Zabíječ odpočíval v pochvě na nočním stolku, vedle seděl muž a četl si prastarou brožovanou knihu. Na obálce svíral chlap v hnědém obleku a fedoře v náručí bezvědomou blondýnu v bílých šatech. Snažila jsem se zaostřit na název, ale bílá písmenka se mi rozpíjela před očima.
Muž měl na sobě oblečený modrý nemocniční úbor. Doktorské kalhoty mu končily nad koleny a odtamtud se zpod modré tkaniny vynořovaly vybledlé modré džíny. Otočila jsem hlavu, abych mu viděla na nohy. Džíny mizely ve velkých, těžkých pracovních botách.
Opřela jsem se znovu o polštář. Otec měl pravdu. Nebe existovalo a nacházelo se kdesi na Jihu.
Muž sklonil knihu a zadíval se na mě. Byl podsaditý a průměrné výšky. Kůži měl tmavou, hladkou a podobnou leštěnému ebenovému dřevu, černé prošedivělé vlasy přiléhaly k hlavě ve vojenském sestřihu. Hleděl na mě skrze brýle s úzkými obroučkami, oči měl inteligentní a zároveň jiskřící humorem, jako by mu někdo právě pověděl nemístný vtip a on se ze všech sil snažil nesmát.
„Krásné ráno, že?“ řekl a v hlase mu zazníval nezaměnitelný harmonický přízvuk pobřežní Georgie.
„Nemělo by to být ‚Brý jitro‘?“ zeptala jsem se. Hlas mi zněl slabě.
„Jen pokud je člověk nevzdělaný hlupák,“ odtušil muž. „A nebo chce vypadat jako vidlák. A já už jsem příliš starý, abych si hrál na někoho, kým nejsem.“
Přesunul se ke mně a vzal mé zápěstí do ruky. Rty se mu neslyšně pohybovaly, když mi měřil tep. Pak se prsty lehce dotkl mého břicha v oblasti žaludku. Projela mnou bolest. Ucukla jsem a ostře se nadechla.
„Na stupnici od jedné do desíti… jak moc to bolelo?“ zeptal se, prsty mi zkoumal rameno.
Zašklebila jsem se. „Kolem pěti.“
Obrátil oči v sloup. „Bože, za co mě trestáš… další těžký případ.“
Pak naškrábal cosi do linkovaného žlutého bloku. Nacházeli jsme se v malé místnosti se smetanově bílými zdmi a panelovým stropem. Sluneční světlo sem pronikalo dvěma velkými okny. Nohy mi zakrývala modrá pokrývka.
Muž odložil pero. „A teď, slečinko… kdokoliv vám řekl, že na sebe můžete plácnout r-soupravu a vřítit se bezhlavě do bitvy, zasloužil by pořádný výprask. Stačí, aby se to potkalo s jakoukoliv magií, a ta zatracená věc se vždycky zcvokne.“
„Zcvokne,“ zopakovala jsem. „To je lékařský termín?“
„Samozřejmě. Sledujte teď můj prst očima, prosím. A nehýbejte hlavou.“
Pohyboval levým ukazováčkem a já ho následovala očima.
„Velmi dobře,“ okomentoval to. „Počítejte od dvaceti pěti pozpátku až k nule.“
Poslechla jsem a on pak spokojeně přikývl.
„Vypadá to, a teď upozorňuji, že pouze vypadá, že jste se vyhnula otřesu mozku.“
„Kdo jste?“
„Můžete mi říkat doktor Doolittle,“ odtušil. „Plavil jsem se dnem a nocí, možná celé dny a týdny, tam, kde žijí divočiny, a teď jsem jejich osobním lékařem.“
„To byl Max.“ Bolest mi zkroutila bok, hekla jsem. „Ne doktor Doolittle.“
„Ach,“ řekl. „Jaká pocta potkat tak vzdělanou osobu.“
Chvilku jsem na něj zírala, ale on se na mě jenom smál očima.
„Kde jsme?“
„V Pevnosti Smečky.“
„Jak jsem se sem dostala?“
„Přinesli vás.“
Pocítila jsem nutkání protřít si čelo a zjistila jsem, že mám na paži přidělanou hadičku z kapačky.
