Banka byla sešlá kamenná budova na samém konci Houston street, na hranici drsné East Village a divočiny Lower East Side. Kdysi tu sídlilo vedení vážené investiční a makléřské firmy Van Alenových a budova byla impozantní a podsaditá, typický příklad secesního stylu s klasickým průčelím se šesti sloupy a strašidelnou řadou „zubů“ – jako břitva ostrého vroubkování na frontonu. Dlouhá léta stála na rohu Houstonské a Essexské, oprýskaná, prázdná a opuštěná, dokud na ni jednoho zimního večera nenatrefil promotér nočního klubu. Měl pásku přes oko a právě povečeřel hot dog v bistru u Katze. Hledal vhodné místo, kde by mohl představit novou hudbu svých DJ – temný, přízračný kousek, jemuž říkali jednoduše „Trance“.
Pulzující hudba se vyvalila na chodník, kde ve frontě před klubem nervózně postávala Schuyler Van Alenová, drobná patnáctiletá dívka s tmavými vlasy a jasně modrýma očima obkreslenýma černými stíny. Dloubala si z nehtů oprýskávající černý lak. „Myslíš, že se tam dostaneme?“ zeptala se.
„Neboj,“ odpověděl její nejlepší kamarád Oliver Hazard-Perry a zvedl obočí. „Dylan říkal, že to bude brnkačka. Kromě toho můžeme klidně ukázat tamhle na tu ceduli. Však to tu postavila vaše rodina, ne?“ zazubil se.
„Nějakou novinku bys pro mě neměl?“ ušklíbla se Schuyler a obrátila oči v sloup. Celý ostrov Manhattan byl neúprosně spojen s historií její rodiny, takže byla příbuzná i s Frickovým muzeem, Van Wyckovou autostrádou, Haydenovým planetáriem a zřejmě ještě pár dalšími institucemi či památkami. Ne že by jí to bylo něco platné. Měla sotva dvacet pět dolarů na vstupné.
Oliver jí láskyplně položil ruku kolem ramen. „Přestaň se strachovat! Pořád se něčeho bojíš. Bude to sranda, slibuju.“
„Byla bych radši, kdyby na nás Dylan počkal,“ starala se Schuyler a zatřásla se ve svém dlouhém černém svetru s dírami na obou loktech. Svetr objevila minulý týden v sekáči v Manhattan Valley. Byl cítit plesnivinou a zatuchlým růžovým parfémem a visel na její hubené postavě jako pytel. Schuyler ale vždycky vypadala, jako by se ve svém oblečení topila. Svetr jí sahal skoro po lýtka a pod ním měla průsvitné černé tričko navlečené přes obnošený šedý nátělník; a k tomu ještě nabranou sukni dlouhou až na zem. Lem sukně měla černý, jak ho pořád tahala po chodníku jako nějaký pouliční otrhanec z devatenáctého století. Na nohy si natáhla své milované černobílé plátěnky. Pravá měla na palci díru zalepenou izolepou. Tmavé vlnité vlasy si Schuyler svázala do culíku korálkovým šátkem, který našla v babiččině skříni.
Schuyler byla překvapivě pěkná, s půvabným obličejem ve tvaru srdce; měla dokonalý nosík obrácený trochu nahoru a jemnou, mléčně bílou pleť – na její kráse však bylo cosi neskutečného. Vypadala jako porcelánová panenka v šatech čarodějnice. Její vrstevníci ze školy madame Duchesneové říkali, že se obléká jako bezdomovkyně. Navíc byla velmi plachá a uzavřená do sebe, takže se zdálo, že je namyšlená, i když nebyla. Prostě byla taková tichá.
Oliver byl vysoký a štíhlý, s pohledným a drobným obličejem rámovaným rozčepýřenými lesklými kaštanovými vlasy. Měl na sobě děravé modré džíny a flanelovou košili a přes to strohý vojenský svrchník. Jistě, košile byla od Varvatose a džíny z Citizens of Humanity. Oliver rád dělal, že je nad věcí, ale o to víc ho bavilo nakupování v SoHo.
Ti dva byli nejlepšími přáteli už od druhé třídy, kdy Schuyler její chůva zapomněla zabalit svačinu a Oliver se s ní podělil o svůj sendvič se salátem a majonézou. Byli zvyklí za sebe dokončovat věty, a když se nudili, četli si nahlas náhodné stránky z Nekonečného žertu. Jejich předkové také chodili na stejnou školu a ti nejdávnější sem kdysi připluli na lodi Mayflower. Samotná Schuyler měla v rodokmenu šest amerických prezidentů. Ale ani s tak prestižními rodovými liniemi do školy madame Duchesneové nezapadali. Oliver měl raději muzea než lakros a Schuyler si nikdy nestříhala vlasy a nosila oblečení z vetešnictví.
