Bliss vzhlédla od svého plátna. Učitelka rozmáchle gestikulovala nad její malbou krajiny, ale Bliss ji neposlouchala. Pohled jí neustále ujížděl na druhou stranu učebny, kde seděl Dylan.
Nedal nijak najevo, že by si jí všiml. Jistě, kdykoli se potkali, choval se naprosto přátelsky. A to byl právě problém – choval se jako kamarád. Možná se v muzeu nakonec ani nepolíbili. Třeba se nic nestalo. Možná ztratil zájem, což by byla rána pro její ego i psychiku.
Bylo to tak nefér, zvlášť teď, když jím začala být posedlá. Myslela na něj až příliš na to, že by to měl být jen známý, který navíc nepatřil do jejich kroužku. Herec volal, model škemral o rande, ale Bliss dokázala myslet jen na to, jak se Dylanovi kolem uší kroutí tmavé kudrnaté vlasy a jak se na ni dívá těma svýma velkýma smutnýma očima. Poznala, že je to kluk, který neváhá porušovat pravidla a dělat si, co chce, a to se jí líbilo. Vzrušovalo ji to.
Sledovala, jak se baví s kamarády – s tou gotičkou, kterou právě vybrali jako modelku, a tím pohledným hubeným klukem s rozčepýřenými vlasy –, a pocítila záchvěv žárlivosti. Vypadalo to, že ti tři si užijí hodně legrace.
Po hodině se u dveří vytvořila menší fronta – schodiště bylo úzké a dolů se muselo po jednom. Bliss se ocitla hned vedle Dylana. Nejistě se na něj usmála. „Ahoj.“
„Après vous, madame,“ pravil galantně a pustil ji před sebe.
Bliss děkovně kývla a chvíli zaváhala, čekala, jestli ještě něco neřekne – mohl by ji třeba zase pozvat ven. Ale Dylan mlčel. Bliss šla dolů sama a on čekal na přátele. Cítila se, jako by prohrála.
~~~
Po obědě s Mimi a její partou si šla Bliss do suterénu pro knihy na další hodinu. Schuyler se na chodbě převlékala do sportovního, přímo před svou skříňkou, a ještě několik dalších studentů dělalo totéž – chlapci i dívky vedle sebe v různých fázích převlékání.
Škola představovala zvláštní směsici luxusu a chudoby – měla sice v suterénu úžasné divadlo s hledištěm pro dvě stovky diváků, chyběly však šatny, protože už se do budovy nevešly. Studentům bylo doporučováno převlékat se na toaletách, jenže před tělocvikem měli jen pět minut, pravidla proto ignorovali a převlékali se na chodbě, aby ušetřili čas. Děvčata měla perfektně nacvičený manévr sundání podprsenky skrz rukáv a navlečení sportovní podprsenky pod ochranou volného trička. Kluci na to nehnuli ani brvou.
Na škole madame Duchesneové bylo zvláštní, že se všichni znali už od školky, proto měli k sobě skoro sourozenecké vztahy. Polosvlečení studenti tak vadili jen vyučujícím, zvlášť roztržitému profesorovi dějepisu, který jednou na chodbě narazil na polonahou třeťačku a vysloužil si škodolibý chichot – nemohli s tím však nic dělat. Oblékání na veřejnosti byla zkrátka jedna z těch podivných věcí, které ke škole patřily.
„Poslyš, mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se Bliss, opřela se o skříňku a dívala se, jak se Schuyler ztrácí v obrovské mikině. Bliss byla nová, a proto se ještě převlékala na záchodě. Před ostatními se zatím necítila dobře. To Mimi se klidně procházela po chodbě ve značkové podprsence, jako by korzovala po pláži v St. Tropez.
„Mfff?“ zafuněla Schuyler zpod mikiny a její lokty se zjevovaly tu na boku, tu nahoře, jak se snažila nasoukat do cvičebního úboru. Nakonec mikinu stáhla máchnutím ruky a vynořila se ve volném tričku a bachratých teplákách.
„Co potřebuješ?“ zeptala se Bliss a nedůvěřivě si ji měřila.
