Každoroční podzimní ples školy se konal pod názvem „Neformální ples“, ačkoli to vůbec nebyla pravda. Pořádal se v historickém sídle Americké společnosti, velké červené cihlové budově na Park avenue a Šedesáté osmé ulici. Společnost uchovávala archiv rané americké historie, včetně dokumentů z prvních kolonií a plavby Mayfloweru. V druhém patře se nacházela dřevem obložená knihovna s valenou klenbou a několik útulných klubových místností ideálních na večeře a tanec. Pořád se tu něco konalo a nejedna nevěsta vydala pořádnou sumu peněz za to, aby se mohla vdát na Park avenue. Ale pro studenty školy madame Duchesneové to bylo jen místo, kde mívali ples.
Ten večer se Oliver se Schuyler poflakovali v jeho pokoji a jako obvykle nic nedělali – teprve když se zmínila, že Dylan prý – zrovna on – jde na ples, Oliver se té myšlenky chytil.
„Půjdeme taky.“
„My? Proč?“ vyděsila se Schuyler.
„No tak, bude to legrace.“
„Ne, nebude,“ opáčila Schuyler. „My půjdeme na nějaký snobský ples? Abychom se mohli dívat, jak tam Mimi Forceová všechno diriguje?“
„Slyšel jsem, že tam mívají dobrý občerstvení,“ lákal ji Oliver.
„Nemám hlad.“
„No tak, co jiného chceš dělat?“
Po minulém vzrušujícím víkendu, kdy se vydali do klubu Banka, se přece jen zdálo být posedávání na Oliverově posteli a čtení časopisů poněkud nudné.
„Dobře,“ souhlasila Schuyler. „Ale musím se vrátit domů a převléknout se.“
„Samozřejmě.“
~~~
Když ji Oliver vyzvedl, měla na sobě Schuyler koktejlové šaty z černé krajky ve stylu padesátých let, líbezné krátké bílé rukavičky, síťované punčochy a lodičky s kulatou špičkou. Šaty koupila na eBay za třicet dolarů. Neměly ramínka, perfektně jí sedly v pase a na bocích se rozšiřovaly do zvonu, podpírány vrstvou tylových spodniček. Našla také na dně své hrací krabičky babiččiny perly s černou saténovou stuhou a uvázala si je kolem krku. Oliver si oblékl tmavě modré sako, černou košili a černé vlněné kalhoty. Kromě toho přinesl Schuyler krásný náramek s velkou růží.
„Kde jsi ho vzal?“ zeptala se Schuyler a natáhla si ho na zápěstí.
„V New Yorku si můžeš objednat cokoli,“ zazubil se Oliver. Pak jí podal špendlík s malou kytičkou a Schuyler mu ji připnula na klopu.
„Jak vypadáme?“
„Dokonale,“ odpověděl a nabídl jí rámě.
Když dorazili do sídla Americké společnosti, z černých limuzín vystupovali studenti v párech. Děvčata na sobě měla elegantní černé koktejlky a perly, kluci modré blejzry a vlněné kalhoty. Květinou se nikdo neozdobil. Dívky místo toho nesly kaly na dlouhém stonku, které hned za vchodem do sálu lhostejně odhazovaly.
„Vypadá to, že se nám něco neřeklo,“ utrousila Schuyler.
~~~
Zamířili po schodech nahoru a snažili se zapadnout mezi ostatní. Několik děvčat si začalo špitat, když spatřili Schuyler v jejích šatech. „Ty musí být od Marka Jacobse,“ zašeptala jedna. „Spíš z obchodu s karnevalovými kostýmy,“ ušklíbla se její kamarádka. Schuyler zrudla. Takový trapas.
Dylana našli v druhém patře. Měl na sobě sportovní sako z velbloudí vlny, nažehlenou černou košili a kvalitní vlněné kalhoty. Bliss Llewellynová, ta půvabná zrzka z Texasu, mu seděla na klíně v černých pouzdrových šatech od Costume National, botách od Prady a nezbytných perlách na labutí šíji.
„Ahoj,“ pozdravil Dylan své kamarády. Potřásl si rukou s Oliverem a vlepil Schuyler rychlou pusu na tvář. „Znáte Bliss, děcka?“
Oba přikývli. Odkdy Dylan říkal „děcka“? Musí být do Bliss zamilovaný až po uši.
„Ty ses dokonce umyl,“ poškádlila ho Schuyler a smetla z Dylanova saka smítko prachu.
„To je Hugo Boss?“ přisadil si Oliver a předstíral, že zkoumá materiál.
„Ano, a neumaž mi ho,“ vrátil mu rýpnutí Dylan, ale zubil se.
Bliss se na ně vesele usmála a mrkla na Schuyler. „Bezva šaty,“ řekla a vypadalo to, že to myslí vážně.
„Díky.“
„Tak co, už jste si to tu prošli? Nahoře mají dobré jídlo,“ pravil Dylan.
„Ještě ne, ale chystáme se,“ slíbil Oliver. Nechali ty dva o samotě a prokličkovali davem ke schodišti k bufetu.