„Kdo mě sem donesl?“
„Jednoduchá otázka. Jeho Veličenstvo vás vyneslo z budovy, pak vás přehodili Mahonovi přes záda a takhle přivezli až k mým dveřím.“
„Jak se ke mně Curran vůbec dostal?“
„Z toho, co jsem pochopil, pro vás skočil skrz nějaký druh ohně, popadl vás a pak vyskočil zase ven. Což by odpovídalo jeho popáleninám třetího stupně. Kupodivu vy žádné popáleniny nemáte. Pohmožděný bok, vážné poškození v oblasti žaludku, velká ztráta krve, ale žádné popáleniny. Jak je to možné?“
„Jsem výjimečná,“ pověděla jsem mu.
Curran prošel dvakrát ohněm clony krve. Dvakrát. Kvůli mně. Idiot.
„Ale proč, to mi nepovíte.“
„Ne.“
„Tomu říkám vděčnost,“ povzdechl si s hraným smutkem. „Poté co vás sem přinesli, jsem strávil zhruba čtyři hodiny tím, že jsem dával vaše tělo dohromady. Většinu času mi zabralo,“ v té chvíli mě propaloval pohledem, „léčení vašeho žaludku.“
„Popáleniny třetího stupně,“ utrousila jsem.
„Ano. Ale vy jste mě stejně neposlouchala.“
„Slyšela jsem každé slovo. Čtyři hodiny, žaludek, bok, ztráta krve. Nedal jste mi krevní transfuzi, že ne?“
Nedalo se odhadnout, co by magie v mé krvi provedla s cizí plazmou.
„Bože chraň. Věřím, že mě považujete za amatéra.“
Slovo „amatér“ vyslovil jako „amatur“.
„A co obvazy?“
Zavrtěl hlavou. „Složil jsem přísahu doktora-léčitele, milá dámo, a ještě jsem ji neporušil. Vaše šaty, zakrvácené obvazy a podobné věci mnou byly osobně spáleny.“
„Děkuji vám.“
„Není zač.“
„Popáleniny třetího stupně znamenají, že jsou poškozené všechny vrstvy kůže,“ nadhodila jsem.
„Přesně tak,“ přikývl doktor Doolittle. „Vypadá to špatně, ale bolí to ještě hůř.“
„Na stupnici od jedné do desíti?“
„Asi jedenáct.“
Zavřela jsem oči.
„Pán si uhnal hezkou zlatavou kůrčičku,“ řekl Doolittle tiše. „Věřím, že by ho obsadili do nějakého starodávného hororového filmu. Ale teď už je mu dobře. Jako ve vatičce, řekl bych.“
„Ve vatičce?“
„Předepsal jsem mu pobyt v nádrži. Je to obrovské akvárium naplněné jistým roztokem, který jsem sám osobně vyvinul za mladých let. Kdyby bylo Jeho Veličenstvo obyčejný člověk, epitel jeho kůže by se dal obnovit pouze transplantací. Jelikož normální není, pár dní si poleží v nádrži a pak se vynoří s novou pokožkou. Léčení ramene ale zabere delší dobu. Což mi připomíná…“ Vstal, přešel ke dveřím a vystrčil hlavu ven. „Povězte Medvědovi, že náš host už je vzhůru.“
Vrátil se a začal se prohrabávat ampulkami na stole.
„Co má s ramenem?“ zeptala jsem se.
„Počítám, že na něj nešťastnou náhodou spadl kus stropu. Rozdrtil mu levou lopatku.“
Obrátil se a v ruce držel injekční stříkačku.
„Ne,“ odmítla jsem pevným hlasem.
„Technologie se vrátila dvacet minut po tom, co jsem s vámi skončil,“ odtušil. „Máte bolesti, takže vám na to naprosto nemoderně dám lék proti bolesti.“
„Ne, to nedáte.“
„Tohle je demerol. Je docela slabý.“
„Ne. Demerol nenávidím. Točí se mi po něm hlava.“ Jako by nestačilo, že jsem byla zesláblá a uprostřed sídla Smečky, teď mě chtěl ještě omámit drogami.
