graceiny postele se dalo snadno zapo­menout na přímočarou násilnost mého světa. Bylo tak snadné vidět nás jejíma očima jako tiché, tajemné přízraky v lesích. A kdybychom byli obyčejní vlci, možná by to tak bylo v pořádku. Opravdoví vlci by nebyli nebezpeční. Jenže tohle nebyli opravdoví vlci.

Sen mi šeptal, že přehlížím předzvěsti a varovná znamení, že zata­huji násilí svého světa do toho jejího. Vlci v její škole, u domu její ka­marádky a teď u jejího. Vlci, kteří skrývají pod srstí lidské srdce.

Ležel jsem v Graceině posteli a napínal uši do tmy. Připadalo mi, že na verandě slyším cvakat drápy a že ke mně i přes okno doléhá Shelbyin pach. Věděl jsem, že jí jde o mě, o to, co pro ni představuji. Byl jsem oblíbenec jak Becka, lidského vůdce smečky, tak vlčího vůdce Paula, logicky jsem se měl stát jejich nástupcem. V našem malém světě to představovalo značnou moc.

A moc, to bylo pro Shelby velké lákadlo.

Jasně se to ukázalo na případě Danových psů. Když mi bylo třináct a žil jsem v Beckově domě, náš nejbližší soused (vzdálený jen o ně­jakých pětasedmdesát akrů) se odstěhoval a svůj rozlehlý dům pro­dal bohatému výstředníkovi jménem Dario. Na mě osobně pan Dario nedělal nijak mimořádný dojem. Táhl z něj podivný pach, jako by zemřel a jeho tělo nějak konzervovali. Když jsme ho byli navštívit, většinu času nám vysvětloval komplikovaný poplašný systém, který si nechal nainstalovat na ochranu vzácných starožitností, se kterými obchodoval („To myslel drogy," vysvětlil mi Beck později.), a vynášel do nebe hlídací psy, které vypouštěl, kdykoli odjížděl z domu.

Pak nám je ukázal. Vypadali jak oživlé chrliče, pokřivené masky se zvrásněnou bledou srstí pokrytou vzteklou pěnou. Jihoamerická rasa vypěstovaná na ochranu dobytka, jak tvrdil. Se samolibým úsměvem nám líčil, že jsou schopní strhnout člověku kůži z obličeje a sežrat ji. Beck vypadal trochu znepokojeně a pravil, že doufá, že je pan Dario nepouští za hranice pozemku. Pan Dario ukázal na obojky s kovo­vými ostny obrácenými dovnitř („Dostanou z nich ránu, že nevědí, čí jsou," řekl Beck později a naznačil škubání, jako by byl pod elek­trickým proudem.) a ujistil nás, že se sežraným obličejem skončí vý­hradně ten, kdo by se pokoušel vloupat se v noci na jeho pozemek a ukrást mu jeho starožitnosti. Ukázal nám krabičku, kterou se obojky ovládají a nepustí psy dál od domu. Byla natřená zrnitou černou bar­vou, po které nám na rukou zůstaly černé šmouhy.

Nikoho jiného psi zřejmě netrápili, ale já jimi byl úplně posedlý. Nedokázal jsem se zbavit představy, jak uniknou na svobodu, roztr­hají Becka nebo Paula na kusy a sežerou jim obličej. Celé týdny mi pomyšlení na ně nešlo z hlavy, až jsem nakonec jednoho horkého let­ního dne přišel za Beckem do kuchyně. Byl jen v kraťasech a tričku a nakládal žebírka na grilování.

„Becku?"

Ani se neohlédl a dál pečlivě potíral maso marinádou. „Copak, Same?"

„Ukážeš mi, jak zabít psy pana Daria?"

Beck se ke mně prudce otočil a já dodal: „Kdybych musel?"

„Nebudeš muset."

Nerad jsem prosil, ale v téhle chvíli jsem se překonal. „Prosím."

„Nemáš na to žaludek," vykrucoval se Beck a měl pravdu, v lidské podobě jsem nesnášel pohled na krev. „Prosím."

