Jako druhou vyučovací hodinu toho dne měla Schuyler etiku, seminář otevřený pro druháky a třeťáky, kteří si ho mohli zapsat v rámci povinných společenských věd. Jejich učitel, pan Orion, kudrnatý absolvent Brownovy univerzity s povislým knírem, malými brýlemi v kovových obroučkách, cyranovským nosem a slabostí pro velké bachraté svetry, jež na něm visely jako na strašákovi do zelí, seděl uprostřed místnosti a vedl diskusi.
Schuyler si našla židli u okna a přitáhla si ji do kroužku kolem pana Oriona. Bylo tu jen deset lidí, běžný počet žáků v jednom semináři. Schuyler si nemohla nevšimnout, že Jack Force nesedí na svém obvyklém místě. Za celé pololetí s ním neprohodila ani slovo a napadlo ji, jestli by si vůbec pamatoval, že ji včera pozdravil.
„Znal někdo z vás Aggii blíž?“ zeptal se pan Orion, i když to byla irelevantní otázka. Škola madame Duchesneové patřila mezi ty školy, kde se absolventi i léta po maturitě, pokud se náhodou potkali na letišti, v muzeu umění nebo v restauraci, okamžitě zvali na skleničku a ptali na rodiny, protože i kdyby spolu ve škole nikdy nemluvili, věděli o sobě i ty nejintimnější detaily.
„Nikdo?“ opakoval učitel.
Bliss Llewellynová opatrně zvedla ruku. „Já ano,“ ozvala se nesměle.
„Chcete se s námi podělit o vzpomínky na ni?“
Bliss spustila ruku a zčervenala. Vzpomínky na Aggii? Co o ní vlastně věděla? Věděla, že měla ráda módu, nákupy a svého malého pejska.
Sněhovou vločku. Byla to čivava, jakou měla i Bliss, a Aggie ji ráda oblékala do různých šaškovských oblečků. Pes měl dokonce stejný sobolí svetr jako jeho panička. Na nic víc si Bliss vlastně nevzpomínala. Kdy můžete říct, že někoho znáte? A Aggie byla spíš Mimiina kamarádka.
Bliss se v myšlenkách vrátila k té osudné noci. Celou věčnost si povídala s Dylanem v kuřácké uličce. Když dokouřili všechny cigarety, on odešel do Banky a ona se váhavě vrátila do Bloku 122 a k Mimi. Aggie u stolu nebyla a Bliss ji už po zbytek večera neviděla.
Od Forceových dvojčat se něco málo dozvěděla – prý ji našli v „zemi snů“, zadní místnosti, kam klub schovával ty, kteří to přehnali s drogami. Bylo to takové malé špinavé tajemství, jež Blok 122 úspěšně tajil před bulvárem a uplácel kvůli němu policisty a novináře. Většina těch, kteří vytuhli, se po několika hodinách probudila v trochu znaveném stavu a se skvělou novou příhodou pro přátele: „A vzbudil jsem se v tom kumbálu, člověče! Fakt zvláštní trip, co?“ Pak byl dotyčný (většinou) v původním stavu odeslán domů.
Ale v pátek večer to nějak nevyšlo. Aggii nedokázali probudit. A když ji „ambulance“ (majitelovo SUV) vyložila na pohotovosti u sv. Vincenta, byla už mrtvá. Všichni se domnívali, že jde o předávkování drogami. Koneckonců ji našli v kumbálu. Co byste čekali? Jenže Bliss věděla, že Aggie se drog ani nedotkla. Stejně jako Mimi měla jiné závislosti – solária a cigarety. Na drogy se v Mimiině kroužku hledělo spatra. „Nepotřebuju se ničím sjíždět. Ujíždím na životě,“ holedbala se vždycky Mimi.
„Byla… hodná,“ pronesla Bliss. „Měla moc ráda svého pejska.“
„Jednou jsem mívala papouška,“ přikývla druhačka s rudýma očima. Předtím podávala Mimi na chodbě kapesník. „Když mi umřel, jako bych ztratila část sebe.“
A tak se smrt Augusty „Aggie“ Carondoletové stala z tragédie pouhým základem pro diskusi o tom, že i zvířátka jsou jako lidé, kde všude jsou ve městě zvířecí hřbitovy a je-li klonování domácích mazlíčků z etického hlediska správné.
Schuyler sotva dokázala skrýt své opovržení. Měla pana Oriona ráda, líbil se jí jeho uvolněný, pohodový přístup k životu, ale znechutilo ji, jak nechal její spolužáky přetočit něco skutečného – smrt dívky, již všichni znali a které nebylo ani šestnáct let, dívky, kterou viděli, jak se opaluje na dvoře, hraje squash v tělocvičně nebo hltá čokoládové řezy v pekařství (Aggie měla stejně jako její populární spolužačky slabost pro jídlo, jež se naprosto neshodovalo s její hubenou postavou) – v triviální klábosení, v odrazový můstek ke kňourání o vlastních neurózách.
Otevřely se dveře a všichni se podívali na zrudlého Jacka Forcea, který právě vstoupil. Podával panu Orionovi omluvenku, ale ten jen mávl rukou. „Posaď se, Jacku.“
Jack vyrazil přes třídu k jedinému zbývajícímu prázdnému místu – vedle Schuyler. Vypadal unaveně, košili měl pomačkanou a vzadu mu vykukovala z plandavých vlněných kalhot. Schuyler projel elektrický výboj, mrazivý a ne zcela nepříjemný pocit. Co se změnilo? Seděla vedle něj už dřív a byl pro ni neviditelný – až doteď. Nepodíval se na ni a ona se příliš bála podívat se na něj. Myšlenka, že ten večer byli oba na stejném místě, byla zvláštní. Tak blízko k místu, kde zemřela Aggie.
Teď ale další z Mimiiných uctívaček žvanila o svém křečkovi, který pošel hlady, když byli na dovolené. „Měla jsem Boba tak strašně ráda,“ vzlykala do kapesníku a zbytek třídy dával najevo soucit. Následovaly historky o odchodu podobně milované ještěrky, kanárka a králíčka.
Schuyler obrátila oči v sloup a něco si čmárala na okraj sešitu. Dělala to, když se potřebovala odpojit od okolního světa. Když už to nedokázala snést – sebestředné fňukání rozmazlených spolužaček, nekonečné hodiny matematiky, uspávací přednášku o dělení buněk –, uchylovala se k peru a papíru. Vždycky ráda kreslila. Postavičky z mangy, holky a kluky s očima jako talíře. Draky. Duchy. Boty. Zrovna nepřítomně kreslila Jackův profil, když se k ní natáhla ruka a naškrábala na horní okraj stránky vzkaz.
Schuyler překvapeně zvedla zrak a instinktivně přikryla kresbu rukou.
Jack Force na ni vážně kývl a poklepal tužkou na její sešit, aby přitáhl její pozornost k tomu, co napsal.
Aggie neumřela na předávkování. Někdo ji zabil.
2024 ©