Denní světlo se prodralo oknem a polechtalo mě na tváři. Zívla jsem a zahrabala se pod peřinu. Nechtělo se mi vstávat. Ještě ne. Při zpětném pohledu nevypadal ten nápad zas tak dobře − vyjet z města kolem půlnoci s bolestí v boku, zvlášť když kolem čtvrté ráno magie opadla, a tak můj náklaďák uvázl skoro dva kilometry od domu. Dostala jsem se však na místo určení těsně před svítáním a teď už na tom všem nezáleželo. Byla jsem doma.
Zabořila jsem tvář do polštáře, ale slunce nechtělo přestat svítit, a tak jsem se s povzdechem protáhla. Bosýma nohama jsem sjela na slunečními paprsky prohřátou podlahu a spokojeně odpajdala do kuchyně udělat si kafe.
Venku bylo zatím pozdní ráno v plném proudu. Jasná obloha svítila modří. S listy myrty si nepohrával ani ten nejmenší větřík. Kuchyňské okno žadonilo, ať ho otevřu. Odemkla jsem ho, vyhrnula spodní půlku nahoru a vpustila do kuchyně pobřežní, mořem vonící vzduch. Domov. Konečně.
Na pozemku byla zaražená tyč. Tak, aby byla snadno viditelná jak z kuchyně, tak z verandy. Na tyči byla nabodnutá lidská hlava.
Dlouhé vlasy visely zplihle v krví spečených pramenech. Bledé oči vylezly z důlků. V doširoka rozevřených ústech s potrhanými rty se rojily zelené mouchy.
Ten obraz byl tak mimo můj sluncem zalitý svět, že na okamžik nevypadal skutečný. Nemohl být.
Do kuchyně se vetřel nezaměnitelný zápach rozkladu. Vystartovala jsem do ložnice, obličej zkřivený bolestí. Popadla jsem Zabíječe, se kterým jsem šla k předním dveřím domu. Clony byly aktivované. Opatrně jsem otevřela tu u dveří a vstoupila na verandu.
Nic. Ani zvuk. Ani závan moci.
Nic až na hnijící hlavu na pozemku před domem.
Přiblížila jsem se k ní a pomalu ji obkroužila. Patřila mladé ženě. Zemřela teprve nedávno. Výraz hrůzy byl na její tváři stále patrný. Velký hřebík jí vzadu na hlavě přidržoval kus složeného papíru. Nazdvihla jsem ho špičkou Zabíječe. Vykoukla na mě křivá písmena.
Líbí se ti můj dárek? Vyrobil jsem ho speciálně pro tebe. Až uvidíš svého kamaráda křížence, pověz mu, že s jeho hlavou takhle plýtvat nebudu. Strhám mu z kostí všechno maso. Budu si pochutnávat na jeho zdechlině, dokud nebudu mít plný žaludek, a pak nechám své děti dojíst zbytky, zatímco budu odpočívat s jeho ženami. Maso hybridů chutná jako sračky, ale je výživné. Olathe to nikdy neocenila. Škoda jejích šatů. Moc se mi líbily.
Vešla jsem zpátky do domu a zavolala na Jimovo číslo.
* * *
Hlava mrtvé hleděla na Jima. Jim pozoroval hlavu.
„Znáš kurva divné lidi,“ odtušil Jim.
„Pravděpodobně se jmenuje Jennifer Yingová,“ řekla jsem. „Vlasy mají mongoloidní strukturu. Je to jedna z těch pohřešovaných žen, jejíž jméno jsem našla ve Feldmanově složce. Když jsem se vracela domů, což bylo dnes kolem půl páté ráno, ještě tady nebyla.“
Jim přičichl k hlavě. „Čerstvě zabitá. Den, nanejvýš den a půl,“ okomentoval to. „Musíš zavolat Curranovi.“
„Nebude mě poslouchat. Myslí si, že lačním po slávě.“
Jim pokrčil rameny. Pracovali jsme spolu dost dlouho na to, abychom věděli, že ani jeden z nás nepřekypuje touhou proslavit se. „Jdeš mu strašně na nervy.“
„A je toho víc.“ Dovedla jsem ho na verandu. Na plátně ležela rozložená hromada lidských kostí pokrývající celou podlahu.
