Kapitola 26 – Grace

2°C

Nedokázala jsem udržet myšlenky pohromadě. Stála jsem v kuchyni a civěla na skříňky oblepené obrázky usmívajících se tváří - členů smečky v lidské podobě. Za běžných okolností bych si je prohlížela a hledala mezi nimi Samovu tvář, ale teď jsem měla před očima jeho tělo zhroucené ve vaně a v uších mi zněl jeho hlas plný děsu. V du­chu mi pořád dokola běžela smyčka, na které se Sam v lese roztřásl a mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, co se děje.

Kastrol. Konzerva polévky. Chleba z mrazáku. Lžíce. Beckovu ku­chyni očividně zásoboval člověk, který měl zkušenosti s nezvyklým životním rytmem vlkodlaků, protože byla plná konzerv a krabic s trvanlivými potravinami. Vyskládala jsem na stůl všechno, z čeho by se dala připravit improvizovaná večeře, a snažila se soustředit jen na bezprostřední úkoly.

Sam seděl ve vedlejším pokoji na pohovce zabalený do deky a jeho šaty se praly v pračce. Já měla džíny pořád celé mokré, ale to mu­selo počkat. Zapnula jsem hořák na polévku a zaměřila se na hladké černé knoflíky a lesklý hliníkový povrch.

Místo nich mi ale vyvstala před očima Samova postava škubající se na podlaze, prázdný výraz v jeho očích a zvířecí zakňučení, které se mu vydralo z hrdla, jakmile pochopil, že prohrává boj sám o sebe.

Když jsem vyklápěla polévku z plechovky do kastrolu, třásly se mi ruce.

Tohle jsem nemohla udržet pohromadě. Ale musím to udržet.

Spatřila jsem před sebou jeho výraz, když jsem ho strkala do vany tak, jako to kdysi udělali jeho rodiče...

Bože, nedokázala jsem na to myslet. Otevřela jsem ledničku a pře­kvapilo mě, že vidím láhev mléka, první potravinu podléhající zkáze, kterou jsem v domě viděla. Působila tak nemístně, že se mi myšlenky bezděky zostřily. Podívala jsem se na datum spotřeby - prošlo před necelými třemi týdny. Vylila jsem nevábnou tekutinu do výlevky a za­mračeně procházela ledničku, jestli v ní nenajdu další stopy nedáv­ného života.

Když jsem vyšla z kuchyně s miskou polévky a opečeným chle­bem, Sam se ještě pořád krčil na pohovce. Vzal si ode mě jídlo s ještě zasmušilejším výrazem, než míval obvykle. „Musíš si myslet, že jsem totální cvok."

Posadila jsem se na kostkovanou židli naproti němu, přitáhla nohy pod sebe a přidržela si misku s polévku na prsou. Byla příjemně teplá. Strop obývacího pokoje sahal až do střechy a dost tu protahovalo. „Promiň mi to."

Sam zavrtěl hlavou. „Nemohla jsi dělat nic jiného. Já jen - neměl jsem tak vyvádět."

Zamrkala jsem, jak mi hlavou projela vzpomínka na zvuk, když uhodil hlavou o zeď, a na jeho široce roztažené prsty tápající ve vzdu­chu, když sklouzával do vany.

„Vedla sis fantasticky," zvedl ke mně Sam oči od topinky. Pak jako by se nad svými slovy zamyslel a znovu je zopakoval. „Vedla sis fan­tasticky. Ty se mě..." Zaváhal a podíval se na místo, kde jsem seděla. Něco v jeho pohledu zdůraznilo prázdný prostor na pohovce vedle něj.

„Nebojím se tě!" řekla jsem. „Ty si myslíš, že se bojím? Jen jsem ti chtěla nechat dost místa, aby ses v klidu najedl."

Po pravdě řečeno, kdykoli jindy bych si s ním bez váhání zalezla pod pokrývku, zvlášť když vypadal tak hřejivě a přitažlivě jako teď, ve staré teplákové soupravě, kterou si přinesl ze svého pokoje. Ale chtěla jsem... potřebovala jsem si srovnat myšlenky, a věděla jsem, že kdy­bych seděla vedle něj, nikdy bych to nedokázala. Sam se s úlevou usmál. „Dobrá polévka."

