18. kapitola

Ještě trochu doutnám, takže se ke mně Caesar natahuje jen velice opatrně. Bílá látka zmizela a já mám tvář zakrytou černým závojem, který mi dosahuje až k výstřihu. „Pírka,“ říká Caesar. „Jsi jako pták.“
„To bude reprodrozd,“ doplňuji a mávám křídly. „Mám ho jako symbol na špendlíku.“
Caesarovi se v očích blýskne poznání. Ví, že reprodrozd není pouze moje znamení, ale že teď symbolizuje daleko víc. To, co Kapitolané pokládají za působivý trik s kostýmem, získá v krajích dočista jiný význam. Snaží se však z toho vybruslit co nejlíp.
„Tedy klobouk dolů před tvým vizážistou. Snad nikdo nebude protestovat, když řeknu, že to je ta nejúžasnější věc, jakou jsme při rozhovorech kdy viděli. Cinno, asi byste se měl poklonit!“ Kývá na Cinnu, aby povstal. Cinna se zvedá a mírně se uklání. A já se o něj najednou začínám hrozně bát. Udělal něco hrozně nebezpečného. Jeho čin už byl sám o sobě vzpourou. Vybavuji si jeho slova…
„Neboj. Já vždycky vkládám pocity do své práce. Tak nezraním nikoho kromě sebe.“
… a mám strach, že si uškodil víc, než kdy bude schopen napravit. Prezidentovi Snowovi neunikne skrytý význam a smysl mé proměny.
Publikum, které dosud užasle mlčelo, začíná mohutně aplaudovat. Sotva slyším zazvonění, které ohlašuje, že moje tři minuty uplynuly. Caesar mi děkuje a já se vracím na své místo. Moje šaty mi nyní připadají lehčí než vzduch.
Když míjím Peetu, který kráčí za Caesarem, vyhýbá se mému pohledu. Sedám si opatrně, ale kromě občasného obláčku kouře se nic neděje, a tak obracím svou pozornost na Peetu.
Caesar a Peeta jsou skvěle sehraný tým od prvního okamžiku, kdy spolu před rokem promluvili. Oba mají vynikající smysl pro správné načasování žertů a dokážou volně přecházet k těm nejsrdceryvnějším tématům, jako když mi Peeta veřejně vyznal lásku. I dnes nenuceně zahajují interview několika vtipy o ohni, peří a pečené drůbeži. Všichni však vidí, že Peetu něco trápí, a tak Caesar rovnou směruje rozhovor k tomu, co všechny zajímá.
„Jaké to bylo, Peeto, když ses po tom všem, čím jsi prošel, dozvěděl podmínky Čtvrtoher?“ ptá se Caesar.
„Šokovalo mě to. Víte, jednu chvíli vidím Katniss, jak božsky vypadá ve svatebních šatech, a v další…,“ Peeta umlká.
„Uvědomil sis, že nedojde na svatbu?“ pokračuje Caesar jemně.
Peeta zůstává dlouho zticha, jako kdyby se o něčem rozhodoval. Dívá se směrem k očarovaným divákům, sklopí oči k zemi a nakonec pohlédne na Caesara. „Caesare, myslíte, že všichni naši přátelé tady dokážou udržet tajemství?“
Z publika se ozývá nervózní smích. Co tím myslí? Udržet tajemství? A před kým? Všichni se přece právě dívají. „Jsem si tím jistý,“ přikyvuje Caesar.
„My už jsme svoji,“ říká Peeta tiše. Dav ohromeně umlká a já musím schovat tvář do záhybů sukně, abych skryla svůj zmatek. Kam tím u všech všudy míří?
„Ale… jak je to možné?“ ptá se Caesar.
„Ach, nejde o oficiální manželství. Nebyli jsme v soudní síni ani nic podobného. Ale ve Dvanáctém kraji máme takový obřad – nevím, jak to chodí v jiných krajích. Je to hodně starý zvyk,“ pokračuje Peeta a krátce popisuje opékání chleba.
„Byly u toho vaše rodiny?“ ptá se Caesar.
„Ne, nikomu jsme o tom neřekli, ani Haymitchovi ne. A Katnissina matka by s tím nikdy nesouhlasila. Jenže, pochopte, věděli jsme, že se vezmeme v Kapitolu, a tady bychom si chleba ne-opékali. A ani jeden z nás už nechtěl čekat. A tak jsme to jednoho dne prostě udělali,“ vypráví Peeta. „Pro nás dva je to důležitější, než nějaký kus papíru nebo královská hostina.“
„A tohle se stalo ještě před vyhlášením Čtvrtoher?“ říká Caesar.