„Vykradla jsi hřbitov?“
„Přemýšlela jsem nad tím, jak se mohl dostat tak blízko mého domu, aniž by ho zastavily clony, a tak jsem začala pátrat a našla tohle všechno. Naaranžoval je v kruhu kolem pozemku, u stromů. Je to druh clony. Velmi staré.“
„Jak moc?“
„Pochází z neolitu. Primitivní lovci pokládali kosti svých obětí kolem vlastních sídel. V podstatě se to zakládá na představě řetězu Kamene, Kosti a Dřeva. Použiješ Dřevo a Kámen, abys získal Kost, spoutáš je dohromady, takže ve chvíli, kdy jsi s nimi hotov a Kost navrátíš Dřevu a Kameni, zaručí ti to ochranu. Vytvořil si sám pro sebe bezpečnou cestu, aby mi mohl chodit po pozemku, jak se mu zlíbí. Kouzlo se však dá jednoduše zlomit. Stačí jenom odebrat kosti, a proto už tu clonu nikdo nepoužívá. Naneštěstí se nedá vycítit, pokud o ni nezakopneš.“
Vzala jsem jednu z lebek a podala mu ji. Jim ji vzal, pak s odporem ucouvl a zasyčel. Oči mu zaplály zeleně.
Lidové zkazky správně popisovaly, že v okamžiku úmrtí se tělo kožoměnce navrátí do své původní formy získané při narození. Lykosův virus způsoboval určité trvalé změny ve struktuře kostí, které zůstávaly i po smrti. Několik dlouhých lesklých pásů kosti vytvořených Lyk-Vé zdobilo hlavu na charakteristických místech nad čelistí a kolem lícních kostí.
„Krysodlak,“ ucedil Jim a podal mi lebku, jako by ho pálila v ruce.
„Hádej, kolik jsem jich našla?“
„Sedm.“
„A alespoň tři upíry. Kostry nejsou kompletní. Některé kosti chybí, ale je mezi nimi osm pánví a devět lebek, z nichž tři mají tesáky jako krvesajové.“
Jim si měřil kosti pohledem.
„Musíš od nich upíry oddělit.“
„Cože?“
„Dej kosti násosků vedle,“ zopakoval. Byl rozrušený, do hlasu se mu vloudilo hluboké vrčení.
„Tak proč nepohneš zadkem a nepomůžeš mi?“
„Nebudu na ně sahat.“
Povzdechla jsem si. „Jime, já nejsem kriminalista. Bez zasrané lupy a m-skeneru je od sebe nerozeznám. Ty je ale od sebe dokážeš rozlišit díky pachu.“
Zpražil mě pohledem, oči měl trochu divoké. „Zkus je rozdělit, a když budeš mít potíže, dej mi vědět.“ A s tím odešel znovu na pozemek. Povzdechla jsem si a dala se do třídění kostí.
* * *
Seděla jsem na verandě mezi dvěma kupami kostí a pozorovala, jak jaguárodlak na mém pozemku vydupává nohama kruhy kolem tyčky, na které byla napíchnutá hnijící hlava mladé ženy. Zklamala jsem ji. Prohlédla jsem si veškeré důkazy. Došla jsem ke špatným závěrům. Já byla pořád naživu, seděla jsem tady, zatímco ona zaplatila za mou hloupost. A aroganci.
Jim stále pochodoval, kladl jednu nohu tiše před druhou, honil kolem kruhu neviditelnou kořist. Žlutá mu zaplavila oči a čas od času mu zacukal horní ret, aby se pod ním ukázaly tesáky. Pokud vám kočka zrovna nezívala do tváře, její tesáky jste nespatřili, pokud ovšem nebyla připravená je do vás ponořit. A Jim byl připravený někoho zakousnout. Bude se muset postavit do fronty.
„Přestaň. Takhle mi na trávníku vyhloubíš díru.“
Jim se zastavil, aby mě mohl zpražit pohledem.