„Kamarádíš s Dylanem Wardem, že jo?“
Schuyler pokrčila rameny. „Jo. Co má být?“ Podívala se na hodinky. Za chvíli zazvoní a její spolužáci už utíkali po schodech do tělocvičny.
„Já jen – znáš ho dobře?“
Schuyler zase pokrčila rameny. Nevěděla, na co se jí Bliss vlastně ptá. Jistěže ho znala dobře. Ona a Oliver byli jeho jediní přátelé.
„Něco jsem o něm slyšela,“ začala Bliss a rozhlédla se, jestli někdo neposlouchá.
Schuyler zvedla obočí. „A co?“ Nacpala mikinu do skříňky.
„Prý měl v létě v Connecticutu nějakou nehodu s nějakou holkou…“
„O tom jsem nic neslyšela,“ přerušila ji Schuyler. „Ale tady se toho hodně nakecá. Vážně tomu věříš?“
Bliss vytřeštila oči. „Ani náhodou! Vůbec tomu nevěřím.“
„Podívej, musím jít,“ pravila Schuyler úsečně, hodila si přes rameno tenisovou raketu a odešla.
„Počkej,“ zavolala za ní Bliss a přidala do kroku, aby jí stačila.
„Co?“
„Víš… Chtěla jsem…“ Bliss pokrčila rameny. „Mrzí mě, že jsme nezačaly dobře. Moje vina, jo? Nemohly bychom začít znovu? Prosím?“
Schuyler přimhouřila oči. Zazvonil zvonek. „Jdu pozdě,“ pravila stroze.
„Já jen že – byli jsme tuhle spolu v muzeu a myslela jsem si, že to bylo fajn, ale nevím, od té doby se mnou nepromluvil,“ vychrlila Bliss. „Nevíš, jestli má holku?“
Schuyler vzdychla. Jestli přijde pozdě na tělocvik, její babička o tom dostane zprávu. Na škole madame Duchesneové se žáci nenechávali po škole; jediným trestem bylo žalování přehnaně ambiciózním rodičům, kteří by zřejmě spáchali harakiri, kdyby se jejich dítko nedostalo na Harvard. Podívala se na Bliss, zkoumala její nervózní chování a nadějeplný úsměv.
Potom váhavě dospěla k závěru, že Bliss možná není jedním z těch Mimiiných klonů. Neměla vyžehlené blonďaté vlasy ani trapnou nášivku „Team Force“ na teplákovce. „Pokud vím, s nikým nechodí. Neříkal, že by tehdy večer v klubu někoho potkal…,“ pronesla a sledovala Blissinu reakci.
Bliss zčervenala.
„Říkala jsem si to,“ přikývla Schuyler. To ji proti její vůli obměkčilo. Jestli vzal Dylan Bliss do muzea, nemohla být tak špatná. Schuyler netušila, jestli Mimi vůbec ví, co je to muzeum. Mimiin život se točil kolem nakupování a vymetání VIP klubů. Nejspíš by si myslela, že „Metropolitní“ je nějaký noční podnik.
„Jestli chceš radu – jdi na něj pomalu. Myslím, že se mu líbíš,“ řekla a přátelsky se na Bliss ušklíbla.
„Vážně? On o mně mluvil?“
Schuyler si protáhla ramena. „Nic mi do toho není,“ řekla nejistě.
„Co?“
„No, myslím, že by mu nevadilo, kdybys ho pozvala na podzimní ples. Nejspíš by ho nenapadlo tam jít, ale jestli ho požádáš, možná si to rozmyslí.“
Bliss se usmála. Ples měl být už zítra. Takže by mohla. Její rodiče ji budou muset pustit – šlo o školní událost a všude bude dost bdělých hlídačů, kteří utiší jejich starosti. „Díky.“
„Není zač,“ řekla Schuyler a bez ohlížení vyběhla po schodech.
Bliss rychle naškrábala vzkaz a vytrhla papír ze sešitu. Pečlivě zarovnala roztřepený okraj, stříkla na papírek svůj parfém a strčila ho do Dylanovy skříňky.
Její vlastní odvaha ji překvapovala. Nikdy předtím nemusela žádného kluka lovit. Ale všechno je jednou poprvé.
2024 ©