„Jistě. Potom, co jsme se dozvěděli o Čtvrtohrách, už bychom to určitě neudělali.“ Peeta vypadá stále rozrušeněji. „Kdo ale mohl čekat něco takového? Nikdo. Účastnili jsme se Hladových her, vyhráli jsme. Všichni se tvářili tak nadšeně, že nás vidí pohromadě, a pak zničehonic… Jak jsme mohli čekat takovou věc?“
„To jste nemohli, Peeto.“ Caesar mu pokládá ruku na rameno. „Jak jsi říkal, nemohl to čekat nikdo. Ale musím přiznat, že jsem rád, že jste vy dva prožili aspoň pár měsíců společného štěstí.“
Následuje obrovský potlesk. Vzhlížím ze svých per a ukazuji divákům svůj truchlivý úsměv. Ze zbytkového kouře mi trochu slzí oči, což přidává mému výrazu na upřímnosti.
„Já rád nejsem,“ říká Peeta. „Škoda, že jsme nepočkali až na oficiální obřad.“
To překvapuje dokonce i Caesara. „I krátký okamžik štěstí je přece lepší než nic?“
„To bych si taky možná říkal, Caesare,“ odpovídá Peeta hořce, „nebýt toho dítěte.“
A je to. Zase to dokázal. Hodil na diváky pumu, která dokonale zastínila všechno, co se odehrálo před ním. No, vlastně třeba ne. Letos možná jen zažehl roznětku na bombě, kterou připravovali i ostatní splátci v naději, že ji někdo odpálí. Možná si mysleli, že to zařídí moje svatební šaty. Jenže nevěděli, jak moc se spoléhám na Cinnův talent, zatímco Peetovi stačí vlastní důvtip.
Z publika k nám doléhají výkřiky o nespravedlnosti, barbarství a krutosti. I ti největší milovníci Kapitolu a ti nejkrvelačnější příznivci her nemohou popřít, aspoň na krátkou chvilku, obludnost celé věci.
Jsem těhotná.
Diváci nedokážou vstřebat tuhle novinku naráz. Musí jim nejprve dojít, musejí si uvědomit, co to znamená, musejí ji potvrdit hlasy jejich sousedů. Pak začínají sténat jako stádo raněných zvířat, kvílejí a volají o pomoc. A já? Vím, že mou tvář právě promítají na velkoplošné obrazovce, ale nepokouším se ji zakrýt, protože i já uvažuji o Peetových slovech. Nebála jsem se tolik svatby a budoucnosti právě proto? Že přijdu o svoje děti v Hladových hrách? A teď by to mohla být pravda. Kdybych kolem sebe po celý život nestavěla obranné valy a kdybych se nehrozila sebemenší zmínky o sňatku nebo rodině.
Caesar naprosto nezvládá diváky a nepomáhá ani zvonění signalizující konec Peetova rozhovoru. Peeta se loučí kývnutím hlavy a vrací se na své místo bez dalšího slova. Caesarovi se pohybují rty, ale v hledišti panuje chaos a není slyšet, co říká. Jen dunění hymny, kterou pouštějí tak hlasitě, že mi vibrují kosti v těle, nám oznamuje, že přecházíme do další fáze programu. Automaticky se zvedám a Peeta mě přitom chytá za ruku. Tisknu jeho dlaň a vidím, jak mu po tváři stékají slzy. Kolik toho hraje? Přiznává tím snad, že ho sužovaly stejné obavy jako mě?
Že trápí všechny vítěze? A všechny rodiče v každém kraji po celém Panemu?
Dívám se do davu, ale před očima se mi vznášejí tváře Routiných rodičů. Jejich žal. Jejich ztráta. Obracím se k Plevovi a beru ho za ruku. Moje prsty se svírají kolem pahýlu, kterým nyní končí jeho paže, a pevně se ho držím.
A vtom se děje něco nevídaného. Vítězové v celé řadě se začínají chytat za ruce. Někteří hned, jako ti morfionici, Dratkie a Diod. Jiní, jako Brutus a Enobaria, nejdřív váhají, ale podléhají tlaku sousedních splátců. Při posledních taktech hymny se všichni držíme za ruce – to musí být asi první veřejná demonstrace jednoty krajů od temných dob. Vzápětí to očividně dochází i režisérovi přenosu, protože obrazovky v rychlém sledu zhasínají. Je ale příliš pozdě. Ve zmatku po Peetově rozhovoru nás neodstřihli včas. Všichni to viděli.