Na příjezdové cestě zastavila tmavá dodávka. Jezdila na magii a vodu podobně jako Karmelion a dělala i stejné množství příšerného hluku. Z auta vystoupili čtyři kožoměnci s kamennými výrazy, vykročili směrem ke mně a v rukou nesli několik plátěných pytlů. Vstala jsem a ustoupila vedle, aby měli přístup ke kostem.
Začali rozlámané kostry svých mrtvých skládat do pytlů a přitom je rozdělovali. Zacházeli s ostatky opatrně a s úctou, podobně jako se čínský obchodník dotýká svého nejlepšího zboží.
Pak z dodávky vystoupil Doolittle v džínových montérkách. V rukou držel přenosný m-skener. Zastavil se, aby pronesl pár slov k Jimovi, a pak pokračoval k hlavě na tyči.
Jim přišel k verandě. „Curran tě chce ve městě.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu jít. Až tady skončíte, musím zavolat policii. Vy jste své kosti zpátky dostali. To samé si zaslouží i Yingové rodina. Dostat ostatky své dcery.“
„Co mám kurva říct Curranovi?“
Doolittle seškubnul vzkaz ze hřebíku a obrátil ho na druhou stranu. „Vypadá to, že ho napsal na zadní stranu nějakého magazínu.“
Vzala jsem mu papír z prstů. Stránka pocházela z Volshebstva e Kolduni, „Kouzel a kouzelníků“. Pochybného plátku, jehož věrohodnost Saiman tak rychle odsoudil.
„Kate?“ zeptal se Jim.
Chtělo se mi brečet. Jak jsem mohla být tak pitomá? Přinesla jsem z domu Almanach a podala Doolittlovi článek o wampyrovi, který mi předtím daroval Bono. Přečetl pár slov. „Tady se píše, že se to stvoření živí masem z mrtvých těl. Páří se se zvířaty a výsledkem jsou kříženci mužského pohlaví, ani zvířata, ani lidé. Kde jste to vzala?“
„Dal mi to jeden z Ghastekových tovaryšů.“
„Ghastek to věděl,“ zavrčel Jim. „Věděl to celou dobu. Vyrvu mu srdce, parchantovi!“
„‚Wampyr hnaný touhou po zplození potomka vyhledává ženy ovládající moc, protože jen ony dokážou pravého wampyra donosit‘…“ Doolittle se na mě zadíval. „Tady nemůžete zůstat, Kate. Musíte s námi do Pevnosti.“ Otevřela jsem pusu, ale umlčel mě mávnutím ruky. „Je nás tu sedm a vy jste jen jedna. Pokud budeme muset, odneseme vás tam.“
* * *
Rada Smečky seděla v čalouněných křeslech kolem stolu. Uprostřed trůnila hlava Jennifer Yingové, umístěná pod skleněný kryt protkaný konzervačními kouzly. Doolittle ji tam přinesl jako důkaz. Stala se mlčenlivým svědkem všeho, co bylo v místnosti řečeno. Vedle ní se z reproduktoru telefonu linul Saimanův klidný hlas.
„Wampyři jsou výlučně mužského pohlaví. Historie jejich rodu je dost stará. Je pravděpodobné, že byli nedílnou součástí kultů plodnosti v raných zemědělských společenstvích za doby bronzové. Během těchto rituálů byly mladé ženy ztělesňující Bohyni přiváděny k wampyrovi, který tak mohl sehrát roli jejich chotě-mládence tím, že s nimi souložil. Samozřejmě že kopulace často vyústila v ženinu smrt, v kterémžto případě wampyr dokončil plný cyklus rituálu tím, že její tělo pozřel.
Příchod doby železné s patriarchálními archetypy bohů-hrdinů znamenal konec kultu Bohyně, a tak se wampyři postupně začali přesouvat do odlehlých regionů. Zvláště se jim zalíbily rozlehlé ruské lesy.
