Kapitola 19 - Grace

22 °C

Následující den byl nepodzimně teplý, příliš krásný na to, jít do školy, ale těžko jsem mohla vynechat dvakrát za sebou, pokud jsem pro to neměla opravdu dobrý důvod. Nedělalo mi starosti, že bych něco za­meškala, ale potíž je v tom, že když po určitou dobu nechybíte ani den, lidé si většinou všimnou, když se neobjevíte. Rachel mi volala už dvakrát a nechala mi ve schránce zlověstnou zprávu ve smyslu Na chození za školu sis vybrala špatný den, Grace Brisbaneová! Olivie se neozvala od naší hádky na chodbě, a já si z toho vyvodila, že spolu nemluvíme.

Sam mě v džípu vezl do školy a já zatím na poslední chvíli dopiso­vala úkol z angličtiny, na který předchozího dne nedošlo. Zastavil na parkovišti a já otevřela dveře. Dovnitř zavanul nečekaně teplý vzduch. Sam mu s přivřenýma očima nastavil tvář.

„Tohle počasí miluju. Připadám si hrozně moc sám sebou."

Když jsem ho viděla vyhřívat se na sluníčku, připadala mi zima na míle vzdálená a neuměla jsem si představit, že by mě kdy opustil. Vrývala jsem si do paměti křivku jeho nosu, abych si ho mohla kdykoli představit. Na vteřinu mě přepadla nesmyslná výčitka, že mi Sam za­číná být milejší než můj vlk - než jsem si uvědomila, že Sam přece je můj vlk. Vzápětí se pode mnou znovu zatočila země při pomyšlení, že to tak opravdu je, a hned nato se mi obrovsky ulevilo. Najednou byla má posedlost úplně... normální. Stačilo kamarádkám vysvětlit, odkud se můj nový přítel bere v našem městečku.

„Nejspíš už budu muset jít," řekla jsem. „Ale vůbec se mi nechce."

Sam otevřel oči dokořán a zadíval se na mě. „Budu tady, až skončíš, spolehni se." A pak se s přehnanou slušností zeptal: „Můžu si půjčit tvoje auto? Chtěl bych se podívat, jestli je Beck ještě v lidské podobě, a pokud ne, jestli v domě ještě funguje elektřina."

Přikývla jsem, ale v hloubi duše jsem doufala, že elektřina v domě bude vypnutá. Přála jsem si, aby Sam dál spal u mě v posteli a ne­zmizel mi jako sen, kterým svým způsobem byl. Vzala jsem ba­toh a vystoupila z auta. „Nenech si dát pokutu za rychlou jízdu, závodníku."

Než jsem stačila obejít předek auta, Sam stočil okýnko dolů. „Hej!"

„Co je?"

„Pojď sem, Grace," zavolal plaše. Vyslovil moje jméno tak, že jsem se musela usmát, a když jsem pochopila, proč mě volá, usmála jsem se ještě víc. Jeho opatrný polibek mě nemohl zmást. Jakmile jsem jen maličko pootevřela rty, s povzdechem se odtáhl. „Přijdeš kvůli mně pozdě do školy."

Usmívala jsem se od ucha k uchu, šťastná jako nikdy. „Ve tři bu­deš zpátky?"

„Přece si tě nenechám ujít."

Dívala jsem se, jak vyjíždí z parkoviště, a už teď jsem cítila, jak se přede mnou školní den natahuje donekonečna. O ruku mi pleskl něčí sešit. „Kdo to byl?"

Obrátila jsem se k Rachel a snažila se vymyslet odpověď jednodušší než pravda. „Můj šofér?"

Rachel nenaléhala na další vysvětlení, převážně proto, že už byla myšlenkami jinde. Popadla mě za loket a vedla mě ke škole. Za tohle mě musí, prostě musí čekat na věčnosti nějaká velkolepá odměna, když jdu do školy v takovýhle nádherný den a v autě na mě čeká Sam. Rachel mi zacloumala rukou, aby mě vytrhla ze zamyšlení. „Grace. Tak přece poslouchej. Včera byl před školou vlk. Na parkovišti. Všichni ho viděli, zrovna končila škola."

„Cože?" otočila jsem se přes rameno k parkovišti a pokoušela se představit si mezi auty vlka. Těch pár borovic kolem pozemku s Hra­ničním lesem nesousedilo, a aby se sem dostal, musel by vlk přejít ně­kolik ulic a dvorků. „Jak vypadal?"

„Ten vlk?" Rachel se na mě nechápavě podívala.

Přikývla jsem.

„Jako vlk. Byl šedivý," pokrčila Rachel rameny, a když viděla můj opovržlivý pohled, rychle dodala: „Co já vím, Grace. Šedomodrý? A na rameni byl škaredě potrhaný. Nevypadal moc dobře."

Tak Jack byl tady. Kdo by to byl jiný. „To jste tu museli mít pořádný cirkus," podotkla jsem.

„To jo, škoda žes tu nebyla, ty vlčí advokátko. Ale vážně. Nikomu se zaplaťpánbu nic nestalo, ale Olivie úplně šílela. Celá škola šílela a Isa­bel ruply nervy a udělala příšernou scénu." Rachel mi zmáčkla nadloktí. „A proč že jsi vlastně nebrala telefon?"

Vešli jsme do školní budovy. Dveře byly pootevřené a dovnitř prou­dil příjemně vlahý vzduch. „Měla jsem vybitou baterku."

Rachel nevěřícně protáhla obličej a zesílila hlas, aby ji bylo přes ha­las v chodbě slyšet. „To jsi nemocná, nebo co je s tebou? Nikdy bych nevěřila, že se dožiju dne, kdy nepřijdeš do školy. Ty nejsi ve škole, po parkovišti se prochází dravá zvěř, to už aby si člověk pomalu myslel, že nastává konec světa. Už schází jen krvavý liják."

„Nejspíš jsem chytla takovou tu jednodenní virózu."

„Tak to abych se tě radši nedotýkala, ne?" Ale místo aby se ode mě držela dál, zašklebila se a drcla do mě ramenem. Zasmála jsem se a od­strčila ji, a v tu chvíli jsem uviděla Isabel Culpeperovou a úsměv mi ztuhl na rtech. S nahrbenými rameny se opírala o zeď u pítka na vodu a já nejdřív myslela, že čte zprávu na mobilu. Teprve na druhý po­hled jsem si všimla, že v ruce nic nedrží a jen se dívá do země. Kdyby nebyla taková ledová princezna, přísahala bych, že pláče. Blesklo mi hlavou, jestli bych si s ní neměla jít promluvit.

Najednou zvedla hlavu, jako by mi četla myšlenky, a podívala se mi do očí. Ty její byly podobné Jackovým a já v nich četla obranu: Co na mě tak civíš?

Rychle jsem uhnula pohledem a šla s Rachel dál, ale zůstal ve mně nepříjemný pocit něčeho nevyřčeného.