Většinu cesty jsme jeli s Christiansenem a jeho vnuky, já jako člověk a Samuel ve vlčí podobě. Proměnil se v mém domě, protože vlci proměnu cítí.
David nás vysadil asi kilometr a půl od cíle a dal nám přesné instrukce, jak se dostat na místo. Měli jsme se se Samuelem připlížit potají a sami. Já se pak měla protáhnout dírou ve stěně skladiště, kde drží Adama a Jesse, a Samuel měl spolu s Adamovou smečkou počkat na signál.
Adama s Jesse drželi na lesní farmě v kopcích na jih od Bentonu, městečka asi dvacet minut od Richlandu.
Samotná farma byla zavřená, okolo se ale rozkládaly akry nevytěžených stromů. Cestou jsem poznala javory a duby, a dokonce i několik borovic.
Za samotnou usedlostí se tyčila obrovská budova, očividně skladiště, o kterém mi říkal David. Dům měl zatlučená okna a velká cedule realitní kanceláře hrdě hlásila PRODÁNO.
Se Samuelem po boku jsem si dřepla do příkopu obrostlého hlošinou a dobře jsem si celé místo prohlédla. Neviděla jsem žádné vozy, což znamenalo, že asi byly zaparkované na opačné straně skladu.
Christiansen říkal, že farmu koupilo místní vinařství a plánovalo na pozemcích pěstovat hroznové víno. Chtěli ho ale vysázet až na jaře a dům i skladiště tak byly prozatím prázdné.
Cedule realitní kanceláře mi prozradila, že jeden z Adamových vlků skutečně zradil. Teď už jsem znala jméno.
Vytáhla jsem mobil a vyťukala Darrylovo číslo. Už jsem ho znala nazpaměť.
„Spojili jste se s Johnem Cavanaughem?“ zeptala jsem se. John Cavanaugh patřil k vlkům, které jsem moc dobře neznala, ale byl u Warrena, když jsme plánovali zásah.
„Nemůžeme ho najít.“
Darryl ignoroval mé oddechnutí, protože byl stále podrážděný kvůli tomu, že jsme ho nezasvětili do našeho plánu. A taky se mu nelíbilo, že musí poslouchat Samuelovy rozkazy.
„Podle rozkazu jsem nenechal nikomu vzkaz na záznamníku. To znamená, že nám chybí dost lidí.“
„Na ceduli realitní kanceláře před farmou, kde drží Adama, stojí jméno John Cavanaugh,“ řekla jsem mu.
Nastala dlouhá odmlka.
„Chápu,“ řekl zamyšleně a zavěsil. Darryl nikdy nedal na dlouhé loučení, ale je to chytrý chlap. Johna Cavanaugha na tuto akci nepřizvou – a ani na žádnou další. Možná mi mělo vadit, že jsem právě někomu podepsala rozsudek smrti, ale než začnu Cavanaugha litovat, napřed zjistím, v jakém stavu se z celé věci dostanou Adam a Jesse.
Samuel vedle mě tiše zakňučel.
„Dobrá,“ řekla jsem mu a začala se svlékat. Byla zima. Ne tak jako v Montaně, ale dost na to, abych ze sebe svršky shodila co nejrychleji. Dávala jsem si přitom dobrý pozor, abych se nepopíchala o trny hlošiny. Bez velké pečlivosti jsem šaty složila a vypnula mobil.
„Nemusíš čekat, dokud se nedostanu dovnitř,“ řekla jsem mu znovu.
Jen na mě hleděl.
Strojeně jsem si povzdychla a proměnila se. Ihned jsem se příjemně zahřála. Protáhla jsem se, zavrtěla ocasem a zamířila ke skladišti. Bylo pořád světlo, proto jsem šla oklikou, aby mě nikdo nezahlédl. Věděla jsem, že mě Samuel sleduje, i když jsem ho neviděla, což bylo s ohledem na jeho zbarvení vskutku působivé – bílá se hodí pro zimu v Montaně, ale ve východním Washingtonu se zima obyčejně barví do šedé a hnědé.
Jeden roh plechové stěny skladiště byl ohnutý trochu nahoru, přesně jak Christiansen říkal. Musela jsem se sice snažit, ale nakonec jsem se dovnitř přece jen dostala a stálo mě to jen hrst chlupů. Čenich mi napověděl, že stejnou cestu použil v posledních měsících nejeden skutečný kojot a další malá havěť. Pokud Gerry nebo některý z jeho vlků zachytí můj pach, budou si, doufejme, myslet, že dovnitř vlezl prostě jen další kojot.
Skladiště bylo uvnitř obrovské a nebylo v něm o nic tepleji než venku. Christiansen sice říkal, že nebudu mít problém schovat se, já ale přesto očekávala, že najdu sklad prázdný. Místo toho jsem objevila stovky, možná tisíce beden. Měly výšku asi jednoho metru a velikost palety a vyrobené byly z překližky nyní zkroucené vlhkem a stářím. Stály po třech na sobě na policích sahajících až ke stropu, který se nacházel dobrých devět metrů nade mnou.