„Díky." Zas tak úžasná nebyla, prostě konzervovaná polévka bez chuti a zápachu, ale byla jsem natolik hladová, že mi to bylo jedno. Mechanické pohyby při jídle mi navíc pomáhaly vytlačit z hlavy před­stavu Sama ve vaně.

„Pověz mi něco víc o tom sdílení myšlenek," vyzvala jsem ho, abych slyšela jeho lidský hlas.

Sam polkl. „O čem?"

„Říkal jsi, že jsi mi ten les ukázal, když jsi byl vlkem. A že vlci spolu takhle komunikují. Pověz mi o tom víc. Zajímalo by mě, jak to probíhá."

Sam se maličko předklonil, odložil misku na zem, a když se znovu napřímil a zahleděl se na mě, vypadal unaveně. „Tak to není."

„Já přece neřekla, že to je tak nebo onak," namítla jsem. „Jak to není?“

„Není to žádná mimořádná schopnost," odpověděl. „Je to cena útěchy."

Když jsem na to nic neřekla, dodal: „Je to jediný způsob, jak se mů­žeme dorozumívat. Nepamatujeme si slova. A i kdybychom je doká­zali ve vlčím mozku nějak uchopit, neuměli bychom je říct. Takže nám zbývají jen takové obrázky, které si navzájem posíláme. Úplně jedno­duché obrázky. Pohlednice z protějšího břehu."

„Můžeš mi teď nějaký poslat?"

Sam se rozvalil na pohovce a přitáhl si deku blíž k tělu. „Teď si ani nevybavím, jak se to vůbec dělá. Když jsem sám sebou, nejde to. Umím to jen jako vlk. K čemu bych to taky teď potřeboval? Mám přece slova. Můžu říct, co mě napadne."

Jenom slova nestačí, chtěla jsem říct, ale už jen to pomyšlení mě za­bolelo čímsi nepoznaným. A tak jsem řekla: „Ale já nebyla vlk, když jsi mi ten les ukazoval. Znamená to, že vlci můžou komunikovat s ostat­ními členy smečky, co jsou zrovna v lidské podobě?"

Samovy oči pod těžkými víčky mi přejely po tváři. „To nevím. Asi jsem to nikdy s nikým jiným nezkoušel. Jen s vlky." A znovu dodal: „Proč bych to dělal?"

Z jeho hlasu zaznívala hořkost a únava. Odložila jsem misku na sto­lek a vlezla si k němu na pohovku. Nadzvedl deku, abych se k němu mohla z boku přitisknout, opřel si čelo o moje a zavřel oči. Dlouhou dobu tak mlčky odpočíval a pak znovu otevřel oči.

„Šlo mi jen o to, abys věděla, jak se dostat domů," řekl tiše. Jeho dech se mi teple otřel o rty. „Až se proměníš. Chtěl jsem, abys věděla, kde mě najdeš."

Přejela jsem prsty po holém trojúhelníčku kůže pod volným lím­cem jeho mikiny. Když jsem promluvila, hlas se mi trochu třásl. „Vi­díš, tak jsem tě našla."

Přes chodbu k nám zaléhalo hučení sušičky. Bylo zvláštní slyšet v tomhle prázdném domě zvuky lidské přítomnosti. Sam zamrkal a odtáhl se ode mě. „Měl bych si dojít pro šaty." Otevřel ústa, jako by chtěl říct ještě něco, a začervenal se.

„Šaty ti nikam neutečou," poznamenala jsem.

„A my se odsud taky nehnem, jestli se nevloupeme do auta pro klíčky," připomněl mi Sam. „Radši bychom se do toho měli pustit co nejdřív, už proto, že to budeš muset udělat ty. Já tak dlouho venku nevydržím."

Neochotně jsem se posunula, aby mohl vstát. Deku držel kolem sebe jako domorodý náčelník. Jasně jsem pod ní viděla rovnou li­nii jeho ramen a vzpomněla jsem si na dotyk jeho kůže pod prsty. Všiml si, že si ho prohlížím, a na chvíli mi pohled oplatil, než zmizel v tmavé chodbě.

Něco se mi zahryzlo do vnitřností, hladový pocit plný touhy.

