Být Mimi Forceovou znamenalo ledacos, ale nejlepší bylo, že si nikdo nemohl být jistý vaší přízní. Po zprávě o Aggiině smrti Mimiina popularita nebývale vzrostla – protože teď už nebyla jen krásná, byla také zranitelná – byla lidská. Jako když Tom Cruise opustil Nicole Kidmanovou; Nicole okamžitě přestala budit dojem ledové královny, zaměřené jen na kariéru, a stala se další odkopnutou manželkou, s níž se všichni mohli ztotožnit. Dokonce plakala v talkshow Oprah Winfreyové. Aggie byla Mimiina nejlepší kamarádka. Vlastně ne docela přesně. Mimi měla hodně nejlepších kamarádek. Spočíval v tom základ její popularity. Spousta lidí měla pocit, že je jí blízká, přestože Mimi se necítila být blízká nikomu. Přesto pro ni Aggie byla výjimečná. Vyrostla s ní. Bruslily spolu na stadionu, braly lekce etikety v Plaze, jezdily na léto do Southamptonu. Carondoletovi byli stará newyorská rodina; její rodiče se přátelili s Mimiinými rodiči. Jejich matky chodily do stejného kadeřnictví k Henrimu Bendelovi. Měla ryzí modrou krev jako ona.
Mimi si tu pozornost a obdiv užívala. Říkala správné věci, vyjadřovala svůj smutek, kroutila hlavou a zadrhával se jí hlas. Otírala si oči, aniž by si rozmazala řasenku. Něžně vzpomínala, jak jí Aggie jednou půjčila své milované džíny Rock and Republic. A nechtěla je zpátky! Byla to opravdová kamarádka.
Po setkání v kapli odchytil Mimi a Jacka jeden ze studentů, které ředitelka posílala vyřizovat různé věci. „Ředitelka vás chce vidět,“ sdělil jim.
V ředitelně, vystlané plyšovým kobercem, se dozvěděli, že si mohou vzít volno na celý den – nemusejí čekat do poledne. Výbor chápal, že si byli s Augustou blízcí. Mimi to potěšilo. Další zvláštní zacházení! Ale Jack zavrtěl hlavou a vysvětlil ředitelce, že když to vyhovuje ostatním, půjde na další hodinu také.
Vysoké chodby v administrativní části budovy byly prázdné. Všichni už odešli do tříd. Mimi a Jack osaměli. Mimi uhladila bratrovi límec a přejela mu prsty přes kůži spálenou od slunce. Jack sebou trhl.
„Co to s tebou poslední dobou je?“ zeptala se Mimi netrpělivě.
„Nedělej to, buď tak hodná. Tady ne.“
Nechápala, proč je tak nedůtklivý. Jednou se věci změní. Ona se změní. Jack to věděl, ale jako by to nechtěl akceptovat nebo si nemínil dovolit to akceptovat. Možná to byla součást procesu. Její otec jim historii rodiny velmi důkladně vysvětlil, jejich role byly dávno vytesané do kamene. Jack neměl na vybranou, nezáleželo na tom, jestli se mu to líbí nebo ne, a Mimi se cítila jeho chováním poněkud dotčena.
Podívala se na svého bratra – své dvojče, svou druhou polovinu. Byl součástí její duše. Když byli malí, vypadalo to, jako by byli jedna osoba. Když Mimi zakopla, Jack začal brečet. Když on v Connecticutu spadl z koně, ji v New Yorku rozbolela záda. Pokaždé věděla, co si myslí, co cítí, a milovala ho stylem, který ji samotnou děsil. Uchvacovalo to každý coul její bytosti. On se jí však v poslední době vzdaloval. Byl nesoustředěný, myšlenkami někde jinde. Jeho mysl jí zůstávala uzavřená. Když se pokusila uchopit jeho přítomnost, žádná nebyla. Prázdný list papíru. Ne, spíš nějaké utlumení. Jako deka hozená na přehrávač. Nechtěl ji k sobě pustit. Maskoval své myšlenky. Chtěl se na ní stát nezávislý. To bylo přinejmenším znepokojivé.
