Rodiče byli připraveni na cestu. Mimi stála ve svém pokoji a poslouchala, jak matčiny podpatky klapou na mramorové podlaze, následovány otcovým těžším krokem. „Ahoj, zlatíčko,“ zavolala na ni Trinity a zaklepala na dveře. „Už odcházíme.“
„Pojď dál,“ řekla Mimi. Nasadila si dlouhé třpytivé náušnice a prohlížela se v zrcadle.
Trinity otevřela a vkročila dovnitř. Měla na sobě šaty dlouhé až na zem – asi od Valentina, napadlo Mimi – a na ramenou sobolí štolu. Vypadala elegantně a perfektně, dlouhé blonďaté lokny jí spadaly na klíční kosti. Často ji fotografovali do společenských a módních časopisů.
Rodiče šli na nějaký charitativní ples. Pořád někam chodili. Mimi si ani nevzpomínala, kdy byli naposledy doma na večeři. Klidně uplynuly celé týdny, než je opět spatřila. Matka trávila dny u kadeřníka, v posilovně, u terapeuta nebo v buticích na Madison avenue; otec byl zase pořád ve své kanceláři a pracoval.
„Nebuď venku dlouho,“ připomněla Trinity své dceři a políbila ji na tvář. „Mimochodem, vypadáš skvěle. To jsou ty šaty, které jsem ti koupila?“
Mimi kývla.
„S těmi náušnicemi už je to přeplácané, nemyslíš?“ nadhodila matka.
Mimi to popudilo. Nesnášela, když ji někdo kritizoval. „Podle mě to vypadá dobře, mami.“
Trinity pokrčila rameny.
Mimi si všimla, že u dveří stojí otec a tváří se netrpělivě. Zrovna naléhavě mluvil do mobilu. Poslední dobou byl nějaký ustaraný. Něco ho trápilo, pořád byl v jednom kole a na všechno ostatní zapomínal. Posledně se vrátila domů pozdě, ale otec, ačkoli ji přistihl, když se plížila přes kuchyni, protože si právě doléval do sklenky brandy, neřekl ani slovo.
„Kde je Jack?“ zeptala se matka a rozhlížela se, jako by se snad Jack skrýval pod toaletním stolkem.
„Už je tam,“ vysvětlila Mimi. „Můj doprovod se zpozdil.“
„Tak si to užij,“ popřála jí Trinity a poplácala ji po tváři. „A nezapleť se do nějakých problémů.“
„Dobrou noc,“ dodal Charles a zavřel dveře.
Mimi se opět zkontrolovala v zrcadle. Pokaždé, když se s ní rodiče večer loučili, cítila se osaměle. Opuštěně. Nikdy si na to nezvykla. Sundala si nápadné náušnice. Matka měla pravdu, k těmhle šatům se nehodily.
~~~
Zanedlouho po odchodu rodičů dorazil Ital. Byl to úplně jiný člověk, než kterého potkala při nákupech. Jeho suverénní chování bylo to tam a s ním i úsměv predátora. Vysála to z něj. Mimi měla všechno pevně v rukou. Dala si z něj téměř plnou dávku – bylo to snadné. Nikdo s ní nemohl bojovat.
„Budu řídit,“ řekla a vytáhla mu z kapsy klíčky.
Neprotestoval.
Do sídla Americké společnosti to byl jen kousek, Mimi však přesto cestou několikrát projela na červenou a jedna sanitka kvůli ní musela prudce uhnout, aby se vyhnula nehodě.
Zastavila pod markýzou, kde čekal dveřník. Oba vystoupili a Mimi hodila klíčky obsluze. Ital ji následoval jako pejsek. Dovnitř vešli společně.
Mimi vypadala v temně modrém saténu od Petera Soma, s vysoko vyčesanými vlasy a třemi šňůrami vzácných perel na krku famózně. Zatáhla svůj doprovod za ruku a kormidlovala ho ke schodišti. Tam ji čekal pohled na její nejlepší kamarádku Bliss Llewellynovou, jak se vášnivě líbá s tím ztroskotancem Dylanem Wardem.