Místnosti byly vyzdobené bílými světýlky a vzadu čekala na vyhládlé tanečníky různá teplá i studená masa, stříbrné podnosy s lákavými předkrmy a francouzské pečivo. V prostředním sálu se zpocená směsice urozených dívek a bohatých chlapců zmítala do rytmu tvrdého rapu. Světla byla zhasnutá a Schuyler tak viděla jen stíny na jejich tvářích. Všichni chlapci ze školy madame Duchesneové měli v kapsách kalhot stříbrné placatky od Tiffanyho a tu a tam nenápadně upili nebo nalili trochu alkoholu do skleničky své přítelkyni. Dokonce i Oliver si přinesl svou láhev s monogramem. Kolem se motalo několik učitelů, ale buď si tajného popíjení nevšímali, nebo jim to bylo jedno. „Chceš si cucnout?“
„Jasně,“ řekla Schuyler a vzala si od něj láhev. Obsah byl hřejivý a zaškrábal ji v krku. Chvíli jí hučelo v hlavě, ale pak si dala ještě pár loků.
„Pomalu! To je kvalitní rum,“ varoval ji Oliver. „Opiješ se,“ dodal zlomyslně.
Ale Schuyler se cítila stejně střízlivá jako předtím, přestože se usmívala a předstírala, že cítí účinky.
Postávali na okraji dění, drželi stříbrné pohárky s punčem z bio ovoce a snažili se tvářit, že jim nevadí, že na ně zatím nikdo nezavolal, nepozdravil je nebo jim nedal jinak najevo, jak jsou vítáni. Schuyler se rozhlédla po skupinkách vznikajících kolem koktejlových stolků, pokuřujících na balkoně nebo pózujících pro fotoaparát u piana, a uvědomila si, že ačkoli většinu z nich zná téměř po celý svůj život, nikam nepatří. Dokonce i Dylan si našel své místo a získal populární přítelkyni, kdežto ona a Oliver zase zůstali sami.
„Chceš si zatancovat?“ zeptal se Oliver a ukázal palcem na temnou místnost.
Zavrtěla hlavou. „Ani ne.“
„Tak chceš jít pryč?“ zeptal se Oliver, protože dospěl ke stejnému názoru. „Mohli bychom jít do Banky – jsem si jistý, že tam hrajou lepší muziku.“
Schuyler váhala. Na jednu stranu měli s Oliverem jednoznačné právo tu být – patřili mezi studenty pořádající školy –, na druhou stranu by možná bylo nejlepší, kdyby se tiše vytratili; s trochou štěstí si nikdo ani nevšimne, že tu vůbec byli.
Oliver se křečovitě usmál. „Je to moje vina.“
„Ne – ani náhodou. Chtěla jsem sem jít,“ bránila ho Schuyler. „Ale máš pravdu, asi bychom měli vypadnout.“
Sešli po schodišti pokrytém červeným kobercem, na jehož nejnižším schodě stál Jack Force a povídal si s Kitty Mullinsovou. Schuyler zadržela dech a vyrazila k hlavním dveřím, aniž by se na něj ohlédla. Pevně sevřela Oliverovu paži.
„Vy už jdete?“ zavolal za nimi Jack.
Schuyler se otočila. Kitty Mullinsová odešla a Jack se opíral o zábradlí. Měl na sobě na míru ušitou košili s dvojitými manžetami, vepředu zastrčenou do khaki kalhot, ale vzadu typicky vytaženou, a přes ni rozepnutý tmavě modrý blejzr. Vázanka mu visela nakřivo a vypadal jednoduše k nakousnutí. Hrál si s manžetovým knoflíčkem na pravém zápěstí.
„Právě jsme se chystali,“ pokrčila Schuyler rameny a usmála se, ačkoli původně nechtěla.
„Proč ještě nezůstaneš?“ zeptal se Jack a podíval se jí přímo do očí. „Může to být zábava.“
Schuyler na chvíli zapomněla, že vedle ní stojí Oliver, takže když najednou promluvil, lekla se. Oliver se na ni podíval a jeho výraz byl zcela neutrální. „Já si asi dám ještě jeden drink. Chceš jít se mnou?“
Schuyler neodpověděla a chvíli všichni tři stáli v trapném tichu. „No, já ani nemám žízeň, takže se uvidíme později, Ollie, nevadí?“ zaprosila.
Oliver se zamračil, ale nic neříkal a rychle vyšel po schodech nahoru.
Schuyler si založila ruce na prsou. Co si má o Jackovi myslet? Poté, co spolu mluvili na pohřbu, ji celý týden ani neoslovil, a teď si chce zase povídat? Proč na něj vůbec mrhá časem?
Jack k ní přistoupil a objal ji rukou. „Pojď si zatancovat. Myslím, že hrajou moji písničku.“
Schuyler se nechala vyvést do schodů a tentokrát, když vstoupila do sálu, se všechny hlavy otáčely. Schuyler si se zadostiučiněním všimla závistivé pozornosti spolužaček; i několik kluků jí věnovalo uctivý pohled. Ještě před minutou byla neviditelná, ale změnilo se to, jakmile se ocitla v Jackově přítomnosti. Přitáhl si ji blíž a Schuyler se začala pohybovat do rytmu hudby. Sálem zněla svůdná, hypnotická melodie „Time Is Running Out“ od Muse. Asi se topím, dusím… Své vlnící se tělo tiskla na jeho a v horku mezi nimi pocítila na jeho košili první kapky potu.