Když Schuyler odpoledne dorazila do bílé ordinace doktorky Patové, umístěné v prosklené budově na Páté avenue, ještě stále přemýšlela nad tím, co jí Jack řekl. Zeptal se jí, proč ignorovala jeho vzkaz, a ona mu vysvětlila, že ho pokládala za vtip. „Aggiina smrt ti připadá vtipná?“ zeptal se omráčeně. Snažila se bránit – ale to už ji zavolala babička a ona musela odejít. Ten jeho pohled nedokázala vymazat. Jako by ho hluboce zklamala. Hlasitě si odfoukla ofinu. Proč na ni tak působil? Proti ní seděla vyhublá žena v kabátu z liščí kožešiny a upřeně ji sledovala. Schuyler její pohled bojovně opětovala.
Cordelia na Schuyleřiných kontrolách u doktorky Patové vehementně trvala. Byla to nějaká dermatoložka, velmi slavná. Její pracoviště vypadalo spíš jako interiér hotelu v Miami než jako běžná čekárna. Všechno tu bylo bílé – bílé, ručně tkané koberce, bílé obklady na stěnách, bílé lakované stolky, bílé kožené pohovky, bílá křesla s podnožkami. Doktorka Patová byla očividně ta doktorka Patová, jíž všechny známé ženy, módní návrháři a slavní vděčili za krásnou pleť. Na stěnách viselo několik zarámovaných podepsaných fotografií od modelek a hereček.
Schuyler vytěsnila Jacka z myšlenek a začala listovat lesklými magazíny s články vychvalujícími lékařčiny schopnosti, když vtom se dveře do ordinace otevřely a vyšla Mimi Forceová.
„Co ty tady děláš?“ vyštěkla. Převlékla se z obleku od Diora do něčeho ležérnějšího – úzkých džínů Apo za čtyři tisíce dolarů, posetých platinovými cvočky a zapnutých na knoflík s diamantem, tlustého svetru od Martina Sitbona a štíhlých světle žlutých lodiček od Jimmyho Chooa.
„Sedím?“ nadhodila Schuyler, ačkoli jí bylo jasné, že Mimiina otázka byla pouze řečnická. „Co to máš s obličejem?“
Mimi ji probodla pohledem. Celý obličej měla pokrytý drobnými krvavými tečkami. Právě absolvovala laserový peeling a měla trochu podrážděnou kůži. Pomohlo to zamaskovat modré žilky, které jí prosvítaly kolem očí. „Do toho ti nic není.“
Schuyler pokrčila rameny.
Mimi odešla a práskla za sebou dveřmi.
Za pár minut sestra zavolala Schuyleřino jméno a pustila ji do ordinace. Zvážila ji, změřila jí tlak a požádala ji, aby se převlékla do nemocniční košile. Schuyler ji poslechla a pak několik minut čekala na lékařku.
Doktorka Patová byla přísná šedovlasá žena, která se teď podívala na Schuyler a místo pozdravu konstatovala: „Jsi velmi hubená.“
Schuyler přikývla. Nezáleželo na tom, co snědla – mohla by se živit čokoládovými dorty a smaženými hranolky a nepřibrala by ani deko. Vypadala tak už od dětství. Oliver ji proto vždycky obdivoval. „Podle toho, jak jíš,“ říkával, „bys už měla být jako almara.“
Doktorka Patová prozkoumala znamení na jejích pažích, tiše sledovala vzor, který se zde vytvořil. „Točí se ti někdy hlava?“
Schuyler kývla. „Občas.“
„Jako by sis nemohla vzpomenout, kde jsi nebo kde jsi byla?“
„Mh-hm.“
„Máš někdy pocit, jako bys snila, ale není to pravda?“
Schuyler se zamračila. „Teď vám nerozumím.“
„Kolik ti je?“
„Patnáct.“
„Takže věk je správný,“ zamumlala doktorka Patová. „Ale zatím žádné staré vzpomínky. Hmm.“
„Prosím?“
Najednou si vzpomněla na ten večer u Banky. Oliver šel pro pití a ona si zatím odskočila na záchod. Když však zahnula za roh, narazila do toho cizího muže. Viděla ho jen na okamžik – vysoký muž se širokými rameny v tmavém obleku –, jeho jasné šedé oči na ni zíraly ze tmy. Pak zmizel, i když tam, kde předtím stál, byla jen zeď. Vyzařovalo z něj cosi dávného a vzdáleného, a ačkoli ho Schuyler nedokázala nikam zařadit, zdál se jí povědomý. Nevěděla, jestli by o tom měla doktorce Patové říct, a tak mlčela.
Lékařka vytáhla bloček receptů a začala do něj něco psát. „Dám ti nějaký krém na zakrytí těch žilek, ale není to nic vážného. Uvidíme se na jaře.“
„Proč? Na jaře se má něco stát?“
Ale doktorka nic neříkala.
Když Schuyler opouštěla ordinaci, měla víc otázek než odpovědí.
~~~
Kdykoli byla Mimi rozčílená, šla nakupovat. Byla to její přirozená reakce na jakékoli psychické vypětí. Ať byla šťastná nebo smutná, sklíčená či v dobré náladě, našli jste ji na jediném místě. Vyběhla z doktorčiny ordinace, sjela výtahem do přízemí a přešla Madison avenue do nebe – obchodního domu Barneys. Mimi ten obchoďák milovala. Barneys byl pro Mimi tím, čím bylo Tiffany’s pro Holly Golightlyovou, místo, kde se nemohlo stát nic hrozného. Zbožňovala čisté linie pultů s kosmetikou, vybavení ze světlého dřeva, vitrínky s exkluzivními a neuvěřitelně drahými šperky, výběr italských kabelek, všechno čisté, moderní a perfektní.
