20. kapitola

Napsal Jinny (») 10. 5. 2012 v kategorii Hunger Games 2 - Vražedná pomsta, přečteno: 1878×

„Peeto!“ křičím. Třesu s ním silněji, a dokonce ho i pleskám přes tvář, jenže k ničemu to není. Selhalo mu srdce. Zbyla z něj jen prázdná schránka. „Peeto!
Finnick opírá Mags o strom a odstrkuje mě z cesty. „Uhni.“ Přejíždí Peetovi prsty po krku, po žebrech a páteři. Potom mu svírá nosní dírky.
„Ne!“ ječím a vrhám se na Finnicka. Určitě se snaží, aby Peeta zůstal mrtvý a aby se neprobral. Finnick mě tvrdě zasahuje dlaní do prsou, až odlétám k vedlejšímu stromu. Mám vyražený dech a na chvíli mě omračuje bolest. Vidím, jak Finnick znovu svírá Peetovy nozdry. Vsedě vytahuji z toulce šíp, přikládám ho k tětivě a chystám se ho vypustit, když mě na poslední chvíli zaráží pohled na Finnicka, který právě líbá Peetu. Je to tak divný výjev, že nestřílím. Ne, on ho nelíbá. Zacpal Peetovi nos, ale otevřel mu ústa a fouká mu vzduch do plic. Peetovi se zvedá a klesá hruď. Pak Finnick rozepíná horní část Peetovy kombinézy a začíná mu dlaněmi masírovat srdce. Jak se pomalu probírám ze šoku, dochází mi, o co se pokouší.
Jednou za uherský rok něco podobného dělá i moje matka, ale opravdu jen zřídka. Pokud se vám ve Dvanáctém kraji zastaví srdce, není pravděpodobné, že by vás rodina stihla dopravit včas k nám domů, takže se většinou setkávám s popálenými, zraněnými nebo nemocnými pacienty. Nebo hladovějícími.
Finnickův svět je ale jiný. Ať už dělá cokoliv, není to poprvé.
Skláním hrot šípu k zemi a předkláním se, abych sledovala, jest li Peeta nebude projevovat nějaké známky života. Minuty trýznivě ubíhají a já pomalu ztrácím naději. Když už si začínám říkat, že je příliš pozdě a Peeta je mrtvý, že jeho duše opustila tělo a navždy odešel, slyším chraplavé zakašlání a Finnick se napřimuje.
Odhazuji zbraň do hlíny a vrhám se k Peetovi. „Peeto?“ šeptám tiše, odhrnuji mu vlhké plavé pramínky vlasů z čela a přikládám mu prsty ke krku. Cítím silný, pravidelný tep.
Jeho oční víčka se zachvějou a pak se otevřou. Dívá se mi do očí. „Pozor,“ říká slabě. „Před námi je silové pole.“
Směju se, ale po tvářích mi stékají slzy.
„Určitě je o hodně silnější než to na střeše Výcvikového centra,“ pokračuje. „Nic se mi nestalo. Jsem jenom trochu otřesený.“
„Byls mrtvý! Zastavilo se ti srdce!“ vydechuji, než se stačím zamyslet nad tím, jestli je to tak dobrý nápad. Zakrývám si ústa dlaní, protože ze mě začínají vycházet zvuky, jako bych se dusila, což znamená, že se rozpláču.
„Zdá se, že teď funguje,“ odpovídá. „Jsem v pořádku, Katniss.“ Přikyvuji, ale já nepřestávám vzlykat. „Katniss?“ Teď si Peeta dělá starosti o mě, což je úplně absurdní.
„To nic. To dělají hormony,“ poznamenává Finnick. „To je tím těhotenstvím.“ Zvedám k němu oči. Sedí na patách a pořád zhluboka oddechuje po výstupu do kopce a náročném oživování Peety.
