Kapitola 27 – Sam

Její rodiče byli doma.

„Nikdy doma nebývají," postěžovala si Grace hlasem, ze kterého jasně čišelo podráždění. Ale teď zkrátka byli, nebo přinejmenším měli doma auta. Otcův Taurus vypadal v měsíčním světle bud modrý, nebo stříbrný a před ním se krčil matčin VW Rabbit.

„Opovaž se říct ,Co jsem ti povídal'," varovala mě Grace. „Jdu teď dovnitř, podívám se, kde jsou, a pak ti to přijdu vyhlásit."

„Nahlásit," opravil jsem ji automaticky a zaťal svaly, které se užuž chtěly roztřást. Nevěděl jsem, jestli je to nervozitou nebo vzpomín­kou na zimu.

„Správně." Grace zhasla reflektory. „Nahlásit. Hned jsem zpátky."

Díval jsem se za ní, dokud nezaběhla do domu, a pak jsem se svezl do sedadla. Neuvěřitelné. Schovávám se za mrazivé noci v autě a čekám, až holka přiběhne zpátky a poví mi, že je vzduch čistý a můžu spát v jejím pokoji. A ne jen tak ledajaká holka. Ta jediná na světě. Grace.

Objevila se ve dveřích a složitým gestem na mě zamávala. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že mám vypnout motor a jít dál. Co nej­rychleji jsem vyklouzl z auta a tiše spěchal k domu, protože mráz se mi hladově zakusoval do kůže. Grace mě ani nenechala vydechnout a postrčila mě do chodby, aby mohla zabouchnout dveře. Pak zamí­řila ke kuchyni.

„Zapomněla jsem batoh," křikla cestou do sousedního pokoje. Pod krytem jejich konverzace jsem proklouzl do ložnice a tiše za sebou zavřel. Tady v domě mohlo být o dobrých třicet stupňů víc než venku a já za to byl upřímně vděčný. Ještě pořád jsem cítil ve svalech třas z pobytu na mraze, ten ohavný pocit na půl cesty, který jsem z duše nenáviděl.

Zima mě vyčerpala, a protože jsem nevěděl, jak dlouho se Grace zdrží s rodiči, ani jsem nerozsvěcel a vlezl jsem do postele. V matném měsíčním světle jsem si třel zmrzlé prsty u nohou, abych je probral k životu, a poslouchal Gracein hlas, který sem doléhal chodbou. Vy­měňovaly si s matkou duchaplné postřehy o nějaké romantické kome­dii, která právě běžela v televizi. Už dřív jsem si všiml, že Grace a jejím rodičům nedělá potíže bavit se o bezvýznamných maličkostech. Podle všeho se dokázali donekonečna přátelsky smát naprostým banalitám, ale jakživ jsem je neslyšel mluvit o něčem důležitém.

Ve smečce, kde jsem vyrůstal, jsem nic takového nepoznal. Od chvíle, kdy mě Beck vzal pod svoje ochranná křídla, jsem byl obklopený ro­dinou, a i když mě její přítomnost někdy skoro dusila, věděl jsem, že když budu chtít pozornost, Beck mi ji nikdy neodepře. Bral jsem to jako samozřejmost, ale teď jsem si připadal rozmazlený.

Když sebou klika pohnula, seděl jsem ještě pořád v posteli. Ztuhl jsem a odvážil se vydechnout teprve, když jsem podle dechu poznal Grace. Zavřela za sebou dveře a obrátila se k oknu.

V pološeru jsem zahlédl její zuby. „Ty jsi tady?" zašeptala.

„Kde máš rodiče? Nechystají se sem vtrhnout a zastřelit mě?"

Grace neodpověděla. Potmě a bez hlesu pro mě byla neviditelná.

Přemýšlel jsem, co říct, abych ten nečekaně rozpačitý moment ně­jak odlehčil, když vtom Grace promluvila. „Ne, jsou nahoře. Máma donutila tátu, aby jí seděl modelem. Klidně si dojdi vyčistit zuby a tak vůbec. Ale pospěš si. A zpívej si přitom vysokým hlasem, ať si myslí, že jsem to já." Slovo tátu vyslovila nečekaně tvrdým tónem, i když jsem nechápal proč.

„Chceš říct ,zpívej si falešně'," opravil jsem ji.

Cestou ke skříni mě plácla po zadku. „Hlavně už běž."

Nechal jsem boty v jejím pokoji a tiše se doplížil do koupelny v pří­zemí. Byl tu jen sprchový kout, za což jsem byl hluboce vděčný, a Grace předem pečlivě zatáhla závěs, abych se na něj nemusel dívat.

Vyčistil jsem si zuby jejím kartáčkem a pak zůstal stát před zrca­dlem, vytáhlý mladík ve velkém zeleném tričku, které si Grace vypůj­čila z otcovy skříně, a prohlížel si zplihlé vlasy a žluté oči. Co to vy­vádíš, Same?