Beck se zatvářil odmítavě a řekl ne, ale druhý den přinesl domů půl tuctu syrových kuřat a učil mě, jak najít slabé místo v kloubu a zlo­mit ho. Když jsem neomdlel při pohledu na křupající kuřata, přinesl kus masa, ze kterého crčela krev, až se mi obracel žaludek. Kosti byly pod mýma rukama nesmlouvavé, chladné a tvrdé a nedaly se zlomit, pokud člověk nenahmátl kloub.

„Ještě tě to neomrzelo?" zeptal se Beck o pár dnů později. Zavr­těl jsem hlavou. Psi mě pronásledovali v nočních můrách a vkrádali se do písniček, které jsem skládal. A tak jsme pokračovali. Beck se­hnal pokoutní videozáznamy psích rvaček a společně jsme se dívali, jak se psi trhají navzájem. Musel jsem si držet ruce na puse a žaludek se mi svíral, když jsem viděl všechnu tu hrůzu, ale vytrvale jsem sle­doval, jak jedni psi jdou po krční tepně a další útočí na přední tlapy, a jakmile je zlomí, je jim protivník vydán na milost a nemilost. Beck mi ukázal jeden obzvlášť nerovný zápas, kdy proti mohutnému pitbulovi stál drobný kříženec teriéra. „Sleduj toho malého psa. To jsi ty. Jako člověk máš větší sílu než většina lidí, ale rozhodně nejsi tak silný jako některý z Danových psů. Dívej se, jak zápasí ten malý. Nejdřív toho velkého oslabí a pak udusí."

Sledoval jsem, jak malý teriér zabíjí velkého psa. A pak jsme šli ven a zápasili spolu, velký pes a malý pes.

Léta ubývalo a jeden po druhém jsme se začínali měnit, ti nejstarší a nejlehkomyslnější jako první. Zanedlouho už nás zbývala v lidské podobě jen hrstka: Beck, protože byl nejpaličatější, Ulrik, protože byl mazaný, Shelby, aby byla nablízku Beckovi a mně, a já, protože jsem byl mladý a ještě ne tak náchylný.

Nikdy nezapomenu na zvuky těch psích zápasů. Kdo to nezažil, ne­umí si představit tu bestiální umanutost dvou psů rozhodnutých zni­čit protivníka. Ani jako vlk jsem takový zápas nezažil - ve smečce se bojuje o dominanci, tam nejde o to zabít.

Byl jsem v lese - Beck mi nařídil, ať se držím doma, takže jsem samo­zřejmě vyrazil na večerní procházku. Pohrával jsem si s myšlenkou, že třeba v okamžiku mezi dnem a nocí složím nějakou písničku, a dokonce mě napadlo pár útržků textu, když jsem zaslechl zápasící psy. Zvuk se ozýval blízko a přicházel z lesa, ne od pozemku pana Daria, ale poznal jsem, že to nejsou vlci. Tohle nepravidelné, kolísavé vrčení jsem už slyšel.

A pak jsem je uviděl. Dva obrovské bílé přízraky ve večerním šeru, Dariovy obludy. A spolu s nimi černý vlk, který se celý zakrvá­cený válel v podrostu a zoufale se bránil. Paul jednal přesně tak, jak vyžadovala pravidla smečky: uši dozadu, ocas stažený, hlava odvrá­cená, ztělesněný obraz podřízení. Ale psi neměli o hierarchii a pravi­dlech nejmenší tušení, znali jen útok. A tak Paula začali trhat na kusy.

„Hej!" vykřikl jsem, zdaleka ne tak silně, jak jsem měl v úmyslu. Zkusil jsem to znovu, a tentokrát z toho vyšlo něco jako poloviční zavrčení. „Hej!"

Jeden ze psů se zarazil a vrhl se na mě. Otočil jsem se a překulil, oči soustředěné na toho druhého bílého netvora, který svíral vlkovo hrdlo. Paul lapal po dechu a tvář měl ze strany celou rudou. Pustil jsem se do psa, který ho svíral, a všichni tři jsme skončili na zemi. Psí démon byl těžký, samý sval, a srst měl potřísněnou krví. Slabou lid­skou rukou jsem mu chňapl po krku a minul jsem.

Na záda mi dopadlo cosi těžkého a na krku jsem ucítil horké sliny. Vysmekl jsem se právě včas, abych unikl smrtícímu stisku, a psí zuby se mi místo toho zaťaly do ramene. Cítil jsem skřípání kostí o sebe, ohavný pocit, jak ostré tesáky žhavě sjíždějí po mé klíční kosti.