Vzduch páchl zatuchle. Rozhlédla jsem se a spatřila systém rozprašovačů a odtoky v podlaze. Dávalo to smysl. Když máte skladiště plné stromů, musíte je nějak zavlažovat, než je odešlete.
Našla jsem kupu beden, v níž ta spodní nesla označení Hamamelis virginiana – Vilín virginský 3‘-4‘. Byla prázdná, ale šedé dřevo stále trpce páchlo. Mohla jsem se schovat do horní bedny, ale to by mě viděli skákat dovnitř a zase ven. Raději jsem se proto stulila do klubíčka mezi bednami a vnější kovovou stěnou. Prozatím jsem tak byla víceméně v bezpečí.
Podle plánu jsem měla počkat, až pro mě přijde jeden z Davidových vnuků. „Extrakci“, jak říkal, měli provést v noci a do setmění zbývalo ještě několik hodin.
Gerry měl s Adamem problémy. Dokonce i když ho napumpovali uklidňujícími drogami, stráže v cele ho přiváděly k nepříčetnosti. Pamatovali si, jak rozlomil pouta ve svém domě, proto se ho snažili udržovat v klidu. Důsledkem bylo, že s Jesse zůstával většinu času sám a jen před dveřmi stál strážce. Gerryho pach vadil Adamovi do té míry, že nesměl do skladiště vstoupit vůbec.
Bude sice trvat ještě několik hodin, než odsud Jesse a Adama dostaneme, mohla jsem ale jít za nimi a co nejlépe Adama připravit.
Hádali jsme se o to. David chtěl, abych počkala, dokud za soumraku nenastoupí na stráž jeho muž, ale já nechtěla nechat Adama s Jesse o samotě déle, než bylo nezbytně nutné. David si myslel, že riziko odhalení je příliš velké.
Hádku ukončil Samuel. „Nechte ji jít. Stejně to udělá a takhle aspoň snížíme riziko.“
David z toho nebyl nadšený, ale podřídil se vyšší autoritě a zdravému úsudku. Samuel měl pravdu. Nemínila jsem nechat Adama s Jesse o samotě a bez ochrany, když jsem mohla být s nimi. Jen Gerry mohl poznat můj pach a ten se držel od skladiště co nejdál. Ostatní vlci budou prostě předpokládat, že jsem jen další kojot, a těch jsou tady spousty.
Musela jsem ale počkat na doprovod, což mohlo nějakou dobu trvat, bylo to však bezpečnější, než kdybych se toulala kolem sama a snažila se zjistit, kde Adama s Jesse schovávají.
Je nemožné čekat bez hnutí a zachovat si obezřetnost. Nakonec jsem upadla do lehké dřímoty a spala skoro hodinu, než mě probudil teď už povědomý pach Johna-Juliana.
Opatrně jsem se vyplížila ven, ale byl sám a přes rameno měl přehozený můj batoh. Nepromluvil na mě, prostě se otočil a proplétal se mezi bednami k části skladiště, kde kdysi zřejmě bývaly kanceláře. Stejně jako krabice byly i kanceláře naskládány tři na sobě.
Vyšel po schodech do prvního patra, kde jedny z dveří byly vybaveny novým, lesklým zámkem, který je odlišoval od ostatních. Když je odemkl a otevřel, vběhla jsem dovnitř a zastavila se.
Není divu, že Gerry nechával před dveřmi na stráži jen jednoho muže. Neexistovala šance, že by Jesse a Adam bez pomoci utekli.
Jesse ležela na holé matraci. Někdo jí kolem spodní části obličeje omotal lepící pásku a zalepil jí tak ústa, vlasy a krk. Bude velký problém ji sundat. Zápěstí měla spoutaná želízky a ta byla horolezeckým lanem přivázaná ke kovovému rámu postele. Také kotníky měla spoutané a přivázané k nohám postele, takže se mohla sotva vrtět.
Hleděla na Johna-Juliana tupým pohledem a mě si vůbec nevšimla. Oblečená byla do pyžama, měkkých bavlněných kalhot a trika, které asi měla na sobě, když ji unesli. Na spodní části levé paže měla modřinu tak tmavou, že vypadala spíše černě než fialově.
Adam seděl na židli, kterou očividně vyrobil stejný nešikovný tesař jako lůžko. Byla nahrubo sešroubovaná z trubek, styl ale asi při výrobě nebyl nejpodstatnější. Tížily ho okovy, které se daly očekávat spíše ve voskovém muzeu nebo ve středověké mučírně, a poutaly mu zápěstí k opěrkám židle a kotníky k jejím nohám. Ale ani kdyby židli zničil, pout by se nezbavil. Bylo v nich dost stříbra na to, aby se z nich dal rok financovat místní školský systém.
