20. kapitola

Napsal Jinny (») 24. 12. 2011 v kategorii Modrokrevní 1 - Modrá krev, přečteno: 934×

Upíři?

Zbláznili se snad?

Výbor byl tedy jen zástěrkou pro bandu krev sajících zrůd z béčkového filmu? Takže to nebyli jen bohatí a známí studenti. Nebyli hubení proto, že by vyzvraceli všechno, co snědli, a nebyli rychlí, zdatní ve sportu a nebývale chytří jen proto, že by měli talent; ale proto, že byli – a to už bylo vážně směšné – nemrtví?

Schuyler celý ten sektářský obřad sledovala napůl s odporem a napůl s úžasem. Když se zapisovala do Výboru, napadalo ji ledacos, ale tohle ne. Musí odsud vypadnout. Odsunula židli a chystala se vstát a odejít.

Pak zaváhala – a znovu se posadila. Přišlo jí to příliš neomalené a také mnoho z těch věcí, o nichž se mluvilo, dávalo smysl. Třeba modrá znamení na jejích rukou. Jejich krev očividně zářila skrz kůži, protože si začínala uvědomovat sama sebe, začínala se znovu spojovat se všemi starými znalostmi, moudrostí a vzpomínkami na minulé životy. Jelikož jejich krev byla živá – proto byli nemrtví –, jejich krev byla stará tisíce let, pocházela ze samého počátku času, byla živou databází jejich nesmrtelného vědomí. Měla svou vlastní vůli, a vyrůstat jako modrokrevný znamenalo naučit se získat přístup k nesmírné mysli, kterou jste měli v sobě, a umět ji ovládat.

Vaší fyzické stránce za sto let skončila životnost a potom jste odpočívali a vyvíjeli se, než vás povolali k další fázi cyklu. Nebo jste si mohli vybrat, že zůstanete ve svém těle a stanete se nadsmrtelným – jako někteří Starší –, na to jste však museli získat speciální povolení. Většina modrokrevných procházela cyklem. Jak že tomu říkali? Tři fáze života upíra: exprese, evoluce, expulze. Vystoupení, vývoj, vypovězení.

A to o bladhaundech – s tím nemohla nesouhlasit. Kráska za ní jednou prostě šla domů a zdálo se, jako by byla její součástí. Paní Dupontová jim vysvětlila, že psí přátelé jsou ve skutečnosti součástí jejich duše, která se převtělila do fyzického světa, aby je chránila. Době mezi patnácti a jednadvaceti lety věku se u modrokrevných říkalo Soumračná léta – nejzranitelnější část cyklu exprese, kdy se zbavovali lidského já a přijímali to upíří. Uvědomění krve, které s sebou přinášelo paměťový šok, závratě a nevolnost, je oslabovalo a psi sloužili jako jejich strážní andělé, kteří měli zajistit, aby se modrokrevní dostali do další fáze nezraněni.

Přesto to stále znělo neuvěřitelně. Byla přesvědčená, že Výbor s tím zářením předvádí nějaký dušičkový trik. Dokonce i Jack. Proto tak zářil té noci, když spolu tančili. Proto ho ve tmě viděla.

To až řekne Oliverovi!

Vlastně počkat. Nesmí. Červenokrevní – lidé – to nesmějí vědět. Přestože lidští dárci – lidé, s nimiž provádíte „latinu“, jak se říkalo sání krve – to vědět mohli, ale samotný akt potom zajistil, aby na to zapomněli nebo tak něco. Mohla za to nějaká hypnotická esence, která způsobila amnézii a zajistila loajalitu k modrokrevným. Schuyler si neuměla představit, že by někomu chtěla vysát krev. Připadalo jí to odporné. Ale stejně zapomněla, že to Oliverovi nemůže říct, protože Oliver s ní nemluví.

Sání krve navíc upravovala spousta pravidel – najednou jste mohli mít jen několik takových vztahů s lidmi a směli jste je použít jen jednou za čtyřicet osm hodin. Život upíra očividně nebyl takový, jak ho popisovaly knihy a filmy – prostředky sloužící k odvedení pozornosti, jež zařídil Spolek, podskupina Výboru, jejíž prací bylo udržovat červenokrevné v nevědomosti. Za pověst o hraběti Draculovi byl zodpovědný maďarský modrokrevný s černým smyslem pro humor. Spolek rozséval falešné informace. Všechny ty nesmysly, které měly zabíjet upíry – kříž, česnek, slunce –, byly nepravdivé. Upírská představa vtipu.