„Hloupost. Buďte hodná holka a vezměte si léky.“ Postoupil o pár kroků dopředu.
„Přibližte se ke mně s tou jehlou,“ varovala jsem ho s veškerou zlobou, kterou jsem dokázala sebrat, „a vrazím vám ji do zadku.“
Zasmál se. „Přesně tohle mi Jennifer řekla, když jsem se pokusil sešít jí ránu na hýždi. Naštěstí pro mě ji do vás píchnout nemusím.“
Ukázal mi prázdnou stříkačku. Zamrkala jsem a cítila, jak se mi v žilách rozlévá uklidňující chlad. Musel mi ten zatracený demerol stříknout do kapačky. Hajzl.
Zavřela jsem oči. Motala se mi hlava, byla jsem unavená. A stejně to pořád bolelo.
Místností se rozlehly hlasité kroky. Přišla mi návštěva a jen jeden kožoměnec se neobtěžoval pohybovat tiše jako nájemný vrah.
Rozlepila jsem oči a uviděla Mahona, jak kývl na doktora a tiše hlubokým hlasem poznamenal: „Dobrá práce.“
Pak si vzal židli, přišel ke mně a posadil se vedle. Obrovská předloktí si opřel o nohy. Široká záda napínala látku na nadměrně velkém triku, ale přestože mu téměř praskalo na ramenou, neškodilo by ho zkrátit asi o třicet centimetrů. Kožoměnci měli v oblibě tepláky a Mahon na sobě měl jedny v šedé barvě. A byl bez ponožek − na sluncem prohřáté podlaze spočívala jeho chlupatá chodidla.
Můj pohled se setkal s jeho hnědýma očima. „Smečka si cení tvé oběti.“
„Žádná oběť se nekonala. Jsem naživu.“ A Curran je spálený na uhel.
Zavrtěl hlavou. „Ale byla zamýšlena a za to jsme vděční. Získala sis důvěru a přátelství Smečky. Můžeš nás navštívit, kdykoliv se ti zachce. V časech nouze můžeš požádat o naši pomoc a my se ze všech sil pokusíme ti vyhovět. To není malá věc, Kate.“
Pravděpodobně bych na to měla říct něco květnatého a formálního, ale demerol mi znemožňoval pořádně uvažovat. Poklepala jsem ho po velké ruce a zamumlala: „Díky.“
Mahonův pohled byl srdečný. „Není zač.“
* * *
Byl pátek a já šla. Oblečená v šedé teplákové soupravě a příliš širokých teniskách, které mi darovala Smečka, dobývala jsem metr po metru chodbu, pomalu, ale jistě. Zmocňovala se mě závrať a musela jsem bojovat s nutkáním natáčet se pořád doprava, protože bych pak neustále narážela hlavou do zdi.
Doolittlova kouzla dokázala utlumit bolest žaludku na pouhé tupé pobolívání, které se ozvalo, když jsem se špatně ohnula. Slíbil mi, že by mi neměly na břiše zůstat skoro žádné jizvy, a já mu věřila. Se stehnem jsem tolik štěstí neměla. Upír z něj vyrval kus masa a přes Doolittlovy snahy si ponesu jizvu jako připomínku po zbytek svých dní. To mi však nevadilo. Byla jsem vděčná, že mi vůbec ještě nějaké dny zbývají.
Chodba ústila do široké místnosti o velikosti větší tělocvičny. Zaplňovaly ji nejrůznější přístroje, s velkou péčí rozmístěné na kamenné podlaze. Některé zrozené z technologie, jiné magického rázu, další byly spletitou směsí obojího.
Šlachovitá žena průměrné výšky a přibližně mého věku seděla na čalouněném lůžku vedle dveří. Připomínalo ohromný psí pelech. Žena chroupala slané krekry. Asi krysodlak. Ti neustále něco jedí.
Změřila si mě pohledem zpoza záplavy uzoučkých tmavých copánků. Na konci každého se houpal dřevěný korálek.
„Jo?“ odtušila.
Jak přátelské.
„Mám schůzku,“ oznámila jsem jí.
„No a?“ odpověděla.
