Když škola skončila, Schuyler chytila autobus na Devadesáté šesté ulici, protáhla bílou studentskou kartu štěrbinou automatu a našla si volné místo vedle unavené matky s dvojkočárkem. Schuyler byla jedna z mála studentek školy madame Duchesneové, která jezdila hromadnou dopravou.
Autobus se pomalu plazil ulicemi, míjel speciální butiky na Madison avenue, včetně toho, který nesl neomluvitelný název „Princ a princezna“ a zaměřoval se na bohaté děti pod dvanáct – drobně žabičkované bavlněné šatečky pro holčičky a prošívaná sáčka pro chlapečky –; drogerie, kde prodávali přírodní kartáče na vlasy za pět set dolarů; a starožitnické krámky, kde se dalo sehnat vybavení k výrobě map a psací brky ve stylu čtrnáctého století. Pak pokračoval skrz zeleň Central Parku na západní stranu města, k Broadwayi, kde se scenerie měnila – čínské a latinskoamerické restaurace, méně snobské obchody, a nakonec do kopce po Riverside drive.
Chtěla se zeptat Jacka, co myslel tím vzkazem, ale po hodině už se jí nepodařilo ho odchytit. Jack Force, který se na ni předtím nikdy ani nepodíval? Nejdřív se ukáže, že zná její jméno, a teď jí dokonce píše vzkazy? Proč by jí říkal, že Aggie Carondoletová byla zavražděna? Musel to být nějaký vtip. Hrál si s ní, strašil ji. Naštvaně zavrtěla hlavou. Nedávalo to smysl. I kdyby měl Jack Force nějaké tajemné informace, proč by to říkal jí? Vždyť se prakticky neznali.
Na Sté ulici dala znamení řidiči a vystoupila do stále ještě prosluněného odpoledne. Kousek šla pěšky, až došla ke schodům vybudovaným v terasách, oddělujících pozemek za nimi od silnice, a vystoupala ke dveřím svého domova.
Riverside drive byl bulvár pařížského typu na nejzápadnějším výběžku Manhattanu: široká vinutá cesta lemovaná domy ve stylu italské renesance a majestátními činžáky z doby art deca. Van Alenovi se sem uchýlili na přelomu století ze sídla na Páté avenue. Kdysi patřili k nejvlivnějším a nejmocnějším rodinám v New Yorku, zasloužili se o založení mnoha univerzit a kulturních institucí, jejich majetek i prestiž však už několik desetiletí upadaly. Jednou z posledních součástí jejich majetku byl impozantní palác ve francouzském stylu na rohu Sto první ulice a Riverside drive. Tady, v té budově ze šedého kamene, s kovanými železnými dveřmi a chrliči mezi balkony, byla Schuyler doma.
Na rozdíl od dokonalých zrenovovaných domů v okolí však tenhle palác zoufale potřeboval novou střechu, tašky i nátěr.
Schuyler zazvonila.
„Já vím, Hattie, promiň, zase jsem si zapomněla klíče,“ omluvila se hospodyni, která s rodinou žila odnepaměti.
Bělovlasá Polka ve starodávné uniformě služebné jen něco zabručela.
Schuyler ji následovala skrz rozvrzané dvoukřídlé dveře a po špičkách přešla velkou předsíň, tmavou a zatuchlou, s podlahou pokrytou perskými koberci (starými, vzácnými a velmi zaprášenými). V místnosti nikdy nebylo světlo, vysoká okna s výhledem na řeku Hudson byla vždy zakrytá těžkými sametovými závěsy. Stále tu bylo možné spatřit známky bývalého bohatství, jako třeba původní Heppelwhiteovy židle a masivní stoly od Chippendalea, v domě však bylo v létě horko a v zimě chladno, protože neměl klimatizaci. Na rozdíl od apartmá paní Llewellynové, kde bylo všechno drahou reprodukcí nějaké starožitnosti zakoupenou v aukční síni Christie’s, u Van Alenů bylo vše původní, předávané po několik generací.
Většina ze sedmi pokojů v domě byla stále zamčená a nepoužívala se, a drahé pamětihodnosti zůstávaly přikryté látkou. Schuyler často připadalo, že žije ve starém muzeu. Svůj pokoj měla ve druhém patře – pokojík, který rebelsky vymalovala jasně žlutou barvou, kontrastující s tmavými tapetami a zatuchlostí zbytku domu.
Hvízdla na Krásku a přítulná, urostlá bladhaundka k ní hned přiběhla. „Hodná holka, hodná,“ pochválila ji Schuyler, klekla si, fenu objala a nechala si olízat obličej. I kdyby měla za sebou ten nejhorší den, Kráska jí vždycky zvedla náladu. Získala ji minulý rok, kdy se k ní fenka přidala cestou ze školy a šla za ní až domů. Byla čistokrevná a měla lesklou tmavou srst, která ladila se Schuyleřinými modročernými vlasy. Schuyler si byla jistá, že ji někdo bude hledat, a proto rozvěsila po okolí plakátek s oznámením o nalezeném psovi. Nikdo si však pro Krásku nepřišel a po nějaké době Schuyler přestala původního majitele hledat.
Společně vyběhly po schodech. Schuyler vstoupila do svého pokoje a zavřela za sebou a za fenou dveře.
