22. kapitola

Napsal Jinny (») 24. 12. 2011 v kategorii Modrokrevní 1 - Modrá krev, přečteno: 915×

Cordelia Schuyler požádala, aby s ní po škole zašla do restaurace St. Regis na čaj. Když Schuyler dorazila, už na ni čekala u jejich obvyklého stolu uprostřed světlé, krásné místnosti. Schuyleřin pes jí ležel u nohou. St. Regis obvykle nepovoloval zvířata v jídelně, ale pro Cordelii udělali výjimku. Koneckonců, hotel Astor Court se jmenoval podle její prababičky.

Schuyler šla za ní. Trochu se zlobila, ale zároveň byla zvědavá.

Babička seděla zcela klidně, ruce měla složené v klíně. Vypadala vitálně a energicky. Pleť jí zářila a vlasy měla platinově blonďaté, jen s několika stopami nejsvětlejšího stříbra. Schuyler si poprvé uvědomila, že takhle babička vypadá pokaždé, když se vrátí z každotýdenní návštěvy u Jorgeho. Napadlo ji, jestli je výstřední Jihoameričan opravdu jen jejím kadeřníkem – nebo jedním z jejích lidských dárců? Nakonec usoudila, že bude lepší to nevědět.

„Smím být první, kdo ti pogratuluje?“ pravila Cordelia.

„Nevím, z čeho bych měla být tak odvázaná,“ odpověděla Schuyler.

Cordelia ukázala na židli proti sobě. „Sedni si, vnučko. Musíme toho hodně probrat.“ Objevil se číšník ve smokingu a Cordelia objednala tříchodové čajové menu. „Pro mě Čínský květ, prosím,“ požádala a zavřela nápojový list.

Schuyler se posadila a Kráska jí položila hlavu na klín. Schuyler ji nepřítomně pohladila a přemýšlela, jestli je Kráska opravdu její anděl strážný, nebo jen zatoulaný pes, jehož našla na ulici. Zběžně pohlédla na menu vázané v kůži a prolistovala ho. „Mně stačí earl grey, díky.“

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptala se hned, jakmile číšník odešel.

„My to tak neděláme,“ odvětila Cordelia prostě. „Takové břemeno nelze na nikoho naložit, dokud není připravený. A zjistili jsme, že Priscilla to s nováčky umí výborně.“

Priscilla Dupontová. Vrchní strážkyně. Předsedkyně Výboru. Společenská prominentka. Ať už ve skutečnosti byla kýmkoli.

„Cordelie, kolik je ti přesně let?“ zeptala se Schuyler.

Cordelia se usmála smutným, vědoucím úsměvem. „Uhodla jsi. Prodloužila jsem si obvyklý cyklus. Tahle exprese už mě vyčerpává. Ale mám své důvody, proč zůstat.“

„Kvůli mé matce…,“ pronesla Schuyler. Došlo jí, že Cordelii byl povolen delší život, aby se o ni mohla starat, protože matka… co bylo vlastně s její matkou? Jestliže patří mezi všemocné upíry, proč leží v kómatu?

Babička se zatvářila ztrápeně. „Ano. Tvoje matka učinila několik velmi špatných rozhodnutí.“

„Proč? Proč je v kómatu? Když je nezranitelná, proč se neprobudí?“

„O tom s tebou nemůžu diskutovat já,“ řekla Cordelia ostře. „Ať udělala cokoli, považuj za velké štěstí, že můžeš být její dcera.“

Schuyler se chtěla babičky zeptat, co tím myslí, ale číšník právě přinesl stříbrný třípatrový podnos plný čajových koláčků, sendvičů a cukroví. Vedle jejich porcelánových šálků postavil konvičky s horkým čajem.

Schuyler chtěla rychle nalít a babička ji pokárala. „Sítko.“

Schuyler kývla a položila si na šálek stříbrné čajové sítko. Číšník zvedl konvici a nalil jí čaj. Kolem se rozprostřelo aroma bergamotu. Schuyler se usmála. Už když byla malá holčička, milovala tenhle odpolední rituál. Pobyt v restauraci zpříjemňovala jemnou melodií harfistka.

Chvíli nepadlo ani slovo a babička i vnučka si dopřály pár dobrot. Schuyler si naložila na koláček velkou lžíci skvělé šlehačky a přidala trochu citronového krému. Kousla si a spokojeně zamručela.

Cordelia si očistila ústa ubrouskem. Vybrala si miniaturní sendvič plněný krabím salátem, ukousla si malý kousek a zase ho odložila.

Schuyler zjistila, že má obrovský hlad. Vzala si sendvič – tenký, hranatý, s okurkou – a další koláček.

Objevil se číšník a mlčky doplnil jídlo na horní dva tácy.

„Proč mám být šťastná?“ zeptala se Schuyler babičky. Nechápala to. Jako by snad měla možnost si zvolit, kým bude, na schůzi se však dozvěděla, že být modrokrevná je její osud.

