Je k zlosti, jak vás nejlepší přítel umí zraňovat tak, aby to opravdu bolelo. Oliver moc dobře věděl, kam má bodnout. Prý kokon! A co on a jeho drahý skútr a účesy za sto dolarů? A každoroční narozeninové večírky na šedesátimetrové jachtě jeho rodičů? Nebyl to snad další pokus získat popularitu, jež se mu vyhýbala?
Od setkání Výboru a svačiny s Cordelií se Schuyler cítila zmatená, nezakotvená, jako by chodila po kymácející se zemi. Babička jí potvrdila mnohé o jejich minulosti – a nemálo toho vynechala. Proč je matka v kómatu? Co se stalo s otcem? Schuyler byla ještě ztracenější než předtím, zvlášť proto, že Oliver s ní přestal mluvit. Dřív se nikdy kvůli ničemu nehádali – naopak vtipkovali, že jsou jako dvě poloviny jednoho člověka. Měli rádi stejné věci (50Cent, sci-fi filmy, sendviče s pálivým masem a spoustou hořčice) a stejnými věcmi také pohrdali (Eminem, pompézní oscarové filmy, povýšení vegetariáni). Jenže teď, když Schuyler přesunula Jacka z kategorie „nikdy“ do „stačí kývnout prstem“, aniž by Olivera požádala o schválení, vyškrtl ji ze svého světa.
Zbytek týdne uplynul bez významnějších událostí. Cordelia odjela na tradiční podzimní pobyt do Vineyardu, Oliver dál dělal, že Schuyler neexistuje, a nenaskytla se jediná šance mluvit s Jackem. Tentokrát však měla dost vlastních všedních starostí – zvládnout zkoušku z biologie, dodělat domácí úkoly, odevzdat eseje z angličtiny – než aby se tím zabývala.
Čelist ji bolela, kdykoli vytáhla a zatáhla tesáky, ale zároveň s úlevou zjistila, že ještě necítí ten pověstný hlad. Od babičky se dozvěděla, že caerimonia osculor, posvátný polibek, je velmi speciální obřad a většina modrokrevných s ním čeká až do plnoletosti, tedy do osmnácti let; i když v každé generaci dochází k případům předčasného vysávání obětí – někteří upíři si pořídili prvního lidského dárce už ve čtrnácti nebo patnácti letech. Vysát člověka bez jeho souhlasu bylo také proti Kodexu.
Protože Oliver ji v pátek nepozval k sobě domů jako obvykle, rozhodla se Schuyler odpoledne navštívit matku v nemocnici. Kromě toho měla plán a nechtěla čekat až do neděle. Nebude matce číst z novin jako vždycky, místo toho jí položí pár otázek. Cítila, že i když nedostane odpovědi, bude jí lépe, když ze sebe ty otázky dostane.
Ve všední den odpoledne bylo v nemocnici klidněji. V hale nebylo tolik návštěvníků a budova působila opuštěně a omšele. Život se odehrával jinde; dokonce i sestry vypadaly, že se těší, až budou moct odejít na víkend.
Schuyler se nejdřív podívala do matčina pokoje okénkem, jak byla zvyklá. A stejně jako posledně, i teď seděl u nohou postele ten šedovlasý muž. Něco matce říkal. Schuyler přitiskla ucho na dveře.
„Odpusť mi… Odpusť mi… Probuď se, prosím, dovol mi, abych ti pomohl…“
Schuyler se dívala a poslouchala. Věděla, kdo to je. Musel to být on. Srdce se jí rozbušilo.
Muž stále mluvil. „Vytrestala jsi mě už dost, vytrestala jsi i sebe. Vrať se ke mně. Prosím tě.“
Vedle Schuyler se objevila matčina ošetřovatelka. „Ahoj, Schuyler, co tu děláš? Proč nejdeš dovnitř?“ zeptala se.
„Vy ho nevidíte?“ zašeptala Schuyler a ukázala na okénko.
„Koho?“ nechápala sestra. „Nikoho nevidím.“
Schuyler stiskla rty. Takže cizince vidí jen ona. Bylo to tak, jak se domnívala, a v břiše ji zašimralo vzrušení. „Nevidíte?“
Sestra zavrtěla hlavou a vrhla na Schuyler pohled, jako by s ní něco nebylo v pořádku.
„Hm, je to jen hra světla. Měla jsem pocit, že něco vidím,“ řekla Schuyler.
Ošetřovatelka kývla a odešla.
Schuyler vstoupila do pokoje. Záhadný návštěvník zmizel, ale jeho židle byla ještě teplá. Schuyler se rozhlédla a začala na něj tiše volat, poprvé od chvíle, kdy plačícího cizince spatřila poprvé.
„Tati?“ šeptala a šla do vedlejší místnosti, pokoje zařízeného pro hosty. Opět se rozhlédla. „Tati? Jsi to ty? Jsi tady?“
Žádná odpověď nepřišla a muž se už neobjevil. Schuyler se posadila na jeho židli.
„Chci vědět všechno o svém otci,“ sdělila mlčící ženě v posteli. „O Stephenu Chaseovi. Kdo to byl? Co ti udělal? Co se stalo? Je ještě živý? Chodí tě navštěvovat? Byl tady právě teď?“ Zvedla trochu hlas, aby ji návštěvník slyšel, pokud byl ještě někde blízko. Aby otec věděl, že o něm ví. Přála si, aby zůstal a promluvil si s ní. Z Cordeliiných názorů měla vždycky dojem, že otec matce provedl něco strašného. Že ji nikdy nemiloval – což jí však k vzlykajícímu muži u matčiny postele vůbec nesedělo.
„Mami, potřebuju tvoji pomoc,“ prosila Schuyler. „Cordelia tvrdí, že se můžeš probudit, kdy se ti zachce, ale ty tu pořád ležíš. Probuď se, mami. Probuď se kvůli mně. Prosím.“
Ale žena v posteli se nepohnula. Nezazněla žádná odpověď.
„Stephen Chase. Tvůj muž. Umřel, když jsem se narodila. Nebo to aspoň Cordelia tvrdí. Je to pravda? Je můj otec mrtvý? Mami? Prosím. Musím to vědět.“
Ani prst na noze se nepohnul. Ani vzdychnutí se neozvalo.
Schuyler to vzdala a zvedla noviny. Četla svatební oznámení a jednotvárné články ji zvláštním způsobem uklidňovaly. Když je všechny přečetla, vstala a políbila matku na tvář.
Allegřina kůže byla na dotyk chladná a vosková.
Jako by se dotkla smrti.
Schuyler odešla, zklamanější než kdy předtím.
2024 ©