Epilog

Peklo se až neskutečně podobalo mému domu.

Ležela jsem pod něčím, co vypadalo jako jedna z mých pokrývek, na čemsi, co připomínalo mou postel. Tupá neodbytná bolest mi pulzovala na žebrech. Lidé v posmrtném životě taky cítí bolest?

Na nočním stolku vedle postele stála sklenice vody. Najednou jsem dostala strašnou žízeň. Natáhla jsem se po skle a zjistila, že mám ruce pokryté silnou vrstvou obvazů.

Chvíli jsem hloupě civěla nejdřív na obvazy a pak na sklenici.

Ruka v bezprsté rukavici sklenici zvedla a nabídla mi ji.

„Na vteřinku jsem si myslela, že jsem mohla přežít,“ odtušila jsem, pohled přilepený na Nickově neoholené tváři. „Ale teď už je mi to jasné. Dostala jsem se do pekla a ty mi budeš dělat vychovatele.“

„Nejsi tak vtipná, jak si myslíš,“ odfrkl. „Vypij tu vodu.“

Když jsem polykala, bolelo to.

Prázdnou sklenici mi vzal z rukou a pak vstal, trenčkot se otřel o okraj mé pokrývky.

„Hele, pozor na bakterie,“ upozornila jsem ho.

„Mé bakterie jsou nejmenším z tvých problémů,“ odtušil. Natáhl se a prsty přejel po mé paži, chvíli studoval mléčnou záři. „Většinou tak jasně nesvítí. Ani tak dlouho.“ Pomalu se obrátil, prohlížel si můj dům. Starý dobitý gauč, poškrábaný noční stolek, stařičký koberec a koš plný čistého prádla − všechno to byly obnošené džíny a vybledlá trika. Pak zamával světélkujícími prsty. „Vidíš? Ještě pořád svítí.“

Zvedla jsem zafačované ruce a položila mu je na prsty, abych svit zakryla. Tolik lidí kvůli mně umřelo. Pokaždé, když jsem na to myslela, mě v hrudi bolelo. Chtěla jsem se na někoho pověsit a donutit ho, ať mi řekne, že bude všechno v pořádku, stejně jako jsem to chtěla slyšet na pohřbu svého otce. Dál už nikdo nezbyl. A pokud mě někdo utěšoval, věděla jsem, že lže.

Vždycky jsem vyhledávala potíže jiných lidí. Naprostí cizinci si mě najímali, ať vyřeším jejich problémy. Léta jsem se snažila zajistit, aby problémy nezaklepaly na dveře mně a nerozcupovaly mi život na kousky. A nezabralo to. Tolik zmarněného času. A čeho jsem za tu dobu dosáhla kromě smrti dalších lidí?

„Zodpovědnost je svinstvo,“ poučil mě Nick.

„Jasně.“

Jemně odstrčil moje ruce ze svých. Na kůži mu stále tančila bělavá záře. Zavrtěl hlavou, jako by se nad něčím podivoval. „Kdybych byl sám, ovládal moc a z nějakého důvodu nechtěl, aby mě našli, možná bych se teď snažil chovat chvíli nenápadně. Ale věděl bych, že dříve nebo později budu muset s pravdou ven, protože kdokoliv po mně pátrá, mě nakonec stejně najde. Začal bych si budovat konexe. Něco málo si zjistil o vlcích samotářích. Jakmile je zaženeš do kouta, nemají se na koho obrátit.“

Položil na pokrývku malý papírový obdélník a měl se k odchodu. Otočila jsem vizitku. Bylo na ní jen telefonní číslo bez jména nebo adresy. Strčila jsem ji pod polštář.

„A co Curran?“ zavolala jsem za ním.

„Přežil to,“ rozloučil se Nick.