„Ne, tím to není…“ říkám, ale moje slova přerušuje ještě hlasitější, hysterický pláč, který jako by potvrzoval Finnickova slova. Dívá se mi do očí a já ho propaluji pohledem přes clonu slz. I když to zní šíleně, jeho čin mě rozzlobil. Chtěla jsem jenom, aby Peeta žil, a Finnick to na rozdíl ode mě dokázal zařídit, takže bych měla cítit nesmírnou vděčnost. A skutečně jsem mu vděčná. Zároveň se vztekám, neboť to znamená, že jsem Finnickovi mnoho dlužna. Navždy. Jak ho teď mohu zabít, až bude spát?
Čekám, že na jeho tváři spatřím samolibý nebo sarkastický úšklebek, ale Finnick na mě hledí se zmatkem v očích. Těká pohledem mezi mnou a Peetou, jako kdyby se pokoušel na něco přijít, a pak trochu potřese hlavou, aby si ji pročistil. „Jak ti je?“ ptá se Peety. „Myslíš, že můžeme pokračovat v cestě?“
„Ne, musí odpočívat,“ říkám hned. Mám plný nos, ale nikde není ani kousek látky, který bych použila jako kapesník. Mags trhá z větve hrst převislého mechu a podává mi ji. Jsem v takovém stavu, že si ho ani moc neprohlížím, hlasitě smrkám a otírám si slzy z tváře. Mech je překvapivě příjemný a měkký. A navíc skvěle vsakuje vodu.
Všímám si na Peetově hrudi zlatého odlesku. Natahuji se po něm a beru do ruky kotouček, který má zavěšený na řetízku kolem krku. Do jeho povrchu je vytepán reprodrozd. „To je tvůj symbol?“ ptám se.
„Ano. Nevadí, že jsem použil reprodrozda? Chtěl jsem, abychom spolu ladili,“ říká.
„Ne, jistěže to nevadí.“ Nutím se do úsměvu. To, že se Peeta objevil v aréně s reprodrozdem, je zároveň požehnání i prokletí. Na jednu stranu to povzbudí vzbouřence v jednotlivých krajích. Na druhou stranu se dá těžko předpokládat, že by to prezident Snow přehlédl, a tím se můj úkol udržet Peetu naživu ztěžuje.
„Takže se chcete utábořit tady?“ ptá se Finnick.
„To nejde,“ vrtí hlavou Peeta. „Nemůžeme tu zůstat. Není tu voda. Nemáme se kde schovat. Je mi vážně dobře. Stačí, když půjdeme pomalu.“
„Pomalu je lepší než vůbec,“ přikyvuje Finnick a pomáhá Peetovi na nohy, zatímco se dávám trochu dohromady. Dnes jsem již stihla přihlížet tomu, jak mírotvorci brutálně mlátí Cinnu, ocitla jsem se v další aréně a viděla jsem zemřít Peetu. Z hlediska sponzorů si zatím nevedu příliš dobře, a proto jsem ráda, že Finnick nadále připomíná moje těhotenství.
Kontroluji si zbraně, ačkoliv vím, že jsou v dokonalém stavu – působí to, jako kdybych držela všechno pevně v rukách. „Půjdu první,“ oznamuji.
Peeta začíná něco namítat, ale Finnick ho přerušuje. „Ne, ať jde.“ Mračí se na mě. „Tys o tom silovém poli věděla, ne? O zlomek vteřiny dřív, než zasáhlo Peetu. Chtěla jsi ho varovat.“ Přikyvuji. „Jak jsi to poznala?“
Váhám. Mohlo by být nebezpečné odhalit, podle čeho Diod s Dratkií poznávají přítomnost pole. Nevím, jestli si tvůrci her všimli, jak mi ho při tréninku ukazují. V každém případě jsem tak získala cennou informaci. A kdyby věděli, že ji mám, třeba se pokusí nějak pozměnit silové pole, abych už ty drobné poruchy neviděla. Proto se uchyluji ke lži. „Nevím. Je to skoro jako kdybych ho slyšela. Poslouchejte.“ Všichni umlkáme. Ozývá se bzučení hmyzu, zpěv ptáků a ševelení vánku v listoví.
„Já nic neslyším,“ krčí rameny Peeta.