I když je žene touha rozmnožovat se, wampyry skutečně zajímá jen zplození silného samce, dalšího wampyra. Všichni potomci ženského pohlaví se rodí mrtví. Ve chvíli, kdy se narodí syn, wampyr ho nakrmí masem vlastní matky a vyžene ho, vystrnadí ze svého teritoria. Musím poznamenat, že donosit dítě wampyra může pouze žena ovládající výjimečně silnou magii.“
„A co ty zvířecí děti?“ chtěl vědět Curran.
„Wampyr se spáří s čímkoliv, co dokáže anatomicky penetrovat. Výsledný potomek, pokud je životaschopný, bývá většinou sterilní. Jediný wampyr může mít velmi mnoho těchto stvoření jako služebníky. A jelikož se kulty plodnosti zaměřují také na regeneraci, wampyr pravděpodobně bude mít také silné samouzdravovací schopnosti. Mé zdroje uvádějí, že je imunní proti kovu, dřevu, drápům i zubům. Je téměř nemožné ho zabít.“
Curran kývl na Mahona. Medvěd promluvil: „Smečka vám děkuje za informace.“
„A já oceňuji vděčnost Smečky. Účet vám zašlu do tří dnů.“
Mahon vypnul telefon.
„Musí to být Crest,“ oznámil Curran.
Překvapeně jsem se zeptala: „Jak znáte jeho jméno?“
„Vím o něm mnohem víc než ty. Opravdu si myslíš, že bych s tebou jednal bez toho, abych sledoval každý tvůj krok?“
„Derek mě pro vás špehoval. Slíbil jsi mi, že to neudělá.“
„Vlastně jsem umístil zvěda do bytu nad tebou,“ řekl Jim. „Gregův byt není zvukotěsný.“
Zmlkla jsem, ohromená rozsahem jejich zrady. Měla jsem to očekávat. Smečka byla vždycky na prvním místě. Byli profesionálním způsobem paranoidní.
„Jak jste se s Crestem potkali?“ zeptal se alfa vlků.
Neodpověděla jsem.
Jim se ke mně naklonil a dotkl se mé ruky. „Kate… tohle je jeden z těch okamžiků, kdy přísloví mlčeti zlato neplatí.“
Nebylo vyhnutí. Nedalo se z toho vybruslit. Jestli je Crest wampyr, nedokážu ho porazit sama. „Šla jsem do márnice, abych prozkoumala tělo mrtvého upíra, který byl nalezen na místě činu, kde se udála vražda rytíře Mystika. Hledala jsem na něm značku a on tam prostě nakráčel. Řekl mi, že je plastický chirurg a že v márnici provádí něco, co nazval ‚charitativní povinností‘. Měl na sobě nemocniční úbor a visačky, které ho označovaly za jednoho z vedení. Pozval mě na oběd. Odmítla jsem.“
„Jak na to zareagoval?“ zeptala se baculatá, podsaditá žena středního věku. Prošedivělé vlasy měla stažené na vršku hlavy do drdolu. Ostatní jí říkali Teta Bé. Z jakého důvodu? To jsem netušila. Vypadala jako oblíbená babička každého děcka. A taky byla alfa samicí dvanácti hyen, které Smečka zahrnula mezi své členy.
„Vypadal překvapeně.“
Radou proběhla lehká vlna mumlání.
„Má přístup do márnice,“ prohlásila Jennifer. „To znamená spoustu těl.“
„A díky tomu, že je plastický chirurg, má možnost setkat se se spoustou hezkých žen,“ dodal alfa krysodlaků s pusou plnou brambůrků. Hnijící hlava na stole očividně jeho chuti k jídlu neuškodila.
„Proč se nespářil s Olathe?“ zamyslela se Jennifer nahlas. „Je očividné, že spolupracovali. Pomůže jí stát se hlavou Lidu a na oplátku dostane všechno upíří maso, které bude chtít. A k tomu čerstvá těla.“
„Byla neplodná,“ řekl Jim. „Roland se musel pojistit, než s ní začal šukat.“
„Šla jste nakonec na ten oběd?“ chtěla vědět Teta.
