Kapitola 30 – Sam

5°C

„Nevadilo by ti zajet k Olivii?" zeptala se Grace, když se závanem stu­deného vzduchu nasedala do auta. Trochu jsem se na sedadle spo­lujezdce schoulil a ona rychle přibouchla dveře. „Promiň. Udělala se pořádná zima, co?" poznamenala. „Každopádně ani nemusíme vy­loženě chodit dovnitř, jen se tam porozhlédneme. Rachel povídala, že se kolem toho domu našly stopy po vlčích drápech. Třeba tam na něco přijdeme, co říkáš?"

„Zkusíme to," přikývl jsem. Zvedl jsem její dlaň ke rtům, políbil ji na špičky prstů a znovu ji vrátil na volant. Pak jsem se zabořil do seda­dla a vytáhl překlad Rilkeho básní, kterým jsem si krátil čekání na ni.

Při mém dotyku se Grace maličko zachvěly rty, ale neřekla nic a za­čala vyjíždět z parkoviště. Sledoval jsem její soustředěnou tvář se rty staženými do přímky a čekal, jestli se odhodlá začít o tom, co jí leží v hlavě. Když pořád mlčela, zvedl jsem knížku a pohodlně se opřel do sedadla.

„Co čteš?" zeptala se Grace po dlouhé chvíli ticha.

Byl jsem si skoro jistý, že věcná Grace o tomhle básníkovi jakživa neslyšela. „Poezii."

Grace povzdechla a dál upírala pohled do mrtvolně bílého nebe, které jako by hrozilo zavalit celou silnici. „Mně poezie nic neříká." Zřejmě si hned uvědomila, že by to mohlo vyznít urážlivě, protože rychle dodala: „Možná nečtu tu správnou."

„Možná ji jen nečteš správně," opravil jsem ji. Dobře jsem si pro­hlédl hromádku knížek, které měla nachystané k přečtení. Byla to pře­vážně literatura faktu, knížky o věcech, ne o tom, jak je popsat. „Mu­síš poslouchat, jak slova plynou, ne jen co znamenají. Jako písničku." Když nakrčila čelo, zalistoval jsem knížkou a posunul se na sedadle blíž, až jsme se dotýkali kyčlemi.

Grace sjela pohledem do knížky. „Tohle ani není anglicky!"

„Některé ano," uklidnil jsem ji. „Ulrik mě na těchhle básničkách učil německy," vzdychl jsem si při té vzpomínce. „A já tě na nich na­učím poslouchat poezii."

„Takže další cizí jazyk," poznamenala Grace.

„Vlastně ano," připustil jsem. „Poslouchej. Was soli ich mit meinem Munde? Mit meiner Nacht? Mit meinem Tag? Ich habe keine Geliebte, kein Haus, keine Stelle aufder ich lebe."

Grace vypadala, že neví, co si o tom myslet. Zmateně si kousala ret a moc jí to slušelo. „Tak co to tedy znamená?"

„O to nejde. Musíš poslouchat, jak to zní, ne jen význam." Snažil jsem se přesně vyjádřit, o co mi jde. Chtěl jsem jí připomenout, jak se do mě zamilovala v mé vlčí podobě. Beze slov. Jak se přenesla přes prvotní význam zvířecí podoby a uviděla, co je pod ní. Uviděla toho Sama, jakým jsem a jakým vždycky budu.

„Přečti to ještě jednou," požádala mě.

Přečetl jsem básničku znovu.

Zamyšleně klepala prsty o volant. „Zní to smutně," řekla. „Vida, usmíváš se. Tak jsem to trefila?"

Nalistoval jsem anglický překlad. „K čemu pak by byla ústa? K čemu noc? A k čemu den? Nemám... Chm, tenhle překlad se mi nelíbí. Zí­tra ti přinesu z Beckova domu lepší. Ale máš pravdu, je to smutné."

„Vyhrála jsem nějakou cenu?"

„Možná," připustil jsem, vsunul dlaň pod její a propletl si s ní prsty. S očima pořád upřenýma na silnici zvedla naše spojené ruce k ús­tům. Políbila mě na prostředníček a pak ho vzala mezi zuby a jemně stiskla.

Letmo se po mně podívala, v očích nevyslovenou výzvu. Byl jsem nadobro ztracený. Chtěl jsem jí říct, ať okamžitě zastaví, protože ji musím políbit, hned teď. Ale vtom jsem uviděl vlka. „Grace, zastav. Zastav."

Prudce stočila pohled mým směrem, aby viděla, co mě zaujalo, ale vlk už přeskočil příkop a mizel v řídkém lese.

„Grace, zastav," opakoval jsem. „To byl Jack."