„Nejsi tu nějak brzo?“
Schuyler málem vyskočila z kůže. Kráska zaštěkala, ale potom zavrtěla ocasem a radostně se rozběhla vstříc vetřelci. Schuyler se otočila a spatřila svou babičku, jak sedí s přísným výrazem na posteli. Cordelia Van Alenová byla drobná žena lehce ptačího vzhledu – bylo snadné všimnout si, po kom má Schuyler útlou postavu a hluboko posazené oči, ačkoli Cordelia s poznámkami o podobě obvykle nesouhlasila. Měla jasné modré oči a teď se jimi dívala na svou vnučku.
„Cordelie, nevšimla jsem si tě,“ vysvětlila Schuyler.
Babička zakázala, aby jí někdo říkal babičko nebo babi. Bylo by fajn mít babičku, přátelskou a baculatou mateřskou postavu, jejíž jméno vyzařuje laskavost a voní domácími sušenkami. Místo toho však Schuyler měla Cordelii. Stále pohlednou, elegantní ženu, která vypadala na osmdesát nebo devadesát, Schuyler si nikdy nebyla jistá. Některé dny Cordelia vypadala na padesát (možná dokonce čtyřicet, když si to Schuyler upřímně přiznala). Seděla rovně, jako by spolkla pravítko, na sobě měla černý kašmírový kardigan a volné žerzejové kalhoty, a nohu si dala přes nohu jako správná dáma. Obutá byla v černých balerínkách značky Chanel.
Během celého Schuyleřina dětství byla Cordelia neustále přítomnou postavou. Ne rodičovskou postavou, ani laskavou, ale byla tu. To Cordelia dala změnit Schuyler její rodný list, aby měla příjmení po matce a ne po otci. Cordelia ji zapsala na školu madame Duchesneové. Cordelia jí podepisovala omluvenky, hlídala její známky a poskytovala jí nevelké kapesné.
„Pustili nás dřív,“ řekla Schuyler. „Umřela Aggie Carondoletová.“
„Já vím.“ Cordeliin výraz se změnil. Přes přísné rysy přeletěla stopa nějaké emoce – strachu, úzkosti, možná dokonce starostí?
„Jsi v pořádku?“
Schuyler přikývla. Aggii skoro neznala. Sice chodily přes deset let do stejné školy, to však neznamenalo, že byly kamarádky.
„Musím si udělat úkoly,“ prohlásila Schuyler, rozepnula si kabát a setřásla ze sebe svetr, svlékla si všechny vrstvy, dokud před babičkou nestála v bílém tílku a černých legínách.
Schuyler se babičky napůl bála, ale naučila se ji i milovat, přestože Cordelia nikdy nejevila sklony cit opětovat. Nejsilnější emocí, jakou Schuyler dokázala rozeznat, byla váhavá tolerance. Její babička ji tolerovala. Neschvalovala ji, ale tolerovala.
„Zhoršují se ti znamení,“ poznamenala Cordelia. Mluvila o Schuyleřiných předloktích.
Schuyler přikývla. Pod povrchem kůže, na vnitřních stranách předloktí a zápěstí, se jí rýsovaly bledě modré linky, propletené do složitých vzorů. Výrazné modré žilky se objevily týden před jejími patnáctými narozeninami. Nebolely, ale svědily. Jako by najednou vyrůstala z kůže – nebo do ní nějak vrůstala.
„Mně připadají stejná,“ odpověděla Schuyler.
„Nezapomeň zajít k doktorce Patové.“
Schuyler kývla.
Kráska se uvelebila na Schuyleřině přikrývce a zadívala se z okna na řeku lesknoucí se mezi stromy.
Cordelia ji začala hladit po lesklé srsti. „Mívala jsem kdysi takového psa,“ řekla. „Když mi bylo tolik co tobě. Tvoje matka také.“ Cordelia se smutně usmála.
Babička málokdy mluvila o Schuyleřině matce, která, technicky vzato, nebyla mrtvá – když Schuyler nebyl ještě ani rok, upadla do kómatu a od té doby se neprobrala. Lékaři se shodovali, že má normální mozkovou aktivitu, a že se tedy může kdykoli probudit. Nikdy k tomu však nedošlo. Schuyler každou neděli navštěvovala matku v Columbijské presbyteriánské nemocnici a četla jí nedělní Timesy.
Schuyler si na matku moc nepamatovala – vzpomínala si jen na smutnou, hezkou ženu, jež jí v kolébce zpívala ukolébavky. Možná si pamatovala její smutný výraz proto, že přesně tak vypadala teď, ve svém komatickém spánku – měla takové melancholické rysy. Pohledná, smutná žena se založenýma rukama a platinovými vlasy rozprostřenými na polštáři.
Chtěla babičce položit ještě další otázky o matce a jejím psovi – ale z Cordeliina obličeje se vytratil sentimentální výraz a Schuyler věděla, že dnes už se žádných vzpomínek na matku nedočká.
„Večeře je v šest,“ řekla babička a odešla z pokoje.
„Ano, Cordelie,“ zamumlala Schuyler.
Zavřela oči, lehla si na postel a opřela se o Krásku. Slunce za žaluziemi začalo zapadat. Babička byla tak záhadná. Schuyler si často přála, aby byla normální dívka s normální rodinou.
Najednou se cítila osamělá. Přemýšlela, jestli měla říct Oliverovi o Jackově vzkazu. Nikdy mu takové věci nezatajovala. Měla však strach, aby jí neřekl, že je hloupá a naletěla na nějaký trapný vtip.
Zapípal telefon. Na displeji se objevila esemeska s Oliverovým jménem, jako by věděl, jak se právě teď cítí.
CHYBÍŠ MI, KOTĚ.
Schuyler se usmála. Možná neměla rodiče. Ale měla aspoň jednoho skutečného přítele.
2024 ©