Byl to skvělý protijed proti všemu, co se stalo – protože Aggie byla samozřejmě ještě pořád mrtvá. To ji děsilo ze všeho nejvíc. Její smrt znamenala, že jim Výbor něco tají. Že existuje něco, o čem nevědí, nebo co jim Strážci neříkají. Nechtěla se jich ptát, ale dohánělo ji k šílenství, když jí otec odmítal dát odpovědi.
A ta Van Alenovic holka – ta s tou strašidelnou babkou – se klidně objevila u Patové. Mimi na té holce něco nesnášela, a nešlo jen o to, že se o ni zajímal Jack. Když ty dva viděla pohromadě, zvedla se v ní vlna odporu, a teď ze sebe chtěla vypudit zbytky toho nepříjemného pocitu, z něhož se jí chtělo zvracet. Přála si, aby se bratr přestal motat kolem odrbaných druhaček, jako byla Schuyler Van Alenová. Co to do něj vjelo?
K Mimi uctivě přistoupila žena v přiléhavém kostýmku. „Chcete se podívat na něco, co jsem pro vás dala stranou, slečno Forceová?“
Mimi přikývla. Následovala svou osobní prodavačku do soukromé šatny vzadu, rezervované pro VIP zákazníky a celebrity. Byla to kruhová místnost se semišovými pohovkami, malým barem a bufetovým stolem s obsluhou. Uprostřed místnosti stál věšák s oblečením, jež pro ni prodavačka vybrala.
Mimi si vzala ze stříbrného tácku jahodu v čokoládě a pomalu ji žvýkajíc si prohlížela oblečení na věšáku. Nové věci na podzim už si sice nakoupila v srpnu, určitě však neuškodí, když se podívá, jestli jí neutekly nějaké trendy. Pohladila zlaté plesové šaty Lanvin, krátkou bundičku od Prady a květované koktejlky od Dereka Lama.
„Vezmu si tyhle,“ prohodila. „A copak máme tady?“ zavrkala, protože objevila šifonový obláček na vycpávaném ramínku.
Vzala si šaty do kabinky a po několika minutách se vynořila v úžasných šatech od Cavalliho z hedvábí potištěného leopardím vzorem. Prohlédla se v zrcadle. Šaty měly výstřih až k pupíku, který odhaloval její bledou alabastrovou pleť, a končily jemnou mlhou z peří, jež ji hladilo na lýtkách.
„Bellissima.“
Mimi zvedla hlavu. Nějaký pohledný Ital si prohlížel její odhalený dekolt.
Mimi se zakryla rukama a dopřála mu pohled na svoje křivky zezadu. Nad pasem jí vykukovala černá tanga. „Zapneš mě?“
Ital došel k ní, strčil prst pod pásek kalhotek a pohrával si s krajkovou látkou. Mimi pod jeho dotykem naskočila husí kůže. Přejel jí po hladkých bedrech a zastavil se nad bokem. Usmál se na ni v zrcadle a ona jeho svádivý pohled opětovala. Zdálo se, že je mu kolem dvaceti, maximálně dvacet tři. Na zápěstí se mu zaleskly zlaté hodinky Patek Philippe. Znala ho ze stránek společenských časopisů. Slavný manhattanský svůdce, kvůli němuž musela polovina bohatých děvčat z Upper East Side začít chodit k psychologovi.
„Takových šatů je škoda do nějaké šatny,“ řekl a pomalu táhl zip nahoru.
Mimi o krok couvla, natáhla krk a pozorovala, jak jí šaty jen tak tak zakrývají bradavky. Z boku bylo vidět skoro všechno.
„Tak proč nejdeme někam jinam?“ prohodila a v očích se jí nebezpečně zalesklo. Cítila krev pod jeho kůží, téměř měla tu sytou, lahodnou chuť z jeho tepen na jazyku. Nebylo divu, že se cítila podrážděná a slabá – při všem tom stresu z Aggiina pohřbu neměla čas na nového kluka.
Někteří lidé by zřejmě mladé dívce radili, aby nenastupovala do cizího lamborghini. Když se však Mimi uvelebila na sedadle spolujezdce – černé nákupní tašky z Barneys byly bezpečně uschované v kufru –, nemohla se neusmát. Stále měla na sobě šaty od Cavalliho.
Ital nastartoval, šlápl na plyn a hladce měnil rychlosti, takže žluté auto se rozletělo po Madison avenue. Sledoval ji hladovým pohledem predátora, a když položil pravou paži na její opěradlo, opřel se jí těžkou rukou o rameno.
Mimi se nebránila, naopak, stáhla mu ruku ještě níž, takže se ocitla ve výstřihu, a radostně sledovala, jak jí přes tenkou látku jemně stiskl ňadro, zatímco druhou rukou stále zručně řídil auto po ulici.
„Dobré, ano?“ zeptal se se silným italským přízvukem.
„Velmi dobré.“ Pomalu si olízla rty.
Neměl tušení, co ho čeká.
2024 ©