Nevím, kde jsem očekávala, že upíři budou žít. Asi mě ovlivnily levné horory, takže jsem si představovala nějaké velké viktoriánské sídlo v nechvalně proslulé části města. Na předměstí Kennewicku pár takových stojí a většina je vypulírovaná a vymalovaná jako stará operní diva. A přestože se v okolí nachází několik sešlejších čtvrtí, většina je plná domků příliš malých na to, aby se v nich usídlil i velmi malý klan.
Nemělo mě tedy překvapit, že jsem jela ulicí, kde na elegantně vydlážděných příjezdových cestách domů stály mercedesy, porsche a BMW. Silnice se zařezávala do svahu kopce, který nabízel krásný výhled na město. Už třicet let si na prudkém srázu stavěli přepychová sídla doktoři, právníci a prezidenti multimilionových společností. Ale jak nám Stefan řekl, upíři tu byli první.
Na konci hlavní ulice vedla menší, štěrková silnice mezi dvě dvoupodlažní cihlové budovy. Vypadala jako příjezdová cesta, ale pokračovala dál na neobhospodařovaný pozemek.
Jeli jsme asi čtvrt kilometru obvyklým roštím východního Washingtonu – lipnicí luční, pelyňkem a kotvičníkem – potom jsme vystoupali na malý kopec, který byl právě dost velký na to, aby ukryl rozlehlou dvoupodlažní haciendu obklopenou dva a půl metru vysokou zdí. Cesta vedla dolů z kopce a výhled na dům se tak omezil na to, co bylo vidět dvoukřídlou bránou z kovaného železa. Napadlo mě, že rozmáchlé španělské oblouky dokonale maskují fakt, že budova nemá skoro žádná okna.
Podle Stefanových instrukcí jsem zaparkovala na zarovnané zemi těsně před zdí. Upír vyskočil, obešel vůz a otevřel mi dveře, než Samuel stačil vůbec vystoupit.
„Mám to tu nechat?“ zeptala jsem se Stefana a zvedla Zeeho dýku. Zbraň byla příliš velká, než abych ji ukryla bez faeského maskovacího kouzla, které neovládám, a tak jsem se cestou rozhodla, že možná bude lepší nechat ji v autě.
Stefan pokrčil rameny a rukama si zlehka klepal do stehen, jako by slyšel nějakou hudbu, kterou my ne. Byl to jeho zlozvyk, jen zřídkakdy stál naprosto nehybně.
„Tak starým artefaktem si možná získáš větší úctu,“ řekl Samuel, když obešel dodávku. „Vezmi si ji s sebou.“
„Nechtěla bych vyvolat špatný dojem,“ vysvětlila jsem.
„Neočekávám, že by dnes večer došlo k násilí,“ řekl Stefan. „Dýka nic nevyprovokuje.“ Zazubil se na mě. „Ale v tomhle státě je nošení podobné zbraně nelegální. Nezapomeň si ji odepnout, až budeš odcházet.“
A tak jsem si několikrát omotala kožený opasek okolo boků. Přezka byla vyrobená ručně a neměla zobáček, takže jsem jí konec pásku provlékla a zavázala ho.
„Máš to příliš volné,“ řekl Stefan a natáhl se po mně, ale Samuel se ke mně dostal první.
„Utáhni si to víc okolo pasu,“ řekl a upravil mi pásek. „Pak si opasek posuň na boky, aby ti ho váha čepele nestáhla až ke kotníkům.“
Když byl konečně spokojený, ustoupil.
„Nejsem nepřítel,“ řekl Stefan mírně.
„My víme,“ řekla jsem.
Stefan mě poplácal po rameni, ale pokračoval: „Nejsem váš nepřítel, vlku. Riskuji víc, než tušíte, když vás beru pod svoji ochranu. Paní pro vás chtěla poslat někoho jiného. Myslím, že to by se vám nelíbilo.“
„Proč riskujete?“ zeptal se Samuel. „Proč nás chráníte? Trochu vím, co to znamená. Neznáte mě a Mercy je jen váš automechanik.“
Stefan se zasmál a ruku stále nechával na mém rameni. „Mercy je moje přítelkyně, doktore Cornicku. Matka mě učila, že o přátele mám pečovat. Vaše snad ne?“
Lhal. Nevím, proč jsem si tím byla tak jistá, ale věděla jsem to.
Vlkodlaci dokáží říct, kdy člověk lže. Já to poznám, jen když onu osobu dobře znám a dávám opravdu dobrý pozor. Má to co dělat se změnou zvuků, které osoba obvykle vydává, dechu, pulsu a tak podobně. Obvykle si těchto věcí moc nevšímám. Stefana jsem nikdy neprokoukla ani jsem z něj nevycítila obvyklé emoce, které mají výrazný pach. A Stefanův puls a dech byly nevyzpytatelné. Někdy mě napadlo, že dýchá jen proto, že ví, jak lidi znervózňuje, když to nedělá.
A přesto jsem věděla, že lže.
„Právě jsi nám zalhal,“ ozvala jsem se. „Proč nám pomáháš?“ Vysmekla jsem se mu a obrátila se k němu tváří, takže jsem měla Samuela za zády.
„Na tohle nemáme čas,“ řekl Stefan a z obličeje mu vyprchala trocha života.