Zavřel jsem oči, jako by stačilo schovat duhovky, i v lidské podobě zřetelně vlčí, abych mohl popřít, čím jsem. Slyšel jsem tiché hučení vět­ráku ústředního topení, vnímal jeho vibrace v bosých chodidlech a uvě­domoval si, že jedině díky němu jsem ještě pořád člověkem. Už teď za­čátkem října byly noci natolik chladné, aby ze mě dokázaly servat kůži, a do měsíce bude stejně i přes den. Co budu dělat? To se chci u Grace doma schovávat celou zimu, vyděšený i z toho nejmenšího průvanu?

Znovu jsem otevřel oči a zíral do nich v zrcadle tak dlouho, až barva i tvar přestaly cokoli znamenat. Přemýšlel jsem, co na mně Grace vidí, čím ji fascinuji. Kdo jsem byl, když si odmyslíme vlčí kůži? Kluk vy­cpaný slovy tak vrchovatě, že se z něj řinou ven.

Teď například každý řádek, každý motiv, který mi zazníval v hlavě, končil na slovo láska.

Musím Grace říct, že tohle je můj poslední rok.

Rozhlédl jsem se po chodbě, jestli nejsou rodiče na dohled, a proplížil se zpátky do ložnice. Grace už ležela v posteli, dlouhý měkký hrbol pod přikrývkou. Na okamžik jsem popustil uzdu fantazii a před­stavil si, co má asi na sobě. Z nejasných vlčích vzpomínek jsem si vy­bavoval jednu, kdy někdy na jaře vstávala z postele jen v plandavém tričku a vystrkovala zpod deky úžasně dlouhé nohy. K nesnesení vzru­šující představa.

Hned jsem se za to fantazírování zastyděl. Chvíli jsem obcházel ko­lem postele a myslel na studenou sprchu, basové struny a další věci, které nebyly Grace.

„Hej," zašeptala rozmlženým hlasem, jako by už spala. „Co děláš?"

„Pssst!" Cítil jsem, jak se červenám. „Promiň, že tě budím. Jen jsem na něco myslel."

Její odpověď spolklo na konci zívnutí. „Tak nemysli."

Vlezl jsem do postele a uvelebil se na kraji matrace. Dnešního ve­čera se něco změnilo, snad proto, že mě Grace viděla úplně na dně, strnulého hrůzou ve vaně a ochotného poddat se proměně. Dnešní noc nebyla postel dost velká, abych unikl její vůni, jejímu ospalému hlasu, teplu jejího těla. Nenápadně jsem mezi nás zchumlal kus při­krývek, položil jsem hlavu na polštář a snažil se silou vůle zahnat po­chybnosti, abych mohl usnout.

Grace ke mně natáhla ruku a prsty mi začala pročesávat vlasy. Za­vřel jsem oči a nechal se dovádět k šílenství. Kreslí mi na tvář plavnou linku/ linku, co tančí pomalinku/ a nenahradí, ač mé hladí/ mou tajnou verzi sebe sama/ když ležím s tebou, ležím s tebou, ležím s tebou. „Líbí se mi tvoje vlasy," ozvala se.

Neřekl jsem na to nic. V duchu jsem skládal melodii ke slovům, která mi zněla v hlavě.

„Promiň mi ten dnešní večer," zašeptala. „Nechci tě tlačit dál, než kam sám chceš."

Vzdychl jsem, když se mi její prsty ovinuly kolem ucha a sjely na krk. „Jde to všechno hrozně rychle. Chtěl bych, abys..." Před slovy mě milovala jsem se zarazil, protože by to znělo moc předvídatelně. „Abys se mnou chtěla být. Já si to přeju odjakživa, jen mě nikdy nenapadlo, že by se to mohlo splnit." Znělo to až moc vážně, a tak jsem dodal: „Koneckonců jsem mytologické stvoření. Technicky vzato bych ne­měl existovat."

Grace se tichounce zasmála, jenom pro mě. „Hlupáčku. Já tě vní­mám náramně skutečně."

„Já tebe taky," zašeptal jsem. Dlouho jsme leželi ve tmě mlčky.

„Mrzí mě, že jsem se neproměnila," poznamenala najednou tak tiše, že jsem ji stěží slyšel. Otevřel jsem oči, abych viděl, jak se při těch slo­vech tváří. Nikdy dřív jsem u ní neviděl tak čitelný, jednoznačný vý­raz: byla neskonale smutná, koutky rtů stažené touhou.

Natáhl jsem k ní obě ruce a vzal její tvář do dlaní. „To bys nechtěla, Grace. Vážně, to si nepřej."

Zavrtěla na polštáři hlavou. „Je mi vždycky úplně strašně, když sly­ším vytí. A když jsi na léto zmizel, byla jsem z toho celá špatná."

