16. kapitola

Napsal Jinny (») 10. 5. 2012 v kategorii Hunger Games 2 - Vražedná pomsta, přečteno: 2177×

Haymitch mi svírá zápěstí, jako kdyby se bál, co udělám, ale já dokážu jen oněměle zírat. Haymitch mi jednou vysvětlil, že ka-pitolští mučitelé nějak umrtvují jazyky avoxů, aby už nikdy nemohli promluvit. V duchu slyším Dariův příjemný a zvonivý hlas, kterým mě tak často škádlil. Ne tak jako mě škádlí ostatní vítězové Hladových her, ale protože jsme si byli doopravdy sympatičtí. Kdyby ho viděl Hurikán…
Vím, že jakýkoliv posunek směrem k Dariovi, jakýkoliv náznak toho, že jsem ho poznala, by vedl k jeho potrestání, a tak se jen díváme jeden druhému do očí. Darius, němý otrok, a já, osoba mířící na smrt. Co bychom si vlastně mohli říct? Že je nám líto osudu toho druhého? Že jsme rádi, že jsme měli příležitost se poznat?
Ne, Darius by neměl být rád, že mě znal. Kdybych byla na náměstí včas, nemusel by se o Hurikánovu záchranu pokoušet on. Nestal by se z něj avox. A už vůbec by nebyl přidělen nám – prezident Snow ho sem jednoznačně nechal poslat kvůli mně.
Vymaňuji se z Haymitchova sevření a mířím ke své staré ložnici. Zamykám za sebou dveře a sedám si na postel, s lokty položenými na kolenou a čelem opřeným o zaťaté pěsti. Dívám se ve tmě na svůj zářící oblek a představuji si, že jsem zpátky ve Dvanáctém kraji, schoulená vedle ohně. Baterie se vybíjejí a záře pomalu dohasíná.
Když mi na dveře klepe Cetkie, aby mě zavolala k večeři, vstávám a svlékám se. Úhledně oblek skládám a přehazuji ho přes stůl i se svou korunou. V koupelně si oplachuji tmavé pruhy líčení, beru si na sebe prostou košili a kalhoty a jdu do jídelny.
Z večeře si nepamatuji skoro nic, pouze to, že nás obsluhuje Darius s tou rusovlasou dívkou. Kolem mě sedí Cetkie, Haymitch, Cinna, Portia a Peeta a všichni si povídají – snad o zahajovacím ceremoniálu. Přítomná si připadám jen v okamžik, kdy schválně shazuji k zemi misku s hráškem a než mě kdokoli stačí zarazit, shýbám se pod stůl, abych ji zvedla. Přiskakuje ke mně Darius a oba sbíráme hrášek ze země, schovaní před pohledy ostatních. Na kratičký okamžik se naše ruce střetnou. Cítí pod prsty jeho hrubou kůži, mastnou od máslové omáčky z misky. V pevném, zoufalém sevření našich prstů jsou obsaženy všechna slova, která si už nikdy nebudeme moct říct. Vzápětí slyším, jak za mnou Cetkie nespokojeně mlaská: „To není tvoje práce, Katniss,“ a Darius mě pouští.
Když se jdeme podívat na shrnutí zahajovacího ceremoniálu, vtisknu se na pohovku mezi Cinnu a Haymitche, protože nechci sedět vedle Peety. Ta věc s Dariem souvisí se mnou a Hurikánem a možná trochu i s Haymitchem, ale s Peetou ne. Peeta možná znal Daria natolik, že se pozdravili, ale neznal Jarmark tak jako my ostatní. Kromě toho se na něj pořád zlobím za to, jak se smál spolu s ostatními vítězi, a nestojím o jeho soucit a utěšování. Pokusím se ho v aréně zachránit, ale víc mu nedlužím.
Sleduji procesí válečných vozů na Kruhovém náměstí a říkám si, že je už tak dost zlé, když nás v běžném roce vyšňoří do maškarních kostýmů a nechávají nás projíždět ulicemi města. Děti v kostýmech vypadají hloupě, ale ukazuje se, že stárnoucí vítězové vzbuzují jenom soucit. Pár mladších, jako je Johanna a Finnick, nebo takových jako Zrnka či Brutus, jimž těla úplně nezchátrala, si uchovává špetku hrdosti. Ale většina, poničená alkoholem, morfionem nebo nějakou chorobou, působí ve svých kravích či chlebových kostýmech uboze a politováníhodně. Vloni jsme si povídali o všech soutěžících, ale dnes zazní jen občasná poznámka. Není divu, že davy šílí, když se objevuji já s Peetou. Jsme tak mladí, silní a krásní, přesně jak mají vypadat splátci.