„Potřebuji vědět, jestli ti můžeme věřit,“ namítla jsem. „Nebo alespoň do jaké míry.“
Zaklonil hlavu a rozhodil ruce jako mág na pódiu a já ucítila dotyk skutečné magie. Stejně jako Zeeho měla i Stefanova magie zemitou příchuť, bylo v ní ale něco temnějšího.
„Dobrá,“ řekl. „Ale neobviňujte mě, když bude mít náladu pod psa, protože jsme ji nechali čekat. Dnes večer jsi mi zavolala a položila otázku.“
„Co jste teď udělal?“ zeptal se Samuel tiše.
Stefan podrážděně vydechl. „Postaral jsem se o to, abychom byli jediní, kdo uslyší náš rozhovor, protože někteří noční tvorové mají velmi dobré uši.“
Obrátil se zpátky ke mně. „Zavolal jsem naší účetní a ta mě ihned přepojila k paní, což není obvyklé. Paní se zajímala víc tady o doktora Cornicka než o tvoji otázku. Zašla za mnou a přinutila mě, abych ti zavolal zpátky, neplánovala, že vás doprovodím. Nechtěla, abyste měli jakoukoli ochranu, když jsem se ale nabídl, nemohla odmítnout. Jsem tady, Mercy, protože chci zjistit, co ji vyburcovalo z letargie, do které upadla po tom, co sem byla vyhoštěna. Musím vědět, jestli je to dobře, anebo to znamená potíže pro mě a mé druhy.“
Kývla jsem. „V pořádku.“
„Ale udělal bych to i kvůli našemu přátelství,“ dodal.
Samuel se nečekaně a trochu hořce zasmál. „Samozřejmě. Všichni děláme kvůli přátelství s Mercy hlouposti,“ prohlásil.
*
Stefan nás nevzal dovnitř hlavní bránou, která byla dost velká na to, aby jí projel náklaďák, nýbrž nás zavedl k postranní brance.
Na rozdíl od roští před bránou byl pozemek za zdí pečlivě upravený. Dokonce i v listopadu byla tráva ve světle narůstajícího měsíce tmavá a bujná. Na chráněných místech okolo domu kvetlo několik růží a posledních pár chryzantém. Zahrada byla zřízena ve francouzském stylu s pečlivě upravenými a vyrovnanými záhony. Kdyby byl dům postaven ve viktoriánském nebo tudorovském stylu, byl by celkový dojem úchvatný, vedle španělské haciendy však zahrada působila dost divně.
Stěny lemovaly holé šlahouny hroznového vína. V měsíčním světle vypadaly jako mrtví ukřižovaní na laťoví, které je podpíralo.
Zachvěla jsem se a přisunula se blíž k Samuelovu teplu. Střelil po mně divným pohledem, asi vycítil můj neklid, položil mi ale ruku na rameno a přitáhl si mě blíž.
Šli jsme po dlážděné cestičce podél bazénu zakrytého na zimu a kolem domu k širokému trávníku. Na jeho opačné straně stál dvoupodlažní dům pro hosty asi třetinové velikosti hlavního sídla. Stefan nás vedl k této menší budově.
Dvakrát zaklepal, pak otevřel dveře a mávnutím nás pozval do vstupní haly agresivně vyzdobené barvami a materiály amerického jihozápadu, a to včetně hliněných květináčů a sošek bůžků. Výzdobě však nedominovala vůně pouště, nýbrž neznámých květin a koření.
Kýchla jsem a Samuel nakrčil nos. Sušené květiny možná měly zmást náš čich, nebyly ale jedovaté. Nelíbilo se mi to, ale i přes pronikavou vůni jsem cítila starou kůži a tlející látku. Rychle, nepozorovaně jsem se rozhlédla, ale neviděla jsem nic, co by vysvětlovalo zápach hniloby. Všechno vypadalo nově.
„Počkáme v salónu,“ řekl Stefan a zamířil pod klenutými stropy do chodby.
Pokoj, do kterého nás uvedl, byl o polovinu větší než největší místnost v mém karavanu. Na poměry sídla však působil útulně. Opustili jsme jihozápadní téma, barvy ale i nadále zůstávaly zemitě teplé.
Sedělo se tu pohodlně, pokud máte rádi měkce polstrovaný nábytek. Stefan se posadil do křesla a tvářil se naprosto uvolněně, i když ho téměř spolklo. Já usedla na okraj lenošky, která byla mnohem pevnější, kdybych ale potřebovala rychle vstát, zpomalila by mě.
Samuel si sedl do podobného křesla jako Stefan, ale vyskočil na nohy, sotva ucítil, že do něj zapadá. Přesunul se za lenošku a vyhlédl ven z obrovského okna, které pokoji dominovalo. Bylo to první okno, které jsem v domě spatřila.
Dovnitř jím pronikal měsíční svit a hladil ho po tváři. Zavřel slastně oči a já cítila, jak ho měsíc volá, i když ještě není v úplňku. Já měsíc neslyším, ale Samuel mi jeho píseň jednou popsal slovy básníka. Když naslouchal jeho hudbě, rozlilo se mu po tváři takové blaho, že vypadal přímo úchvatně.
A nebyla jsem jediná, kdo si to myslel.