Teď už vypuká zmatek i na jevišti. Zhasínají světla a my se musíme potmě odpotácet zpátky do Výcvikového centra. Plev se mi ztratil a Peeta mě odvádí k výtahu. Snaží se k nám připojit Finnick s Johannou, ale cestu jim zastupuje zachmuřený mírotvorce a my vyjíždíme do svého patra sami.
Jakmile vystupujeme z výtahu, Peeta mi pokládá ruku na rameno. „Nemáme moc času, takže mi to řekni rychle. Měl bych se ti za něco omlouvat?“
„Vůbec ne,“ říkám. Podstoupil velké riziko, když se pouštěl do něčeho takového bez mého souhlasu, ale jsem ráda, že jsem o ničem nevěděla a neměla jsem čas nad tím příliš hloubat a dopustit, aby provinilost vůči Hurikánovi zastřela moje skutečné pocity z toho, co Peeta udělal. Cítím novou sílu a naději.
Někde daleko odtud je místo zvané Dvanáctý kraj, kde se moje matka, sestra a přátelé budou muset vypořádat s důsledky dnešního večera. A někde nedaleko se rozkládá aréna, kde zítra budeme já, Peeta i další splátci čelit svému trestu. I kdybychom všichni zahynuli hroznou smrtí, dnes večer na jevišti došlo k něčemu, co nelze vzít zpátky. My, vítězové, jsme se svým způsobem také vzbouřili, a tuhle vzpouru možná Kapitol potlačit nedokáže.
Čekáme, až se vrátí ostatní, ale když se otvírají dveře výtahu, objevuje se jenom Haymitch. „Venku vypuklo boží dopuštění. Všechny poslali domů a zrušili televizní reprízu rozhovorů.“
Spěcháme s Peetou k oknu a pokoušíme se pochopit, co se odehrává v ulicích pod námi. „Co říkají?“ ptá se Peeta. „Žádají prezidenta, ať zruší hry?“
„Nejspíš sami nevědí, co mají žádat. Celé je to naprosto neslýchané. Už pouhé pomyšlení na odpor proti kapitolskému programu zdejší lidi mate,“ říká Haymitch. „Prezident Snow ale v žádném případě hry nezruší. To oba víte, ne?“
Vím to. Teď samozřejmě nemůže ustoupit. Zbývá mu jediná možnost: tvrdý protiúder. „Čili ostatní šli domů?“ ptám se.
„Dostali to příkazem. Nevím ale, jestli se jim povede projít davem,“ odpovídá Haymitch.
„Takže už se nesetkáme s Cetkií,“ uvědomuje si Peeta. Vloni jsme ji poslední ráno před hrami také neviděli. „Poděkujte jí za nás.“
„Ale pořádně. Ať to opravdu stojí za to. Koneckonců jde o Cet-kii,“ doplňuji ho. „Povězte jí, jak moc si ceníme její pomoci, že je ta nejlepší průvodkyně vůbec a… řekněte jí, že ji máme rádi.“
Chvíli stojíme mlčky proti sobě a oddalujeme nevyhnutelné. Pak Haymitch říká: „Teď se asi musíme rozloučit i my.“
„Máte pro nás nějakou poslední radu?“ ptá se Peeta.
„Zůstaňte naživu,“ říká Haymitch chraplavě. To už je teď takový náš společný žert. Oba nás rychle objímá a já na něm vidím, že to je maximum, co je schopný vydržet. „Jděte do postele. Potřebujete si odpočinout.“
Měla bych mu říct plno věcí, nenapadá mě ovšem nic, co by beztak nevěděl, a mám natolik sevřené hrdlo, že bych ze sebe stejně asi nic nevypravila. Takže znovu nechávám Peetu promluvit za nás oba.
„Opatrujte se, Haymitchi,“ říká.
Odcházíme chodbou, ale u dveří do pokoje nás ještě zastavuje Haymitchův hlas. „Katniss, až budeš v aréně…,“ začíná a umlká. Z jeho zamračeného výrazu je mi jasné, že jsem ho něčím zklamala.
„Co je?“ ptám se lehce dotčeně.
„Hlavně nezapomeň, kdo je tvůj nepřítel,“ říká Haymitch. „To je všechno. Tak jděte. Zmizte odsud.“
Peeta si chce zajít do svého pokoje, aby ze sebe smyl líčení a přijít za mnou za pár minut, ale já to odmítám. Vím jistě, že jestli se mezi námi zavřou dveře, určitě se zamknou a já budu muset strávit zbytek noci bez něj. Navíc mám sprchu i ve svém pokoji. A tak ho nepouštím.
Spali jsme? Nevím. Celou noc trávíme v objetí, napůl mezi sny a bděním. Nemluvíme. Oba se bojíme rušit toho druhého v naději, že se nám podaří aspoň trochu si odpočinout.