„Gerry sem nepřijde,“ řekl John-Julian. Adam pootevřel oči a já si všimla, že jeho zlatožluté duhovky hoří vzteky. „Jeho přítomnost působí na Adama stejně jako dědečkova. Dokonce ani drogy Adama nezklidní, a tak sem Gerry radši nechodí. Náš muž bude na hlídce už jen pět minut. Další je nepřítel. Ale po něm se na dvě hodiny ujme hlídky Shawn a ten patří k nám.“
Věděla jsem to, ale John-Julian mi vše zopakoval, aby se ujistil, že jsem to správně pochopila. „Shawn vám pomůže, jak jen bude moct. Stráže mají zůstávat dole a nahoru jít jen při nástupu do služby. Ale musíte je nechat spoutané, dokud Shawn nepřevezme hlídku, pro případ, že se někdo objeví. Jeden muž má na starosti vězně, čtyři hlídkují na pozemcích. Jeden prostě chodí kolem skladiště. V domě je elektřina a satelit, takže většina mužů tráví volný čas tam. Nečekají, že smečka najde Adama tak brzy, proto si nedávají dobrý pozor.“
Na zajatce většinou dohlíželi Davidovi muži, protože Gerry neměl dost důvěryhodných lidí, kterým by svěřil bezmocné patnáctileté děvče. Podobné skrupule nejsou ve světě žoldáků a vlků samotářů zrovna časté. David říkal, že jim Gerry zaplatil za to, že zůstanou a ujmou se hlídání. Zdálo se, že Gerry věří, že se David neobrátí proti němu, dokud mu bude platit.
Zatímco John-Julian mluvil, rozhlédla jsem se po místnosti, která nenabízela zrovna mnoho úkrytů. Pokud strážce nevejde úplně dovnitř, budu se moct schovat za dveřmi nebo ve velké skříni s posuvnými dveřmi, některá klišé prostě fungují. Stráže nebudou mít důvod místnost prohledávat, dokud budou Adam s Jesse na místě.
Jesse se konečně pohnula, protože si uvědomila, že nemluví s ní. Nemotorně se zkroutila, a když si mě konečně dobře prohlédla, vyrazila drsný zvuk.
„Tiše,“ řekl jí, pak se obrátil zpět ke mně. „Máte asi čtyři hodiny. Odvést pozornost není moje práce, ale poznáte, oč jde, až to uslyšíte. Vaším úkolem bude dostat ty dva dolů ze schodů a do místnosti u velkých garážových vrat. Dědeček si tam pro vás přijde a odvede vás.“
Kývla jsem a on položil můj batoh na podlahu.
„Hodně štěstí,“ řekl tiše, odešel a zamkl za sebou dveře.
Sotva se dveře zavřely, proměnila jsem se, otevřela batoh a vytáhla spodní prádlo, tmavé tričko a staré tepláky. Oblékla jsem se, natáhla si popruhy podpažního pouzdra a schovala do něj svůj SIG. Byl odjištěný a připravený k výstřelu. Vzala jsem si s sebou i Smith & Wesson nevlastního otce. Na podpažní pouzdro byl příliš velký a nedalo se z něj střílet tak rychle, ale kulky .44 magnum napáchají mnohem větší škodu než moje devítka. Pokud všechno půjde podle plánu, nebudu žádnou zbraň potřebovat.
Zaslechla jsem, jak někdo stoupá nahoru po schodech, a uvědomila jsem si, že jsem neslyšela Johna-Juliana sejít dolů. Předpokládala jsem, že se jedná o nového strážce, proto jsem sebrala batoh, schovala se do skříně a vytáhla SIG z pouzdra. Skříň měla posuvné dveře, ale já je nechala tak, jak byly, otevřené na straně dál ode dveří.
Viděla jsem, jak Jesse škubla za provazy, když někdo odemkl a rozrazil dveře.
„Hej, krásko,“ řekl strážce. Cítila jsem česnek, který nedávno snědl, a něco nezdravého a kyselého. Nebyl to sice vlkodlak, přesto jsem ho nechtěla vidět v Jessině blízkosti. „Jsem tu, abych tě odvedl na záchod. Když na mě budeš hodná, možná ti dokonce dám i něco sníst. Už musíš mít hlad.“
Zamířil k Jesse a odhalil mi tak záda. Panika v Jessiných očích a pach strachu, který se z ní linul, nutkání vystřelit ještě zesílily.
Adam zavrčel a strážce se otočil, tasil zbraň a namířil. Stiskl spoušť a Jesse vydala strašlivý, nevěřícný zvuk. Zvedla jsem zbraň a chystala se vystřelit, když jsem si uvědomila, že se ozvalo jen tiché lupnutí, ne hlasitá rána. Střílel z uspávací vzduchovky. Kdyby byl vlkodlak, musela bych ho tak jako tak zastřelit, protože by slyšel, jak jsem zalapala po dechu, když po Adamovi vypálil.
„To tě na chvíli zklidní,“ řekl pravděpodobně Adamovi. Schoval zbraň a sehnul se, aby rozvázal uzly u Jessiných nohou. Kdyby se otočil, uviděl by mě, stejně jako mě viděla Jesse.
Zavrtěla jsem hlavou, dotkla se očí a ukázala na strážce. Pochopila, protože se odvrátila a upřela oči na strop.
Neslyšel, že někdo běží nahoru po schodech. Asi ho přilákal výstřel z pistole, ať už byl jakkoli tichý. Dveře zely dokořán, proto druhý muž vešel rovnou dovnitř. Byl to vlkodlak. Neviděla jsem ho, ale cítila.
