Nikam nezapadala. Netušila proč. Mohlo být něco podivnějšího než roztleskávačka se sociální fobií? Dívky jako ona žádné problémy nemívaly. Předpokládalo se, že budou dokonalé. Ale Bliss Llewellynová se necítila dokonale. Připadala si divně a jako by se nikam nehodila. Sledovala, jak její takzvaná nejlepší kamarádka Mimi Forceová popichuje bratra a ignoruje svůj doprovod. Celkem typický večer ve společnosti dvojčat Forceových – v jednu chvíli se hádala a vzápětí se k sobě div netulila, zvlášť když je popadlo to divné chování, kdy se dívala jeden druhému do očí, a bylo vidět, že spolu komunikují beze slov. Bliss se vyhýbala Mimiinu pohledu a snažila se rozptýlit sama sebe tím, že se smála vtipům herce, jenž seděl po její pravici, ale nic z toho – ani to, že dostali nejlepší stůl v klubu, nebo že ji ten model od Calvina Kleina, který seděl vlevo, požádal o telefonní číslo – jí nezabránilo cítit se bídně.
V Houstonu se cítila stejně. Že tam vůbec nezapadá. Ale v Texasu to dokázala lépe skrývat. V Texasu nosila dlouhé kudrnaté vlasy a z celé roztleskávačské party uměla nejlepší salto vzad. Jenže potom táta, který vyrostl v New Yorku, přestěhoval rodinu zpátky, aby se pokusil kandidovat na prázdné místo senátora, jež také bez problémů získal. Než se mohla vzbouřit, už bydlela na Upper East Side a chodila na školu madame Duchesneové.
Manhattan se Houstonu ani trochu nepodobal a Blissina vlnitá hříva a salta vzad tu nic neznamenala, ostatně škola ani neměla fotbalový tým, natož roztleskávačky v minisukních. Na druhou stranu si o sobě nemyslela, že by byla až taková buranka. V obchoďáku Neiman Marcus byla jako doma! Měla stejné džíny True Religion a trička James Perse jako všichni ostatní. Přesto dorazila první den do školy v pastelovém svetříku od Ralpha Laurena, kostkované sukni od Anny Sui (ve snaze vypadat jako děvčata ze školního katalogu) a s bílou koženou chanelkou na zlatém řetězu na rameni, a zjistila, že její spolužáci nosí vytahané rybářské svetry a odrbané manšestráky. Na Manhattanu nikdo nenosil pastelové barvy ani bílou kabelku (aspoň ne na podzim). I ta divná gotička – Schuyler Van Alenová – měla styl, s nímž se Bliss nemohla rovnat.
Bliss znala značky jako Jimmy Choo, Manolo Blahnik, Stella McCartney. Věděla, jak se obléká Mischa Bartonová. Ale newyorské dívky to uměly dát dohromady tak, že vypadala jako módní oběť, která nikdy neotevřela žádný časopis. A ještě tu byl ten problém s přízvukem – nikdo jí ze začátku nerozuměl, a kdykoli řekla „helejte“ nebo „čauvec“, hned ji jízlivě napodobovali.
Nějakou dobu to vypadalo, že Bliss bude odsouzena prožít zbytek školního života jako společenský vyděděnec, vyvrhel s domácím učitelem, i když by správně měla patřit mezi hustý holky. Pak se ovšem mračna nečekaně rozestoupila – udeřil blesk – a stal se zázrak: úžasná Mimi Forceová ji vzala pod svá křídla. Mimi byla o rok starší, chodila do třeťáku. Ona a její bratr byli jako Angelina Jolie a Brad Pitt, pár, který neměl být párem, ale přesto jím byl – navíc vládnoucím párem. Mimi měla na starosti zaškolení nových studentů a vrhla na Bliss jediný pohled – na ten pastelový svetřík, lesklé boty, podivnou skotskou sukni, prošívanou kabelku Chanel – a řekla: „Super oblečení. Je tak příšerné, až je boží.“
A bylo to.
Bliss se najednou ocitla v kroužku vyvolených, který byl úplně stejný jako v Houstonu – pohlední kluci (tady ovšem hráli lakros místo fotbalu), uniformně hezké dívky (akorát že patřily do debatního týmu a mířily na prestižní vysokou školu) –, dokonce s tímtéž nepsaným pravidlem, že nováčkům je vstup zakázán. Bliss věděla, že se do nejvyšší svatyně dostala jen díky Mimi.