„Ano. A proběhl úplně normálně. Znovu jsem ho viděla až po tom, co jsme s Derekem potkali toho upíra. Crest spal na schodech, když jsem Dereka nesla domů.“
„Spala jste s ním, drahá?“ zeptala se Teta Bé. „V tom musíme mít jasno.“
Snažila jsem se udržet a neskřípat zuby. „Ne.“
„Pak jste ho neviděla v nekontrolovaném prostředí.“ Teta Bé zavrtěla hlavou. „Mohl se celou tu dobu maskovat.“
„Musel by mít výjimečné krytí,“ řekla jsem. „Necítila jsem z něj magii. Vůbec žádnou.“
Curran, který se opíral o zeď, překřížil ruce na hrudi. „Takže pokud to shrneme, nikdy se neobjevil ve stejné době jako wampyr. A vypadá to, že se ukáže v jejím životě pokaždé, když se v případu posune někam dál. Nikdy nebyla u něj ani neviděla nikoho z jeho přátel.“
„Je obeznámený s technologiemi.“ Konečně mě napadlo něco chytrého, co jsem mohla přidat k dobru. „Vlastní auto.“
„A něco dalšího?“ zeptal se Mahon.
„Fascinuje ho Lykosův virus.“
„To se mi na něm líbí,“ odtušil Jim. „Kluk si o něm myslí, že je to hajzl.“
Díky, Dereku.
Curran se odlepil ode zdi. „Buď je wampyr, a nebo není. Jak to zjistíme?“
Doolittle se zavrtěl v křesle. „Jediný způsob, jak to zjistit, Pane, je proskenovat vzorek krve. Oddělená od těla nemůže skrývat svou magii. A čas v této záležitosti hraje velkou roli. Čím méně času bude mít krev k tomu, aby se rozložila, tím lépe. Navrhuji, abychom s sebou vzali přenosný skener.“
„Jestli je opravdu tím, kým si myslíme, že je,“ ozval se alfa vlk tiše, „měli bychom na něj jít v plné síle.“
„Pochybuji, že nám dá vzorek krve dobrovolně,“ řekl Mahon.
„Nemůžeme ho k tomu nutit,“ upozornil ho vlkodlak.
Donutit osobu k darování vzorku krve kvůli proskenování bylo nezákonné. Jednalo se o porušení soukromí a soudy podobná provinění neústupně trestaly. Pokud se ukáže, že je Crest člověk, mohl by kvůli tomu udělat tolik rozruchu, že z toho Smečka bude mít problémy ještě několik let.
„A k tomu si připočtěte, že bude vědět, kdo vy všichni jste,“ upozornila jsem je.
Chvíli nad tím dumali.
„Na tom nezáleží,“ řekl Curran. „Pojďme to vyřešit hned teď.“
* * *
„Necítíš se kvůli tomu zrovna dobře, že?“ zeptala se mě Jennifer, když jsme vysedaly z černé dodávky, která nás přepravila ke Crestovu bytu.
„Ne.“
„Bude to v pořádku,“ utěšovala mě. Obě jsme věděly, že lže.
Semknutá skupinka kožoměnců obsadila schody ve vestibulu. Recepční ve službě, hubený zrzavý chlapík, se při našem příchodu začal zvedat. Curran kývl jeho směrem, jako by se znali už léta, a muž se znovu zabořil do sedadla.
Naše šestice vyběhla po schodech nahoru. Curran vepředu, následovaný Jimem, Jennifer, Doolittlem a mnou. Nejstarší syn Tety Bé náš průvod uzavíral. Rozhodl se vzít si s sebou brokovnici. Dorazili jsme ke Crestovu bytu. Za mnou blokoval schodiště Tetin syn. Zamyslela jsem se, jestli ji nenese kvůli mně, kdybych si to náhodou na poslední chvíli rozmyslela.
Žaludek se mi stáhl. Měla jsem z toho špatný pocit. Měla jsem za ním zajít sama. Neměla jsem je nechat, aby mě tahali s sebou. Už se do podobné situace nikdy nenechám vmanipulovat.