Pokrčila jsem rameny a prošla kolem ní. Nezastavila mě.
Nádrž byla umístěna podél levé zdi, napolo skrytá za velkou kamennou deskou, na kterou někdo načmáral křídou kabalistické symboly. Pokroucený znak, který měl být správně nakreslený červeně, a pak dva egyptské symboly, jeden pro Nil a druhý pro kanopu. A něco vzdáleně připomínajícího japonský znak pro draka.
Obešla jsem to plýtvání místem a přiblížila se k nádrži. Měla krychlovitý tvar, dva a půl metru na dva a půl metru. Skleněné stěny zadržovaly uvnitř kalnou nazelenalou tekutinu, ve které jsem dokázala rozeznat nejasné obrysy lidského těla nehybně plovoucího v kapalině.
Zaklepala jsem na sklo. Tělo se pohnulo a Curran se se zašploucháním vynořil na hladině. Sundal si dýchací masku a zachytil se rukama za okraj nádrže, takže se zbytek jeho těla nalepil na sklo. Přesně to jsem potřebovala. Bledého Pána šelem v celé jeho nahé kráse a s bahenní vodou kolem k tomu.
Nová kůže byla velmi světlá. Husté vlasy a obočí teď neměl delší než ranní strniště.
„Díky,“ řekla jsem a upřeně jsem se mu dívala do tváře.
„Není za co.“
Bylo mi poněkud trapně, bojovala jsem s nutkáním přešlápnout. „Odcházím.“
„Kdy?“
„Až s tebou domluvím.“
„Doolittle tě propustil ze své péče?“
V hlavě se mi vynořila vzpomínka na rozzuřeného stárnoucího doktora, kterak si mě měří pohledem. „Neměl na výběr.“
„Můžeš zůstat, kdybys chtěla.“ Curran si utřel vodu kapající mu z brady.
„Ne, díky. Ne, že by mi to nelichotilo, ale vážně musím jít.“
„Čeká na tebe neodkladné vyřizování?“
„Tak nějak.“
„Jsi si jistá, že by ses ke mně nechtěla připojit a vlézt do nádrže? Voda je skvělá.“
Zamrkala jsem, došla mi slova. Curran se rozesmál, očividně si užíval každou vteřinu.
„Ech, raději ne,“ dokázala jsem ze sebe dostat.
„Nevíš, o co přicházíš.“
To se mě opravdu snažil sbalit, a nebo si se mnou jenom zahrával? Asi to druhé. Inu, tuhle hru mohou hrát jen dva. Okatě jsem se zadívala na jeho podbřišek.
„Ne, díky,“ odtušila jsem. „Vím úplně přesně, o co přicházím.“
Zazubil se.
„Přišla jsem si popovídat ohledně Dereka.“
Curran nějak zvládl pokrčit rameny, i když se musel přidržovat stěny akvária. „Zprostil jsem ho krevní přísahy.“
„Já vím. Ale stejně trvá na tom, že se bude ochomýtat kolem, a to já nechci. Snažila jsem se mu vysvětlit, že dělám nebezpečnou práci za málo peněz, a pokud se bude zdržovat v mé blízkosti, mohlo by to být škodlivé pro jeho zdraví.“
„A co na to on?“
„Řekl mi: ‚Jasně, ale dají se na to balit holky? Ve velkém?‘“
Curran se zasmál, pak se potopil jako delfín a znovu se ukázal na povrchu. „Promluvím s ním.“
„Mohl bys to udělat spíš dřív než později? Je totiž přesvědčený, že mě odveze domů.“
„Dobře. Řekni Mile u dveří, ať ho za mnou pošle.“
„Díky.“
Otočila jsem se k němu zády.
„Jak ses dostala přes oheň?“
A do hajzlu. „Nebyl ještě v plné síle,“ odtušila jsem. „Pitomé štěstí. Ale nemohla jsem ven. Řekla bych, že se Olathe zatraceně těšila, až mi ten strop shodí na hlavu.“
„Aha,“ poznamenal Curran. Nedokázala jsem poznat, jestli mi uvěřil, nebo ne.