Jakmile končí přenos, vstávám, děkuji Cinnovi a Portii za úžasně odvedenou práci a mířím do postele. Cetkie mi ještě připomíná, abych přišla brzy na snídani, protože musíme zapracovat na vhodné strategii pro trénink, ale i její hlas zní dutě. Konečně se se mnou a s Peetou dočkala slibného ročníku her, jenže teď se všechno zvrtlo způsobem, který ani ona nedokáže lakovat narůžovo. Ve světě Kapitolu se musí jednat o skutečnou tragédii.
Krátce po mém odchodu do postele se od dveří ozývá tiché lepání, ale nevšímám si ho. Dnes v noci u sebe Peetu nechci. Zvlášť když je tu Darius. To je skoro stejně zlé, jako by tu byl Hurikán. Hurikán. Jak na něj mám zapomenout, když po chodbách chodí Darius?
Moje noční můry se dnes v noci točí kolem jazyků. Nejdřív ztuhle a bezmocně sleduji, jak ho ruce v krvavých rukavicích vy-řezávají Dariovi z pusy. Pak se ocitám na večírku, kde všichni nosí masky, a sleduje mě někdo se svíjejícím se mokrým jazykem. Očekávám pod maskou Finnicka, ale když mě ten člověk nakonec chytí a odhaluje tvář, je to prezident Snow a z jeho odulých rtů kapou krvavé sliny. Potom se vracím do arény a můj vlastní jazyk je vyprahlý jako troud. Snažím se dosáhnout na vodní tůni, která se mi vzdaluje pokaždé, když se jí chci dotknout.
Po probuzení se potácím do koupelny a hltám vodu přímo z kohoutku, dokud nejsem plná k prasknutí. Svlékám si propocené oblečení a padám znovu do postele úplně nahá. Nějak se mi daří usnout.
Následující ráno co nejdéle odkládám snídani, protože se vůbec nechci bavit o strategii tréninku. Co se dá řešit? Každý vítěz ví, co dokážou všichni ostatní. Nebo aspoň co dokázali v minulosti. Takže si s Peetou budeme dál hrát na zamilovaný páreček, a to je všechno. Z nějakého důvodu o tom nejsem ochotná debatovat, zejména když opodál bude němě postávat Darius. Dávám si dlouhou sprchu, pomalu si oblékám šaty, které mi Cinna připravil pro trénink, a objednávám si snídani mikrofonem ve svém pokoji. Za minutu se objevuje klobása, vajíčka, brambory, chleba, džus a horká čokoláda. Dloubám se v jídle a pokouším se natahovat minuty až do desáté hodiny, kdy musíme jet dolů do Výcvikového centra. V půl desáté mi na dveře buší zjevně podrážděný Haymitch a přikazuje mi, abych okamžitě přišla do jídelny. Přesto si ještě nejdřív čistím zuby a pak se teprve loudám chodbou k jídelně, čímž úspěšně získávám dalších pět minut.
V jídelně sedí jen Peeta s Haymitchem, jehož tvář je brunátná od pití a zlosti. Nespokojeně si pohrává se zlatým náramkem se vzorem plamenů – zřejmě se podřídil Cetkiině představě o navzájem sladěných symbolech. Je to moc krásný náramek, ale pohyb mu propůjčuje spíš vzhled pout než šperku. „Jdeš pozdě,“ vrčí na mě.
„Pardon. Po nočních můrách s vyřezáváním jazyků jsem trochu zaspala.“ Chci to říct nepřátelsky, ale na konci věty se mi zajíkavě láme hlas.
Haymitch se na mě zamračí, pak však jen pokrčí rameny. „Dobře, to je fuk. Dneska máte při tréninku dva úkoly. Zaprvé: pořád jste zamilovaný pár.“
„To je jasné,“ přikyvuji.
„A zadruhé, musíte si najít přátele,“ dodává Haymitch.
„Ne,“ ohrazuji se. „Nedůvěřuji nikomu z nich. Většinu z nich nemohu vystát a radši bych fungovala jenom ve dvojici s Peetou.“
„To jsem taky nejdřív říkal, ale…,“ začíná Peeta.