Dupla na brzdy a džíp chvíli klouzal sem tam, než se jí podařilo zastavit u krajnice. Ani jsem nečekal, až bude auto úplně stát, prostě jsem otevřel dveře a napůl vypadl ven. Dopadl jsem na zmrzlou zem, až mi kotníky zasténaly. Přejel jsem pohledem lesy před sebou. Mezi stromy se táhly chomáče ostře čpícího kouře a mísily se s těžkými bí­lými oblaky, které tlačily na zem shora. Na protější straně lesa někdo pálil listí. Clonou kouře jsem před řadou stromů zahlédl obrys vlka. Váhavě stál, jako by si nebyl jistý, jestli ho někdo pronásleduje, nebo ne. Do kůže se mi zaryly pařáty chladného vzduchu a vlk otočil hlavu přes rameno. Oříškově hnědé oči. Jack. Kdo jiný by to byl.

A pak byl pryč, zničehonic, jako by se rozplynul v kouři. Vrhl jsem se za ním, jedním skokem překonal příkop a uháněl po zmrzlém strništi umírajícího zimního lesa.

Vnořil jsem se hlouběji mezi stromy a před sebou pořád sly­šel praskot větviček. Jack se hnal lesem hlava nehlava, chtěl utéct a bylo mu jedno, jestli ho někdo uslyší. V jeho stopách jsem cítil pach strachu. Kouř začínal houstnout a stěží se dalo rozeznat, kde končí dým a začíná nebe, chycené do ok holých větví. Jack mi mizel z dohledu. Byl na čtyřech nohou rychlejší než já, svižnější, a chlad mu nic nedělal.

Ve ztuhlých prstech mě bodalo, zima mě držela za krkem a obra­cela mi střeva. Vlka před sebou jsem ztrácel z očí, ale ten uvnitř mě byl najednou děsivě blízko.

„Same!" křikla Grace. Popadla mě zezadu za košili, zarazila mě a přehodila přese mě svůj kabát. Kašlal jsem, lapal po dechu a poly­kal, abych svého vlka udržel uvnitř. Celý jsem se třásl. Grace mě ob­jala. „Co tě to napadlo? Cos to prosím tě..."

Nedořekla. Vlekla mě lesem zpátky, oba jsme klopýtali a mně se podlamovala kolena. Zpomalil jsem, zvlášť když jsme byli u příkopu, ale Grace nepovolila. Přitáhla si mě za loket a dotáhla mě k autu.

Uvnitř jsem přitiskl studenou tvář k horké kůži jejího hrdla a ne­chal se obejmout. Nedokázal jsem ovládnout třas. Bolestivě jsem si uvědomoval špičičku každého prstu a každé jednotlivé bodnutí, které jimi probíhalo.

„Cos to vyváděl?" chtěla vědět Grace a tiskla mě k sobě tak, že jsem stěží mohl dýchat. „Same, tohle nemůžeš dělat. Vždyť tam mrzne. Co jsi čekal, že se stane?"

„Já nevím," zahučel jsem jí do krku a zastrčil dlaně v pěstích mezi nás, abych je zahřál. Opravdu jsem neměl tušení. Myslel jsem jen na to, že Jack je velká neznámá a já nevím, co je za člověka, co může být za vlka. „Já nevím," opakoval jsem.

„Same, tohle nestojí za to," řekla Grace a přitiskla se mi tváří k hlavě. „Co kdyby ses proměnil?" V prstech svírala rukávy mojí košile a hlas jí začal vypovídat službu. „Na co jsi myslel?"

„Nemyslel jsem," odpověděl jsem po pravdě. Napřímil jsem se, už natolik zahřátý, že jsem se neklepal. Přiložil jsem dlaně na větráky to­pení. „Promiň."

Dlouho nebylo slyšet nic než nepravidelné hučení motoru na volnoběh. Pak se ozvala Grace. „Byla za mnou dneska Isabel. Jackova se­stra." Odmlčela se. „Říkala, že s ním mluvila."

Neřekl jsem nic, jen jsem zaťal prsty do mřížek topení, jako by se teplo dalo chytit do dlaní.

„Ale nemůžeš ho takhle honit. Je hrozná zima a nestojí to za to ri­ziko. Slib mi, že už to víckrát neuděláš."

Sklopil jsem oči. Když mluvila tímhle tónem, nedokázal jsem se jí podívat do tváře. „Co ta Isabel?" zeptal jsem se. „Co povídala."

Grace si vzdychla. „Ani nevím. Ví, že je Jack naživu. Myslí si, že to nějak souvisí s vlky. A že já o tom něco vím. Co budeme dělat?"

Přitiskl jsem si čelo do dlaní. „Já nevím. Kéž by tu byl Beck."

Hlavou mi bleskla vzpomínka na dvě opuštěné obálky v úschovní schránce, na vlka v lese a na ještě brnící prsty. Možná tu Beck ně­kde je.

Naděje bolela snad ještě víc než chlad.

Možná bych se neměl tak upínat na to, abych našel právě Jacka.