Škola madame Duchesneové se nacházela v bývalém sídle Floodových na rohu Madison avenue a Devadesáté první ulice, v řadě soukromých středních škol, naproti Daltonu a vedle kostela Nejsvětějšího srdce. Dříve tu bydlela Rose Elizabeth Floodová, vdova po kapitánovi Armstrongu Floodovi, který založil Floodovu ropnou společnost. Roseiny tři dcery vzdělávala Marguerita Duchesneová, belgická guvernantka, a když všechny tři zahynuly při potopení lodi SS Endeavor během plavby v Atlantiku, zničená Rose se vrátila na středozápad a dům odkázala slečně Duchesneové, aby zde mohla založit svou vysněnou instituci.
Dům nebyl nijak zvlášť rekonstruován na školu: v závěti byla podmínka, že původní úpravy a nábytek musejí být pečlivě udržovány, takže vstoupit do budovy bylo jako cestovat zpátky v čase. Nad mramorovým schodištěm stále visel portrét všech tří dědiček Floodových od Johna Singera Sargenta a vítal příchozí v impozantní hale s vysokým stropem. V tanečním sále s výhledem na Central Park visel barokní křišťálový lustr a ve foyer stály chesterfieldské otomany a starožitné psací stoly. Do mosazných svícnů vedly elektrické dráty a rozvrzaný starý výtah stále fungoval (ačkoli používat ho směli pouze učitelé). Na půdě, v útulné podkrovní místnosti, se nacházel umělecký ateliér i s grafickým lisem a litografickým strojem, a v salonech dole bylo zařízené divadlo, tělocvična a jídelna. Na chodbách u stěn s liliovým vzorem stály plechové skříňky a do bývalých ložnic v patře se chodilo na hodiny humanitních předmětů. Generace studentů přísahaly, že ve třetím patře straší duch paní Duchesneové.
Chodbu do knihovny zdobily fotografie všech absolventských tříd. Protože škola madame Duchesneové bývala dříve dívčí institucí, fotka z roku 1869 zobrazovala šest zasmušilých mladých dam v bílých plesových šatech. Jejich jména byla napsaná starým krasopisem. Jak léta běžela, starodávné zažloutlé fotografie debutantek z devatenáctého století vystřídaly černobílé fotky načesaných labutí z padesátých let; v šedesátých letech přibyli vlasatí mládenci, protože škola začala přijímat obě pohlaví; a nakonec tu byly jasně barevné fotografie půvabných děvčat a chlapců ze současnosti. Vlastně se toho moc neměnilo. Dívky stále maturovaly v bílých koktejlkách od Sakse a bílých rukavičkách koupených v Bergdorf Goodman, na hlavy dostaly břečťanové věnce a do rukou společně s diplomem nezbytné rudé růže, a pánové měli nažehlené dopolední obleky a široké kravaty se špendlíkem s perlou.
Šedé tartanové uniformy dávno zmizely, ale špatné zprávy se ve škole stále šířily pomocí hlášení ze šumících amplionů starého školního rádia: „Naléhavé setkání v kapli. Všichni studenti ať se okamžitě dostaví do kaple.“
Schuyler potkala Olivera na chodbě před hudební třídou. Od pátečního večera se neviděli. Nikdo nerozebíral setkání s Jackem Forcem před Bankou, jakkoli to bylo neobvyklé, protože ti dva většinou rozpitvali každou podobnou situaci na kousíčky. V Oliverově tónu bylo to ráno možno vycítit odměřený chlad. Ale Schuyler si toho nevšímala – okamžitě utíkala k němu a zavěsila se do něj.
„Co se děje?“ zeptala se a opřela si hlavu o jeho rameno.
„Vím já,“ pokrčil rameny.
„Ty víš vždycky,“ nedala se Schuyler.
„Dobře – ale nikomu nic neříkej,“ podlehl Oliver a užíval si dotyk jejích vlasů na krku. Schuyler dnes vypadala zvlášť pěkně. Rozpustila si dlouhé vlasy a v obřím námořnickém tříčtvrťáku, vybledlých džínách a sešlapaných černých kovbojských botách vypadala jako skřítek. Oliver se nervózně rozhlédl. „Myslím, že to má něco společného s partou, která byla o víkendu v Bloku 122.“
Schuyler zvedla obočí. „Mimi a její parta? Proč? Snad je nevyhodí?“
„Možná,“ odpověděl Oliver a chvíli si tu myšlenku vychutnával.