Později mě přišel navštívil Doolittle. Vyměnil mi obvazy, pomohl mi do koupelny a pak mi vyprávěl, že Mahon za námi i přes Curranovy rozkazy vyslal průzkumnou četu, která nás téměř minula kvůli kouzlu obestírajícímu Red Point. Mohli jsme umřít přímo tam, na místě, kdyby se Nick nevypotácel z brány. V Red Pointu našli šestnáct žen, zbitých a zneužitých, na pokraji smrti. Pro sedm dalších jsme dorazili příliš pozdě. Hrůzám Red Pointu unikla jen jejich mrtvá těla v plastových pytlích. Také se našel Derek, zamknutý v jedné z menších místností.

Pak konečně někdo zavolal policii a Útvar pro paranormální jevy se snesl na staré vězení jako smečka psů na ztracené kotě. Odkryli pohřebiště lidských kostí v jednom ze sklepů. Bylo tam dost koster, aby zajistily márnici práci na další rok.

Doolittle mi zakázal sahat na obvazy dalších čtyřicet osm hodin a odešel. Slíbil mi, že za mnou pošle zdravotní sestru.

Zatímco byl pryč, udeřila vlna magie a já strávila dvě hodiny mumláním zaklínadel, abych opravila jednak své ruce, jednak clony kolem domu. V době, kdy dorazila sestra, byla ochranná kouzla v plné síle, takže se nemohla dostat dovnitř. Poslouchala jsem, jak za dveřmi dobrých dvacet minut láteří. Pak odešla.

Nikoho jsem u sebe nechtěla. Samota pro mě teď byla to pravé.

Ležela jsem v posteli, čas od času podnikla hrdinskou výpravu do koupelny a hodně přemýšlela. Nedalo se toho moc dělat, až na to přemýšlení.

Později se u mě zastavila návštěva z Útvaru pro paranormální jevy, kterou clona bohužel neodradila. Dva neuniformovaní policisté se mě střídavě snažili okouzlit a vydírat, abych jim dala prohlášení bez přítomnosti zástupce Cechu. Pětačtyřicet minut konverzace, poté jsem ztratila trpělivost a předstírala, že jsem usnula, abych je dostala pryč z domu.

Příští ráno jsem už chodila. Nepříliš dobře, ale chodila. Zamyslela jsem se nad rychlým postupem svého uzdravování a strhala si obvazy z rukou. Neměla jsem nehty, ale jinak ruce vypadaly normálně. Kůže na nich sice byla velmi bledá, ale v pořádku. Kdyby nebylo magie, léčení by mi zabralo měsíce. Na druhou stranu, kdyby nebylo magie, do podobné šlamastyky bych se ani nedostala.

Zavolala mi Anna. Mluvily jsme spolu a po pár minutách naše konverzace začínala být čím dál víc napjatá, pak prohlásila: „Změnila ses.“

„Jak to myslíš?“

„Mluvíš, jako bys zestárla o pět let.“

„Hodně se toho událo,“ odtušila jsem prostě.

„Povíš mi o tom?“

„Teď ještě ne. Někdy později.“

„Aha. Potřebuješ s něčím pomoct?“

Potřebovala bych, ale nechtěla jsem ji tady. Nebyla jsem si jistá proč. „Ne, budu v pohodě.“

Nenaléhala na mě a já jí za to byla vděčná.

Další den večer mě znovu navštívil Doolittle, který za dveřmi otravoval tak dlouho, dokud jsem ho nepustila dovnitř. Zbavil má žebra obvazů. Pod nimi se na hrudníku objevila dlouhá rozeklaná jizva, táhnoucí se téměř přes celý bok. Doolittle byl přesvědčený, že se jizva časem ztratí. Já si to nemyslela. A i kdyby, škoda na mé osobě byla stejně napáchána a žádné množství magie to nedokáže napravit.

Uběhl týden bez jakýchkoliv zpráv. Ve chvíli, kdy jsem byla schopná ke své spokojenosti ovládat pero, napsala jsem dlouhou zprávu týkající se podrobností vyšetřování, ovázala ji hezkou modrou stuhou a poslala Řádu. Přiložila jsem ještě žádost, aby kopii přeposlali Cechu, a nechala ji tam pro pošťáka.