Zůstala jsem sedět na pohovce a zvažovala, jestli za ním mám, nebo nemám zajít do prádelny, až zvítězil zdravý rozum. Odnesla jsem misky do kuchyně, vrátila se do obývacího pokoje a začala si prohlížet drobnosti vystavené na krbové římse. Chtěla jsem zjistit, co je zač ten vlkodlak, kterému Sam říkal Beck. Ten, kterému patřil ten­hle dům. Který Sama vychoval.

Obývací pokoj působil pohodlně a zabydleně, tak jako ostatně zvenčí celý dům, syté odstíny červené doplněné tmavým dřevem a kostkova­nými vzory. Jedna stěna sestávala téměř výlučně z vysokých oken, kte­rými jako by se teď bez pozvání drala dovnitř znenadání temná noc. Obrátila jsem se k oknům zády a podívala se na fotografii na krbové římse. Skupinka uvolněných, usmívajících se tváří mi připomněla ob­rázek, na kterém jsme pózovaly s Rachel a Olivií, a na okamžik mě pře­padl nostalgický smutek. Radši jsem se soustředila na snímek před se­bou. Bylo na něm šest lidí a mně ze všeho nejdřív padl do očí Sam. Byl tady o maličko mladší a letně opálený. Jediná dívka na fotografii stála hned vedle něj, zhruba stejně stará blondýnka s vlasy dlouhými po ra­mena a světlými skoro do běla. Ona jediná se neusmívala do hledáčku. Dívala se na Sama a z jejího odhodlaného výrazu mě zamrazilo u srdce.

Vzadu na krku jsem ucítila lehký dotyk a rychle jsem se otočila. Sam přede mnou se smíchem uskočil a chlácholivě zvedl ruce: „Jen klid!"

Spolkla jsem vzteklé zavrčení, které mi užuž stoupalo do krku, a pře­jela si rukou místo, kde jsem ještě pořád cítila jeho polibek. Připadala jsem si hloupě. „Nemůžeš chodit takhle potichu." Ukázala jsem na ob­rázek. Ta neznámá vedle něj se mi vůbec nezamlouvala. „Kdo je to?"

Sam spustil ruce, postavil se za mě a objal mě kolem břicha. Šaty mu voněly mýdlem a čistotou a z kůže se tu a tam zvedl závan vlka, ve kterého se před nedávnem málem proměnil. „Shelby." Položil mi hlavu na rameno a tváří se mi opřel o tvář.

„Je hezká," poznamenala jsem neutrálně.

Sam vydal tichý, divoký zvuk, ze kterého se mi vnitřnosti sevřely touhou. Přitiskl mi rty na krk, ale polibek to tak docela nebyl. „Už ses s ní potkala."

Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. „Ta bílá vlčice." A pak jsem tu otázku přece jen položila. Opravdu jsem to chtěla vědět. „Proč se na tebe tak dívá?"

„No tak, Grace," odtáhl mi rty z kůže. „Co já vím. Je trochu... těžko říct. Myslí si, že je do mě zamilovaná. Chce si to tak myslet."

„Proč?" zeptala jsem se.

Zlehka se zasmál, ale neznělo to pobaveně. „Proč mi dáváš takové těžké otázky? Já vážně nevím. Neměla to v životě snadné, než se při­dala ke smečce. Líbí se jí vlčí život. A je ráda, že někam patří. Možná si myslí, když vidí, jak jsme s Beckem pořád spolu, že když bude se mnou, bude patřit do smečky ještě víc."

„Někdo tě může milovat jen proto, jaký jsi," podotkla jsem a cítila, jak za mými zády strnul.

„Ale jí nejde o to, jaký jsem. Tohle je... umanutost."

„Já jsem taky umanutá," poznamenala jsem.

Sam zdlouha vydechl a odtáhl se ode mě.

„Počkej," zaprotestovala jsem. „Nemusels hned uhýbat."

„Snažím se chovat slušně."

Znovu jsem se o něj opřela a usmála se jeho ustaranému pohledu. „Moc to s tím snažením nepřeháněj."

Nadechl se a chvíli tak zůstal, než se naklonil a pozorně mě políbil na krk těsně pod klíční kostí. Otočila jsem se v jeho náruči, abych ho mohla políbit na rty, ještě pořád tak dojemně váhavé.