„Smrdí to tu po zvířeti,“ řekl a hlas měl tak hluboký, že zněl tlumeně.
Byla jsem si jistá, že mluví o mně.
Strážce se zaskočeně otočil. Kdyby přesunul pohled o deset stupňů do strany, hleděl by přímo na mě, jeho pozornost ale zcela upoutal druhý strážce.
„Jsi zvíře, Jonesi?“ zeptal se druhý muž tiše a dychtivě. „Já jo.“
Jones couvl k posteli, až ho rám uhodil zezadu do kolen. Dosedl napůl na Jesse. Mohla jsem mu říct, jakou hloupost udělal. Před dravci se neustupuje, můžou si to totiž špatně vyložit.
Jones neřekl nic a vlkodlak se zasmál. „Myslel jsem, že ti šéf řekl, aby ses k tomu dítěti nepřibližoval. Nemám pravdu?“
Netuším, co vlkodlak dělal, ale muselo to být dost děsivé, protože Jones začal tiše kňourat. Vlkodlak se pohnul a já ho konečně spatřila, velkého, rusovlasého muže s krátce zastřiženým tmavým vousem. Popadl Jonese za tričko a se zabručením ho zvedl z postele. Obrátil se ke dveřím a odhodil lehčího muže přes místnost. Neviděla jsem Jonese dopadnout, ale slyšela jsem, jak zalapal po dechu.
„Táhni,“ poručil vlkodlak.
Slyšela jsem, jak Jones peláší dolů ze schodů, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsme se jenom nedostali z bláta do louže. Muž, který v místnosti zůstal, byl mnohem nebezpečnější. Zmínil se o zvířeti. Cítil mě? Nebo si z Jonese prostě utahoval?
Stála jsem bez hnutí, neovladatelně se třásla a snažila se myslet pozitivně. Strach silně páchne, Jesse se ale bála dost za nás za obě, proto jsem doufala, že si mě vlkodlak nevšimne.
„Tak jo, andílku, rozvážeme tě,“ řekl Jesse něžně. Uklidnilo by mě to, kdybych necítila jeho chtíč. Jesse ale neměla tak dobrý čich, proto se trochu uvolnila.
Velkýma rukama rozvázal uzly, džentlmensky jí pomohl sednout si a počkal, dokud se nezbavila ztuhlosti v ramenou a zádech. Chytře se posadila tak, aby se musel odvrátit od skříně.
Něžně ji zvedl na nohy, lehce ji podepřel a odvedl ji. Opřela jsem se o stěnu, zavřela jsem oči a modlila se, aby to bylo správné rozhodnutí, aby ji jen vedl na záchod.
Já mezitím potřebovala zkontrolovat Adama.
Šipku měl pořád zabodnutou v krku. Vytáhla jsem ji a odhodila na zem. Když jsem se ho dotkla, otevřel oči, ale nemyslím si, že by něco viděl.
„Už je to v pořádku,“ řekla jsem mu a něžně masírovala krvavou skvrnu na krku. „Jsem tady a dostaneme vás odsud. Odhalili jsme jednoho zrádce, a i kdyby jich bylo víc, nenapáchají už žádné škody.“
Neřekla jsem mu, kdo je to „my“. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli mě slyší, ale chtěla jsem ho uklidnit, ne vydráždit. Další šipku měl zapletenou do rukávu na pravé paži a já se přes něj naklonila, abych ji vytáhla. Sklonil hlavu a zabořil mi ji mezi rameno a krk. Nedokázala jsem říct, jestli to udělal sám od sebe, nebo jsem do něj strčila, ale prohloubil se mu dech.
„Správně,“ řekla jsem mu. „Spi a zbav se jedu.“
Objímala jsem ho, dokud jsem znovu neuslyšela někoho na schodišti. Opřela jsem Adama do stejné polohy jako předtím, tedy až na šipky, a tiše jsem se vplížila zpět do úkrytu.
Ustaraně jsem čekala, protože na schodech jsem slyšela jen jednu osobu. Teprve když se strážce objevil ve dveřích, pochopila jsem, že nese Jesse v náruči. Byla ztuhlá a zírala na stěnu.
„Promiň, andílku,“ broukal, když ji znovu svazoval. „Poskytl bych ti soukromí, kdyby to šlo, ale nemohl jsem riskovat, že ne?“
V ten okamžik jsem se rozhodla, že ho zabiju. Dobře jsem si prohlédla jeho rysy a pohyby, abych ho později poznala, i když jsem pochybovala, že by měl Gerry ve smečce dva rusovlasé obry. Slyšela jsem zadostiučinění v jeho hlase a Jesse určitě taky. Chtěl ji vyděsit.
Adam se pohnul. Slyšela jsem ho, i když jsem na něj neviděla. „Mercy,“ zachraptěl.
Strážce se zasmál. „Mercy, co? Tak tu tady nenajdeš.“ Natáhl se a poplácal Jesse po tváří. „Tak zase příště, andílku.“
Vzpomněla jsem si, že Adam jí taky říká andílku, a udělalo se mi zle. Dveře se zavřely a cvakl zámek. Počkala jsem, dokud nesešel úplně dolů, teprve pak jsem vylezla ze skříně. Jesse dál zírala na stěnu.