Curran zaťukal na dveře. Ozval se Crestův hlas: „Haló?“
Curran se zadíval na mě.
„Tady Kate,“ řekla jsem. „Nejsem tu sama a potřebuju si s tebou promluvit.“
Za dveřmi bylo ticho, chvíli tu novinu zpracovával a pak se dveře otevřely dokořán. Crest vypadal lehce zmateně. Přejel pohledem sbírku kamenných výrazů na tvářích venku a pak ustoupil dozadu. „Pojďte dovnitř.“
A to jsme taky udělali. Kožoměnci se rozmístili po domě a Crest zjistil, že kolem něj utvořili kruh. Udržovali si od něj vzdálenost kolem metru a víc. Aby měli dostatek místa pro skok, ale zároveň si nestáli v cestě.
„Mohla bys mi vysvětlit, o co se jedná?“ požádal Crest. Pohled mu zabloudil ke Curranovi.
„Tihle lidé jsou kožoměnci,“ vysvětlila jsem mu. „Několik jejich druhů ze Smečky zemřelo. Jsem zapojená do vyšetřování a vrah si ke mně vypěstoval nezdravou náklonnost. Nechal mi na zahradě hnijící hlavu s milostným dopisem.“
Z Crestovy tváře se vytratil veškerý výraz. „Aha,“ odtušil. „A ty si myslíš, že ten chlap jsem já.“
Doolittle udělal krok dopředu. „Kdybyste byl tak hodný a poskytl nám dobrovolně vzorek vlastní krve, tahle záležitost by se dala vyřešit během pár minut.“
Crest se zadíval na kluka s brokovnicí. Špatný cíl. Když pominul sebe, děcko bylo nejneškodnější ze všech zúčastněných. „A co když neposkytnu?“
„Měl byste,“ odtušil Curran suše.
Crest se zadíval na mě. „Kate? Ty věříš, že jsem ten zabiják?“
„Ne. Ale musím to vědět jistě.“
Tvář mu zkřivila směs emocí. Myslel si, že jsem ho zradila. Já o tom byla přesvědčená taky.
„Říkal jsi, že chceš být součástí toho, co dělám,“ pověděla jsem mu tiše. „Teď jsi. Dejte nám prosím svou krev, doktore Creste.“ Nechci, aby ti někdo ublížil.
Crest zatnul zuby. Kožoměnci kolem mne se napjali. S pohledem upřeným na mou tvář si Crest vyhrnul rukáv košile a nastavil paži. „Tak to abychom to vyřešili hned.“
Doolittle mu převázal biceps pruhem gumy. Dlouhá jehla propíchla kůži a do čisté zkumavky vystříkla tmavá krev.
„Tak mi povězte,“ řekl Crest. „Co přesně mám vlastně být? Jelikož je do toho zatažená Kate, předpokládám, že bych neměl být normální člověk. Z čeho jsem vinen?“
„Myslí si, že se krmíš masem mrtvých,“ vysvětlil mu Jim.
„Opravdu?“
„Jasně. Lovíš je. V noci. Lidi, upíry, členy Smečky, na tom nezáleží. Ulovíš je, zabiješ je a pak sníš jejich těla.“
„Roztomilé.“ Crestův pohled mě pořád propaloval. Doolittle odnesl vzorek ke skeneru.
„Och, doktůrku, a to jsem nezmínil to nejlepší,“ Jim se dostal do ráže. Zkurvysyn. „Taky unášíš mladé ženské. Ošukáš je a pak je sníš. Páříš se se zvířaty a pak s nimi máš děťátka. Kupu malých pokřivených Crestíků, kteří bloudí městem a hledají, kde by mohli sežrat nějaké lidské maso.“
„Rozkošné.“
Skener začal hučet. Vyšel z něj vytištěný záznam moci. Jim zavřel hubu a naklonil se dopředu, oči upřené na svou kořist. Kožoměnci teď balancovali na pokraji své lidskosti, připravení zabořit drápy do teplého masa. Dýchali zhluboka, svaly napjaté předzvěstí skrývaného pohybu. Oči měli hladové a ani nemrkli.