Cordelia pokrčila rameny. Zvedla víčko čajové konvičky a zamračila se na číšníka, který tiše stál u zdi. „Chtěla bych ještě horkou vodu, prosím,“ řekla.

„Jsi opravdu moje babička?“ zeptala se Schuyler mezi sousty uzeného lososa na tmavém chlebu.

Cordelia se opět usmála. Bylo to zneklidňující, jako by se zvedla opona a Schuyler konečně směla pohlédnout na to, jak stará žena skutečně vypadá.

„Technicky vzato ne. Jsi chytrá, že sis toho všimla. Od samého počátku nás vždycky bylo čtyři sta. Nemáme potomky v pravém slova smyslu. Jak už ses dozvěděla, v průběhu cyklů jsou mnozí povoláni, ale někteří si zvolí odpočinek. Stále víc nás odpočívá, podřimuje, odmítá se dál vyvíjet a zůstává v prvotním stavu. Když našim tělům skončí životnost, zbude jediná kapka krve s naší DNA, a jakmile přijde čas vypustit nového ducha, ti, kteří se rozhodnou pokračovat, jsou implantováni do nového života. Svým způsobem jsme tedy všichni příbuzní, ale zároveň vůbec nejsme. Tebe jsem však dostala na starost.“

Schuyler babiččina slova mátla. Co tím přesně myslela? „A můj otec?“ zeptala se opatrně a vybavila si vysokého muže v tmavém obleku, jenž chodil za její matkou do nemocnice.

„O otce se nestarej,“ odvětila Cordelia chladně. „Nemysli na něj. Nebyl hoden tvé matky.“

„Ale kdo…?“ Schuyler otce nikdy nepoznala. Věděla jen, jak se jmenoval: Stephen Chase, a že to byl umělec, který matku poznal při otevření své galerie. To bylo všechno. O otcově rodině nevěděla nic.

„To stačí. Je pryč, nic víc vědět nepotřebuješ. Řekla jsem ti, že zemřel krátce po tvém narození,“ pravila Cordelia. Natáhla se přes stůl a pohladila vnučku po vlasech. Poprvé po velmi dlouhé době projevila ke Schuyler nějakou náklonnost.

Schuyler sáhla po jahodovém dortíku. Cítila se odmítnutě a nepříjemně, jako by jí Cordelia neříkala všechno.

„Doba je pro nás těžká,“ vysvětlovala Cordelia a prohlížela si tác s cukrovím, než si vybrala oříškovou sušenku. „Stále méně nás volí průchod všemi cykly, takže naše hodnoty a způsob života se rychle vytrácejí. Málokdo už se řídí Kodexem. Panují mezi námi neshody a prosazuje se nepoctivost. Mnozí se bojí, že nedosáhnou nejvyššího stavu. Místo toho se někteří ztrácejí v temnotě, která nás hrozí ovládnout. Nesmrtelnost je prokletí i požehnání. Já žiju už moc dlouho. Příliš si toho pamatuju.“ Cordelia se dlouze napila ze šálku. Malíček držela elegantně natažený.

Když šálek odložila, vypadala jinak. Její tvář zešedla a kontury povolily. Schuyler zalila vlna soucitu se starou paní. Na příslušnosti k upírům teď nezáleželo.

„Co tím myslíš?“

„Žijeme v drsné době. Všude samá vulgarita a zoufalství. Snažili jsme se to ovlivnit, ukázat ostatním cestu. Jsme stvoření krásy a světla, ale červenokrevní už nás neposlouchají. Stali jsme se nadbytečnými. Je jich moc a nás je málo. Jejich vůle změní svět, ne naše.“

„Jak to myslíš? Charles Force je nejbohatší a nejmocnější člověk ve městě a Blissin otec je senátor. Oba jsou modrokrevní, ne?“ zeptala se Schuyler.

„Charles Force,“ pronesla Cordelia zasmušile a zamíchala si do čaje med. Pak upustila lžičku s takovým hněvem, že se ostatní hosté ohlédli. Tvářila se nesmlouvavě. „Ten má svoje vlastní zájmy. Co se týče senátora Llewellyna, zastávat politický úřad je v přímém rozporu s Kodexem. Nepleteme se přímo do lidských politických záležitostí. Ale časy se změnily. Podívej se na jeho ženu,“ řekla Cordelia s jistým znechucením. „Její vkus a oblékání nejsou ani trochu modrokrevné – vypadá jako od kolotoče.“ Schuyler položila své ruce na její a babička vzdychla. „Jsi hodná holka. Už takhle jsem ti toho řekla moc. Ale možná ti to pomůže, až si jednou uvědomíš pravdu. Teď ještě ne.“

Nic víc už Cordelia k věci neřekla.

V tichosti dopily čaj. Schuyler si dala kousek čokoládového rohlíčku, ale pak ho nedojedený odložila na talíř. Po tom, co jí Cordelia řekla, už neměla chuť.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a čtyři