„Ahoooj,“ pozdravila mrazivě ledovým hlasem. Kdy k tomu došlo? Mimi se nelíbilo, když se před ní něco tajilo.
Bliss se odlepila od Dylanova jazyka. Spatřila Mimi a zrudla. Měla rozmazanou rtěnku a rozcuchané vlasy. Dylan se na Mimi uculil.
„Bliss. Záchod. Teď hned.“
Bliss vrhla po Dylanovi omluvný pohled, ale bez odporu následovala Mimi na dámské toalety.
Mimi zkontrolovala kabinky a vyhnala obsluhu z umývárny. Když se ujistila, že uvnitř nikdo není, otočila se na Bliss.
„Co se to s tebou sakra děje? Ty jsi tady s ním?“ zeptala se. „Můžeš mít, koho chceš.“
„Já ho mám ráda,“ bránila se Bliss. „Je fajn.“
„Fajn.“ Mimi to slovo protáhla tak, že znělo jako desetislabičné. Faaaaajjjjnn.
„Co máš za problém?“ ohradila se Bliss dotčeně.
„Problém? Nemám žádný problém. Kdo říká, že mám problém?“ zeptala se Mimi a rozhlédla se, jako by se divila, že kolem nikdo není.
„Je to kvůli tomu Connecticutu?“ zeptala se Bliss. „Protože on s tím nemá nic společného.“
„O čem to mluvíš?“
„Nevím, slyšela jsem, že na Greenwichské byla nějaká nehoda s nějakou holkou a on v tom byl zapletený,“ řekla Bliss. „Ale není to pravda.“
Mimi pokrčila rameny. Slyšela o tom poprvé, ale nepřekvapilo ji to. „Jen nechápu, proč s ním marníš čas.“
„Proč ho tak nenávidíš?“
Mimi to zaskočilo. Byla to pravda – reagovala na Dylana s nebývalým odporem. Proč ho vlastně nenáviděla? Nebyla si jistá, ale znala ten pocit v kostech, a její kosti se nikdy nemýlily. Něco se jí na tom klukovi nelíbilo, nedokázala však být konkrétní.
„A co je s tím tvým přítelem? Vypadá jako zombie,“ zeptala se Bliss a ukázala do rohu. Italský dědic je následoval na toaletu a zrovna slintal na sloup u dveří. Všichni Mimiini chlapci vypadali takhle – jako po mozkové mrtvici.
„S ním se vypořádám potom.“
„A já jdu zpátky za tím svým,“ pravila Bliss nabroušeně.
„Jak chceš. Ale v pondělí ať jsi na setkání Výboru.“
Bliss na to skoro zapomněla. Nebyla si ani jistá, jestli se chce přidat k nějaké snobské společnosti, ale musela Mimi nějak uklidnit. „Jasně.“
Mimi se dívala, jak kamarádka odchází. Taková škoda. Dělalo jí starosti, že se Bliss chová tak nezávisle. Jestli Mimi něco nesnášela, byla to právě rebelie mezi podřízenými. Vyšla z toalety a zatáhla Itala za kravatu, aby ho uvedla do pohybu. A vzápětí se jí naskytl další pohled, který ji přímo bodl do srdce.
Její bratr Jack objímal na tanečním parketu tu Van Alenovic holku. Teď už se Mimi vážně chtělo zvracet.
~~~
Když Schuyler tančila s Jackem, jako by se zastavil čas i prostor. Zdálo se jí, jako by ani nebyla v sálu plném zpocených spolužáků. Pohybovali se ve stejném rytmu, jejich těla se perfektně sladila. Jack si ji zkušeně držel blízko u sebe, skláněl se nad ní a lehce jí dýchal na krk. Bylo zvláštní, že ho dokázala vidět v té tmě tak jasně, i když všichni ostatní vypadali jako rozmazané skvrny. Zavřela oči a na okamžik spatřila sebe a Jacka v jiném oblečení. Tančili v té samé síni, jen o sto let dříve – ona měla na sobě dlouhé večerní šaty s těsným korzetovým živůtkem a hedvábnými spodničkami, on vypadal elegantně a uhlazeně ve svém bílém fraku. Svůdnou melodii od Muse vystřídal valčík.