„Ale to nebude stačit,“ trvá na svém Haymitch. „Tentokrát budete potřebovat víc spojenců.“
„Proč?“ ptám se.
„Protože jste v silné nevýhodě. Vaši protivníci se už roky navzájem znají. Na koho se teda podle tebe zaměří nejdřív?“ vysvětluje.
„Na nás. Jenže stejně nemůžeme udělat nic, co by převážilo letité přátelství,“ namítám. „Tak proč se o to vůbec máme pokoušet?“
„Protože umíte bojovat. Jste populární u diváků. To z vás dělá žádoucí spojence, ale jenom pokud dáte ostatním na srozuměnou, že jste ochotní se s nimi spojit,“ odpovídá Haymitch.
„Čili chcete, abychom se letos zařadili do smečky profíků?“ ptám se. Nedokážu zakrýt svoji nechuť. Splátci z Prvního, Druhého a Čtvrtého kraje tradičně navazují spojenectví, občas ještě s výjimečnými bojovníky z ostatních krajů, a pronásledují slabší hráče.
„To přece byla naše strategie i doteď, ne?“ odsekává Haymitch. „Trénovat jako profíci. A o složení jejich skupiny se většinou rozhodne ještě před začátkem her. Peeta mezi ně vloni pronikl jen taktak.“
Vzpomínám na svoje znechucení, když jsem při minulých hrách zjistila, že Peeta chodí s profíky. „Takže si máme předcházet Finnicka a Bruta – to chcete říct?“
„To není nutné. Všichni jsou vítězové. Jestli chcete, utvořte si vlastní skupinu. Vyberte si, koho chcete. Já bych navrhoval Pleva a Zrnku, ačkoliv ani Finnicka byste neměli odepisovat,“ radí Haymitch. „Najděte si takové spojence, kteří se vám budou k něčemu hodit. Nezapomeňte, že už nesoutěžíte s rozklepanými dětmi. Tihle lidé jsou všichni zkušení zabijáci, ať už dneska vypadají jakkoliv.“
Možná má pravdu. Jenže komu mohu věřit? Možná Zrnce. Ale opravdu se s ní chci spojit jen proto, abych ji později možná musela zabít? Ne. S Routou jsem se ale přece spojila za stejných okolností. Slibuji Haymitchovi, že to zkusím, i když mám dojem, že v sestavování vlastní skupiny budu hodně špatná.
Cetkie přichází o trochu dřív, aby nás odvedla dolů. Vloni jsme sice dorazili do centra načas, ale byli jsme poslední. Haymitch jí říká, že si nepřeje, aby šla s námi. Nikdo z ostatních vítězů nebude mít doprovod, a jelikož jsme nejmladší, měli bychom vypadat samostatně. Cetkie se tak musí spokojit s tím, že s námi jde několik kroků po chodbě, upravuje nám vlasy a přivolává nám výtah.
Během krátké jízdy není čas na rozhovor, ovšem když mě Peeta bere za ruku, neodtahuji se. Včera večer jsem ho k sobě sice nepustila, ale teď musíme budit dojem nerozlučné dvojice.
Cetkie se nemusela strachovat, že dorazíme poslední. Zatím tu je jen Brutus a žena z Druhého kraje, Enobaria. Enobarii je kolem třiceti a pamatuji si o ní jedině to, že při osobním souboji zabila jednu splátkyni tak, že jí rozsápala hrdlo zubama. Tím natolik proslavila, že si po vítězství nechala naostřit zuby do špiček jako tesáky šelem a pozlatit si je. Rozhodně nemá v Kapitolu nouzi o obdivovatele.
V deset hodin tu je pořád sotva polovina splátců. Atala, žena, která vede trénink, zahajuje proslov přesně v deset, aniž by se nechala rozhodit chabou účastí. Možná ji očekávala. Jsem docela ráda, neboť to znamená, že chybí tucet lidí, vůči nimž bych měla předstírat snahu se spřátelit. Atala vypočítává seznam stanovišť, kde se učí bojová umění i techniky přežití, a nechává na nás, ať si sami vybereme, co chceme procvičovat.
