Pohřeb Aggie Carondoletové měl všechny rysy výjimečné společenské události. Carondoletovi patřili mezi bohaté newyorské rodiny a Aggiina předčasná smrt se stala soustem pro bulvární noviny. ŠKOLAČKA NALEZENA MRTVÁ V KLUBU. Její rodiče tím byli zhnuseni, ale nemohli nic dělat. Město bylo posedlé krásnými a bohatými a jejich tragédiemi. (Čím víc krásy, bohatství a tragédie, tím větší titulky.) Toho rána stál u školní brány zástup fotografů, čekajících na truchlící matku (důstojná Sloane Carondoletová, debutantka roku 1985) a nejlepší přítelkyni, kterou nebyl nikdo jiný než slavná Mimi Forceová.
Jakmile Mimi spatřila fotografy, byla ráda, že neváhala utratit peníze za pánský oblek Dior od Hedi Slimanové. Dalo dost práce, aby jí ho přes noc upravili, ale když Mimi něco chtěla, vždycky to dostala. Oblek byl z černého saténu, přiléhavý a s tvary ostrými jako břitva. Pod ním neměla nic jiného než onyxový náhrdelník. V zítřejších novinách bude vypadat úžasně – tragická atmosféra jí jen přidá na přitažlivosti.
Sezení v kapli bylo uspořádáno podle statutu, stejně jako na módní přehlídce. Mimi samozřejmě dostala místo v první řadě. Seděla mezi otcem a bratrem a všichni tři vypadali skvěle. Matka, která odletěla na tříměsíční plastické safari do jižní Afriky (liftingy maskované za dovolenou), se nemohla včas vrátit, zastoupila ji tedy Gina Dupontová, pohledná obchodnice s uměním a otcova blízká přítelkyně.
Mimi věděla, že Gina je ve skutečnosti jednou z tátových milenek, ale nijak jí to nevadilo. Když byla menší, překvapovaly ji neustálé mimomanželské aféry rodičů, pak ovšem vyrostla a přijala je jako to, čím byly – vztahy nezbytné pro caerimonii osculor. Nikdo vám nedokázal zajistit všechno. Manželství bylo nutné pro udržení rodinného majetku v rodině, šlo o vztah z rozumu, jenž se rovnal obchodní smlouvě. Doma ji naučili, že jisté potřeby je možné uspokojit pouze mimo manželství, protože ani věrný manžel či manželka je nedokáží zajistit.
Všimla si senátora Llewellyna a jeho rodiny, kteří vstoupili postranním vchodem. Blissina nevlastní matka vplula dovnitř v černých šatech a černém sobolím kožichu dlouhém až na zem, senátor měl na sobě dvouřadový černý oblek a Bliss černý kašmírový svetr a přiléhavé cigaretové kalhoty od Gucciho. Pak si Mimi všimla něčeho podivného. Blissina mladší sestra byla oblečená od hlavy k patě v bílé.
Kdo by si na pohřeb vzal bílou? Ale když se rozhlédla kolem, všimla si, že téměř polovina hostů je ve světlém oblečení – a všichni seděli na druhé straně uličky. V první řadě před nimi seděla malá, vrásčitá dáma, kterou Mimi nikdy předtím neviděla. Spatřila Olivera Hazard-Perryho, který šel s rodiči dopředu, té bílé babce se všichni poklonili a posadili se vzadu.
Pak dorazil starosta a jeho doprovod, za nimi guvernér, jeho žena a děti. Všichni byli v černém a posadili se do řady za Mimiina otce. Mimi pocítila zvláštní úlevu. Všichni na její straně místnosti na sobě měli černé nebo tmavě šedé oblečení, jak se na pohřeb slušelo.
Mimi byla ráda, že je rakev zavřená. Nechtěla tu tvář ztuhlou ve výkřiku znovu vidět, do konce života už ne. Kromě toho šlo o velkou chybu. Byla si jistá, že Strážci najdou nějaké rozumné vysvětlení, nějakou část cyklu, která by zdůvodňovala takovou ztrátu krve. Protože Aggie nemohla být jen tak mrtvá. Jak říkal její otec, Aggie nejspíš v rakvi ani nebyla.
Začala bohoslužba, shromáždění vstalo a zazpívalo „Blíž k tobě, bože můj“. Mimi zvedla pohled od zpěvníku a všimla si, že Bliss odchází. Tázavě povytáhla obočí. Kaplan odříkal svoje a Aggiina sestra potom pronesla krátký smuteční proslov. Promluvili i někteří další studenti, včetně Jacka, jehož řeč byla velmi dojemná, a vzápětí obřad skončil. Mimi následovala svou rodinu do uličky.
Bělovlasá stařena, která seděla přes uličku, došla k Mimiinu otci a lehce mu poklepala na paži. Měla nejmodřejší oči, jaké kdy Mimi viděla, a byla oblečená v dokonalém kostýmku od Chanela v barvě slonoviny, doplněném šňůrami perel na vrásčitém krku.