Protože podle Výboru nemohlo upíra nic zabít. Nic. Smrt byla jen iluze.

Schuyler se dozvěděla, proč modrokrevní nemají rádi kříž – připomínal jim jejich pád, vyhnání z království nebeského. (Oni jsou vážně blázni, pomyslela si Schuyler. Opravdu si myslí, že jsou bývalí andělé nebo co. Přesně tohle svět potřebuje. Víc namyšlených bohatých lidí.) Česnek neměli rádi jednoduše kvůli zápachu. Paní Dupontová se rozplývala, jak si prý modrokrevní potrpí na estetiku a ze všeho nejvíc si cení krásy a harmonie (takže proto byla italská kuchyně v nemilosti?). A co se týče slunečního světla – to jim také připomínalo ráj, z něhož byli vyhnáni, ale většina upírů měla slunce ráda – proto byly některé členky Výboru tak perfektně opálené.

Žili věčně, ale ne jako jeden a ten samý člověk a ne vždy ve stejném čase. V každém cyklu jich mohlo být jen čtyři sta. Dokázali strávit jídlo, ale většinou to dělali jen ze zvyku nebo proto, aby zapadli do společnosti. Jakmile dosáhli určitého věku, potřebovali k životu už jen lidskou krev. Schuyler zjistila, že provést člověku úplné vyčerpání – vysát veškerou krev, a tím ho zabít –, je největší tabu ze všech. Tak znělo první přikázání upírského Kodexu: lidským dárcům nesmí být ublíženo.

Protože lidé dokázali přežít jen určitou ztrátu krve, většina modrokrevných měla několik lidských dárců a střídala je, většinou pod pláštíkem milostných vztahů. Proto měla Mimi tolik kluků. Patřilo to k životnímu stylu modrokrevných. A Kitty Mullinsová – patřila snad k Jackovým dárcům? Musela, protože Kitty na shromáždění nepřišla. Schuyler už najednou na Kitty Mullinsovou tolik nežárlila. Spíš ji litovala.

Strážkyně jim sdělila, že hlavním úkolem jejich druhu je projít expresí a vyvinout se tak, aby jim bůh mohl odpustit a vzal je zpátky do nebe.

Jasně.

Schuyler nevěřila jedinému slovu. Tohle byla něčí pitomá a ani trochu vtipná představa vážně hloupého žertu. Skoro čekala, že se z některého kabinetu vynoří štáb se skrytou kamerou. Ale všichni ostatní si mezi sebou něco špitali a někteří studenti se dali do úlevného pláče.

„Bála jsem se, že se ze mě stává blázen,“ slyšela říkat Bliss Llewellynovou.

Papíry, které podepisovali, je zároveň zavazovaly dodržovat zákony modrokrevných. Ty měly stejné postavení jako deset přikázání z Bible – zákony stvoření – a bylo naprosto nutné je dodržovat.

Každé pondělí se dozvědí víc z vlastní historie i to, jak ovládat své schopnosti. Upírské schopnosti se projevovaly rozdílně, nejčastější však byla extrémní inteligence a nadpřirozená síla. Většina upírů dokázala číst v lidské mysli, ale jen ti nejmocnější ji uměli ovládat, věděli, jak slabší bytosti vnutit svou vůli. Nejvzácnější schopností bylo umění zastavit čas, v zaznamenané historii se však vyskytoval jen jeden modrokrevný, který to dokázal, a udělal to za celá ta staletí jejich existence jen jednou.

Setkání měla také pomoct mladším upírům, aby si zvolili cíl pro tento cyklus. Schuyler se dozvěděla, že modrokrevní stojí za založením většiny důležitých kulturních institucí ve městě, včetně Metropolitního muzea umění, Muzea moderního umění, Frickovy sbírky, Guggenheimova muzea, Newyorského baletu a Metropolitní opery. Modrokrevní byli členy jejich vedení, najímali kurátory a organizovali finanční sbírky. Peníze modrokrevných udržovaly všechny ty úžasné instituce při životě.

