Bylo legrační dívat se, jak jsou nováčci vyděšení.
Mimi si vzpomněla, jak loni seděla v té samé místnosti a myslela si, že budou plánovat výroční Čtyřstovkový ples (Téma? Výzdoba? Pozvánky?), a to bude všechno. Jistě, Jack věděl, že se něco chystá, jejímu bratrovi nic neuniklo – a očividně někteří přítomní na rozdíl od ostatních tušili, o co jde.
Mimi také mívala náhlé záblesky minulosti – vzpomínky, které se jí bez varování objevily v hlavě. Jako když byla v Martha’s Vineyardu a najednou místo před restaurací Black Dog stála před nějakým venkovským domem a na sobě měla příšerné kostičkované šaty – věřte tomu nebo ne. Nebo když psala písemku z francouzštiny, na kterou se ani nepodívala, ale přesto ji napsala na výbornou, protože najednou zjistila, že umí francouzsky zcela plynně.
Pousmála se a dívala se, jak do místnosti vstupují členové Staršího Výboru, mezi nimi i její matka v botách od Blahnika, jejichž podpatky tiše cvakaly na růžové mramorové podlaze. Rozhostilo se ticho. Žena s pečlivým účesem kývla na jinou ženu a vesele zamávala svým dětem.
Jeffersonův pokoj byl vstupní místností do Floodova sídla, vybudovaného v monticellovském stylu na počest třetího prezidenta. Pokoj měl vysoký a klenutý strop jako katedrála, viselo tu několik portrétů od Gainsborougha a uprostřed stál velký kulatý stůl, u něhož seděli noví členové a tvářili se vyděšeně nebo znuděně. Mimi je neznala všechny, někteří byli i z jiných škol. Panebože, ty nightingalské uniformy jsou ošklivé, pomyslela si. Zbylí členové Mladšího Výboru seděli v lavicích, opírali se o okna nebo mlčky postávali s rukama založenýma na hrudi. Všimla si, že její bratr Jack se je pro jednou rozhodl poctít svou přítomností.
Takže Strážci nakonec pozvali i Van Alenovic holku. To bylo divné. Mimi si ji ze své minulosti nepamatovala, dokonce ani z Plymouthu. Někde tam musela být; jen bude muset sáhnout hlouběji do podvědomí. Když se Mimi rozhlédla po místnosti, viděla záblesky toho, kým kdo býval. Například Katie Sheridanová byla přítelkyně odjakživa – obě debutovaly v roce 1850, a Lissy Harrisová jí šla ještě téhož roku za družičku na svatbu v Newportu. Ale se Schuyler to tak nebylo.
Co se týče Jacka, s ním byla pohromadě déle než věčnost. Jeho obličej jako jediný viděla pořád, čekal na ni v každé inkarnaci v minulosti. Kdyby Mimi procvičovala meditace, možná by se dostala do jejich nejhlubší historie, až k samotnému stvoření, do Egypta před potopou.
Předstoupila paní Priscilla Dupontová, která se pravidelně vyskytovala na společenských stránkách novin a řídila finanční a společenské záležitosti mnoha vznešených newyorských institucí. Stejně jako ostatní ženy za ní byla nadpřirozeně štíhlá a její tvář bez jediné vrásky lemovalo jemné, měkké mikádo. V dokonale padnoucím černém kostýmku značky Carolina Herrera vypadala přísně. Jakožto předsedkyně Výboru a hlavní Strážkyně požádala o klid a pozornost.
„Vítejte na prvním setkání Newyorského výboru pro krevní banky,“ pronesla s elegantním úsměvem. „Jsme velmi hrdí, že vás tu všechny máme.“
Mimi na chvíli odpoutala pozornost, nepotřebovala poslouchat standardní přednášku o občanské povinnosti a vznešeném úkolu ani výčet toho, co už Výbor pro společnost udělal. Každoroční ples například vynášel obrovskou sumu peněz na výzkum, věnovaný vymýcení chorob jako AIDS nebo hemofilie. Výbor zakládal nemocnice a vědecké instituce a hrál důležitou roli v podpoře výzkumu kmenových buněk a dalších pokrokových oblastí medicíny. Po úvodu se paní Dupontová dramaticky rozhlédla po deseti mladých lidech sedících u stolu.
„Pomáhání ostatním však není to jediné, co Výbor dělá.“
Nastalo napjaté ticho.
Paní Dupontová se upřeně podívala na každého studenta a pak teprve pokračovala. „Byli jste sem dnes pozváni, protože jste velmi výjimeční.“ Její hlas byl melodický a kultivovaný, uklidňující a velitelský zároveň.
Mimi si všimla, že Bliss Llewellynová se tváří nervózně. Sice si ji podala kvůli Dylanovi, ale tohle už musela Bliss zvládnout sama. Bliss dokonce vyhrožovala, že na setkání nepřijde, Mimi jí však pomohla změnit názor.