Adamovi opět klesla hlava na prsa a já si nemohla pomoct a musela jsem se ho dotknout, abych se ujistila, že ještě dýchá. Pak jsem se vydala k jeho dceři.
Od chvíle, kdy ji strážce znovu svázal, se nepohnula. Kavalerie dorazí až za dvě hodiny, ale já si řekla, že nebude vadit, když už je rozvážu. Začala jsem v batohu hledat něco, čím bych přeřezala Jessiny provazy. Nemohla jsem ji tak nechat další dvě hodiny.
Nevím, proč jsem s sebou vzala Zeeho dýku nebo proč jsem sáhla po ní místo po kapesním noži, ale vklouzla mi do ruky, jako by tam patřila.
Jesse sebou trhla, když jsem si klekla na postel a dotkla se jejího ramene. „To jsem já, Mercy. Teď už ti nikdo neublíží. Ještě chvíli to potrvá, ale dostaneme vás odsud. Musíš ale zůstat zticha. Pokud to zvládneš, rozvážu tě a podívám se, co můžu udělat s tou lepící páskou.“
Předtím se chovala naprosto pasivně, sotva jsem se jí ale dotkla, roztřásla se, jako by byla úplně promrzlá. V místnosti bylo chladno a oni ji nepřikryli, takže to mohlo být tím. Lapala ale těžce po dechu, což nebylo nijak jednoduché, když mohla dýchat jen nosem.
Dotkla jsem se palcem ostří dýky. Byla ostrá, přesto nebude lehké přeřezat s ní horolezecké lano. Vsunula jsem čepel mezi lano a rám postele a skoro jsem se bodla. Když jsem totiž zatáhla, nenarazila jsem na žádný odpor. Napřed mě napadlo, že dýka zpod lana vyklouzla, ale pak jsem zjistila, že lano je čistě přeříznuté.
S úctou jsem na dýku pohlédla. Měla jsem vědět, že dýka, kterou u sebe nosí pro osobní ochranu Zee, bude mít v záloze pár triků. Přeřezala jsem lano na Jessiných nohách a ona se objala pažemi a přitáhla si kolena k hrudi. Po tváři se jí kutálely slzy a já ji chvíli hladila po zádech. Když se trochu uklidnila, vrátila jsem se k batohu a vytáhla jsem malou cestovní plechovku oleje ve spreji.
„Ocet, jedlá soda a olej ve spreji, zázraky našeho věku,“ řekla jsem jí. „Použijeme ho k uvolnění lepící pásky.“
Nebyla jsem si jistá, jestli to bude fungovat, i když jsem tak odstraňovala zbytky lepící pásky z aut. Sotva ale olej pronikl pod její okraj, pomalu jsem ji odlepila. Když jsem ji dostatečně uvolnila, opatrně jsem pod ni vsunula Zeeho dýku a hladce ji prořízla těsně u Jessina ucha. Prozatím jsem se nesnažila odlepit ji z vlasů, potřebovala jsem ji jen sundat z obličeje.
Šlo to stejně lehce jako u aut. Netrvalo dlouho a uvolnila jsem Jesse ústa a zbytek pásky jsem uřízla, takže jí zůstal jen kousek ve vlasech.
„Má to odpornou chuť,“ zachraptěla a utřela si ústa do lemu trička.
„Taky mi nechutná,“ souhlasila jsem. Olej se mi jednou nebo dvakrát dostal do úst, když jsem zapomněla, že ho mám na rukách. „Jak je to dlouho, co jsi měla něco k pití?“
„Když přinesli tátu,“ zašeptala do kolen. „Mluvila jsem na něj a on se probíral z toho, co mu píchali, a tak mi zalepili pusu. Myslela jsem, že na vlkodlaky drogy nepůsobí.“
„Tahle ano,“ řekla jsem, vrátila se k batohu a vytáhla termosku s kávou. „Ale myslím, že ne tak dobře, jak by chtěli.
Měla jsem s sebou vzít vodu,“ řekla jsem a podržela jí hrnek s odporně smrdící kávou před obličejem. Vím, že většina lidí tu vůni miluje, ale já ji nemůžu vystát.
Když se nepohnula, obořila jsem se na ni. „No tak, na sebelítost teď není čas. Až se dneska večer vrátíš domů, klidně se sesyp. Teďka mi musíš pomoct postavit tátu na nohy.“
Cítila jsem se, jako bych nakopla kňučícího psa, Jesse se ale napřímila a vzala si ode mě kovový hrnek. Ruka se jí silně třásla. Čekala jsem to, proto jsem ho naplnila jen z půlky. Ušklíbla se nad chutí kávy.
„Vypij to,“ řekla jsem. „Pomůže ti to. Kofein a cukr. Já tohle nepiju, proto jsem zaběhla k vám domů a ukradla vám tu drahou věc z mrazničky. Nemělo by to být tak strašné. Samuel říkal, že ji mám udělat silnou a hodně sladkou. Měla by chutnat jako hořký sirup.“
Pousmála se, pak se zakřenila, zacpala si nos a vypila hrnek na jeden doušek. „Příště,“ zachroptěla, „vařím kafe já.“
Zazubila jsem se. „Platí.“
„Můžeš mi nějak sundat želízka?“ zeptala se.