„Ach, ty jsi ale fešák,“ ozval se hlas. Zněl hrdelně a lehce evropsky a patřil ženě v šatech ze zlatého hedvábí. Sahaly jí do půlky lýtek, ale v kombinaci s teniskami a sportovními podkolenkami vypadaly zvláštně.
Rudozlaté kudrny měla elegantně vyčesané a sepnuté, takže odhalovaly diamantové náušnice, které ladily s drahým náhrdelníkem. Okolo očí a úst měla jemné vrásky.
Byla cítit trochu jako Stefan, takže jsem předpokládala, že je upír, ale její vrásky mě zaskočily. Stefan vypadal sotva na dvacet, a já tak předpokládala, že nemrtví jsou na tom stejně jako vlkodlaci, jejichž buňky se při proměně zregenerují a zvrátí škody napáchané věkem, nemocemi a zkušenostmi.
Žena vstoupila do pokoje a rozběhla se k Samuelovi, který se otočil a vážně se na ni zahleděl. Když se k němu přitiskla, postavila se na špičky a olízla mu hrdlo, chytil ji zezadu za krk a pohlédl na Stefana.
Přesunula jsem se ještě víc k okraji lenošky a otočila se, abych je mohla sledovat přes opěradlo. O Samuela jsem se nijak zvlášť nebála, byl totiž připraven zlámat ženě vaz. Člověk by to asi nedokázal, ale on není člověk.
„Lilly, milovaná Lilly.“ Stefan si povzdychl a narušil tak sílící napětí v místnosti. „Neolizuj hosty, drahoušku. Kde je tvé vychování?“
Ztuhla a opřela se nosem o Samuela. Sevřela jsem pevně jílec Zeeho dýky a doufala, že ji nebudu muset použít. Samuel se ubrání sám, v to jsem alespoň doufala, ale nerad ubližuje ženám. A Stefanova Lilly vypadala velmi žensky.
„Říkala, že máme pro pobavení hosty,“ protestovala Lilly jako trucovité dítě, když zjistí, že se slíbený výlet do hračkářství odkládá.
„Určitě tím myslela, že ty máš bavit je, zlatíčko.“ Stefan se nepohnul z křesla, ale ramena měl napjatá a předklonil se.
„Ale voní tak dobře,“ zamumlala. Zdálo se mi, že trhla hlavou dopředu, ale musela jsem se zmýlit, protože Samuel se ani nepohnul. „Je tak teploučký.“
„Je vlkodlak, drahoušku. Nechutnal by ti.“ Stefan vstal a pomalu obešel lenošku. Vzal Lilly za ruku a políbil ji. „Pojď a pobav nás, má paní.“
Něžně ji odtáhl od Samuela a formálně ji doprovodil k pianinu v koutě pokoje. Vytáhl lavici a pomohl jí posadit se.
„Co mám hrát?“ zeptala se. „Mozarta nemám ráda. Byl to takový hrubián.“
Stefan se špičkami prstů dotkl její tváře. „Cokoli si budeš přát. S radostí si tě poslechneme.“
Přehnaně si povzdychla, ramena jí poklesla, ale pak se jako loutka napřímila a položila ruce na klávesy.
Nemám ráda klavírní hudbu. Když jsem vyrůstala, byla v Aspen Creeku jen jedna učitelka hudby a ta hrála pouze na klavír. Čtyři roky jsem každý den půl hodiny bušila do kláves a s každým rokem jsem klavír víc a víc nenáviděla. A on nenáviděl mě.
Během okamžiku jsem ale pochopila, že jsem se v piánu mýlila, tedy alespoň v případě Lilly. Připadalo mi nemožné, že tak krásný zvuk vyluzuje malé pianino a křehká žena u něj.
„Liszt,“ zašeptal Samuel, odstoupil od okna a posadil se na opěradlo lenošky. Zavřel oči a poslouchal, jako naslouchá písni měsíce.
Jakmile se Lilly plně soustředila na hudbu, ucouvl Stefan od klavíru. Přesunul se ke mně a podal mi ruku.
Pohlédla jsem na Samuela, ale ztratil se v hudbě. Vzala jsem Stefana za ruku a nechala si pomoct na nohy. Odvedl mě na opačnou stranu místnosti a teprve pak mě pustil.
„Tohle z ní neudělala proměna v upíra,“ řekl. Nešeptal, ale mluvil tak tiše, aby ho nebylo přes hudbu slyšet. „Její stvořitel ji našel, jak hraje na piáno v drahém bordelu. Rozhodl se, že ji chce, a proměnil ji dřív, než poznal, že je postižená. Za obvyklých okolností by ji čekala milosrdná smrt, protože je nebezpečné tolerovat upíra, který se nedokáže ovládat. Vím, že u vlkodlaků to chodí stejně. Ale nedokázali jsme snést představu, že ztratíme její hudbu. A tak ji držíme v sídle klanu a střežíme ji jako poklad.“
Odmlčel se. „Obvykle jí ale není dovoleno toulat se bez dozoru. Má pečovatele, kteří dbají o její bezpečí – a o bezpečí našich hostů. Možná se paní baví.“
Dívala jsem se, jak Lilly kmitá rukama po klávesách a vyluzuje hudbu o síle a intelektu, který sama postrádá. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo, když vešla do místnosti.
„Co kdyby Samuel zareagoval jinak?“ zeptala jsem se.