Minulý rok byl skoro celý veslařský tým vyloučen za nevhodné chování na půdě školy. Chtěli oslavit vítězství v regatě na řece Charles, vrátili se proto do školy a zničili třídy ve druhém patře – na stěny nastříkali sprosté nápisy a kromě toho našli školníci další stopy, například rozbité láhve od piva, hromádky nedopalků a několik dolarovek se zbytky kokainu. Rodiče apelovali na vedení školy, aby své rozhodnutí změnilo (vyloučení se některým zdálo moc přísné, kdežto jiní navrhovali rovnou žalobu). Fakt, že iniciátorem toho neštěstí byl synovec paní ředitelky, který mířil na Harvard, jen přilil olej do ohně. (Harvard okamžitě stornoval přihlášku a vyloučený kormidelník si teď ničil hlasivky na Dukeově univerzitě.)
Schuyler se ale nezdálo, že by důvodem pro svolání celé školy do kaple mohl být prostý případ nevhodného chování. Protože v každé třídě bylo jen čtyřicet studentů, všichni se do kaple pohodlně vešli a usadili se podle ročníků: čtvrťáci a prvňáci vepředu, odděleni uličkou, druháci a třeťáci za nimi.
Vedoucí studijního oddělení trpělivě stála u pódia před oltářem. Schuyler a Oliver našli Dylana, seděl vzadu na jejich obvyklém místě. Měl tmavé kruhy pod očima, jako by nespal, na košili měl velký červený flek a v černých džínách díru. Kolem krku měl ve stylu Jimiho Hendrixe uvázaný svůj oblíbený bílý hedvábný šátek. Ostatní studenti v řadě se posadili dostatečně daleko od něj. Dylan kývl na Schuyler a Olivera.
„Co se děje?“ zeptala se Schuyler, sotva se posadila do lavice.
Dylan pokrčil rameny a přitiskl si prst na ústa.
Cecile Molloyová ze studijního klepla do mikrofonu. Přestože nechodila na školu madame Duchesneové jako ředitelka, vedoucí knihovny a v podstatě celý zbytek ženské části učitelského sboru – a dokonce se říkalo, že chodila na veřejnou školu –, rychle přijala za své sametovou čelenku, manšestrové sukně po kolena i zakulacené samohlásky, poznávací znaky správné místní absolventky. Cecile Molloyová byla velmi dobrou kopií a ředitelský výbor ji proto choval v oblibě.
„Uklidněte se, prosím. Posaďte se, chlapci a děvčata. Musím vám dnes oznámit něco velmi smutného.“ Molloyová se ostře nadechla. „S lítostí vás musím informovat, že jedna z našich studentek, Aggie Carondoletová, o víkendu zemřela.“
Rozhostilo se nevěřícné ticho, následované nechápavým hlučením.
Molloyová si odkašlala. „Aggie byla studentkou naší školy už od jeslí. Zítra se proto nebude vyučovat. Ráno bude zde v kapli bohoslužba. Všichni jsou zváni. Po bohoslužbě bude pohřeb ve Forest Hills v Queensu, pro zájemce o účast z řad studentů bude na hřbitov vypraven autobus. Myslete, prosím, v tuto těžkou chvíli na ni i na její rodinu.“
Opět si odkašlala.
„Pokud by někdo potřeboval, máme k dispozici psychology. Škola skončí v poledne, vaši rodiče už byli informováni. Po tomto setkání se, prosím, vraťte do tříd.“
Po krátké modlitbě (škola madame Duchesneové nebyla církevní) a četbě z modlitební knihy, koránu a díla Chalíla Džibrána, přednesené předsedou a předsedkyní školy z řad studentů, se všichni tiše rozešli. V davu se mísilo vzrušení s nervózním odporem a soucitem s Carondoletovými. Nic takového se na škole ještě nestalo. Jistě, existovaly problémy – někdo se opil a vyboural v autě, fotbaloví trenéři obtěžovali svěřence, nějaký čtvrťák znásilnil prvačku, šílenci v dlouhých kabátech stříleli na studenty ze samopalu, ale to se dělo na jiných školách – v televizi, na předměstí, ve veřejných školách, kde se instalovaly detektory kovu a byly povinné batohy z průhledného materiálu. Na škole madame Duchesneové se nic takového stát nemohlo. Bylo to v podstatě pravidlo.
