V pondělí ve škole Oliver dělal, jako by Schuyler neexistovala. Seděl v kantýně s Dylanem a ani nepodržel Schuyler místo. Mávla na ně, ale jen Dylan jí odpověděl. Schuyler snědla svůj sendvič v knihovně – chléb jí však chutnal zkysle a vysušeně a rychle ztratila chuť. A Jack Force, s nímž v sobotu tančila, už zase dělal, jako by ji neznal. Seděl s kamarády, držel se sestry a choval se jako dřív. Schuyler to zraňovalo.
Když škola skončila, zahlédla Olivera u skříněk, jak se směje něčemu, co Dylan řekl. Dylan po ní vrhl soucitný pohled. „Uvidíme se potom,“ řekl a poplácal Olivera po zádech. „Měj se, Schuyler.“
„Ahoj, Dylane,“ rozloučila se Schuyler. Po plese šli společně – ona, Bliss a Dylan – na jídlo do pizzerie Sofia Fabulous. Hledali i Olivera, ale ten už odešel. Nejspíš jim nikdy neodpustí, že něco udělali bez něj. Především neodpustí jí. Znala ho dobře a věděla, že se dopustila velké zrady. Měla jít po schodech za Oliverem, místo toho však šla tančit s Jackem Forcem. Teď ji bude trestat tím, že se s ní nebude kamarádit. Schuyler byla na jejich přátelství závislá jako na slunci.
„Ahoj, Ollie,“ pozdravila.
Oliver neodpovídal, ani se na ni nepodíval a dál si strkal knížky do batohu.
„No tak, Ollie,“ zaškemrala Schuyler.
„Co?“ Pokrčil rameny, jako by si až teď uvědomil, že tam stojí.
„Co tím myslíš, jaké co? Ty víš co,“ blýskla po něm Schuyler očima. Občas ji štvalo, že se pořád chová jako chudáček. Copak snad nemůže mít i jiné přátele? Takhle přece kamarádství nefunguje. „Celý víkend jsi mi nezavolal. Myslela jsem, že půjdeme na ten film.“
Oliver se zamračil. „Vážně? Nevzpomínám si, že bych něco plánoval. Ale to je přece normální, že někteří lidé mění své plány, aniž by o tom ostatním řekli.“
„Co to zase vykládáš?“
„Ale nic,“ pokrčil Oliver rameny.
„Zlobíš se na mě kvůli Jackovi Forceovi?“ zeptala se zpříma. „Protože to je fakt, fakt trapný.“
„Tobě se líbí nebo co?“ zeptal se Oliver a zatvářil se ublíženě. „Ten namakanej idiot?“
„Není to žádnej idiot!“ rozčílila se Schuyler. Samotnou ji překvapilo, jak vášnivě je ochotná Jacka bránit.
Oliver se zamračil a netrpělivě si uhladil vlasy. „Fajn. Jestli to tak cítíš, ty kokone.“ Invaze lupičů těl byl jejich oblíbený film. V něm byli všichni zajímaví lidé nahrazeni uniformně se chovajícími mimozemšťany. Kokony říkali svým soukmenovcům, kteří se chovali jako roboti a přizpůsobovali se všemu kolem sebe: kabelky od Marka Jacobse! Vyžehlené vlasy! Jack Force!
Schuyler cítila vinu za něco, co nedokázala ani pojmenovat. Bylo snad tak hrozné myslet si, že Jack Force je milý člověk? Jistě, mezi studenty platil za velké zvíře – to musela připustit – a ano, pravda, ohrnovala nos nad všemi jeho ctitelkami, které dělaly, jako by uměl chodit po vodě. Byl chytrý, hezký a vysportovaný; všechno mu šlo od ruky samo. Ale jen to, že se ho rozhodla přestat nesnášet, snad neznamenalo, že se z ní stal nějaký robot, ne? Nebo ano? Zlobilo ji, že se nedokáže rozhodnout.
„Ty prostě žárlíš,“ obvinila Olivera.
„Na co?“ Oliver vytřeštil oči a zbledl.
„Nevím, ale žárlíš.“ Schuyler zamávala rukama a nakvašeně pokrčila rameny. Vždycky to bylo nakonec o závisti, ne? Předpokládala, že si Oliver svým způsobem přeje, aby byl víc podobný Jackovi. Zbožňovaný. Jako Jack.
„Jasně,“ pravil sarkasticky. „Žárlím na jeho schopnost mlátit klackem do míčku,“ ušklíbl se.
„Ollie, nech toho. Prosím. Vážně si s tebou chci promluvit, ale mám teď schůzi Výboru a…“
„Ty ses dostala do Výboru?“ zeptal se Oliver nevěřícně. „Ty?“ Díval se na ni, jako by v životě neslyšel nic podivnějšího.
Bylo to tak zvláštní? Schuyler zrudla. Možná byla nikdo, ale její rodina něco znamenala, a copak v celém tom nesmyslu nešlo o tohle?
Přestože si to však nechtěla připustit, měl pravdu. Samotnou ji mátlo, proč se jí dostalo takové cti, ačkoli na babiččině tváři se opět usadil ten spokojený výraz – když tuhle odpoledne dostala tu tlustou obálku. Stejný uznalý pohled jí Cordelia věnovala, když se jí poprvé objevila znamení na pažích. Jako by svoji vnučku viděla poprvé. Jako by na ni byla hrdá.
Oliverovi se o tom ani nezmínila, protože bylo jasné, že on pozvánku nedostal. Něco takového by před ní netajil. Připadalo jí divné, že ho do Výboru nevybrali, jeho rodina vlastnila polovinu Upper East Side a celou Dutchess County.
„Jo, to je legrace, co, ha ha?“ řekla.
Oliver ztuhl. Zase se zamračil a zavrtěl hlavou. „A nic jsi mi neřekla?“ zeptal se. „Už ani nevím, kdo vlastně jsi.“
Dívala se, jak odchází chodbou. Každý krok jako by ilustroval velkou propast, která se mezi nimi rozprostřela. Byl to její nejlepší přítel. Člověk, kterému věřila ze všech nejvíc. Jak mohl členství v nějaké hloupé společenské partě obrátit proti ní? Ale věděla, proč se zlobí. Až do této chvíle dělali všechno spolu.
Jenže ona teď měla pozvánku do Výboru a on ne. Jejich cesty se najednou rozdělily. Schuyler to všechno připadalo tak hloupé. Půjde na schůzi jen proto, že babička na tom trvá, a pak svoje členství zruší. Na Výboru nemohlo být nic, co by ji zajímalo.
2024 ©