„Neměla by proti němu šanci.“ Stefan se nešťastně zhoupl na patách. „Nemá žádné zkušenosti s neochotnými oběťmi a Samuel je starý. Lilly je náš poklad. Kdyby jí ublížil, celý klan by žádal odplatu.“
„Tiše,“ řekl Samuel.
Hrála Liszta dlouho. Ne jeho rané, lyrické kousky, nýbrž ty, které složil poté, co slyšel hrát houslistu Paganiniho. Přímo uprostřed jednoho zběsilého kousku najednou přešla k bluesové melodii, kterou jsem nepoznávala a jež se převalovala místností jako velká líná kočka. Hrála Beatles, Chopina a něco vágně orientálního, než se pustila do známých tónů Malé noční hudby.
„Myslel jsem, že Mozarta nemáš ráda,“ nadhodil Stefan, když skončila a začala pravou rukou vyťukávat nějakou melodii.
„Jeho hudbu ráda mám,“ vysvětlila s pohledem upřeným na klávesnici. „Ale byl to prasák.“ Dvakrát udeřila rukama do kláves. „Ale je mrtvý, a já ne. Nejsem mrtvá.“
Nemínila jsem se s ní hádat. Ne když křehkým prstem zlomila klávesu. Ani nikdo jiný nic neřekl.
Zprudka vstala od piána a prošla místností. Na okamžik se zastavila před Samuelem, když si ale Stefan odkašlal, přihopkala k němu a políbila ho na bradu. „Půjdu se najíst,“ řekla. „Mám hlad.“
„Dobře.“ Stefan ji objal, otočil a něžně ji postrčil ven z pokoje.
Na mě ani jednou nepohlédla.
„Takže to měla být léčka?“ zeptal se Samuel s línou bodrostí, která u něj zněla divně.
Stefan pokrčil rameny. „Pro tebe, pro mě nebo možná pro Lilly. Vyberte si.“
„To mi připadá dost komplikované,“ namítla jsem. „Kdyby Samuel zemřel, rozmetal by Bran tohle místo na kusy. V celém státě by nezůstal jediný upír.“ Pohlédla jsem na Stefana. „Tvá paní je možná mocná, ale vlkodlaci jsou v přesile. Tri-Cities není tak velké. Kdyby vás tu byly stovky, všimla bych si toho. Bran může povolat všechny alfy v Severní Americe.“
„Je hezké vědět, co si o nás vlkodlaci myslí. Postarám se o to, aby paní nechala vlka na pokoji, protože by se jich měla bát,“ ozvalo se za mnou.
Vyskočila jsem a otočila se a Stefan se postavil mezi mě a nově příchozí. Tato upírka nepůsobila ani étericky, ani svůdně. Kdyby nebyla upír, odhadla bych ji na šedesát, a každý rok se jí vyryl do ponuře nesouhlasného výrazu tváře.
„Estelle,“ řekl Stefan. Nedokázala jsem říct, jestli ji zdraví, představuje nebo plísní.
„Změnila názor. Nepůjde nahoru, aby se s vámi setkala. Mají přijít za ní.“ Estelle si Stefana vůbec nevšímala.
„Jsou pod mojí ochranou.“ Stefanův hlas potemněl způsobem, jaký jsem ještě neslyšela.
„Můžeš jít taky, pokud chceš.“ Pohlédla na Samuela. „Budete mi muset odevzdat všechny kříže a jiné posvátné předměty, které máte u sebe, prosím. K paní nesmí nikdo vstoupit ozbrojen.“
Nastavila kožený váček zdobený zlatem a Samuel si rozepnul řetízek. Když si ho vytáhl zpoza košile, nezářil ani se netřpytil. Byl to obyčejný kov, ale já viděla, jak se upírka zachvěla, když se přiblížil k její kůži.
Pohlédla na mě a já vytáhla svůj řetízek a ukázala jí ovečku. „Žádné kříže,“ řekla jsem otevřeně. „Nečekala jsem, že si dnes večer půjdu promluvit s vaší paní.“
Na Zeeho dýku ani nepohlédla, vůbec ji nepovažovala za zbraň. Stáhla provázky na měšci a držela ho za ně. „Pojďte se mnou.“
„Za minutku je přivedu,“ řekl Stefan. „Jdi jí říct, že už jsou na cestě.“
Upírka povytáhla obočí, ale beze slova odešla a vzala s sebou váček se Samuelovým křížkem.
„Děje se tu víc, než jsem si myslel,“ řekl Stefan rychle. „Dokážu vás ochránit před většinou upírů, ale ne před paní. Pokud chcete, dostanu vás odsud a pokusím se zjistit, co potřebujete, jinak.“
„Ne,“ řekl Samuel. „Už jsme tady. Dokončíme to.“
Samuelova slova splývala a já střelila ostrým pohledem po Stefanovi.
„Znovu nabízím, že vás odsud odvedu.“ Tentokrát pohlédl Stefan na mě. „Nedovolím, aby se tobě nebo tvému příteli něco stalo.“
„Když nebude paní chtít, dokážeš zjistit, kde cizí vlkodlaci jsou?“ zeptala jsem se ho.
Zaváhal, a to byla dostatečná odpověď.
„Takže si s ní půjdeme promluvit,“ řekla jsem.