Nejhorší, co se mohlo studentovi školy přihodit, byla zlomená noha na lyžařském výcviku v Aspenu nebo spálená kůže z opalování o jarních prázdninách. Takže to, že Aggie Carondoletová zemřela chvíli před svými šestnáctými narozeninami, bylo naprosto nepředstavitelné.
Aggie Carondoletová? Schuyler pocítila smutek, i když Aggii, která patřila mezi vysoké, namyšleně se tvářící blondýny obklopující Mimi Forceovou jako dvůr královnu, vlastně neznala.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Oliver a stiskl jí rameno.
Schuyler přikývla.
„To je hrozný, lidi. Ještě v pátek večer jsem ji viděl,“ řekl Dylan a zavrtěl hlavou.
„Ty jsi Aggii viděl?“ zeptala se Schuyler. „Kde?“
„V pátek. V Bance.“
„Aggie Carondoletová byla v Bance?“ nevěřila Schuyler. To bylo stejné, jako by Mimi Forceová nakupovala v Kenvelu. „Nekecáš?“
„No, technicky vzato nebyla v Bance, ale venku, jak chodí všichni kouřit, v uličce vedle Bloku 122,“ vysvětloval Dylan.
„Kde jsi byl ty?“ zeptala se Schuyler. „Po půlnoci už jsme tě nenašli.“
„Někoho jsem tam potkal,“ přiznal po chvilce Dylan nesměle. „Ale to nic.“
Schuyler přikývla a dál už z něj nic nepáčila.
Vyšli z kaple a míjeli Mimi Forceovou, obklopenou hloučkem přítelkyň. „Jen si šla ven zakouřit…,“ říkala Mimi a kapesníčkem si otírala oči. „Pak zmizela… Zatím pořád nevíme, co se stalo.“
„Na co koukáš?“ štěkla vzápětí, když si všimla, že ji Schuyler pozoruje.
„Na nic – jen…“
Mimi si hodila vlasy přes rameno a otráveně frkla. Pak se k trojici otočila zády a vrátila se k páteční noci.
„Ahoj,“ prohodil Dylan, když míjel svoji vysokou spolužačku z Texasu, která stála v hloučku. „Je mi líto, co se stalo tvojí kamarádce.“ Lehce jí položil ruku na paži.
Ale Bliss ani nedala najevo, že by si ho všimla.
Schuyler to přišlo divné. Odkud Dylan znal Bliss Llewellynovou? Texasanka byla prakticky Mimiina nejlepší přítelkyně. A Mimi Dylanem Wardem hluboce pohrdala. Schuyler ji slyšela, jak mu nadává do „otravů“ a „ubožáků“, když ji nechtěl v kantýně pustit sednout. Schuyler s Oliverem ho varovali, když si sedal, ale Dylan neposlechl. „Ale to je náš stůl,“ syčela Mimi a držela tác, na němž měla papírový talíř se suchým salátem a nedopečeným hamburgerem. Schuyler a Oliver se okamžitě chopili svých táců, Dylan se však odmítl podvolit, a tím si je hned získal.
„Předávkovala se drogama,“ zašeptal Dylan, když zase kráčel mezi Schuyler a Oliverem.
„Jak to víš?“ zeptal se Oliver.
„Nic jiného nedává smysl. Umřela u Bloku 122. Co jiného by to mohlo být?“
Schuyler hned napadlo: aneurysma, infarkt, diabetický záchvat. Tolik věcí mohlo způsobit předčasnou smrt. Četla o nich. Znala je. Přišla o otce, když byla ještě malá, a její matka upadla do kómatu. Život byl křehčí, než si lidé uvědomovali.
V jednu chvíli jste pokuřovali v uličce na Lower East Side, popíjeli s kamarády a tančili na stole v populárním nočním klubu. A v příští minutě jste mohli být mrtví.
2024 ©