„Někteří z vás si na sobě všimli jistých změn. Kolika z vás se objevila modrá znamení na rukou?“ zeptala se.
Všichni si začali prohlížet paže. Na některých skrz kůži prosvítalo safírové světlo.
Paní Dupontová přikývla. „Dobře. To se začíná projevovat krev.“
Mimi si vzpomněla, jak se vyděsila, když se poprvé objevila její znamení. Tvořila složitý vzor, ne nepodobný kašmírovému, a pokrývala celou paži od ramene až po zápěstí. Jack jí ukázal ta svoje a byla to další z těch věcí, které vypadaly jako náhoda, ale ve skutečnosti nebyly – když podrželi paže vedle sebe, vzory se dokonale shodovaly.
Krvavá znamení byla mapou jejich minulosti – tak o sobě dávala vědět krev, sangre azul, která je označuje jako příslušníky jednoho druhu, informovala je paní Dupontová.
„Někteří z vás si určitě všimli, že jim najednou začíná všechno jít. Stalo se vám, že jste vynikli v testech, na které jste se vůbec neučili? Že začínáte mít fotografickou paměť?“
Studenti přikyvovali a někteří souhlasně mumlali.
„Všimli jste si, že se někdy zastaví čas nebo začne ubíhat velmi pomalu?“
Mimi kývla. To k tomu patřilo – vzpomínky, které vás stahovaly z přítomnosti do minulosti. Šli jste třeba po ulici, hleděli jste si svého, a najednou jste šli po té samé ulici, ale v úplně jiné době. Jako byste sledovali vážně dobrý film, s tím rozdílem, že v tomhle jste také hráli.
„Zjistili jste, že můžete sníst cokoli, aniž byste přibrali?“
Některé z dívek se zahihňaly. Dobrý metabolismus, to si mysleli červenokrevní. Mimi se také musela uchichtnout. Nikdo jiný nemohl sníst tolik zákusků se šlehačkou a polevou a pořád být jako proutek. To byla ta nejlepší výhoda, když jste byli modrokrevní. Když jste patřili k těm šťastným. Vyvoleným.
„Nesnášíte tepelně upravené maso. Začínáte toužit po syrovém, krvavém.“
Někteří studenti se po sobě nervózně podívali. Zvlášť Bliss nějak zbledla. Mimi přemítala, jestli už se někomu stalo to, co jí – když tehdy sama zhltla několik plátků syrových roštěnek na steaky; cpala se tak, až jí krev tekla po bradě, a vypadala, jako by utekla z blázince. Soudě podle pohledů kolem stolu by se mohla vsadit, že některým už se to stalo.
„A poslední otázka: kolik z vás si v uplynulém roce pořídilo zvíře? Konkrétně psa?“
Všichni zvedli ruce. Mimi zavzpomínala, jak jednoho dne našla na pláži v Hamptons svého čau-čau Méďu a její bratr ten samý večer získal Fleka. Jejich otec byl tak pyšný.
„Kolik z nich jsou bladhaundi?“
Tentokrát zvedla ruku jen Schuyler. Mimi se zašklebila. Její bratr si také vysloužil bladhaunda – nejvyšší metu. To bylo k naštvání.
„Pozvali jsme vás proto, abychom vám řekli, že se nemusíte bát. Všechny vaše zkušenosti jsou normální. Stejně jako já, vaši přátelé a spolužáci, kteří sedí za vámi, jako vaši rodiče, prarodiče, sourozenci a příbuzní, jste součástí dlouhé a vznešené tradice Čtyř set.“
Paní Dupontová luskla prsty a všechna světla v místnosti zhasla. Ale ona a ostatní členové Výboru zářili dál. Měli v sobě vnitřní světlo, které zdůrazňovalo jejich rysy. Jako by byli vytesáni z bílého průsvitného mramoru.
„Tomuhle se říká illuminata a je to jeden z našich darů, který nám pomáhá v noci a díky němuž se navzájem vidíme.“
Někteří studenti zaječeli.
„Nemáte se čeho bát. Tady jste v bezpečí, protože jsme všichni stejní.“
Její hlas nabyl melodického, hypnotického tónu.
„To všechno je součástí cyklu. Jste nejnovější modrokrevní. Dnes budete uvedeni do vaší tajné historie. Vítejte v novém životě.“
Nováčci byli v šoku. Mimi si vzpomněla, jak byla ona vyděšená – ne že by se bála Výboru, šlo o jiný, složitější druh strachu. Měla hrůzu z pravdy, kterou konečně poznala. Stejný strach se teď zračil ve tvářích nově přijatých studentů.
Vydávali se na cestu do temnoty vlastního nitra.
2024 ©