A jejich oběť, člověk uprostřed místnosti, stál obklíčený a sám, hleděl na mě jako ztracené dítě. Vytáhla jsem Zabíječe z pochvy a držela ho připravený.
„Člověk,“ řekl Doolittle. „Je čistý.“
„Jste si jistý?“ zeptal se Curran.
„Naprosto, ani stín pochybnosti.“
Skupinou proběhlo zachvění, jako by někdo cvakl neviditelným vypínačem. Odložila jsem šavli. Curran mě pozoroval. Tvář měl klidnou, byl to však druh klidu, který předchází bouři. „Prokaž mi laskavost,“ ucedil. „Příště až budeš mít zase nějakou předtuchu, nezmiňuj se o ní.“
Otočil se ke Crestovi. „Tímto vám ze strany Smečky nabízím formální omluvu a naše přátelství. Bude vám poskytnuta přiměřená kompenzace urážky, již jsme vám způsobili. Velmi byste nás poctil, kdybyste ji přijal.“
Crest udělal rukou zamítavé gesto. „S tím si nelamte hlavu.“
Curran prošel kolem mne a kožoměnci se jeden po druhém vytráceli z místnosti, dokud jsme v ní nezůstali jen Crest a já.
„Opravdu sis myslela, že bych mohl být zrůda.“ Crestův hlas v sobě měl tichý údiv. „Pověz mi, jak dlouho jsi mě podezřívala? Šla jsi se mnou na večeři a přitom sis myslela, že znásilňuju a zabíjím ženy, abych se nakrmil jejich masem?“
„Ne.“
„Ne? A proč bych ti měl teď věřit?“
„Kdybych tě tehdy podezřívala, pokusila bych se tě zabít.“
„Jako jsi byla připravená zabít mě před malou chvíli?“ Začal přecházet po pokoji, najednou se pohyboval, jako by pro něj zůstat na jednom místě představovalo příliš velkou námahu. „Viděl jsem ti to na očích. Kdyby ten papír obsahoval něco jiného, než na něm bylo, probodla bys mě mečem. A ani by tě netrápily výčitky svědomí!“
„Naopak, trápilo by mě to, a hodně.“
Otočil se na patě. „Víš, opravdu jsem si myslel, že mezi námi něco je. Něco hezkého. Ale mýlil jsem se.“
Na to by nebyla žádná odpověď dobrá, a tak jsem radši mlčela. Crestova tvář zbledla rozhořčením, místo rtů měl jen úzkou čárku. „A co je na tom nejhorší, myslím si, že by ti vyhovovalo, kdyby se ukázalo, že jsem to já. Chtěla jsi, abych byl ta stvůra.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne, chtěla jsi to. Co v tom bylo, Kate? Prostě jsi toužila dokázat, že máš pravdu, a nebo jsem příliš odlišný od světa, ve kterém žiješ? To musím být zrůda, aby ses se mnou vyspala?“
Ta poslední věta od něj zapůsobila jako říznutí nože. „Je mi to líto.“
Zamával před sebou rukama, snažil se uchopit vzduch. „Líto je slabé slovo!“ Propaloval mě pohledem a pak se donutil vydechnout. „S touhle konverzací jsem skončil. A s tebou taky. Běž. Jdi pryč.“
Odešla jsem. Zavřel za mnou dveře. Přála jsem si, ať je zabouchne, ale on je jen velice opatrně zavřel.
Na schodech na mě nikdo nečekal. Sešla jsem až do vestibulu a zastavila se u recepčního. „Máte tu zadní východ?“
Ukázal dál do chodby. Vydala jsem se tam, vyšla z budovy a šla pořád dál a dál. Kožoměnci mě mohli najít podle pachu. Kdyby mě opravdu chtěli vystopovat, nezabránilo by jim v tom vůbec nic. Měla jsem pocit, že je ze mě Curran natolik znechucený, že se o mne přestal zajímat. Zastavila jsem koňskou bryčku a zaplatila kočímu padesát dolarů za to, že mě odveze k nástupnímu bodu siločáry.
2025 ©