Bliss se po skončení shromáždění ještě pořád točila hlava z toho, co se dozvěděla. Byla upír, respektive „vam-pyr“, což ve starém jazyce znamenalo ohnivý anděl, modrokrevný. Jeden z nemrtvých. Tím se vysvětlovaly ty její vzpomínky a noční můry. Hlasy v její hlavě. Bylo zvláštní pomýšlet na svou krev jako na něco živého, ale tak to podle nich bylo – všichni prý žili už dřív, před mnoha lety, a byli vždycky povoláni do služby, když bylo potřeba. Jednoho dne budou ovládat všechny své vzpomínky a naučí se, jak je používat.
Obrovsky se jí ulevilo. Takže nebyla šílená. Nepřicházela o rozum. To, co se stalo tehdy odpoledne v muzeu, ten výpadek, když se chystala políbit Dylana, byla zřejmě jen součást celého procesu. To měla doktorka Patová na mysli. Takže byla normální. Očekávalo se, že jí bude špatně. Její tělo, její krev se koneckonců měnily. Možná teď, když chápe, proč trpí nočními můrami, ji nebudou tolik děsit.
Mimi se po skončení schůze křenila od ucha k uchu. Hned šla za Bliss.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se mírně. Věděla, že je potřeba si nejdřív zvyknout. Ale zjištění, že patříte k modrokrevným, bylo skoro jako maturita. Když byli zasvěceni s Jackem, rodiče jim uspořádali tajnou oslavu v klubu 21.
Bliss přikývla.
„Pojď,“ řekla Mimi. „Dáme si někde tatarák.“
Šly do restaurace La Goulue, která byla kousek od školy, a posadily se ke stolku na ulici. Odpoledne se chýlilo ke konci, ale slunce pořád svítilo a teplo dovolovalo zůstat venku. Hned si objednaly.
„Takže si to ujasníme. Není možné nás zabít?“ zeptala se Bliss a přisedla si blíž, aby je nikdo nemohl slyšet.
„Ne, žijeme věčně,“ odpověděla Mimi bezstarostně.
„Věčně – jako věčně?“ Bliss nevěděla, jestli to dokáže pochopit. Jak přesně vypadá žít věčně? Nebude mít žádné vrásky a tak?
„Jako věčně,“ opakovala Mimi.
„A co stříbrný bodec do srdce?“
„Jedině kdyby byl od Tiffanyho!“ uchechtla se Mimi a upila ze svého pellegrina. „Ne, vážně, moc koukáš na Buffy. Nic nás nemůže zranit. Ale znáš Hollywood. Museli vymyslet nějaký způsob, jak nás zabít. Nechápu, proč jsme tak nepopulární.“ Sladce se usmála – krásná bestie. „To všechno vymyslel Spolek. Rádi vodí červenokrevné za nos.“
Bliss se točila hlava. Pořád byla zmatená. „Ale za sto let umřeme?“
„Jen naše fyzická schránka. Když si to zvolíš. Tvoje vzpomínky jsou věčné, takže nikdy nejsi úplně mrtvá.“ Mimi stále svírala zelenou lahvičku šumivého nápoje a znovu se z ní napila.
„A co to sání krve a tak?“
„Je to švanda,“ řekla Mimi a zatvářila se zasněně, protože se v myšlenkách vrátila k Italovi. „Lepší než sex.“
Bliss zčervenala.
„Nebuď tak prudérní. Měla jsem spoustu lidí.“
„Jsi vampírská děvka,“ zažertovala Bliss.
Mimi se nejdřív zamračila, ale pak v tom objevila humor. „Jo, opravdový vamp, to jsem celá já.“
Číšník přinesl maso – syrové růžové plátky carpaccia z tuňáka pro Mimi a talířek tatarského bifteku ochuceného syrovým vejcem pro Bliss.
Bliss v duchu poděkovala tomu, kdo prohlásil, že jíst syrové hovězí je nejen přijatelné, ale dokonce módní, a pustila se do jídla. Přemýšlela, co by tomu říkal Dylan, kdyby si z něj chtěla udělat svého dárce. Měla se s ním prostě začít mazlit a potom se do něj zakousnout?
Stolky na chodníku se rychle zaplňovaly lidmi z okolí, kteří sem chodili na večeři, většinou ženami v kožených a semišových kabátech a perfektních džínách, obtěžkanými nákupními taškami z obchodů na Madison avenue, které se potřebovaly posílit po dni stráveném vyčerpávajícím zkoušením šatů. Bliss se rozhlédla. Skoro všechny si dávaly podobná syrová jídla. Napadlo ji, kolik z nich je asi modrokrevných. Možná všechny?
„A co slunce? To nás nezabije?“ zeptala se mezi sousty. Biftek se jí rozpouštěl na jazyku, chladný a natrpklý.
„Zdá se ti, že se právě scvrkáváš a umíráš?“ uchichtla se Mimi. „Všichni snad jezdíme na Vánoce na Palm Beach.“
Bliss musela připustit, že ne. Totiž že neumírá. Ale někdy ji na slunci svědila kůže a svěřila se s tím Mimi.
„Musíš zajít za doktorkou Patovou. Jestli máš alergii, dostaneš na to léky. Někteří z nás ji mají, je to dědičné. Ale naštěstí ty pilulky taky léčí akné. Není to paráda?“
Mimi odložila vidličku, otřela si rty ubrouskem, vytáhla pilníček na nehty a začala si přibrušovat zadní zuby.
„Je to dobré na tesáky,“ informovala Bliss suše.
Bliss něco náhle vyvedlo z míry. Na okamžik jako by se podívala skrz Mimi, která seděla před ní, a pohlédla do tváře někomu, koho dřív znala.
„Stalo se ti to, viď?“
„Co?“
„Viděla jsi mě. Nebo nějakou jinou verzi mě, z některého z tvých minulých životů.“
„To bylo ono?“
„Kdo jsem byla?“ zeptala se Mimi zvědavě.
„Ty to nevíš?“
Mimi vzdychla. „Ani ne. Můžeš meditovat a zjistit celou svou historii, ale je to dost obtížné. Není potřeba to dělat.“
„Vdávala ses,“ řekla Bliss. „Měla jsi na hlavě korunku.“
„Mmm,“ usmála se Mimi. „Kdepak to asi bylo. Nevzpomínám si na to. Vdávala jsem se v Bostonu, v Newportu, v Southamptonu – v tom anglickém, ne na Long Islandu. Odtamtud jsme pocházeli. Než jsme přišli sem. Pamatuju si, jak jsme se usadili v Plymouthu, ty taky? Dál jsem se nedostala. Zatím.“
Ale Bliss Mimi neřekla, že v její vzpomínce se vášnivě líbala s ženichem. A ten ženich se nepříjemně podobal jejímu bratru Jackovi. Bylo to příliš děsivé. Možná pro to existuje nějaké modrokrevné vysvětlení, ale prozatím si Bliss nechá ten zneklidňující obraz pro sebe.
2024 ©