Stefan kývl, ale nezdál se z toho nadšený. „Pak vám musím připomenout gremlinovo varování. Vyhněte se jejímu pohledu. Bude mít u sebe další upíry, ať už dovolí, abyste je viděli, nebo ne. Nedívejte se nikomu do očí. Je tu čtyři nebo pět upírů, kteří by dokázali očarovat i vlka.“
Obrátil se a vedl nás domem k výklenku ukrývajícímu točité kované schodiště. Vydali jsme se po něm dolů a já předpokládala, že jdeme do sklepení, ale mířili jsme mnohem hlouběji. Jak Stefan šel, rozsvěcela se na betonové stěně malá světla. Díky nim jsme viděli schodiště a betonovou šachtu, kterou jsme scházeli dolů, nesvítila ale dost jasně na to, abychom zahlédli víc. Z malých průduchů foukal čerstvý vzduch, který sice udržoval cirkulaci, ale zároveň mi bránil cokoli cítit.
„Kam až to vede?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit klaustrofobní nutkání otočit se a dát se na útěk.
„Asi šest metrů hluboko.“ Buďto se Stefanův hlas rozléhal, anebo zvuk vydávalo něco pod námi.
A možná jsem byla prostě nervózní.
Schodiště končilo betonovou podestou. Panovala tu tak dokonalá tma, že jsem i navzdory nočnímu vidění viděla jen na několik metrů. Cítila jsem bělidlo a několik pachů, na které jsem nikdy dřív nenarazila.
Stefan se pohnul a s blikáním ožilo několik fluorescenčních světel. Stáli jsme v prázdné místnosti s betonovou podlahou, stěnami i stropem. Působila sterilně a velice prázdně.
Stefan nezaváhal a zamířil přes místnost do úzkého, mírně stoupajícího tunelu. Stěny lemovaly v pravidelných intervalech ocelové dveře bez klik. Slyšela jsem, jak se za nimi něco hýbe, a raději jsem přidala do kroku, až jsem se mohla dotknout Samuelova ramene, což mě uklidnilo. Když jsem míjela poslední dveře, něco do nich zevnitř vrazilo takovou silou, až se chodbou rozlehlo hluboké zadunění. Za dalšími dveřmi se někdo – nebo něco – ječivě rozesmál. Smích ukončil pronikavý vřískot.
Než utichl, skoro jsem visela Samuelovi na zádech, on ale byl stále uvolněný a nezrychlil se mu ani dech, ani tep. K čertu s ním. Já se zhluboka nenadechla, dokud jsme neminuli i poslední dveře.
Tunel zahnul a podlaha končila dvanácti schody prudce stoupajícími vzhůru. Vedly do pokoje s omítnutými klenutými zdmi, dřevěnými podlahami a měkkým osvětlením. Přímo naproti schodišti stál přepychový kožený gauč, jehož křivky kopírovaly klenutí stěn.
O jednu z područek se opírala žena podepřená dvěma silnými, vyšívanými polštáři. Oblečená byla do hedvábí. Cítila jsem zbytky bource morušového a slabý pach, který jsem si začínala spojovat s upíry.
Její šaty byly prosté, ale drahé, a odhalovaly její postavu ve víru barev od fialové po rudou. Úzká chodidla měla bosá, jen nehty jí zdobil purpurový lak. Zapřela si je tak, že jí kolena poskytovala oporu pro paperback, který zrovna četla.
Dokončila stránku, označila ji oslím rohem a nedbale odložila knihu na podlahu. Sundala si nohy z gauče a otočila se tváří k nám, teprve pak zvedla pohled. Udělala to tak ladně, že jsem sotva stačila sklopit oči.
„Představ nás, Stefano,“ řekla a její hluboký hlas zněl díky italskému přízvuku ještě svůdněji.
Stefan se uklonil. Formální gesto by mělo u někoho v roztrhaných džínech vypadat divně, u něj ale působilo spíše vznešeně a staromódně.
„Signoro Marsilie,“ řekl. „Dovolte, abych vám představil Mercedes Thompsonovou, výbornou automechaničku, a jejího přítele, doktora Samuela Cornicka, marokova syna. Mercy, doktore Cornicku, toto je signora Marsilie, paní klanu střední Columbie.“
„Vítejte,“ řekla.
Vadilo mi, jak lidsky ženy nahoře působily se svými vráskami a nedokonalostmi. Ve Stefanovi jsem vycítila něco zvláštního. Poznala jsem, že není člověk, už když jsem ho poprvé spatřila, ale ty ženy se mohly klidně vydávat za lidi.
Tato však ne.
Zírala jsem na ni a snažila se zjistit, proč se mi ježí vlasy vzadu na krku. Vypadala asi na dvacet, očividně zemřela a stala se upírem dřív, než ji mohl život poznamenat. Vlasy měla blonďaté, což byla barva, kterou jsem si s Italy nikdy nespojovala. Její oči ale byly tmavé, stejně tmavé jako ty mé.
Rychle jsem odtrhla pohled od její tváře. Zrychlil se mi dech, když jsem si uvědomila, jak snadné je zapomenout. Nedívala se ale na mě. Stejně jako ostatní upíři se soustředila jen na Samuela, což je pochopitelné. Je syn maroka, Branův syn, a mnohem vlivnější osoba než automechanička. A většina žen raději kouká na něj než na mě.