Začaly mi růst nehty, za což jsem byla vděčná. Prsty by bez nich vypadaly podivně. Košík vedle dveří se zatím naplňoval dopisy, z neotevřených obálek se pomalu stávala hora. Ignorovala jsem ji. Někde v té hromadě se skrývala bankovní upozornění, ve kterých mi slibovali strašlivé věci, pokud neuhradím dlužný zůstatek. Nechtěla jsem to řešit.

Hodně jsem přemýšlela, zatímco jsem seděla na sluníčku, během dne pila ledový čaj a večer kávu a četla si. Anna znovu zavolala, ale když vycítila, že nechci mluvit, konverzaci rozpačitě zkrátila.

Během jednoho z těch prosluněných dnů jsem podnikla nájezd na skříň, kde jsem schovávala lahve s jablečným vínem, a všechny je vylila do kuchyňského odpadu, až na jednu láhev Boone’s Farm. Tu jsem si nechala pro zvláštní příležitost.

Příští neděli jsem vstala brzy, probuzená hlasitým bušením. Rozléhalo se domem a odráželo se od stěn. Chvíli jsem naslouchala, abych se ujistila, že nejde jen o výplod mé fantazie, a pak nevrle vylezla z postele a šla zjišťovat, co se děje.

Rychlá prohlídka odhalila ohnisko, odkud zvuk vycházel. Jmenovitě střechu mého domu. Vyšla jsem ven, abych na situaci měla lepší výhled. Slunce už dávno svítilo a začínalo spalovat zem. Zadívala jsem se na vršek domu a uviděla Pána šelem v roztrhaném tričku a džínech se skvrnami od barvy. Držel v ruce velmi zručným způsobem kladivo a mlátil jím do mé střechy. Vedle něj seděl Derek a poslušně mu podával šindele.

Svět se zbláznil.

„Můžu se na něco zeptat?“ zavolala jsem.

Curran přestal máchat kladivem a zadíval se na mě. „Jistě.“

„Co děláte na mé střeše?“

„Učím kluka cenné dovednosti,“ opáčil Curran.

Derek si odkašlal. Chvíli jsem to zpracovávala, a když jsem konečně otevřela pusu, abych jim něco řekla, zazvonil telefon.

„Vypadněte z mé střechy,“ zavrčela jsem a šla ho zvednout.

„Slečna Danielsová?“ ozval se ve sluchátku cizí mužský hlas.

„Kate.“

Díra nad domovní chodbou byla téměř pryč. Curran nevykazoval žádné známky toho, že by chtěl přestat.

„Kate, tady detektiv Gray od ÚPJ.“

„A vy jste který z těch dvou pito… strážců zákona, co přišli ke mně domů?“

„Ani jeden.“

Zvuk kladiva nabyl na nové síle, jako by se Curran snažil zatlouct do země celý dům. Hádala jsem, že se snaží dostat hřebíky do dřeva až po hlavičku jedním úderem.

„Stojím vedle rytíře Ochránce Monahana. Informoval mě o vaší práci na případu vražd redpointského stalkera.“

Redpointský stalker. Fuj. Znělo to jako něco z těch přihlouplých kriminálních seriálů v televizi.

Bušení kladivem dosahovalo ohlušující hlasitosti.

„Opravdu to na nás udělalo dojem. Jestli se mohu zeptat, co jsou ty tupé rány?“

„Počkejte minutku,“ položila jsem sluchátko na stůl a zařvala: „Currane!“

„Co je?“

„Mohl bys na chvilku přestat? Mám na telefonu ÚPJ.“

Něco zavrčel, ale bouchání ustalo.