„Jako bys mě už neměl rád,“ našpulila se, zvedla si husté světlé vlasy a spustila je na ramena. Měla na sobě černý bavlněný svetřík, který pod zářivkovým osvětlením chodby prosvítal. Věděla, že Jack vidí přes tenkou látku slonovinovou krajku podprsenky Le Mystère.
Jack se křivě pousmál. „To není možné. To by bylo jako nenávidět sám sebe. A masochista nejsem.“
Mimi pomalu pokrčila rameny, otočila se a kousla se do rtu.
Přitáhl si ji, aby ji objal, přitiskl své tělo na její. Byli stejně vysocí – mohli se dívat jeden druhému přímo do očí. Jako by hleděli do zrcadla. „Buď hodná,“ řekl jí.
„Kdo jsi a co jsi provedl s mým bratrem?“ utrousila Mimi. Ale bylo krásné nechat se objímat. Také ho pevně stiskla. To už bylo lepší.
„Bojím se, Jacku,“ zašeptala. Tu noc tam s Aggií byli. Aggie neměla být mrtvá. Aggie nemohla být mrtvá. Nemohla to být pravda. Bylo to prostě nemožné. V každém smyslu toho slova. Ale už toho chladného šedého rána viděli Aggiino tělo v márnici. Ji a Jacka zavolali, aby identifikovali tělo. Aggie měla Mimiino číslo v mobilu hned na prvním místě seznamu. Viděli její bledé ruce. Viděli její obličej i ztuhlý výkřik. A co hůř, viděli ty stopy na jejím krku. Nemyslitelné! Přímo absurdní. Tak to nemohlo být. Jako by se svět otočil vzhůru nohama. Bylo to proti všemu, co jim říkali. Nedokázala to nijak pochopit.
„Je to nějaký vtip, viď?“
„Žádný vtip.“ Jack zavrtěl hlavou.
„Nemohl to být předčasný cyklus?“ zeptala se Mimi a doufala, že existuje nějaké rozumné vysvětlení. Nějaké muselo existovat. Takovéhle věci se prostě nestávaly. Jim ne.
„Ne. Udělali testy. Je to horší. Krev – všechna je pryč.“
Mimi zamrazilo v zádech. Jako by jí někdo přeběhl po hrobě. „Co tím myslíš, že je pryč?“ zasípala.
„Byla vysátá.“
„Tím chceš říct…“
„Úplné vyčerpání,“ přisvědčil Jack.
Mimi se mu vytrhla. „Děláš si legraci. Je to hloupý vtip. To prostě – není možné.“ Zase to slovo. Slovo, které se objevovalo celý víkend, v sobotu ráno, když jim zavolali; opakovali ho jejich rodiče, Starší, Strážci, všichni. To, co se stalo Aggii, prostě nebylo možné. Na tom se všichni shodli. Mimi šla k otevřenému oknu, postavila se na slunce a užívala si, jak ji lechtá na kůži. Nic jim nemohlo ublížit.
„Svolali shromáždění. Dneska byly rozeslány dopisy.“
„Už? Vždyť se ještě ani nezačali měnit,“ namítla Mimi. „Není to proti pravidlům?“
„Naléhavá situace. Je nutné varovat všechny. I nehotové.“
Mimi vzdychla. „Asi ano.“ Líbilo se jí patřit mezi nejmladší. Vadilo jí, že její místo nového člena brzo zaujme někdo jiný.
„Jdu do třídy. Kam půjdeš ty?“ zeptal se a zastrčil si košili do kalhot – celkem zbytečně, protože jakmile se natáhl po koženém batohu, zase mu vylezl podolek.
„Nakupovat,“ odpověděla a nasadila si sluneční brýle. „Nemám na ten pohřeb co na sebe.“
2024 ©