Znovu jsem se otočila a pak udělala malou posměšnou poklonu, ze které mě znovu rozbolel žaludek. „Ještě něco, Vaše Veličenstvo?“
Odmávl mě pohybem zápěstí. „Můžete jít.“
Znát Currana bylo příliš nebezpečné. Držel v rukou příliš mnoho moci, byl nepředvídatelný, a co bylo nejhorší, měl vrozený talent rozčílit mě, vyvést z rovnováhy.
Doufejme, že se naše cesty znovu nezkříží.
Mladý vlk, jehož jméno jsem neznala, mě zavezl až ke Gregovu bytu. Poděkovala jsem mu a vyšla schody, abych odhalila bílou skvrnu na svých dveřích. Papírek se vzkazem. Stálo na něm: „Kate, snažil jsem se ti dovolat, ale neodpovídala jsi. Doufám, že dnešní večer stále platí. Zarezervoval jsem nám stůl ve Fernando’s na šestou. Crest.“
Strhla jsem vzkaz, skrčila ho v hrsti a pak odhodila stranou. Clony zasvítily a zavřely se za mnou. Silné dveře mě oddělily od zbytku světa a já si úlevně vydechla. Skopla jsem tenisky od Smečky z nohou, doplazila se do postele a usnula.
* * *
Když jsem se vzbudila, pozdní odpoledne se začalo pomalu měnit ve večer. Cítila jsem se vyčerpaná a nevrlá, znepokojená, jako bych zmeškala nějakou důležitou událost. Chvíli jsem v mysli pátrala po příčinách své mizerné nálady. Bez úspěchu. Bylo mi ještě o něco hůř.
Ležela jsem v posteli, pozorovala strop a přemýšlela, že Crestovi zavolám, ať na dnešní večeři zapomene. To by bylo rozumné. Jenže dělat rozumné věci jsem neměla v povaze. A zmeškat rande mi připadalo jako vzdávat se bez boje.
Dobelhala jsem se do koupelny a umyla si tvář studenou vodou. Nepomohlo to.
A do Fernando’s jsem si mohla obléct jen jedny šaty, jednak proto, že to byla moje jediná formální róba, a taky proto, že v Gregově šatníku pro hosty žádné jiné nevisely. Měla jsem je na sobě na jakémsi večírku, kam mě v listopadu zatáhl. Strávila jsem tam dvě hodiny posloucháním lidí, které očividně velice bavilo poslouchat se při řečnění.
Vytáhla jsem šaty ze skříně a hodila je na postel. Pak jsem přešla do kuchyně a napustila si sklenici vody. Ztratila jsem hodně krve. Přinutila jsem se zhltnout jednu sklenici, pak jsem ji znovu naplnila, vrátila se do ložnice a vodu přitom usrkávala.
Šaty ležely na přikrývce, koupaly se v posledních paprscích unaveného slunce. Byly jednoduše střižené, odstín látky se nedal pořádně pojmenovat, někde na půli cesty mezi broskvovou, bronzovou a khaki. Vybírala je pro mě Anna. Pamatuju si, jak se probírala mezi šaty zavěšenými na drátěných ramínkách, procházela je jedny po druhých, zatímco neskutečně hubená prodavačka nervózně přihlížela. „Nepotřebuješ vypadat štíhlejší,“ vysvětlovala mi Anna. „Nebo vycpávky. Potřebuješ trochu změkčit křivky postavy. To jde mnohem komplikovaněji, ale se správnými šaty se toho dá dosáhnout. Naštěstí pro nás máš pro tyhle správný odstín pleti. I když v nich budeš vypadat tmavší, což zase není tak úplně na škodu.“
Dívala jsem se na šaty a vzpomněla si na znepokojivý pocit, že se nepoznávám, když je mám na sobě. Měla jsem souměrnou postavu, štíhlou, dalo by se říct, ale nikdy jsem nebyla hubená. Většina žen nenabírala svaly lehko, ale když jsem propnula paži, viděla jsem, jak se mi na ní rýsují. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila zhubnout, vždycky se mi jen podařilo nabalit si na postavu o něco více svalů. Takže jsem se přestala snažit podobat se vyzáblým standardům krásy už někdy ve čtrnácti. Přežití mělo přednost před módou. Byla sice pravda, že jsem nevážila padesát kilo, ale díky úzkému pasu jsem byla ohebná a dokázala jsem kopnutím člověku zlámat krk.