„Omlouvám se. U čeho jsme skončili?“

„Říkal jsem, že na nás vaše práce udělala velký dojem. Kontaktovali jsme Smečku a Pán šelem nám o vás pověděl samé pěkné věci.“

„To že udělal?“

„Ano.“

„Dejte mi chviličku.“ Znovu jsem odložila telefon. „Currane?“

„Copak?“

„ÚPJ ti kvůli mně volala?“

„Možná.“

„Cos jim napovídal?“

„Už si přesně nevzpomínám. Mám pocit, že jsem zmínil tvou disciplinovanost a schopnost plnit rozkazy. A možná jsem taky řekl něco o tom, že jsi týmový hráč.“

Derek si přidušeně odkašlal.

„Proč?“ chtěla jsem vědět.

„Tehdy to vypadalo jako dobrý nápad.“ Curran se vrátil zpátky k úderům kladivem.

„Omlouvám se,“ řekla jsem do telefonu a zacpala si prstem druhé ucho, abych vůbec hlas v telefonu slyšela. „Jeho Veličenstvo má sklony k přehánění. Nejsem týmový hráč. Jsem nedisciplinovaná a nerespektuji autority. A Pán šelem drží kladivo jako prase kost.“

Derek málem spadl ze střechy, jak moc se smál.

„Týmového hráče nehledáme,“ řekl Gray.

„Ach tak.“

„Co víte o Mardukovi?“

„Starověké božstvo. Má v oblibě lidské oběti. A je velmi specifický, co se týče jejich přípravy. Proč?“

„Hledám nějakého zástupce Řádu, jenž by byl ochotný pomoci mému týmu s jedním případem. A dali mi vaše jméno.“

„Jsem poctěna, ale nemám žádnou pravomoc zastupovat Řád.“

„Rytíř Ochránce říká něco jiného.“

„Ach tak.“ Ach tak byl dobrý slovní obrat. Krátký a neutrální.

„Mluvil jsem s Cechem. Jsou pro. Uznali, že je zapotřebí navázat styky mezi nimi a Řádem, a vypadá to, že budou všichni spokojeni, pokud tu práci vezmete.“

Spolupráce mezi Cechem a Řádem. Výplata. Opravdová výplata. Sice směšně malá, ale přesto. Naneštěstí v mém současném finančním stavu znamená malý výdělek potíže.

„Omlouvám se,“ řekla jsem. „Ráda bych pomohla, ale nemůžu. Jsem na mizině. V podstatě jsem teď v mínusu a budu muset vzít nějakou zakázku Cechu, než se budu moct zavázat k něčemu jinému.“

Ve sluchátku se ozývalo nezřetelné mumlání tlumené konverzace a pak Gray řekl: „Rytíř Ochránce se ptá, jestli jste v poslední době kontrolovala svou poštu.“

Dloubla jsem do hory korespondence nohou a rozhrnula ji po podlaze. „Mám se koukat po něčem určitém?“

„Po modré obálce.“

Vylovila jsem ji z kupky ostatních a otevřela, sluchátko jsem přitom svírala mezi ramenem a uchem. Z obálky se na mě smálo krásné oznámení, pyšně sdělující, že mi bylo připsáno na účet šest tisíc dolarů. V hlavičce stálo: „Za služby poskytnuté v souladu s článkem ustanovení M1.“ M1 zahrnovalo odměňování Křižáků. Na rozdíl od rytířů nedostávali plat, ale odměny za odvedenou práci.

„Povězte mu, že děkuji.“ Nikdy se ze mě Křižák nestane, věděla jsem to já, věděl to i Ted. Teď jsem ale byla vděčná za záchranu.

„Vyřídím,“ řekl Gray. „Takže to místo vezmete?“

Díky, Tede. „Ano,“ odtušila jsem. „Vezmu.“

„Výborně. Kdy můžete nastoupit?“

Zadívala jsem se ven, kde zrovna začínal krásný den, a zamyslela se nad dvěma kožoměnci na své střeše.

„Zítra,“ oznámila jsem. „Můžu začít zítra.“