„Za pár hodin se objeví náš spojenec,“ řekla jsem. „Přinese klíče.“
„Dobře,“ řekla, ale rty se jí chvěly. „Nemohla bys je zkusit otevřít paklíčem? Nejsou to policejní želízka, spíše ta, co se dají koupit v sexshopu.“
„Jessico Tamarindo Hauptmanová,“ řekla jsem šokovaně. „Odkud tohle víš?“
Uplakaně se zachichotala. „Kamarád koupil jedny na garážovém výprodeji. Zacvakl si je na rukách a nemohl najít klíč. Docela zpanikařil, ale jeho máma vypáčila zámek.“
Dobře jsem si prohlédla klíčovou dírku. Vypadala až podezřele neforemně. Neměla jsem po ruce sponku na papír ani drátěný věšák, ale Zeeho dýka měla úzkou špičku.
Vzala jsem pouto do ruky a pokusila se strčit hrot dýky do dírky. Napřed jsem si myslela, že se dovnitř nevejde, pak jsem ale zatlačila a hrot vklouzl dovnitř jako po másle.
„Au.“ Jesse trhla rukou.
Zvedla jsem dýku a zadívala se na škrábanec na jejím zápěstí. Pak jsem pohlédla na želízka a zjistila, že dýka přeřízla kov skoro stejně snadno jako provaz.
„Skutečný kovový mág,“ zamumlala jsem.
„Co je to za nůž?“ zeptala se Jesse.
„Dýka. Půjčená.“ Přiložila jsem dýku k řetízku mezi náramky a dívala se, jak se na tmavě šedém ostří taví. „Hm. Až si příště půjčím něco od fae, napřed se poptám, jak ta věcička funguje.“
„Dokáže přeříznout celá pouta?“ Jesse zvedla z půlky naříznutý náramek.
Odtáhla jsem pouto od zhmožděné kůže a opatrně vsunula dýku mezi zápěstí a kov. Vypadalo to jako špatný filmový efekt, kov se totiž začal pod tlakem čepele rozevírat. Filmaři by přidali jiskry a jasnou rudou záři. Já cítila jen závan ozónu.
„Od koho sis ji půjčila?“ zeptala se, když jsem rozřízla druhý náramek. „Od Zeeho?“ Viděla jsem, jak se ze starého, nerudného přítele pro ni stává úchvatná hádanka. „Bezva.“ Znělo to, jako by zase byla sama sebou, fialovějící modřina na tváři a šrámy na zápěstí tak vyvstávaly ještě bolestivěji.
Nevzpomínám si, že by měla na obličeji modřinu, než ji vlkodlak vzal dolů.
„Uhodil tě?“ zeptala jsem se, dotkla se její tváře a vzpomněla si, jak ji strážce nesl a ona se snažila být co nejmenší.
Odtáhla se, úsměv jí povadl a oči zmatněly. „Nechci na něj myslet.“
„Dobře,“ souhlasila jsem ochotně. „S ním už si nemusíš dělat starosti.“
O to se postarám sama, pokud budu muset. Vzala jsem si od ní hrnek, našroubovala ho zpátky na termosku a uvědomila si, jak snadno se dokážu vzdát civilizovaného chování. Stačil pohled na její modřinu a byla jsem připravena vraždit.
„Opravdu bys měla vypít víc,“ řekla jsem jí. „Ale potřebuji kofein pro tvého tátu. Možná s sebou Shawn něco přinese.“
„Shawn?“
Pověděla jsem jí o Davidu Christiansenovi a o tom, že nám slíbil dostat je odtamtud.
„Věříš jim?“ zeptala se, a když jsem kývla, řekla: „Dobře.“
„Pojďme se podívat na tvého otce.“
Osvobodila jsem Jesse, takže nemělo smysl nechávat Adama v řetězech, a všechno to stříbro mu určitě nepomáhalo. Zvedla jsem Zeeho dýku, ale Jesse mě chytila za ruku.
„Mercy?“ řekla tiše. „Když se začne probouzet, je dost…“
„Děsivý?“ Poplácala jsem ji po ruce. Někdy mě napadlo, jestli vlkodlaky díky svým zkušenostem nepovažuje spíše za mazlíčky než za nebezpečné predátory. Zdá se, že tohle už problém nebude. Vzpomněla jsem si, že Adam prý zešílel, když se k němu David přiblížil, a taky na ruiny Adamova obýváku. Možná jí strhli klapky z očí až příliš.
„Cos čekala, když se ocitl bezmocný v rukou nepřátel?“ namítla jsem rozumně. „Snaží se tě chránit. Je potřeba strašně silné vůle, aby překonal to, co do něj pumpují. Výsledky tím pádem nejsou pěkné.“
Chystala jsem se pustit do jednoho z řetězů, ale Jessiny obavy mě přiměly přemýšlet, jestli je rozumné Adama úplně osvobodit. Na druhou stranu jsem ho ale potřebovala dostat na nohy a přimět ho k pohybu. Kdybych se ho bála, probudila bych v něm dravce.