Paní Dupontová vysvětlovala, že až vyrostou, dostanou příležitost vstoupit do všech těch různých výborů. Mladší generace modrokrevných za sebou už teď zanechávala výraznou stopu, organizovala například ples na záchranu Benátek, večery mladých sběratelů ve Whitneyově muzeu amerického umění a benefice pro park High Line.

A samozřejmě také plánovali každoroční Čtyřstovkový ples. Největší společenská taneční událost roku, pořádaná vždy v prosinci v tanečním sálu hotelu St. Regis, byla součástí tradice zavedené ve zlatém věku skupinou modrokrevných. Tehdy se jmenoval Ples patricijů.

Ale Schuyler stále nevěřila jedinému slovu. Když byli propuštěni, někteří z nejnovějších členů se shlukli a začali klást třeťákům a čtvrťákům další otázky. Schuyler rychle odešla. Nevšimla si, že ji někdo následuje.

Bez varování se objevil před ní.

„Ahoj,“ usmál se Jack Force. Vlasy měl přitažlivě rozcuchané jako obvykle. Oči mu v pohledné tváři zářily jako dva smaragdy.

„Panebože, jak to děláš?“ lekla se Schuyler.

Jack pokrčil rameny. „Naučí tě to. Je to jedna z těch věcí, které my umíme.“

„No, ‚my‘ se rozhodně nebudeme zdržovat tak dlouho, abychom na to přišli,“ řekla Schuyler a loktem ho odstrčila z cesty.

„Schuyler, počkej.“

„Proč?“

„Takhle se to nemělo stát. Setkání bylo svoláno moc brzo. Většinou bývá až na jaře. A tou dobou už to většinou všichni zjistí ze vzpomínek. Začneš zjišťovat, kdo jsi, aniž by ti to někdo musel říkat. Setkání je jen formalita. Obvykle už všechno víš, když tě přijmou do Výboru.“

„Co?“

„Vím, že je toho hodně najednou. Těžko se to zvládá. Ale vzpomínáš si, co se stalo v sobotu? Jak jsme tančili valčík? Viděli jsme to, protože už se to stalo. Všechno, co vám tam řekli, byla pravda.“

Schuyler zavrtěla hlavou. Ne. Nenechá se oklamat. Možná tam všichni popíjeli nějaké říznuté pití, ale ona má pořád na krku svoji hlavu. Upíři, minulé životy a nesmrtelnost ve skutečném životě prostě neexistují. A Schuyler byla oddanou ctitelkou skutečného světa. Neměla zájem přidat se do nějakého blázince.

„Udělej tohle,“ řekl Jack, poklepal se po tváři a ukázal ke straně čelisti.

„Proč?“

„Měla bys je tam už cítit. Přímo tady,“ řekl a přitiskl si palec a ukazováček po obou stranách úst.

„Tam?“

„Já vím, červenokrevní si myslí, že jsou to špičáky vpředu, ale o to se také postaral Spolek. Naše zuby moudrosti jsou víc na stranu.“

„Zuby moudrosti? Ty, které si necháváme vytrhnout u zubaře?“ zeptala se Schuyler a snažila se neobracet oči v sloup.

„Promiň, zapomněl jsem, tak jim říkají červenokrevní. Ne až tak vzadu. Ten termín mají od nás, ale není to to samé. No tak, zkus to. Vyrůstají přesně touhle dobou.“

Schuyler obrátila oči v sloup, ale strčila si prst do pusy a snažila se něco nahmatat. „Ne, nic tam nemám… Au.“ Pod jedním malým zubem, kterého si nikdy předtím nevšimla, objevila ostrou špičku.

„Když se soustředíš, dokážeš je vytáhnout.“

Schuyler po nich přejela prstem a představila si, jak se zuby prodlužují a vylézají z dásní. Malé a ostré špičáky kupodivu opravdu začaly vykukovat směrem dolů.

„Můžeš se naučit je vytahovat a zatahovat.“

Schuyler to zkusila a prstem přejížděla po hrotu zubu ostrém jako jehla. Vzrušením, které nedokázala ovládat, se jí dělalo špatně od žaludku.

Protože v tu chvíli si uvědomila to, co do té doby popírala.

Byla upírka. Nesmrtelná. Nebezpečná. Její špičáky byly tak ostré, že jimi mohla poranit do krve – probodnout kůži lidské bytosti. Pomalu je zatáhla a jejich zmizení jí způsobovalo bolest.

Opravdu byla jednou z nich.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a dvě