„Ale ano,“ trvám na svém, „je to, jako když je pod proudem plot kolem Dvanáctého kraje, akorát mnohem tišší.“ Všichni se znovu pozorně zaposlouchávají. Já také, ačkoliv není nic slyšet. „Teď!“ říkám. „Slyšíte? Vychází to přímo z místa, kde Peeta dostal ránu.“
„Já taky nic neslyším,“ odpovídá Finnick. „Ale jestli ty ano, tak nás veď.“
Napadá mě, že bych měla zvýšit věrohodnost svého tvrzení. „To je divné,“ říkám a otáčím hlavu ze strany na stranu, jako by mě něco mátlo. „Slyším to jenom v levém uchu.“
„V tom, které ti opravovali lékaři?“ ptá se Peeta.
„Jo,“ přikyvuji a rozpřahuji ruce. „Třeba odvedli lepší práci, než si sami mysleli. Občas jím slyším věci, o kterých byste si normálně nemysleli, že vydávají nějaký zvuk. Třeba hmyzí křídla, nebo to, jak na zem dopadají vločky sněhu.“ Dokonalé. Teď se veškerá pozornost obrátí k chirurgům, kteří mi po loňských hrách opravili sluch, a ti budou muset vysvětlovat, proč teď slyším jako netopýr.
„Ty,“ říká Mags a postrkuje mě dopředu, takže vyrážím v čele skupiny. Jelikož jdeme pomalu, Mags raději kráčí po vlastních nohách. Opírá se přitom o větev, kterou jí Finnick rychle podává. Vyrábí hůl i pro Peetu, což je dobře. I když Peeta protestuje, mám pocit, že jeho největší touhou je si lehnout. Finnick naši skupinku uzavírá, a tak nám aspoň kryje záda někdo zdravý a bdělý.
Jdu tak, abych měla silové pole po levici, protože právě na levé straně bych měla mít svoje údajné nadlidské schopnosti. Ale vzhledem k tomu, že jde pouze o snůšku výmyslů, trhám velký hrozen tvrdých ořechů visících z vedlejšího stromu a cestou je házím před sebe. Většinu poruch totiž asi přehlížím a všímám si jen některých z nich. Kdykoliv ořech narazí do silového pole, vyvalí se obláček kouře a k nohám mi dopadne zčernalý zbytek ořechu s prasklou skořápkou.
Po pár minutách za sebou slyším mlaskavý zvuk a ohlížím se. Mags si loupe jeden z ořechů a hází si jeho jádro do úst. „Mags!“ vykřikuji. „Vyplivněte to. Mohly by být jedovaté.“
Mags něco zamumlá a jinak si mě nevšímá. Se zřejmým potěšením si olizuje rty. Hledám podporu u Finnicka, ale ten se jen směje. „To brzy zjistíme,“ říká.
Pokračuji dál a přemýšlím o Finnickovi, který zachránil starou Mags u Rohu hojnosti, ale nechá ji jíst neznámé ořechy. Kterému Haymitch dal svůj náramek, aby se jím mohl prokázat. Který oživil Peetu. Proč ho prostě nenechal zemřít? Nikdo by mu to nemohl vyčítat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by ho mohl zachránit. Jaký k tomu měl důvod? A proč se mnou tak moc chtěl uzavřít spojenectví? Byl ochotný mě i zabít, pokud by na to došlo, ale volbu, jestli budeme bojovat nebo ne, nechával na mně.