Za úsvitu přichází Cinna s Portií, což znamená, že Peeta bude muset jít. Splátci vstupují do arény každý sám. Něžně mě líbá. „Za chvíli se uvidíme,“ říká.
„Tak za chvíli,“ odpovídám.
Cinna, který mi bude pomáhat s oblékáním do arény, mě doprovází na střechu. Právě se chystám stoupnout na žebřík ke vznášedlu, ale ještě na něco si vzpomínám. „Nerozloučila jsem se s Portií.“
„Já jí to vyřídím,“ slibuje Cinna.
Elektrický proud mě znehybňuje, dokud mě nevytáhnou na palubu a lékař mi nevpraví do levého předloktí sledovací zařízení. Takhle budou monitorovat moje pohyby po celé aréně. Vznášedlo vyráží a já se dívám z okna, dokud výhled nezčerná. Cinna naléhá, abych něco snědla, ale když vidí, že si nedám říct, chce, abych aspoň pila. Srkám malými doušky vodu a vzpomínám přitom na několikadenní žízeň, která mě vloni málem zabila. Budu potřebovat sílu, abych udržela Peetu naživu.
Ve startovací kóji pod arénou se sprchuji. Cinna mi splétá vlasy do jednoduchého copu a pomáhá mi s oblékáním. Letos budou mít splátci modré kombinézy z velice tenkého materiálu, se zipem na přední straně těla. Kombinézu doplňuje patnáct centimetrů široký vycpaný opasek s leskle červeným plastovým povrchem a nylonové boty s gumovými podrážkami. „Co si o tom myslíš?“ ptám se Cinny.
Zamračeně mne tenkou látku kombinézy mezi prsty. „Nevím. Tohle vás moc neochrání před zimou ani před vodou.“
„Co před sluncem?“ ptám se a představuji si planoucí slunce nad holou pouští.
„Možná, pokud jsou něčím napuštěné,“ krčí rameny. „Ach, málem bych zapomněl.“ Vytahuje z kapsy můj odznak s re-prodrozdem a připíná mi ho ke kombinéze.
„Ty šaty včera večer byly fantastické,“ říkám. A také riskantní.
Ale to Cinna určitě ví.
„Myslel jsem si, že by se ti mohly líbit,“ odpovídá s nepřítomným úsměvem.
Sedíme stejně jako vloni a držíme se za ruce, dokud hlas z reproduktoru neoznámí, že je čas připravit se ke vstupu do arény. Cinna mě odvádí ke kruhové kovové desce a zapíná mi kombinézu až ke krku. „Nezapomeň, dívko v plamenech,“ říká, „pořád jsi moje favoritka.“ Líbá mě na čelo a ustupuje, když se kolem mě uzavírají válcovité skleněné stěny.
„Díky,“ říkám, ačkoliv mě patrně neslyší. Zvedám hlavu, jak mi vždycky radil, a čekám, až začnu stoupat. Dlouhou chvíli se ale nic neděje.
Dívám se na Cinnu a tázavě zvedám obočí. Cinna jen vrtí hlavou – ani on neví, co se děje. Proč to oddalují?
Najednou se dveře za ním rozlétají a do místnosti vpadnou tři mírotvorci. Dva chytí Cinnu za ruce, zkroutí mu je za záda a nasazují mu pouta, zatímco třetí ho zasahuje pěstí do spánku takovou silou, že Cinna klesá na kolena. Mírotvorci ale nepřestávají, dál do něj buší rukavicemi s kovovými cvočky a po tváři i na těle mu způsobují tržné rány. Křičím jako smyslů zbavená a tluču do skla, které však nepovoluje. Mírotvorci si mě vůbec nevšímají a vlečou Cinnovo ochablé tělo z místnosti. Zůstávají po něm jen krvavé šmouhy na podlaze.
Jsem vyděšená, ale nemám čas zaobírat se svými pocity, protože se kovová plošina konečně začíná zvedat. Ještě se opírám o sklo, když mi vlasy rozčechrává vánek a já se nutím do rovného postoje. Právě včas, neboť sklo zajíždí dolů a já stojím v aréně. Jako bych měla něco s očima. Země je příliš zářivá, lesklá a pořád se vlní. Mžourám na své nohy a vidím, že kovovou desku obklopují modré vlny a olizují mi i boty. Pomalu zvedám oči a přejíždím pohledem po vodní hladině, která se kolem mě táhne do všech stran.
V hlavě mi vyskakuje jediná jasná myšlenka.
Tohle není vhodné místo pro dívku v plamenech.