Odhodlaně jsem přitiskla dýku k těžkému poutu na jeho levém zápěstí. Musela jsem být opatrná, protože okovy mu přiléhaly těsně ke kůži. Nemohla jsem tak vsunout dýku pod kov, aniž bych ho pořezala. Pamatovala jsem si, jak čepel reagovala, když se o ni řízl Samuel, a to by v tuhle chvíli nebylo zrovna dobré. A tak jsem dýku na kov jen položila, abych mohla ucuknout, sotva jím pronikne.
Napřed jsem si myslela, že jílec zahřívám rukama, když ale čepel rozťala pouto, musela jsem ji pustit, protože se tak rozžhavila. Ruka sklouzla Adamovi z područky do klína.
Trvalo skoro hodinu, než jsem odřezala zbytek okovů a řetězů. Dýka se žhavila stále rychleji a chladla déle. Než jsem Adama konečně zbavila všech stříbrných řetězů, hyzdily linoleum na podlaze spáleniny a moje ruce puchýře.
Jesse mi pomohla řetězy posbírat a odnést na postel. Musely jsme si dávat pozor a netahat je po podlaze, protože řinčení kovu o tvrdý povrch se rozléhá.
Právě jsme odnášely poslední, když jsem na schodech uslyšela kroky. Zeeho dýku jsem hodila na postel, postrčila Jesse ke skříni a vytáhla zbraň. Namířila jsem na dveře asi ve výšce metru osmdesáti, ztuhla jsem a čekala, až cvakne zámek.
Když vsunul klíč do zámku, hvízdal si a já se snažila nechvět. Plánovala jsem, že ho napřed střelím jednou do hrudi, pak dvakrát do hlavy. I kdybych ho tak nezabila, ochromila bych ho natolik, že bych se ho snadno zbavila. Sice bych tím zburcovala ostatní, ale neměla jsem na vybranou. A neměla jsem ani čas, ani chuť spoutávat zajatce.
Nadechla jsem se, když tu se ozval mužský hlas. Dveře a vzdálenost ho zkreslily natolik, že jsem nedokázala rozeznat, co říká. Ale muže přímo za dveřmi jsem slyšela jasně. Když už jsem musela někoho zabít, potěšilo mě, že to bude muž, který uhodil Jesse.
„Chci zkontrolovat zajatce,“ řekl. „Je na čase, aby někdo zase střelil Hauptmana.“
Druhý muž něco odpověděl.
„Nepotřebuju hlídat hodiny,“ řekl. „Hauptman musí dostat další dávku. Kvůli troše stříbra bačkorami nezaklepe. Wallace může jít k čertu.“
Ostře jsem se nadechla, protože jsem cítila, jak se nahoru po schodech blíží někdo mocný. Ne jako Adam nebo Samuel, ale přesto mocný. Uhádla jsem, že strážce zastavil David Christiansen.
Strážce zavrčel, ale vytáhl klíč ze zámku a odpochodoval dolů. Slyšela jsem krátkou, ošklivou hádku, nahoru po schodech se už ale nikdo nevydal a já pochopila, že Christiansen vyhrál. Schovala jsem zbraň.
„No,“ řekla jsem Jesse a snažila se zklidnit dech, „to nebylo zábavné.“
Choulila se v koutku skříně. Na okamžik jsem si myslela, že tam zůstane, ale je houževnatá. Sebrala odvahu a vstala.
„Co teď?“
Pohlédla jsem na Adama. Ani se nepohnul.
Přikročila jsem k němu a položila mu ruku na tvář. Jeho kůže byla na dotyk studená, což bylo zlé. Vlkodlaci mají výkonný metabolismus, proto obyčejně přímo hřejí. Přemýšlela jsem, kolik stříbra do něj napumpovali.
„Musím do něj dostat trochu kafe,“ řekla jsem Jesse. „A taky jídlo, to by mělo pomoct.“
Postavila se vedle mě, pohlédla na něj, pak na mě. „Dobře,“ řekla nakonec. „Vzdávám se. Jak do něj to kafe dostanem?“
Nakonec jsme ho stáhly ze židle a opřely mu hlavu o Jessino stehno. Kávu, která byla stále horká, jsme mu kapaly do úst. Nevěděly jsme, jak ho přimějeme polknout, ale po několika kapkách to udělal sám.
Po třetím doušku otevřel oči. Byly tmavé jako půlnoční samet. Natáhl se a chytil Jesse za ruku, kterou mu položila na rameno, oči ale upíral na mě.
„Mercy,“ zamumlal. „Cos to k čertu provedla s mojí francouzskou praženou kávou?“
Na okamžik mě napadlo, že všechny mé obavy byly k ničemu, pak ale pustil Jessinu ruku, prohnul se ostře v páteři a vtlačil jí hlavu hlouběji do klína. Kůže mu zešedla, pak mu na ní naskákaly tmavé skvrny. Zaťal ruce v pěst a oči obrátil v sloup, až bylo vidět jen bělmo.