Házím před sebe ořechy a občas zahlédnu kousek silového pole. Snažím se postupovat co nejblíž k němu a najít místo, kudy bychom se mohli vzdálit od rohu. Po další hodině si však uvědomuji, že je taková snaha marná. Silové pole nás doleva nepouští. Vlastně mám dojem, že se naopak mírně stáčí doprava. Ohlížím se na kulhající Mags a zpoceného Peetu. „Dáme si pauzu,“ říkám. „Vylezu zase na strom a porozhlédnu se kolem.“
Vybírám si strom, který se zdá být vyšší než ostatní. Šplhám po jeho zkroucených větvích a držím se co nejblíž kmene. Nedá se poznat, jak snadno se tohle gumové dřevo zlomí. Přesto stoupám výš, než je rozumné, protože nutně potřebuji získat dobrý rozhled. Držím se tenké špičky, která se kymácí ve vánku, a mé podezření se potvrzuje. Už chápu, proč se nám nedaří zahnout doleva a proč to také nikdy nepůjde. Poprvé pod sebou mám arénu jako na dlani. Jde o dokonalý kruh s paprskovitým středem, na němž spočívá Roh hojnosti. Obloha má jednolitě růžový nádech a rozeznávám na ní jeden nebo dva vlnité čtverce. Dratkie s Diodem je nazývali Achillovy paty silového pole, protože odhalují to, co mělo zůstat skryto, a tudíž představují slabinu. Abych si byla naprosto jistá, střílím šíp do prázdného prostoru nad vršky stromů. Vyšlehne záblesk, na chviličku zahlédnu skutečnou modrou oblohu a vzápětí se šíp odráží zpátky do džungle. Slézám dolů, abych seznámila s nepříjemnou novinkou ostatní.
„Silové pole nás uzavírá v kruhu, nebo spíš v kupoli. Nevím, jak sahá vysoko. Uprostřed je Roh hojnosti s mořem a kolem dokola prales. Aréna je pravidelná, souměrná a poměrně malá,“ hlásím.
„Viděla jsi nějakou vodu?“ ptá se Finnick. „Jenom tu, kde jsme začínali,“ říkám.
„Musí tady být nějaký zdroj pitné vody,“ vraští čelo Peeta. „Jinak budeme za pár dní všichni mrtví.“
„Džungle je dost hustá, takže možná někde mezi stromy protéká potůček, nebo je někde jezírko,“ odpovídám, i když o tom pochybuji. Instinktivně cítím, že Kapitol chce mít celé tyhle nepopulární hry co nejdřív za sebou. Plutarch Heavensbee možná dostal rozkaz, aby nás rychle vyřídil. „Každopádně nemá smysl zjišťovat, co je za tím hřebenem, protože tam prostě nic není.“
„Někde mezi silovým polem kolem nás a mořem uprostřed musí být zdroj pitné vody,“ trvá na svém Peeta. Všichni víme, co to znamená. Musíme se vrátit dolů. K profesionálům a ke krveprolití. S Mags, která sotva chodí, a s Peetou, který je příliš slabý, než aby bojoval.
Rozhodujeme se sejít o pár set metrů níž a pokračovat po obvodu arény, jestli nenajdeme nějakou vodu o kus níž. Zůstávám v čele naší skupiny a občas házím doleva ořech, ale jsme teď dost daleko od pole. Praží na nás slunce, které zahřívá vzduch a vytváří optické klamy. Uprostřed odpoledne je jasné, že Peeta a Mags už nemohou dál.
Finnick vybírá místo k táboření asi deset metrů pod silovým polem s tím, že v případě útoku můžeme hranici arény využít jako zbraň, když proti ní naženeme nepřátele. Pak s Mags trhají stébla ostré trávy, jejíž trsy rostou všude kolem a která dosahuje skoro dvoumetrové výšky, a splétají z nich matrace. Mags podle všeho ořechy nijak neuškodily, a tak jich Peeta přináší několik hrstí a hází je do silového pole, čímž nám je smaží. Trpělivě je loupe a jádra skládá na list. Já zatím nervózně stojím na hlídce, je mi horko a jsem vyčerpaná citovým vypětím prvního dne.
Mám žízeň. Obrovskou žízeň. Nakonec už to nedokážu vydržet. „Finnicku, co kdybys hlídal pro změnu ty? Já se porozhlédnu kolem po nějaké vodě,“ navrhuji. Nikoho netěší, že půjdu někam sama, ale nedostatek vody je čím dál vážnější.
„Neboj se, nepůjdu daleko,“ slibuji Peetovi.
„Chci jít s tebou,“ říká.
„Ne, zkusím přitom i něco ulovit,“ odpovídám. Ačkoliv nedodávám: „A to bych s tebou nemohla, protože děláš moc hluku,“ je mu jasné, proč ho nechci mít s sebou. Odehnal by kořist a ještě by mě hlučným našlapováním uvedl v nebezpečí. „Za chvíli se vrátím.“
Plížím se mezi stromy a potěšené zjišťuji, že se po zdejší půdě dá pohybovat opravdu nehlučně. Scházím šikmo dolů svahem, ale nenacházím nic než další bujnou zeleň.