Bylo to jako sen, jenže to nebyl sen.
„Co se to děje?“ zeptala se a podívala se na něj, zatímco on ji stále protáčel po parketu.
Tanečním sálem zněla jemná a tichá hudba. Skleničky se šampaňským cinkaly, dámy šustily svými vějíři.
Ale Jack se jen usmíval.
Tančili dál a Schuyler zjistila, že zná všechny ty složité kroky. Na konci tance zdvořile zatleskali.
Schuyler se rozhlédla a najednou byla zpátky v přítomnosti, na sobě měla svoje retro šaty a Jack modrý blejzr a červenou vázanku. Zamrkala. Že by si to jen představovala? Bylo to skutečné? Cítila se zmatená a dezorientovaná.
„Dáme si pauzu,“ řekl Jack, vzal ji za ruku a odvedl z parketu. Vyšli ven na balkon. Jack si zapálil. „Chceš?“
Schuyler zavrtěla hlavou.
„Tobě se to stalo taky?“ zeptala se.
Jack přikývl. Potáhl z cigarety a vydechl kouř.
Dívali se na Park avenue. Byla kousek od Riverside drive a Schuyler ji pokládala za jednu z nejkrásnějších ulic na světě. Park avenue a její královská řada předválečných bytových domů, flotily žlutých taxíků proudících oběma směry. New York bylo magické město.
„Co to bylo?“
Než však mohl Jack odpovědět, zevnitř se ozval výkřik. Podívali se na sebe a napadlo je totéž. Aggiina smrt. Došlo snad k další? Vběhli zpátky na chodbu.
„To je v pořádku,“ říkala Mimi Forceová. „Jen omdlel. Proboha, Kitty, seber se.“ Mimiin Ital ležel roztažený na zemi, byl bledý a úplně mimo. „Jacku, co mi takhle pomoct?“ štěkla Mimi, když spatřila bratra ve dveřích.
Jack hned běžel k sestře a pomohl jí Itala posadit.
Schuyler viděla, jak Jack Mimi něco rozzlobeně říká, a zachytila pár slov z jeho kázání: „… jsi trochu přehnala… Mohla jsi ho zabít… Nezapomínej, co říkali Strážci…“
Stála tam a nevěděla, co má dělat, když vtom se objevili Bliss a Dylan. Dylan se zadíval na ten kompromitující výjev. „Nech mě hádat, přišel s Mimi Forceovou?“
Schuyler přikývla. „Myslím, že je čas vypadnout.“
„Rozhodně souhlasím,“ přisvědčila Bliss.
Schuyler vrhla po Jackovi poslední pohled. Pořád se hádal se sestrou. Ani si nevšiml, že odešla.
Deník Catherine Carverové
20. prosince 1620
Plymouth, Massachusetts
Muži jsou pryč už mnoho dní a stále jsme nedostali žádné zprávy. Máme strach. Touto dobou už se měli vrátit s novinkami z kolonie. Nic se však neděje. Děti mi dělají společnost, trávíme čas předčítáním z knih, jež jsem si mohla vzít ze starého domova. Jen kdybychom mohli odejít z lodě – je tu pořád vlhko a sotva se sem vejdeme, domy však ještě nejsou připravené. Muži smějí zůstat v táboře na břehu, ale my musíme být tady, v téhle tmavé díře.
Bojím se, ale utěšuji se tím, že budu vědět, jestli jsou John a jeho společnost ztraceni. Zatím jsem nic nepocítila ani neviděla ve svých vizích. V kolonii panují pochybnosti, zda jsme skutečně unikli nebezpečí. Povídá se, že jeden z nich je tady, skrytý mezi námi – pořád se něco šušká a všichni se navzájem podezírají. Prý se ztratil Billingtonovic chlapec. Zmizel. Byl unesen. Ale někdo si vzpomíná, že možná odešel se skupinou do Roanoke, takže teď si nikdo nedělá starosti.
Díváme se, čekáme a zadržujeme dech.
C. C.