Dylan Ward byl nový kamarád – chlapec se smutným výrazem, dlouhými řasami, svůdným pohledem a ne moc dobrou pověstí. Měl prý záznam v trestním rejstříku a právě ho vyhodili z vojenské školy. Jeho dědeček údajně podplatil místní školu příspěvkem na novou tělocvičnu, aby Dylana přijala. Dylan se okamžitě dal dohromady se Schuyler a Oliverem, protože poznal, že jsou podobní vyděděnci jako on.
Schuyler se kousla do tváří a žaludek se jí stáhl úzkostí. Nejlépe jim vždycky bylo v Oliverově pokoji, kde poslouchali muziku a projížděli televizní programy; Oliver pouštěl na počítači Vice City pro dva, zatímco Schuyler listovala obrázkovými magazíny a představovala si, že se také povaluje na člunu na Sardinii, tančí flamenco v Madridu nebo se prochází ulicemi Bombaje.
„Já nějak nevím,“ začala a zatoužila, aby byli zpátky v pohodlném pokoji a nemuseli se klepat zimou na chodníku a čekat, jestli se vůbec dostanou dovnitř.
„Nebuď tak negativistická,“ vynadal jí Oliver. Byl to jeho nápad, opustit teplý pokoj a jít si užít newyorského nočního života, a nemínil se nechat otrávit. „Když budeš věřit, že se tam dostaneme, tak se tam dostaneme. Jde jen o sebevědomí.“ V tu chvíli mu zapípal mobil. Vytáhl ho z kapsy a podíval se na displej. „To je Dylan. Je uvnitř, sejdeme se u oken ve druhém patře. Jasný?“
„Vážně nevypadám mizerně?“ zeptala se Schuyler, protože ji najednou přepadly pochybnosti o jejím oblečení.
„Vypadáš fajn,“ odpověděl automaticky. „Vypadáš úžasně,“ dodal a vyťukával odpověď.
„Ani ses na mě nepodíval.“
„Dívám se na tebe denně,“ zasmál se Oliver, opětoval její pohled a vzápětí nečekaně zčervenal a odvrátil se. Mobil znovu zapípal a tentokrát se Oliver omluvil a poodešel, aby mohl odpovědět.
Na druhé straně ulice zrovna zastavil u chodníku taxík a z něj vystoupil vysoký mladý muž se světlými vlasy. Právě když vystupoval, vjelo do ulice na druhé straně jiné taxi. Bezohledně zatočilo a nejdřív se zdálo, že mladíka mine, ten se však na poslední chvíli vrhl přímo před něj a zmizel pod koly. Auto ani nezastavilo, jelo dál, jako by se nic nestalo.
„Panebože!“ vykřikla Schuyler, která to celé viděla.
Toho mladíka srazilo auto – byla si tím jistá, přejelo ho, byl určitě mrtvý.
„Viděli jste to?“ ptala se a hledala očima Olivera, který někam zmizel. Schuyler přeběhla ulici a čekala, že uvidí na silnici mrtvé tělo, ale mladík stál přímo před ní a přepočítával si drobné v peněžence. Zabouchl dveře taxíku a poslal ho pryč. Byl živý a zdravý.
„Mohl jsi být mrtvý,“ zašeptala Schuyler.
„Prosím?“ zeptal se a tázavě se na ni usmál.
Schuyler to zaskočilo – znala ho ze školy. Jmenoval se Jack Force. Slavný Jack Force. Jeden z těch kluků, kteří jsou kapitány lakrosového týmu, hrají hlavní roli ve školním divadle, jejich seminární práce o supermarketech vyšla ve Wired a jsou tak pěkní, že si na ně netroufla ani pohlédnout.
Možná se jí to jen zdálo. Možná si právě myslela, že ho viděla skočit pod auto. To muselo být ono. Byla jen unavená.
„Nevěděla jsem, že tě zajímá trance,“ vykoktala nemotorně.
„Vlastně ani ne. Já jdu tamhle,“ pravil Jack a ukázal na budovu vedle klubu Banka, kam si právě nějaká velmi podroušená rocková hvězda táhla několik chichotajících se fanynek.
Schuyler se začervenala. „No jistě, měla jsem to vědět.“
Jack se na ni mírně usmál: „Proč?“
„Proč co?“
„Proč se omlouváš? Jak bys to mohla vědět? Umíš snad číst myšlenky?“
„Možná. A možná mám jen den blbec.“ Usmála se. Flirtoval s ní a ona mu oplácela stejně. Fajn, takže to předtím se jí jen zdálo. Rozhodně neskočil pod auto.