Při výstřelu z děla se zastavuji. Úvodní krveprolití u Rohu hojnosti už určitě skončilo a tvůrci nám dávají na vědomí, kolik splátců je po smrti. Počítám výstřely, z nichž každý představuje jednoho mrtvého splátce. Osm ran. To není tolik jako vloni, ale připadá mi to víc, protože letos znám většinu jménem.
Přichází na mě slabost, opírám se o strom, abych si odpočinula, a cítím, jak horko vytahuje z mého těla vodu a vysušuje mě na troud. Už teď se mi těžko polyká a zmáhá mě únava. Hladím si dlaní břicho s nadějí, že se mým sponzorem stane nějaká soucitná těhotná žena a Haymitch mi bude moct poslat trochu vody. Nic se neděje. Klesám k zemi.
Nehybně sedím a začínám si všímat zvířat: zvláštních ptáků s pestře zbarveným peřím, stromových ještěrů s rozeklanými modrými jazyky a nějakých tvorů, kteří vypadají jako kříženci mezi krysou a vačicí a jsou rozesazení na větvích u kmene stromu. Jednoho z nich sestřeluji, abych si ho prohlédla zblízka.
Je to ošklivé zvíře – velký hlodavec se skvrnitě šedými chlupy a dvěma nebezpečně vyhlížejícími řezáky, které mu vyrůstají z horní čelisti. Když ho vyvrhuji a stahuji, všímám si něčeho dalšího: má mokrý čenich. Jako kdyby se právě napil z potůčku. Vzrušeně obcházím jeho strom ve stále větších kruzích. Zdroj vody nemůže být daleko.
Nic. Nic nenacházím. Ani kapku. Nakonec mířím zpátky k táboru, zklamanější a žíznivější než dosud. Hledala bych dál, ale Peeta si o mě jistě dělá starosti.
Po návratu vidím, že ani ostatní nezaháleli. Mags s Finnickem postavili ze spletených matrací přístřešek: z jedné strany je otevřený a má tři stěny, podlahu a střechu. Mags rovněž vyrobila několik misek, které Peeta naplnil praženými ořechy. Ohlížejí se po mně s nadějí v očích, ale já jen vrtím hlavou. „Ne. Žádná voda. Ale někde tu je. On o ní věděl,“ říkám a zvedám uloveného hlodavce. „Chvíli před tím, než jsem ho sestřelila ze stromu, někde pil, jenže se mi nepodařilo najít jeho napajedlo. Přísahám, že jsem prohledala každý centimetr půdy v okruhu třiceti metrů.“
„Můžeme ho sníst?“ ptá se Peeta.
„Těžko říct, ale jeho maso vypadá stejně jako veverčí. Mělo by se upéct…“ Zarážím se při představě, že bych tu měla rozdělávat oheň bez sirek. I kdyby se mi to nakonec povedlo, kouř by přilákal pozornost ostatních. Aréna je tak malá, že by ho ostatní museli vidět.
Peeta má jiný nápad. Bere kousek masa, nabodává ho na klacek s ostrou špičkou a hází ho proti silovému poli. Ozve se ostré zasyčení a klacek přilétá zpátky. Povrch masa sice zčernal, ale vnitřek je krásně upečený. Všichni Peetovi tleskáme, ale v další vteřině přestáváme, protože nám dochází, kde jsme.
Bílé slunce pomalu klesá po růžové obloze za obzor a my zacházíme do přístřešku. Stále ještě úplně nedůvěřuji ořechům, ale Finnick říká, že je Mags poznala z jiných her. Během tréninku jsem netrávila žádný čas u stanoviště s jedlými rostlinami, protože jsem s nimi vloni neměla sebemenší potíže. Teď si říkám, že jsem udělala chybu – mohla jsem očekávat, že kolem mě budou přinejmenším nějaké neznámé rostliny. A také jsem mohla líp odhadnout, kam nás přepraví. Mags se podle všeho cítí dobře, a to se ořechy živí už několik hodin. Také tedy jeden zvedám a opatrně si kousek ukusuji. Má jemnou, lehce nasládlou chuť, která mi připomíná kaštany. Usuzuji, že není jedovatý. Hlodavec je svalnatý a šlachovitý, má však překvapivě šťavnaté maso. První večeře v aréně tak není vůbec špatná. Jen kdybychom ji měli čím zapít.