„Řekla jsem něco, co vás pobavilo, Mercedes?“ zeptala se Marsilie. Její hlas zněl příjemně, ukrývala se v něm ale moc podobná síle alfů.
Rozhodla jsem se říct pravdu, abych viděla, jak zareaguje. „Jste dnes večer už třetí žena, která mě naprosto ignoruje, signoro Marsilie. Považuji to ale za naprosto samozřejmé, protože i já nedokážu od doktora Cornicka odtrhnout oči.“
„Často tak působíte na lidi, doktore Cornicku?“ zeptala se šibalsky. Vidíte? Pořád se soustředila jen na něj.
Samuel, vyrovnaný Samuel, zakoktal: „Já… já ne…“ Zmlkl, zhluboka se nadechl, a když opět promluvil, podobal se víc sám sobě: „Pravděpodobně máte s opačným pohlavím víc štěstí než já.“
Zasmála se a já si konečně uvědomila, co mi na ní tolik vadí. Na jejích výrazech a gestech bylo něco nepřirozeného, jako by lidi jen napodobovala. Kdybychom tu nebyli, možná by vůbec nevypadala jako člověk.
Zee mi řekl, že moderní počítačová grafika umožňuje filmařům stvořit počítačem animované postavy, které vypadají téměř lidsky. Ale v jistém okamžiku zjistili, že čím víc se postavy podobají skutečnosti, tím nepříjemněji na diváky působí.
Přesně jsem věděla, co tím myslel.
Vše zvládala téměř dokonale. Srdce jí tlouklo, dýchala pravidelně. Pleť měla zrůžovělou, jako by se právě vrátila z procházky v chladu. Ale její úsměvy byly lehce nesprávné, přicházely buďto příliš pozdě, nebo příliš brzy. Dokázala velice dobře napodobit člověka, ale ne natolik, aby vypadala skutečně – a z toho drobného rozdílu mě mrazilo u páteře.
Obvykle se dokážu ovládat stejně dobře jako vlkodlaci. Kojoti jsou přizpůsobivá, přátelská stvoření. Ale kdybych v tu chvíli byla kojot, dala bych se na útěk.
„Stefano říká, že se chcete dozvědět víc o cizincích, kteří mi dobře zaplatili za to, že je nechám na pokoji.“ Opět mě ignorovala a mně to vůbec nevadilo.
„Ano.“ Samuelův hlas zněl tiše, téměř snově. „Nakonec je tak jako tak najdeme, ale vaše informace by nám pomohly.“
„Až vám informaci dám,“ předla jako kočka, „promluvíme si o tom, jak mi marok zaplatí za spolupráci.“
Samuel zavrtěl hlavou. „Promiňte, signoro, nejsem oprávněn jednat s vámi o těchto věcech. Ale rád předám otci váš vzkaz.“
Našpulila trucovitě rty a já cítila, jak na něj působí, cítila jsem jeho sílící vzrušení. Z děsivých tvorů za ocelovými dveřmi se mu srdce nerozbušilo, ale z paní klanu ano. Předklonila se a on vykročil a zastavil se těsně před ní, s její tváří jen několik palců od svého rozkroku.
„Samueli,“ řekl Stefan tiše. „Máte na krku krev. Řízla vás Lilly?“
„Podívám se,“ navrhla signora. Zhluboka se nadechla a vydala hladový zvuk. Podobal se chrastění suchých starých kostí. „Ošetřím vás.“
To znělo jako moc, moc špatný nápad. A já nebyla jediná, kdo si to myslel.
„Jsou pod mojí ochranou, paní,“ řekl Stefan napjatě a formálně. „Přivedl jsem je sem, abyste si mohla promluvit s marokovým synem. Zaručil jsem se za jejich bezpečí svou ctí. Skoro jsem o ni přišel, když nás Lilly zaskočila bez doprovodu. Bylo by nešťastné, kdyby vaše přání protiřečila mým závazkům.“
Zavřela oči, sklopila hlavu a opřela se čelem o Samuelovo břicho. Znovu se zhluboka nadechla a Samuelovo vzrušení zesílilo, jako by ho z něj s každým vdechnutím vábila.
„Už je to tak dlouho,“ zašeptala. „Jeho moc mě volá jako brandy za chladné zimní noci. Těžko se mi přemýšlí. Kdo měl Lilly na starosti, když se objevila?“
„Zjistím to,“ řekl Stefan. „S potěšením vám viníka předvedu, abyste se mohla znovu starat o své lidi, paní.“
Kývla a Samuel zasténal. Otevřela oči. Už nebyly tmavé. V tlumeně osvětlené místnosti zářily rudozlatým ohněm.
„Mé sebeovládání už není tak dobré jako dřív,“ zamumlala. Očekávala jsem, že jí hlas zdrsní žhavým plamenem v jejích očích, namísto toho ale zněžněl a svůdně se prohloubil, až začalo reagovat i mé tělo – a já se o ženy tímto způsobem nezajímám.
„Bylo by dobré vyzkoušet teď tvé jehňátko, Mercy.“ Stefan se plně soustředil na upírku, proto mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že mluví se mnou.
Pomaličku jsem blížila k Samuelovi. Po pěti letech studia bojových umění jsem získala fialový pásek a sílu uzvednout díly skoro stejně těžké, jako zvedají muži, a pochopila jsem, že proti upírovi zatraceně nic nezmůžu.