„Miláčku, vzal bych tě s sebou, kdyby to šlo," odpověděl jsem, hned dvojnásob překvapený: jak snadno mi slovo miláčku vyklouzlo z úst a jak přesně se na Grace hodilo. Zajel jsem jí rukou do vlasů. Prsty mi vázly ve zcuchaných pramíncích. „Ale nechtěla bys to. Každý rok ze sebe ztrácíme víc a víc."

„Řekni mi, co se stane nakonec," hlesla podivně přiškrceným hlasem.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, na co se ptá. „Aha, nakonec." Mohl bych jí to povědět na tisíc způsobů, vylepšit pravdu tisícem barev. Ta narůžovo přibarvená verze, kterou jsem od Becka slyšel jako první, by u Grace neprošla, a tak jsem jí to řekl na rovinu. „Každé jaro se stá­vám sebou, totiž člověkem, později a později. Až se jednoho roku, po­čítám, neproměním vůbec. Viděl jsem to tak u starších vlků. Jeden rok už se nevrátí do lidské podoby a jsou z nich jen... vlci. Žijí o něco déle než normální vlci, ale i tak to je nějakých, řekněme, patnáct let."

„Jak můžeš takhle mluvit o vlastní smrti?"

Podíval jsem se na ni. Oči se jí v šeru leskly. „Jak bych o ní měl mluvit?"

„Jako že ti to je líto."

„Lituju toho každý den."

Grace mlčela, ale cítil jsem, jak se snaží zpracovat, co se ode mě do­zvěděla, jak si věcně ukládá fakta v hlavě na místo. „Když tě postře­lili, byl jsi vlkem."

Nejradši bych jí přitiskl prsty na rty a zacpal slova, která si chys­tala, zpátky do pusy. Bylo ještě moc brzy. Nechtěl jsem, aby to řekla tak brzy.

Ale Grace tiše mluvila dál. „Letos jsi propásl nejteplejší měsíce. Když tě postřelili, nebyla ještě taková zima. Ale byl jsi vlk. Kdys byl letos člověkem?"

„Nevzpomínám si," zašeptal jsem.

„Co kdyby tě nestřelili? Kdy by ses zase stal sám sebou?"

Zavřel jsem oči. „Já nevím, Grace." Tohle byla ta pravá chvíle, kdy jí to oznámit. Tohle je můj poslední rok. Ale nedokázal jsem to vyslo­vit. Teď ještě ne. Chtěl jsem ještě minutu, ještě hodinu, ještě noc, kdy si můžu namlouvat, že tohle není konec.

Grace se nadechla, pomaličku a třaslavě, a já z toho bůhvíproč po­znal, že ona to tak či onak ví. Že to věděla od samého začátku.

Neplakala, ale nebyl jsem si jistý, jestli se nerozpláču já.

Znovu mi zajela dlaněmi do vlasů a já měl prsty zapletené v těch jejích. Tiskli jsme se k sobě chladivou holou kůží na předloktí a při každém pohybu se z té její rozkřísla jiskřička vůně, mučivá směs vo­ňavého mýdla, slabé stopy potu a touhy po mně.

Napadlo mě, jestli vůbec tuší, co všechno mi o ní vůně prozradí, že jejím prostřednictvím vnímám její pocity mnohem jasněji, než kdyby je chtěla vyjádřit slovy.

Samozřejmě jsem si všiml, že čichá do vzduchu zrovna tak často, jako to dělám já. Musela vědět, že jsem z ní v tuhle chvíli úplně bez sebe, že mě každý dotek její kůže rozžhaví jak elektrický výboj.

S každým dotykem se neodvratná realita nadcházející zimy odsu­nula o něco dál.

Jako by mi chtěla dokázat, že mám pravdu, přisunula se Grace blíž ke mně, odkopla pokrývky mezi námi stranou a přitiskla mi ústa na rty. Nechal jsem ji, ať mi je pootevře, a když jsem ucítil její dech, neu­bránil jsem se povzdychu. Slyšel jsem, jak bezmála zalapala po dechu, když jsem jí ovinul paže kolem těla. Všechny smysly mě nabádaly, ať se k ní přitisknu blíž, blíž a ještě blíž, jak nejtěsněji je to možné. Grace ovinula holé nohy kolem mých a líbali jsme se, dokud nám nedošel dech, přibližovali jsme se k sobě víc a víc, až mě vzdálené vytí přivedlo k rozumu.

Grace tichounce fňukla zklamáním, když jsem vymanil nohy z je­jího sevření, celá rozbolavělá touhou po pokračování. S prsty ještě pořád v jejích vlasech jsem se položil vedle ní. Naslouchali jsme vytí za oknem, vytí vlků, kteří se letos neproměnili. Nebo se už nikdy ne­promění. A pak jsme se opřeli hlavou jeden o druhého, abychom ne­slyšeli nic než bušení našich srdcí.