Rozhodujeme se, že budeme hlodavci říkat stromová krysa, a Finnick se na něj podrobně vyptává. Jak byl vysoko? Jak dlouho jsem ho pozorovala, než jsem vystřelila? Co právě dělal? Nevzpomínám si, že by dělal něco zvláštního. Čenichal kolem sebe, snad aby našel nějaký hmyz nebo tak něco.
Bojím se noci. Hustě spletená tráva nám poskytuje jistou ochranu před zvířaty, která se plíží zdejší džunglí po setmění. Krátce před tím, než slunce zcela zapadne za obzor, navíc vychází bledý měsíc, takže je aspoň trochu vidět. Pomalu umlkáme, protože víme, co přichází. Sedáme si vedle sebe u vchodu do přístřešku a Peeta mě bere za ruku.
Oblohu rozjasňuje erb Kapitolu, který vypadá, jako kdyby se vznášel v prostoru. Poslouchám tóny hymny a říkám si: Pro Finnicka a Mags to bude těžší. Nakonec je to hodně tvrdé i pro mě. Na nebi se objevují tváře osmi mrtvých splátců.
Muž z Pátého kraje, kterého Finnick probodl trojzubcem, přichází na řadu první. Splátci z Prvního až Čtvrtého kraje jsou tudíž naživu: čtyři profesionálové, Diod s Dratkií a samozřejmě Finnick a Mags. Muže z Pátého kraje následuje morfionik ze Šestky, Cecelie a Rek z Osmičky, oba splátci z Devítky, žena z Desátého kraje a Zrnka z Jedenáctky. Znovu se rozsvěcuje kapitolský erb a po hymně nebe potemňuje. Září pouze měsíc.
Nikdo nemluví. Nemohu předstírat, že bych kohokoliv z nich znala opravdu dobře, ale myslím na ty tři děti, které se držely Cecelie, když ji vlekli pryč. Na to, jak laskavě se ke mně chovala Zrnka při našem seznámení. A dokonce i na toho morfionika se skelným pohledem, který mi maloval na tváře žluté květiny. Všichni jsou mrtví. Jednou provždy.
Nevím, jak dlouho bychom jen tak nehybně seděli, kdyby se mezi větvemi nesnesl stříbrný padáček a nepřistál těsně před námi. Nikdo po něm v první chvíli nesahá.
„Čí to podle vás je?“ ptám se nakonec.
„To se nedá poznat,“ krčí Finnick rameny. „Co kdybychom to nechali na Peetu, když dneska zemřel?“
Peeta rozvazuje provázek a rozbaluje hedvábí. K padáčku je připevněný malý kovový předmět, který nedokážu určit. „Co je to?“ ptám se. Nikdo netuší. Podáváme si ho z ruky do ruky a zkoumáme ho. Jde o dutou kovovou trubičku, na jednom konci trochu zúženou. Na druhém konci má trochu prohnutý okraj. Něco mi matně připomíná. Součástku z jízdního kola, tyčku od závěsů…, může to být cokoliv.
Peeta do ní fouká, aby zjistil, jestli nevydává nějaký zvuk. Nic neslyšíme. Finnick do ní strká malíček a zkouší, jestli se nedá využít jako zbraň, ale bez úspěchu.
„Nemohla bys s tím rybařit, Mags?“ napadá mě. Mags, která dokáže rybařit skoro se vším, zavrtí hlavou a odfrkne si.