„Becku!" zaječel jsem. Oparem bolesti, s umírajícím Paulem před očima jsem skoro nedokázal myslet. I tak jsem si ale vybavil toho ma­lého teriéra, rychlého, neúprosného, smrtícího. Pomalu jsem napřáhl ruku k psovi, který vražednou silou svíral Paulův krk. Popadl jsem ho za přední nohu a našel kloub. Nemyslel jsem na krev, představo­val jsem si jen ten zvuk, který uslyším. Nemyslel jsem na nic než me­chanické lup.

Pes protočil oči vzhůru. Zahvízdal čenichem, ale sevření nepovolil.

Pud sebezáchovy mě pobízel, ať ze sebe shodím to druhé zvíře, které se třáslo a drtilo mi rameno v ocelových čelistech žhoucích jako oheň. V duchu jsem viděl, jak se mi ramenní kost přetáčí a vyskakuje z kloubu. Jenže Paulovi už nezbývalo moc času.

Pravou ruku jsem skoro necítil, ale levou jsem psa chytil za hrdlo a zmáčkl. Držel jsem, utahoval a svíral, až obluda zalapala po dechu. Stal jsem se tím malým teriérem. Pes neúnavně držel za krk Paula, ale já stejně neúnavně svíral jeho. Vytáhl jsem necitelnou ruku zpod druhého psa, který mi drtil rameno, připlácí ji tomu prvnímu na če­nich a stiskl nozdry. Na nic jsem nemyslel, byl jsem myšlenkami bůh­víkde, v domě a v teple, kde jsem poslouchal hudbu a četl báseň, kde­koli, jen ne tady, a rozhodně jsem nezabíjel.

Děsivou minutu se nic nedělo. Před očima mi vyletovaly hvězdičky. Pak se pes svalil na zem a Paul odpadl z jeho sevření. Všude kolem byla krev - Paulova, moje, toho psa.

„Nepouštěj ho!" To byl Beckův hlas, a teď už jsem slyšel i jeho spěšné kroky v podrostu. „Nepouštěj ho, ještě není po něm."

Už jsem necítil ruce, necítil jsem vůbec nic, jen jsem se soustředil na to, že držím za krk psa, který potrhal Paula. V příští chvíli sebou zuby, co mi svíraly rameno, prudce škubly, jak pes ztratil rovnováhu. Dorážel na něj další vlk, Ulrik, vrčel a pokoušel se ho ode mě odtrhnout. Pak se ozvalo prásk a mně došlo, že to byl výstřel z pušky. Znovu něco bouchlo, mnohem blíž, a pod prsty se mi cosi zacukalo. Ulrik s těžkým oddycho­váním poodstoupil a najednou nastalo takové ticho, že mi zvonilo v uších.

Beck mi jemně odloupl ruce z krku mrtvého zvířete a přitiskl mi je na poraněné rameno. Krvácení se zpomalilo a mně se okamžitě ulevilo, jak moje úžasné zbídačelé tělo bez meškání začalo s hojením.

Beck si klekl vedle mě. Třásl se zimou, kůži měl šedou a ramena se mu kroutila v podivném úhlu. „Tak jsi měl pravdu, co? Zachránil jsi ho. Tak přece ta zatracená kuřata nepřišla nazmar."

Za Beckem postávala Shelby, ruce zkřížené na prsou a pohled upřený na Paula, který ztěžka lapal po dechu v suchém, mrtvém listí. Ruce měla zaťaté do pěstí a na jedné z nich jsem zahlédl černou zrnitou šmouhu.

V měkké tmě Graceina pokoje jsem se přetočil na bok a zabořil jí hlavu do ramene. Zvláštní, že ty nejdramatičtější chvíle jsem zažil v lidské podobě, ne jako vlk.

Venku na verandě jsem zaslechl tiché cvakání drápů. Zavřel jsem oči a pokoušel se soustředit na tlukot Graceina srdce. Pachuť krve v ústech mi připomínala zimu.

Věděl jsem, že ty psy vypustila Shelby.

Chtěla mě vidět v čele smečky a sebe po mém boku. Paul jí stál v cestě. A teď jí stála v cestě Grace.