Všechny neděle, které si Schuyler pamatovala, strávila v nemocnici. Když byla menší, jezdily s babičkou taxíkem až do nejvyššího bodu Manhattanu. Schuyler už v nemocnici všichni znali, takže jí vrátní ani nedávali návštěvnickou kartičku, ale rovnou ji pustili dovnitř. Teď, když byla starší, se k ní Cordelia připojila málokdy a Schuyler absolvovala cestu sama.
Prošla kolem pohotovosti, prosklenou vstupní halou a pak minula krámek s balónky a květinami. Koupila noviny a šla k zadnímu výtahu. Její matka ležela v nejvyšším patře, v soukromém pokoji vybaveném jako apartmá nejlepšího hotelu ve městě.
Na rozdíl od jiných lidí nepřipadaly Schuyler nemocnice depresivní. Strávila tu velkou část dětství, jezdila po chodbách v půjčeném vozíku, hrála si se sestrami a zřízenci na schovávanou. Každou neděli svačila v kantýně v suterénu, kde jí obsluha vždycky naložila na talíř kopec slaniny, vajíček a vaflí.
Na chodbě potkala matčinu pravidelnou ošetřovatelku.
„Dneska má dobrý den,“ informovala ji sestra s úsměvem.
„To je fajn,“ usmála se Schuyler. Několik měsíců poté, co ji porodila, utrpěla Allegra krvácení do mozku a upadla do šoku. Většinu dní nehybně proležela v posteli a sotva dýchala.
Ale když byl „dobrý“ den, něco se stalo – její oči pod zavřenými víčky se pohnuly, palec na noze sebou zavrtěl, na tváři zaškubal sval. Tu a tam matka zničehonic vzdychla. Byly to drobné, sotva postřehnutelné stopy života ženy, uvězněné v mrtvém těle.
Schuyler si vzpomněla na lékařovu definitivní prognózu, jež padla před deseti lety. „Všechny její orgány fungují. Je naprosto zdravá, až na jednu věc. Její mysl je nějak odpojená od těla. Normálně spí a budí se a její mozek je živý. Neurony pracují. Zůstává však v bezvědomí. Je to záhada.“ Doktoři byli kupodivu přesvědčeni, že stále existuje šance na probuzení. „Někdy k tomu stačí písnička. Nebo nějaký hlas z minulosti. Něco se stane a oni se proberou. Vážně, může se každou chvíli probudit.“
Cordelia tomu věřila a pobízela Schuyler, aby Allegře předčítala, protože matka by mohla poznat její hlas a zareagovat na něj.
Schuyler ošetřovatelce poděkovala a nahlédla do pokoje skleněným okénkem ve dveřích, jímž mohly sestry kontrolovat pacienty, aniž by je rušily.
Uvnitř byl nějaký muž.
Schuyler držela ruku na klice a nehýbala se. Znovu se podívala okénkem.
Ten muž byl pryč.
Zamrkala. Přisahala by, že ho viděla. Šedovlasý muž v tmavém obleku klečel u postele zády ke dveřím a držel matku za ruku. Ramena se mu třásla, jako by plakal.
Když se však okénkem podívala znovu, nikdo tam nebyl.
To už bylo podruhé. Schuyler to ani moc nedělalo starosti, spíš byla zvědavá. Poprvé ho spatřila před několika měsíci, kdy na chvíli odešla z pokoje, aby si přinesla sklenici vody. Když se vrátila, lekla se, protože tam někdo byl. Koutkem oka zahlédla muže, který stál u závěsů a díval se z okna na řeku Hudson. Ovšem ve chvíli, kdy vstoupila, už tam nebyl. Neviděla mu do obličeje – jen jeho záda a učesané šedé vlasy.
Nejdřív se ho bála, napadlo ji, jestli to není duch nebo jenom optický klam a její fantazie. Ale měla pocit, že toho neznámého, bezejmenného návštěvníka zná.
Pomalu otevřela a vstoupila do pokoje. Tlusté nedělní noviny odložila na pojízdný vozík vedle televize.
Matka ležela na posteli a ruce měla složené na břiše. Její světlé, dlouhé a lesklé vlasy byly rozprostřené do vějíře na polštáři. Schuyler nikdy neviděla krásnější ženu. Měla tvář jako renesanční madona – klidnou a laskavou.
Schuyler došla k židli u nohou postele a znovu se rozhlédla kolem. Nakoukla do koupelny, kterou matka nikdy nepoužila. Odtáhla závěsy na okně, jako by čekala, že se tam někdo schovává. Nic.
Zklamaně se posadila na své místo u postele.
Otevřela nedělní noviny. O čem by měla číst dnes? O válce? Ropné krizi? Střílení v Bronxu? Nebo článek z magazínu o nových experimentech španělské kuchyně? Nakonec se rozhodla pro rubriku „Styl“ – „Svatby a oslavy“. Zdálo se, že matce se líbí. Někdy, když jí Schuyler četla zvlášť zajímavý sloupek o svatebních slibech, matka zavrtěla prsty u nohou.
Schuyler začala číst. „Courtney Wallachová se dnes odpoledne provdala u sv. Pierra za Hamiltona Fishera Stevense. Nevěstě je třicet jedna let, studovala na Harvardské ekonomické fakultě…“ S nadějí se podívala na matku.
Ani se nepohnula.
Schuyler zkusila další. „Marjorie Fieldcrest Goldmanová se včera večer provdala v Tribeckém střešním sálu za Nathana McBridea. Nevěstě je dvacet osm let, pracuje jako redaktorka v…“
Pořád nic.
Schuyler prohledala inzeráty. Nikdy nedokázala předvídat, co by se matce líbilo. Nejdřív se domnívala, že jsou to novinky o lidech, jež znala, svatby dědiček a dědiců starých newyorských rodin. Stejně často však matka vzdychala nad dojemnými články o dvou počítačových programátorech, kteří se potkali v baru v Queensu.
Její myšlenky se vrátily k tajemnému návštěvníkovi. Znovu se rozhlédla po pokoji a něčeho si všimla. Na stole byly květiny. Kytice bílých lilií v křišťálové váze. Žádné levné karafiáty z krámku v přízemí, ale luxusní aranžmá z vysokých, úžasných květů. Pokoj byl plný jejich opojné vůně. Zvláštní, že si jich předtím nevšimla. Kdo by nosil květiny ženě v kómatu, která je ani neuvidí? Kdo tu byl? A kam odešel? A hlavně – odkud přišel?
Schuyler přemýšlela, jestli by se o tom neměla zmínit babičce. Zatím o cizincových návštěvách mlčela, protože se bála, že by se ho Cordelia nějak pokusila držet od matky dál. Nejspíš by se jí nelíbilo, že její dceru navštěvuje nějaký cizí chlap.
Otočila stránku. „Kathryn Elizabeth DeMenilová a Nicholas James Hope třetí.“ Podívala se do matčina klidného obličeje. Nic. Ani vráska na tváři. Ani náznak úsměvu.
Schuyler vzala matčiny studené ruce do svých a pohladila je. Po tvářích jí najednou začaly stékat slzy. Hodně času uplynulo od doby, kdy ji pohled na matku přiváděl k slzám. Ale teď se Schuyler bez rozpaků rozplakala. Muž, kterého viděla okénkem, také vzlykal. Tichý pokoj byl plný hlubokého, bolestného žalu, a Schuyler plakala pro všechno, co ztratila.
2024 ©