Beru trubičku do ruky a zamyšleně ji převaluji v dlani. Jsme spojenci, a tak Haymitch spolupracuje s trenéry ze Čtvrtého kraje a podílel se na výběru daru. Jistě je tedy pro nás cenný. Dokonce možná životně důležitý. Vzpomínám na loňský rok, kdy jsem zoufale potřebovala vodu, ale Haymitch mi ji neposlal, protože věděl, že ji najdu, když se budu snažit. Z Haymitchových darů i z toho, když žádné neposílá, se dá leccos usuzovat. Skoro slyším, jak na mě vrčí: Použij mozek, jestli ho máš? Co je to?
Otírám si pot z očí a pozvedám dárek do měsíčního světla. Prohlížím si ho z různých úhlů, zakrývám jeho části a opět je odhaluji. Snažím se trubičku přimět, aby mi odhalila svoje tajemství. Nakonec ji podrážděně zabodávám do hlíny. „Vzdávám se. Kdybychom se spojili s Diodem nebo Dratkií, možná by na to dokázali přijít oni.“
Lehám si, pokládám rozpálenou tvář na rohož a mrzutě hledím na záhadný předmět. Peeta mi masíruje ztuhlá ramena a já se trochu uvolňuji. Přemítám, proč se neochladilo, když už slunce zapadlo. A uvažuji, co se asi děje doma.
Prim. Matka. Hurikán. Madge. Představuji si, jak mě sledují z domova. Nebo aspoň doufám, že jsou doma a neskončili v Knutově vazbě. Že je netrestají jako Cinnu. Jako Daria. Kvůli mně.
Začíná se mi po nich stýskat, stejně jako po mém kraji a po známém lese. Po pořádném lese se statnými stromy s tvrdým dřevem, s dostatkem jídla, se zvířaty, která by mi nenaháněla husí kůži, s potůčky a chladným vánkem. Ne, s chladným větrem, který by odfoukl tohle dusivé horko. Představuji si ho, nechávám si jím ochladit tváře a znecitlivět prsty, a rázem dokážu ten kousek kovu zpola zabořený do černé zeminy zařadit.
„Už vím!“ vykřikuji a zvedám se do sedu.
„Cože?“ ptá se Finnick.
Vytrhuji trubičku ze země a čistím ji od hlíny. Beru ji za zúžený konec a prohlížím si prohnuté ústí. Ano, něco takového jsem kdysi viděla, jednoho chladného, větrného dne před dávnou dobou, když jsem byla v lese s otcem. Tehdy byla trubička zabodnutá do otvoru vyvrtaného v kmeni javoru a do připraveného vědra z ní vytékala míza. Javorový sirup dokáže i z nepovedeného chleba udělat pochoutku. Nevím, co se po otcově smrti stalo s tou trubičkou. Patrně zůstala schovaná někde v lese a nikdo už ji nikdy nenajde.
„Je to něco jako kohoutek. Narazí se do stromu, aby z něj vytékala míza.“ Rozhlížím se po pokroucených zelených kmenech kolem. „Tedy, do toho správného stromu.“
„Míza?“ opakuje Finnick. U moře nerostou ty správné druhy stromů.
„Na sirup,“ vysvětluje Peeta. „V těchhle stromech ale musí být zase něco jiného.“
Okamžitě vstáváme. Máme žízeň. Nikde kolem nejsou žádné potůčky. Stromová krysa měla ostré přední zuby a mokrý čenich. V těchhle stromech může být jediná cenná věc. Finnick už se chystá zabodnout trubičku do zelené kůry jednoho z masivních stromů a zatlouct ji hlouběji kamenem, ale zastavuji ho. „Počkej. Mohl bys ji poškodit. Nejdřív musíme vyvrtat díru,“ říkám.
Nemáme žádný vrták ani nebozez, a tak nám Mags nabízí svoje šídlo. Peeta ho zabodává pět centimetrů pod kůru a střídá se s Finnickem při hloubení otvoru. Kromě šídla pracují i nožem a zakrátko je otvor dostatečně široký, aby se do něj vešla trubička. Opatrně ji zastrkuji dovnitř a všichni vyčkávavě ustupujeme. Nejdřív se nic neděje. Pak se z ústí skoulí první kapka vody a přistává Mags na dlani. Mags ji olizuje a znovu nastavuje dlaň.