„Nejde mi z hlavy ta lednička," zašeptala jsem.

Sam se maliličko odtáhl, jen natolik, aby mi v objetí lépe viděl do tváře. „Nejde ti z hlavy lednička?"

„Ano. Vzpomněla jsem si, jak jsi nevěděl, jestli už tu nebude na zimu vypnutý proud. Ale není."

Svraštil čelo a přejel si rukou po vrásce mezi obočím.

„Kdo platí účet za elektřinu? Beck?" Sam přikývl a já mluvila dál. „V lednici bylo mléko, Same. Staré jen pár týdnů. Někdo tu byl, nedávno."

Samovo objetí o něco povolilo a smutné oči zesmutněly ještě víc. Neuměla jsem se v jeho výrazu vyznat, jako by byl knížka v jazyce, který se teprve učím.

„Same," snažila jsem se ho vrátit do přítomnosti.

Ale byl pořád tak upjatý a věcný. „Měl bych tě vzít domů. Rodiče budou mít starost."

Nevesele, úsečně jsem se zasmála. „To rozhodně. Co se stalo?"

„Nic." Sam zavrtěl hlavou, ale bylo vidět, že je myšlenkami jinde. „Totiž, ne že by se nic nestalo. Máme za sebou pekelný den. Nejspíš jsem jen unavený, to je všechno."

Opravdu vypadal unaveně, ve tváři mu seděl jakýsi temný, vážný stín. Nevěděla jsem, jestli ho tak vyčerpala ta blízkost proměny, nebo jestli jsem měla držet pusu o Shelby a Beckovi. „V tom případě jedeš domů se mnou," řekla jsem.

Ukázal bradou na dům kolem sebe.

„Ale no tak," nedala jsem se. „Pořád se bojím, abys mi nezmizel."

„Já nezmizím."

Bezděky jsem si vzpomněla, jak ležel na chodbě stočený do klu­bíčka a s tichým nářkem bojoval o svou lidskou podobu, a hned jsem té vzpomínky zalitovala. „To mi nemůžeš zaručit. Já nechci domů. Leda bys tam jel se mnou."

Sam tiše zakvílel. Přejel dlaněmi po holé kůži v místě, kde mi kon­čilo tričko, jako by palci sledoval dráhu mé touhy. „Nepokoušej mě."

Neřekla jsem nic, jen jsem stála v jeho náruči a dívala se na něj.

Zabořil mi tvář do ramene a znovu zasténal. „Když jsem s tebou, je hrozně těžké chovat se slušně." Odtáhl se ode mě. „Já vážně ne­vím, jestli spolu můžeme takhle být pořád. Panebože, vždyť je ti ko­lik... teprve sedmnáct."

„Kdežto ty jsi děsně starý, co?" nechtěla jsem si to nechat líbit.

„Mně je osmnáct," řekl, jako by to bylo něco, čím se trápit. „Při­nejmenším jsem plnoletý."

Musela jsem se zasmát, i když na tom nebylo nic legračního. Tváře mi hořely a srdce bušilo jako splašené. „To si ze mě utahuješ?"

„Grace," řekl a při tónu jeho hlasu se mi srdce rázem zklidnilo. Vzal mě za paži. „Já bych jen chtěl jednat správně, rozumíš? Aby mezi námi bylo všechno, jak má být, protože druhou příležitost s tebou ne­dostanu."

Podívala jsem se na něj. V místnosti bylo ticho, jen vítr chrastil su­chými listy o okna. Napadlo mě, jak asi vypadám, když se tak na Sama dívám. Měla jsem v očích stejné odhodlání jako Shelby na fotografii? Stejnou umanutost?

Oknem se na nás tlačila studená noc, hrozba, která dnes nabrala děsivě reálnou podobu. Tady nešlo o touhu. Šlo o strach.

„Prosím, vrať se se mnou," řekla jsem. Nevěděla jsem, co bych dě­lala, kdyby odmítl. Neuměla jsem si představit, že bych zítra přijela zpátky a našla tu místo něj vlka.

Sam mi to všechno nejspíš vyčetl z očí, protože jen přikývl a se­bral šperhák.