Upustila jsem kávu na zem, popadla Jesse pod rameny a odtáhla ji od Adama tak rychle a tak daleko, jak jen to šlo.
„Uhodí se do hlavy,“ řekla a vzepřela se, protože jsme si uvědomily, že má záchvat.
„Jemu se prasklá lebka snadno zahojí, tobě ne,“ řekla jsem. „Jesse, je vlkodlak. V takovém stavu k němu nemůžeš. Kdyby tě uhodil, zlámal by ti kosti.“ Děkovala jsem pánubohu, že pustil Jessinu ruku dřív, než ji mohl rozdrtit.
Zdálo se, že stejní démoni, kteří mu způsobili záchvat, uvolnili i jeho moc. Cítila jsem, jak z něj čiší – a stejně tak ji museli cítit všichni vlkodlaci v okolí. Pokud Christiansen počítal správně, bylo jich tu dvanáct.
„Umíš střílet?“ zeptala jsem se Jesse.
„Ano.“ Neodtrhla oči od otce.
Vytáhla jsem SIG a strčila jí ho do ruky.
„Zamiř na dveře,“ řekla jsem a ze dna batohu vyhrabala čtyřiačtyřicítku. „Až řeknu ‚střílej‘, zmáčkni spoušť. První výstřel půjde trochu ztuha, zbraň je nabitá na vlkodlaky. Ale máme tu spojence, takže počkej, dokud ti neřeknu.“
Našla jsem revolver. Neměla jsem čas ho zkontrolovat, ale než jsem ho schovala do batohu, nabila jsem ho. Bude to muset stačit. Smith & Wesson byl mnohem těžší než SIG, ale dokázal taky napáchat mnohem větší škody.
„Co se děje?“ zašeptala Jesse a já si vzpomněla, že je člověk a necítí volání alfovy síly.
Moc sílila, najednou se ale zdvojnásobila a její zdroj se rozplynul, takže už jsem nedokázala říct, zda vychází z Adama. Nahoru po schodech vyběhly lehké nohy a cvakl zámek. Jesse se stále dívala na mě, ale já mířila revolverem na dveře. Začaly se otevírat.
„Nestřílej,“ řekla jsem, zvedla jsem zbraň a položila ruku na její, abych sklonila hlaveň k zemi. „Patří k nám.“
Muž ve dveřích měl pleť barvy horké čokolády, zelené tričko s nápisem DINOSAURY ZABILI DRACI a oříškové oči. Podle trička jsem poznala, že je to Davidův muž. Stál bez hnutí a poskytl nám čas uvědomit si, že je na naší straně.
„Jsem Shawn,“ představil se, pak spatřil Adama.
„Zatraceně,“ řekl, vstoupil dovnitř a tiše zavřel dveře. „Co se děje?“ zeptal se s očima upřenýma na Adama, který ležel na zádech a trhal rukama a nohama.
„Myslím, že se mění,“ odvětila Jesse.
„Křeče,“ řekla jsem. „Nejsem doktor, ale myslím, že se mu do nervového systému dostalo příliš mnoho stříbra a poškodilo něco důležitého.“
„Bude v pořádku?“ Jesse se třásl hlas.
„Je silný,“ řekla jsem a doufala, že si nevšimne, že jsem jí neodpověděla na otázku. Kolik stříbra je potřeba k zabití vlkodlaka? Obvykle o tom rozhodovala vlkodlakova moc, ale někteří vlci na ně byli citlivější než jiní.
„Zrovna jsem si vyměňoval hlídku s Hamiltonem, když se kapitán pustil do rvačky s Connorem a dal mi znamení, že mám pohnout zadkem a jít sem,“ řekl Shawn. „Neudělal jsem ještě ani tři kroky a všichni vlkodlaci se seběhli ke kapitánovi. Asi na ně zapůsobil jeho záchvat, co?“
Kývla jsem a pokusila se jim to vysvětlit. „Nevím, jak to Christiansen dělá,“ řekla jsem, „ale stahuje k sobě Adamovu moc a kalí ji. Vsadila bych se, že si všichni budou myslet, že je za tím on.“
„Kvůli rvačce,“ řekl Shawn, jako by se mu rozsvítilo.
Najednou jsem ale ztratila o Christiansena všechen zájem, protože Adam zůstal ochable, nehybně ležet. Jesse se k němu chystala rozběhnout, ale já ji zadržela.
„Počkej,“ řekla jsem a sebrala jí pistoli dřív, než někoho nechtíc zastřelí. „Musíme zjistit, jestli už je po všem.“
„On není mrtvý?“ zeptala se.
„Ne. Slyším jeho dech.“ Byl slabý a mělký, ale pravidelný.
Schovala jsem Smith & Wesson do batohu a SIG vrátila zpátky do pouzdra. Díky Christiansenovi jsme sice neměli v patách smečku vlkodlaků, ale to se může kdykoli změnit.
Adam se nepohnul, ale dýchal hlouběji. Chystala jsem se říct Jesse, že je všechno v pořádku, když tu se Adam nečekaně překulil na bok, schoulil se do klubíčka a tiše zasténal.
2024 ©