Přemýšlela jsem, jestli by bylo moudré srazit Samuela stranou, v tu chvíli jsem si ale uvědomila, co se mi smysly snaží celou dobu napovědět. Byli tu další upíři, které jsem neviděla ani neslyšela, jen cítila.
Rozhodla jsem se poslechnout Stefanovu radu. Vytáhla jsem řetízek. Je tak dlouhý, že si ho dokážu sundat přes hlavu. Zvedla jsem ho v ruce ve stejnou chvíli, kdy se Marsilie pohnula.
Vyrostla jsem s vlkodlaky, kteří běhají rychleji než chrti, a já jsem přesto o něco rychlejší. Marsiliin pohyb jsem ale ani nezaregistrovala. V jednu chvíli se tiskla k Samuelovým džínům a vzápětí ho nohama objímala okolo pasu a ústa mu tiskla na krk. Vše, co se stalo pak, trvalo sotva pár vteřin, mně to ale připadalo jako celá věčnost.
Jakmile začala Marsilie pít krev, iluze skrývající ostatní upíry se rozplynula a já viděla, že jich u stěny stojí šest. Vůbec se nesnažili vypadat jako lidi a já tak spatřila šedou kůži, propadlé tváře a oči jiskřící jako drahokamy. Žádný se nepohnul, ani když Stefan Marsilii chytil a pokusil se ji odtrhnout. A nezasáhli, ani když jsem přikročila k Samuelovi s hloupým řetízkem omotaným okolo zápěstí. Asi žádného z nás nepovažovali za hrozbu.
Samuel zavřel oči a zaklonil hlavu, aby poskytl Marsilii lepší přístup. Byla jsem tak vyděšená, že jsem sotva dýchala, když jsem přitiskla stříbrnou ovečku Marsilii na čelo a rychle, horečnatě se pomodlila, aby fungovala jako kříž.
Marsilie byla zabraná do krmení stejně jako Samuel a malé figurky na čele ani mě si vůbec nevšímala. Pak se téměř najednou stalo několik věcí. Až později jsem si je seřadila do správného pořadí.
Ovečka v mé ruce zahořela strašidelným modrým plamenem jako Bunsenův hořák. Marsilie najednou dřepěla na opěradle gauče, co nejdál od řetízku a Samuela. Vřeštěla tak pronikavě, že jsem ji sotva slyšela, a provedla gesto rukama.
Všichni sebou rázem praštili o podlahu, Samuel, Stefan i Marsiliini strážci, takže jsem tváří v tvář paní klanu zůstala stát jen já s ovečkou svítící jako absurdně malý neonový nápis. Napřed mě napadlo, že padli k zemi dobrovolně, že zareagovali na nějaké tajné znamení, kterého jsem si nevšimla. Ale Marsilie trhla bradou vzhůru, rychle a nelidsky, a znovu zavřískla. Těla na podlaze se zkroutila jako v agonii. A já si uvědomila, že mě o dech nepřipravil jen strach, nýbrž i magie. Marsilie jim nějak ubližovala.
„Nechte toho,“ poručila jsem tak autoritativně, jak jen jsem dokázala. Vyznělo to ale tence a roztřeseně a vůbec ne působivě.
Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. Dokázala jsem předstoupit před Brana poté, co jsem si bez řidičáku a bez svolení půjčila jeho porsche a rozsekala ho o strom, tak snad dokážu nepištět. „Dost. Nikdo vám neublížil.“
„Neublížil?“ zasyčela, odhodila si z čela vlasy a ukázala mi ošklivou spáleninu od mého řetízku.
„Vysávala jste Samuelovi krev bez jeho svolení,“ prohlásila jsem pevně, jako bych věděla, že mi to umožnilo zasáhnout a bránit ho. Nebyla jsem si jistá, ale na vlky blufování funguje. A upíři dají na hereckou šmíru.
Vystrčila bradu, ale nic neřekla. Zhluboka se nadechla a já si uvědomila, že nedýchala od chvíle, kdy jsem ji zahnala od Samuela. Víčka se jí chvěla, jak vdechla pachy v místnosti. Já taky cítila strach, bolest, krev a něco sladkého a svůdného, co se mísilo s pachy přítomných.
„Už je to dlouho, co se mi do rukou naposledy dostal někdo takový,“ řekla. „Krvácel a byl napůl chycený.“ Neomlouvala se, ale spokojím se s vysvětlením, jen když se odsud dostaneme živí.
Stefanovi se podařilo procedit jediné slovo. „Past.“
Rychle načrtla do vzduchu kruh a trhla rukou dolů. Muži na podlaze ochabli a uvolnili se. S úlevou jsem si všimla, že Samuel pořád dýchá.
„To mi vysvětli, Stefane,“ řekla a já si oddychla, že přesunula pozornost jinam.
„Past na vás, paní,“ řekl Stefan ochraptěle, jako by křičel. „Poranili vlka a předložili vám ho jako dárek. Byli dobří. Nevšiml jsem si, že je zotročený, dokud jsem neuviděl krev.“
„Možná máš pravdu,“ řekla. Střelila podrážděným pohledem po mně. „Schovejte to, prosím. Už to nebudete potřebovat.“
„Všechno je v pořádku, Mercy,“ zašeptal Stefan. Nezvedl se ze země a dál ležel se zavřenýma očima, jako by mu došly síly.