Překvapilo ji, že se chová tak přátelsky. Většina kluků ze školy byla tak nafoukaná, že Schuyler nestáli ani za pohled. Všichni byli stejní – značkové pláťáky, pečlivě vypočítaná nenucenost, hloupé vtipy a bundy lakrosového týmu. Jacka Force si nikdy moc nevšímala – chodil do třeťáku a byl populární; sice navštěvovali stejnou školu, ale nedýchali stejný vzduch. A k tomu měl dvojče, nezkrotnou Mimi Forceovou, jejímž životním cílem bylo přivést všechny kolem sebe k zoufalství. „Jdeš na pohřeb?“ nebo „Někdo ti umřel, že se z tebe stal bezdomovec?“ byly některé z Mimiiných únavných urážek, kterými Schuyler častovala. Kde vůbec byla Mimi? Většinou se dvojčata nehnula od sebe, jako by byla srostlá.
„Hele, nechceš jít dovnitř?“ zeptal se Jack a odhalil v úsměvu dokonalé rovné zuby. „Mám členskou kartu.“
Než mohla odpovědět, objevil se vedle ní Oliver. Kde se tu najednou vzal? pomyslela si Schuyler. A jak to dělal? Oliver měl zvláštní nadání objevit se přesně ve chvíli, kdy jste po něm vůbec netoužili. „Aha, tady jsi,“ pronesl káravě.
Schuyler zamrkala. „Kde jsi byl, Ollie? Znáš Jacka?“
„Kdo by ho neznal?“ odpověděl Oliver a nabroušeně Jacka ignoroval. „Jdeš se mnou?“ zeptal se majetnicky. „Konečně pouštějí dovnitř,“ ukázal směrem k Bance. Mezi vroubkované sloupy se hrnul proud mládeže v černém.
„Měla bych jít,“ řekla omluvně.
„Tak brzo?“ podivil se Jack a jeho oči zase tančily.
„Spíš pozdě,“ dodal Oliver a výhrůžně se usmál.
Jack pokrčil rameny. „Tak zas někdy, Schuyler,“ řekl, zvedl si límec tvídového kabátu a vyrazil opačným směrem.
~~~
„Někteří lidi jsou vážně hrozní,“ bručel Oliver, když se vrátili do fronty. Překřížil si ruce na hrudi a vypadal naštvaně.
Schuyler mlčela a srdce jí bušilo.
Jack Force znal její jméno.
Pomalu postupovali kupředu a blížili se k chlapovi v převleku za čarodějnici Elvíru, který stál s psací podložkou v ruce za provazovým zábradlím a panovačně si frontu měřil. Každou skupinku sjel nesmlouvavým pohledem, ale zatím nikoho nezastavil.
„Nezapomeň, kdyby se mu něco nezdálo, zachovej chladnou hlavu a mysli pozitivně. Musíš si představovat, jak jdeme dovnitř, chápeš?“ šeptal Oliver naléhavě.
Schuyler přikývla. Postoupili kupředu, ale vyhazovač najednou zvedl velkou masitou pracku. „Průkazky!“ vyštěkl.
Schuyler třesoucími se prsty vylovila řidičský průkaz s cizím jménem – ale svou vlastní fotkou. Oliver také. Kousla se do rtu. Teď ji odhalí a pošlou ji do vězení. Ale pak si vzpomněla, co jí říkal Oliver. Neztrácej hlavu. Buď sebejistá. Mysli pozitivně.
Vyhazovač strčil průkazky pod infračervenou zkoušečku a ta nezapípala. Zarazil se, zamračil, zvedl průkazky před obličej a věnoval dvojici podezřívavý pohled.
Schuyler se snažila uchovat v sobě klid, který necítila, srdce jí prudce bilo. Vypadám na dvacet jedna, samozřejmě. Už jsem tu přece byla. S tím průkazem není nic v nepořádku.
Vyhazovač jej opět strčil do zkoušečky. Pak zavrtěl hlavou. „To není v pořádku,“ zamumlal.
Oliver se podíval na Schuyler. Byl úplně bledý a Schuyler se také chtělo omdlít. Nikdy v životě nebyla tak nervózní. Minuty ubíhaly. Lidé za nimi se začali netrpělivě ozývat.
S tou průkazkou není nic v nepořádku. Zůstaň v klidu. Zůstaň v klidu. Představila si, jak je vyhazovač pouští dál a oni oba vstupují do klubu. PUSŤ NÁS TAM. PUSŤ NÁS TAM. PUSŤ NÁS TAM. TAK UŽ NÁS TAM PUSŤ!
Vyhazovač se na ni překvapeně podíval, jako by ji slyšel. Zdálo se, že se zastavil čas. A potom jim jednoduše vrátil průkazy a pustil je dál, přesně jak si Schuyler představovala.
Vydechla. Opatrně si s Oliverem vyměnili nadšené pohledy.
Byli uvnitř.
2024 ©