Tyhle šaty moje svaly maskovaly, klamaly oči, aby viděly měkké křivky tam, kde nejsou. Potíž tkvěla v tom, že jsem si nebyla jistá, že je dnes chci kvůli Crestovi nosit.
Dotkla jsem se měkké látky a přála si, aby Anna zavolala.
Telefon zazvonil.
Zvedla jsem ho a ze sluchátka se ozval Annin hlas: „Ahoj.“
„Jak to děláš?“
„Co? Volám, když se mnou chceš mluvit?“ znělo to pobaveně.
„Ano.“
„Většina jasnovidců má dar mírné empatie, Kate. Schopnost vcítit se do jiné osoby působí jako spojení pro to, co děláme. Znám tě už velmi dlouho… pamatuji si, když ses učila chodit… a mám s tebou trvalé pouto. Přemýšlej o tom, jako kdybych byla naladěná na určité rádio, které většinu času nevysílá.“
Usrkávala jsem vodu. Věděla jsem, že svou vizi zmiňovat nebude, dokud se jí na ni nezeptám. Neměla jsem chuť se zrovna ptát.
„Jak jde vyšetřování?“
„Našla jsem Gregova vraha.“
„Aha. A co jsi mu provedla?“
„Jí. Rozřízla jsem jí břicho a pak rozdrtila srdce.“
„Jak milé. A co udělala ona tobě?“
„Mám jizvu nahoře na stehně a žaludek se mi ještě pořád hojí. Ale tentokrát jsem aspoň měla profesionální lékařské ošetření.“
Anna si povzdechla. „Řekla bych, že to není zas tak špatné… na jeden z tvých případů. Jsi spokojená?“
Otevřela jsem ústa, abych jí řekla ano, a pak jsem se zastavila. Důvod mé rozmrzelosti byl najednou zjevný.
„Kate?“
„Ne, nejsem spokojená.“ Pověděla jsem jí o Olathe a jejích upírech, stvořených před Změnou. „Má to příliš mnoho neuzavřených konců,“ odtušila jsem pak. „Za prvé si nejsem jistá, kdo Grega zabil. Myslela jsem, že by to mohl být jeden z jejích upírů, ale to by nevysvětlovalo záznam zvířecí moci na m-skeneru, a během boje jsem žádná zvířata nezahlédla.“
„A není možnost, že bys to šla zkontrolovat teď?“
„Ne. Budova je kaput. Za druhé, kde jsou ty zmizelé ženy a proč byly uneseny?“
„Jako potrava pro upíry?“ zkusila Anna.
„Čtyři ženy by jí stačily sotva na den. Proč jich s sebou nevzala víc?“
„To nevím.“
Usrkla jsem vodu. „To já taky ne. A nepřítel ve tvé vizi byl mužského pohlaví. Je toho ještě víc, ale teď si zrovna nevzpomenu. Mám hrozný pocit, jako bych něco přehlédla. Něco zjevného, až je to směšné.“
Zmlkla jsem. Anna čekala na druhém konci linky.
„No nic,“ ozvala jsem se konečně. „Budu muset počkat, dokud si to můj mozek nepřebere.“
„Hm,“ odtušila Anna. „Že by nějaké naléhavější záležitosti?“
„V šest mě ve Fernando’s očekává pohledný plastický chirurg.“
„Aha. A to ses mu nezmínila, že se ti ta restaurace hnusí?“
„Ne,“ řekla jsem. „Očekávala jsem, že mu to dojde. Formální večeře nejsou nic pro mě, Anno.“
„Zlehčení roku,“ zamumlala Anna. „Je zábavný?“
„Kdo?“
„Plastický chirurg. Je s ním zábava? Dokáže tě rozesmát?“
„Snaží se,“ odtušila jsem.
„To zní, jako by se mu moc nedařilo.“
„Myslím, že jsem to celé možná příliš uspěchala,“ svěřila jsem se jí.
„Kterou část? Intimitu, nebo sex?“
2025 ©