Schovala jsem řetízek a místnost vypadala v prostém osvětlení ještě tmavší.
„Pověz mi o té pasti, Stefano,“ poručila, slezla z opěradla gauče a posadila se. Možná se pohledem zastavila příliš dlouho u Samuela, který i nadále ležel ochable na zemi, ale aspoň že nepřirozené plameny v jejích očích pohasly v jiskřičky.
Upíři jevili známky života, ale jen Stefan se pohnul. Zasténal, sedl si a promnul si čelo, jako by ho bolela hlava. Jeho pohyby byly trhané, nelidské.
„Lilly za námi poslali bez dozoru. Napadlo mě, že měla způsobit potíže. Kdyby ji Samuel zabil, rozpoutalo by to válku mezi klanem a marokem. Ale možná šlo o víc. Myslel jsem, že ho nestačila označit, ale teď jsem přesvědčený, že ho zotročila. Poslali ho sem dolů a předložili vám ho jako syrový, krvavý steak. Kdybyste Samuela zabila, což bylo víc než pravděpodobné, když dobrovolně hladovíte.“ Slyšela jsem nesouhlas v jeho hlase. „Kdybyste Samuela zabila…“ Odmlčel se.
Olízla si rty, jako by na nich stále cítila krev. Při pohledu na Samuela jí přes obličej přelétl smutný výraz, jako by litovala, že ji zastavili.
„Kdybych ho zabila, vypukla by válka.“ Odvrátila se od Samuela a pohlédla mi do očí, nic se ale nestalo. Zamračila se a zdála se méně překvapená než já. Ale možná pořád fungovala ovečka a chránila mě před její magií. Ťukala dlouhými, pěstěnými nehty o sebe, jako by o něčem přemýšlela.
„Čelili bychom obrovské přesile,“ řekl Stefan, když stále mlčela. Viditelně se vzchopil a vstal. „Kdyby došlo k válce, museli bychom opustit zemi.“
Ztuhla, jako by jeho slova měla velký význam. „Opustit tuhle proklatou poušť a vrátit se domů…“ Zavřela oči. „Kvůli tomu by mnozí riskovali můj vztek.“
I ostatní upíři se pohnuli. Postavila jsem se mezi ně a Samuela a důvěřovala jsem Stefanovi, že se postará o svoji paní. Začali vstávat, ale zdálo se, že se soustředí víc na Samuela než na Marsilii. Ignorovali mě jako skoro každý tu noc a pomalu se blížili.
„Vstávej, Same.“ Strčila jsem do něj patou.
Stefan pronesl něco rytmickým hlasem s nezaměnitelnou kadencí italštiny. Upíři ztuhli uprostřed pohybu, někteří v nepřirozených pózách, jako by imitovali mimy.
„Co je se Samuelem?“
Ptala jsem se Stefana, ale odpověděla Marsilie. „Moje kousnutí ho očarovalo,“ řekla. „Lidé mohou po Polibku i zemřít, ale na vlkodlakovi to asi nezanechá následky. Kdybych měla menší moc, vůbec by mi nepodlehl.“ Znělo to velmi potěšeně.
„Tak jak se to mohlo podařit Lilly?“ zeptal se Stefan. „Nebyl to úplný Polibek, ale přesto ho zotročila.“
Dřepla si u mých nohou a dotkla se Samuelova krku. Nelíbilo se mi, že se prostě někde jen tak objeví, a obzvláště pak v blízkosti Samuela, který se nemohl bránit.
„To je dobrá otázka,“ zamumlala. „Branův syn je dominantní?“
„Ano,“ odpověděla jsem. Vím, že pro lidi je obtížné odlišit dominantního vlka od submisivního. Myslela jsem si, že upíři to dokáží.
„Pak ho Lilly zotročit nemohla. Ale… někdo jí k tomu mohl propůjčit moc.“ Zvedla si prsty k ústům a olízla z nich Samuelovu krev. Znovu se jí rozzářily oči.
Sáhla jsem si za triko a chystala se znovu vytáhnout ovečku, za zápěstí mě ale chytila bledá ruka a strhla mě k tělu z chladných kostí a šlach.
Než jsem si stačila uvědomit, že mě někdo chytil, zareagovala jsem. Kdybych o tom přemýšlela, nikdy bych se nepokusila odhodit upíra stejným způsobem jako člověka, ale šlo o reflex zrozený ze stovek hodin strávených v doju.
Přistál rovnou na Samuelovi, protože Marsilie uskočila z cesty. Upír se otočil a mě napadlo, že na mě znovu skočí, zaměřil se ale na Samuela. Vrhl se mu na krvácející krk.
Marsilie upíra odtrhla a rozervala Samuelovi kůži v místech, kde se zakousl. Bez zjevné námahy upíra odhodila na nejbližší stěnu. Na zem se sesypala omítka, upír se odrazil, vyskočil na nohy a zavrčel, když si ale uvědomil, kdo ho odhodil tentokrát, zmlkl.
„Ven, drahoušci.“ Všimla jsem si, že spálenina na jejím čele se hojí. „Ven, než se necháme zlákat chutným pamlskem a ztratíme všechnu čest.“
Konečně jsem vytáhla ovečku, ale než se mohla rozzářit, zůstali jsme sami, Stefan, Samuel a já.
2024 ©