Bliss však nevadila společenská hierarchie střední školy. Ani ji nevyváděly z míry vyfoukané rovné vlasy (už nikdy nedovolí Mimiinu kadeřníkovi, aby jí to udělal – bez svých kudrn se necítila dobře), ale fakt, že už ani neví, kým vlastně je. A to od chvíle, kdy dorazila do New Yorku. Šla kolem nějakého domu nebo starým parkem u řeky a přepadl ji pocit podobný déjà vu, jen silnější – jako by byl vyrytý přímo do její prapaměti –, a ona se začala třást. Když poprvé vstoupila do bytu na Východní sedmdesáté sedmé ulici, ihned ji napadlo, „jsem doma“, a nebylo to proto, že byla doma… Měla v kostech takový pocit, že už tu někdy byla, procházela stejnými dveřmi, tančila na mramorových podlahách a nebylo to zase tak dávno. „Býval tu krb,“ pomyslela si, když spatřila svůj pokoj. Byla to pravda, protože když se zmínila člověku z realitky, odpověděl, že v roce 1819 tam byl krb, ale z bezpečnostních důvodů ho zazdili. „Někdo tu umřel.“
Nejhorší však byly ty noční můry. Noční můry, z nichž se budila s křikem. Sny o tom, jak utíká, jak ji někdo ovládá – jako by sama nad sebou neměla kontrolu –, a pak se vzbudila, třásla se zimou a přikrývku měla promáčenou potem. Rodiče ji uklidňovali, že je to normální. Jako by bylo normální, že patnáctiletá holka křičí ze sna, až má sucho v krku a dusí se vlastními slinami.
Ale teď byla v klubu, Jack Force vstával a Bliss také vstala – omluvila se Mimi, že musí ven. Vstala impulzivně, jen aby se hýbala, jen aby dělala něco jiného, než pozorovala Mimiinu show, ale když pak řekla, že si musí dát cigaretu, došlo jí, že opravdu musí. Aggie Carondoletová, jeden z Mimiiných klonů, se také plížila ven. Bliss někde v půlce cesty ztratila Jacka a potom už ukazovala razítko na pravém zápěstí vyhazovači, který musel pouštět lidi ven a zase dovnitř kvůli přísným kuřáckým zákonům v New Yorku. Bliss přišlo paradoxní, že newyorští se považují za takové kosmopolity – v Houstonu se smělo kouřit kdekoli, dokonce i v kadeřnictví, zatímco jste čekali s vlasy ve vysoušeči; na Manhattanu však byli kuřáci vyhnáni na okraj společnosti a museli vzdorovat živlům.
Otevřela zadní dveře a ocitla se v uličce, malém temném koutě mezi dvěma budovami. Ulička mezi Blokem 122 a Bankou byla Petriho miskou zápasících kultur – na jedné straně vymydlené slečinky v přiléhavých a drahých evropských šatech, které pohazovaly odbarvenými hřívami přes ramena zahalená v bundičce se zebřím potiskem; na druhé straně neupravený hlouček ztracenců v odrbaném a potrhaném oblečení – mezi oběma stranami však existovalo křehké příměří, neviditelná hranice, za niž ani jedna skupina nešla. Koneckonců, tady byli všichni kuřáci. Spatřila Aggii se skupinkou modelek, jak se opírají o zeď.
Bliss sáhla do kabátu od Marca Jacobse (půjčeného od Mimi – součást proměny) pro cigarety a jednu vyklepala z krabičky. Strčila ji mezi rty a začala hledat zápalky.
Ze tmy se natáhla ruka a nabídla jí malý ohýnek. Z druhé strany ulice. Poprvé se někdo odvážil překročit hranici.
„Dík,“ řekla Bliss, nahnula se dopředu a potáhla z cigarety, jejíž špička se rudě rozzářila. Zvedla hlavu, vydechla a skrz kouř poznala kluka, který jí zapálil. Dylan Ward. Nový příchozí do druháku – stejně jako ona – odněkud mimo město. Další, který nezapadal do dokonalé společnosti ve škole, kde se všichni znali od školky a z tanečních lekcí. Dylan vypadal ve své obvyklé odřené černé motorkářské bundě, špinavém tričku a pokecaných džínách pohledně a zároveň nebezpečně. Říkalo se, že ho vyhodili už z několika soukromých škol. Jeho oči se ve tmě leskly. Zacvakl zapalovač a Bliss si všimla jeho nesmělého úsměvu. Něco na něm bylo – cosi smutného, zlomeného a přitažlivého… Vypadal přesně tak, jak se ona sama cítila, a teď přistoupil k ní.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Já jsem Bliss,“ odpověděla.
„Samozřejmě,“ přikývl.
2024 ©