Charles Force sebou viditelně škubl. Mimi ho tak nikdy neviděla. Byl to vždy vyrovnaný, vznešený muž s hřívou stříbrných vlasů a vojenským držením těla. Jeho obličej brázdily stopy následků moci. Říkalo se, že Charles Force je tím skutečným pánem New Yorku. Moc v pozadí mocných.
„Cordelie,“ oslovil tu starou krabici a lehce se uklonil. „Rád tě znovu vidím.“
„Už je to moc dlouho,“ pronesla se strohým, nosovým přízvukem pravé Američanky ze severu.
Charles neodpověděl. „Taková strašná ztráta,“ řekl nakonec.
„Velmi nešťastná,“ přikývla stařena. „I když jí šlo zabránit.“
„Nerozumím tak docela, o čem to mluvíš,“ odvětil nechápavě Charles.
„Víš moc dobře, stejně jako já, že měli být varováni…“
„To stačí, tady ne,“ zarazil ji tiše a přitáhl ji k sobě. Mimi nastražila uši, aby slyšela zbytek rozhovoru.
„Ty jsi vždycky první, kdo dělá, že neslyší pravdu. Vždycky jsi byl takový, arogantní a slepý…,“ vyčítala mu stařena.
„A kdybychom tě poslouchali a měli pořád strach? Kde bychom byli?“ zeptal se Charles chladně. „Skrývali bychom se v jeskyních.“
„Požadovala bych, abychom se postarali o své přežití. Místo toho jsme zase zranitelní,“ odpověděla Cordelia chraptivým hlasem rozechvělým hněvem. „Místo toho jim je dovoleno se vrátit a lovit. Kdybych měla dostatečnou autoritu, kdyby mě Shromáždění poslouchalo, mě a Teddyho…“
„Jenže tě neposlouchali, vybrali si za svého vůdce mě, jako obvykle,“ přerušil ji Charles břitce. „Tohle ale není správná chvíle na vytahování starých ran a sporů.“ Zamračil se. „Viděla jsi – ne, neviděla – Mimi, Jacku, pojďte sem.“
„Á, naše dvojčata.“ Cordelia se tajemně usmála. „Opět spolu.“ Mimi se nelíbilo, jak se na ni ta babizna dívá, měří si ji pohledem, jako by o ní dávno všechno věděla.
„Tohle je Cordelia Van Alenová,“ představil ji Charles Force odměřeně. „Cordelie, dvojčata. Benjamin a Madeleine.“
„Rád vás poznávám,“ pravil Jack zdvořile.
„Taky,“ ucedila Mimi.
Cordelia spokojeně kývla. Obrátila se ještě jednou na Charlese Force a naléhavě zašeptala: „Musíš vyhlásit poplach! Musíme být bdělí! Ještě máme čas. Ještě bychom je mohli zastavit, jen kdybys dokázal najít v srdci odpuštění. Gabriela…“
„Nemluv přede mnou o Gabriele,“ přerušil ji Charles úsečně. „Nikdy. Nikdy přede mnou nikdo nesmí vyslovit její jméno. Zvlášť ty ne.“
Kdo je Gabriela? podivila se Mimi. Proč se její otec tak rozčílil? Mimi se také rozzlobila a otravovalo ji, jak otec zareagoval na slova staré ženy.
Cordeliin pohled zjemněl. „Je to už patnáct let,“ řekla. „Není to pořád dost dlouho?“
„Jsem rád, že se ti daří, Cordelie. Měj se,“ rozloučil se Charles.
Stařena se zamračila a beze slova odešla. Mimi teď spatřila Schuyler Van Alenovou, jak jde za ní a plaše se ohlíží, jako by ji babiččino jednání zahanbovalo. Taky by mělo, pomyslela si Mimi.
„Tati, kdo to byl?“ zeptala se Mimi, když si všimla, jak vyděšeně se otec tváří.
„Cordelia Van Alenová,“ odpověděl ztěžka a nic víc neřekl. Jako by se tím všechno vysvětlovalo.
„Proč přišli na pohřeb v bílé?“ zeptala se Mimi a pohrdavě ohrnula ret.
„Černá je barva noci,“ zamumlal Charles. „Bílá je skutečná barva smrti.“ Na okamžik se s hrůzou zadíval na svůj černý oblek.
„Co? Tati? Co jsi říkal?“
Charles jen zavrtěl hlavou, ztracen ve svých myšlenkách.
~~~
Mimi si všimla, že Jack běží za Schuyler a oba se začali naléhavě šeptem bavit. Mimi se to vůbec nelíbilo. Netušila, co si o sobě ta Schuyler myslí, a bylo jí jedno, jestli se nakonec ukáže, že je také pozvaná na Výbor. Nelíbilo se jí ani to, jak se Jack na tu holku dívá. Takhle se vždycky díval jen na ni.
A Mimi chtěla, aby to tak zůstalo.
2024 ©