Hýbáme trubičkou ze strany na stranu, dokud z ní nevytéká tenký pramínek vody. Střídáme se pod ním a necháváme si stékat vodu přímo do vyprahlých úst. Mags přináší misku z trávy, která je spletená tak hustě, že nepropouští ani vodu. Naplňujeme ji po okraj a podáváme si ji z ruky do ruky. Po důkladném napití si ještě v přebytku vody omýváme obličeje. Jako všechno je i voda teplá, ale nemůžeme být vybíraví.
Když uhasíme žízeň, padá na nás únava a chystáme se nocovat. Vloni jsem si každý večer sbalila vybavení do batohu pro případ, že bych musela v noci začít prchat. Letos nemám batoh, jen zbraně, které tak jako tak nepustím z ruky. Pak si ale vzpomenu na trubičku a vytahuji ji ze stromu. Otrhávám listy z pevné liány, provlékám liánu dutou trubičkou a přivazuji si ji k opasku.
Finnick se nabízí, že vezme první hlídku, a já nic nenamítám, neboť vím, že se musíme střídat jen ve dvou, dokud se Peeta ne-zotaví. Lehám si vedle Peety na podlahu přístřešku a říkám Fin-nickovi, ať mě vzbudí, až bude ospalý. O pár hodin později mě však vytrhuje ze spánku zvuk, který připomíná vyzvánění zvonu. Bim bam! Není to stejné zvonění, jaké slýcháme ze soudní budovy na Nový rok, ale zní dost podobně, abych ho poznala. Peeta s Mags ho zaspali, ale Finnick poslouchá stejně pozorně jako já. Po chvilce vyzvánění utichá.
„Napočítal jsem dvanáct úderů,“ říká Finnick.
Přikyvuji. Dvanáct. Co to znamená? Jeden úder za každý kraj? Možná. Jenže proč? „Myslíš, že to má nějaký význam?“
„Netuším,“ krčí rameny.
Čekáme na něco dalšího, třeba na nějaké oznámení Claudia Templesmithe. Na pozvánku k hostině. V dálce vidíme jedinou věc hodnou zaznamenání: jeden vysoký strom je zasažen oslnivým bleskem a vzápětí vypuká bouře. Předpokládám, že je to znamení deště, a tedy pitné vody pro ty, kteří nemají tak mazané trenéry, jako je Haymitch.
„Jdi spát, Finnicku. Stejně jsem na řadě s hlídkou,“ říkám.
Finnick váhá, ale nikdo nemůže bdít věčně. Ukládá se u ústí přístřešku s trojzubcem v ruce a odplouvá do neklidného spánku.
Sedím se šípem přiloženým k tětivě luku a sleduji džungli, která je v měsíčním světle přízračně bledá. Zhruba po hodině bouře ustává. Slyším však, jak se blíží déšť a kapky bubnují do listů pár set metrů ode mě. Čekám, kdy déšť dospěje k nám, ale nedojde k tomu.
Leká mě náhlý výstřel z děla, ale ani to moje společníky nevzbudí. Nemá smysl je kvůli tomu burcovat. Další splátce je po smrti. Zakazuji si uvažovat o tom, kdo to asi byl.
Nedaleký déšť najednou ustává, stejně jako zničehonic ustala dlouhá bouře při loňských hrách.
Krátce poté si všímám, jak se ze směru nedávného lijáku blíží první cáry mlhy. Normální reakce po dopadu studených kapek na rozpálenou zemi, říkám si. Mlha se k nám rovnoměrně blíží, jako stěna, a předchází ji několik tenkých nitek, které se ohýbají jako prsty, jež za sebou táhnou hlavní masu. Začínají se mi ježit chloupky v zátylku. S tou mlhou není něco v pořádku. Postupuje příliš jednolitě, než aby byla přirozená. A pokud není přirozená…
Do nosu mi vniká ohavně nasládlý pach a okamžitě se obracím k ostatním a křičím na ně, ať rychle vstanou.
Během těch několika vteřin, než se probudí, už se mi na kůži začínají tvořit puchýře.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a osm