Říkám Peetovi, že by bylo nejlepší, kdybychom se rozdělili, a pokryli tak co největší oblast. Odchází vrhat oštěpy s Brutem a Plevem a já mířím ke stanovišti uvazování uzlů. Sem se skoro nikdo neobtěžuje chodit, já mám ale zdejšího instruktora ráda on si mě také pamatuje, možná proto, že jsem tu strávila nějaký čas i vloni. Těší ho, když mu říkám, že stále ještě umím nastražit past, po které protivník zůstane viset za nohu ze stromu. Zjevně si všímal mých pastí v loňském ročníku her a pokládá mě za pokročilého studenta, takže ho prosím, jestli by se mnou nemohl projít všechny druhy uzlů, které by se mi mohly hodit, a ještě pár dalších, jež pravděpodobně nikdy nepoužiju. Ráda bych tu strávila celé dopoledne, ale zhruba po hodině a půl se kolem mě natahují něčí paže a s lehkostí dokončují komplikovaný uzel, s nímž právě zápolím. Samozřejmě to je Finnick, který patrně celé dětství nedělal nic jiného, než že si hrál s trojzubci a splétal provazy do zašmodrchaných uzlů. Minutu přihlížím, jak zvedá lano, dělá na něm oprátku a pro mé pobavení předstírá, že se na ní věší.
Obracím oči v sloup a mířím k dalšímu prázdnému stanovišti, kde se splátci mohou naučit rozdělávat oheň. S ohněm to docela umím, ale pořád jsem dost závislá na zápalkách. Instruktor mě proto nechává pracovat s pazourkem, ocelí a kusem zuhelnatělé látky. Křesání je daleko obtížnější, než na první pohled vypadá, a přestože se snažím ze všech sil, rozdělat oheň mi trvá skoro hodinu. Když vzhlédnu s vítězoslavným úsměvem, zjišťuji, že mám společnost.
Vedle mě jsou splátci z Třetího kraje a pokoušejí se zapálit oheň sirkami. Už se obracím k odchodu, ale chci si znovu vyzkoušet ten pazourek, a pokud mám Haymitchovi hlásit, s kým sem se pokusila spojit, tihle dva by nemuseli představovat úplný propadák. Oba jsou drobného vzrůstu, mají popelavou pleť a černé vlasy. Žena se jmenuje Dratkie, je přibližně ve věku mé matky a mluví tichým, přemýšlivým hlasem. Okamžitě si všímám, že má ve zvyku utichat uprostřed věty, jako kdyby na člověka zapomněla. Diod, její společník, je starší a každou chvíli se neklidně ošívá. Nosí brýle, ale často se dívá přes obroučky. I když jsou oba trochu podivíni, dozajista se mě ani jeden z nich nebude pokoušet uvést do rozpaků tím, že se svlékne donaha. A pocházejí ze Třetího kraje. Třeba by mi mohli potvrdit, zda v jejich kraji vskutku vypuklo povstání.
Rozhlížím se po Výcvikovém centru. Peeta stojí uprostřed hlučného hloučku vrhačů nožů. Morfionici ze Šestého kraje jsou u maskovacího stanoviště, kde si navzájem malují na obličeje jasně růžové spirály. Splátce z Pátého kraje zvrací víno na podlahu stanoviště šermu. Finnick se stařenou ze svého kraje trénují lukostřelbu. Johanna Masonová je zase nahá a natírá si tělo oleje kvůli lekci zápasení. Rozhoduji se zůstat na místě.
Dratkie a Diod se chovají přátelsky, ale nejsou vlezlí. Povídáme si o svých nadáních – říkají mi, že jsou oba vynálezci, vedle čehož vyhlíží můj údajný zájem o módu hodně chabě. Dratkie vytahuje jakési stěhovací zařízení, na němž zrovna pracuje.
„Snímá hustotu látky a volí sílu…,“ vysvětluje a na chvíli se soustředí na kousek suché slámky, než může pokračovat.
„Sílu nitě,“ dokončuje Diod výklad za ní. „Automaticky. Vylučuje se tím možnost lidské chyby.“ Pak vypráví o svém nedávném úspěchu, kdy vytvořil hudební čip, na který se vejdou hodiny hudby. Vzpomínám si, že o něčem takovém povídala Octavia při přípravě na fotografování svatebních šatů, a uvědomuji si, že se mi nabízí příležitost zjistit něco o případné vzpouře.
„Ach ano. Můj přípravný tým před pár měsíci rozrušilo, že je nemohou sehnat,“ říkám jakoby mimochodem. „Mám dojem, že se tehdy zpožďovala řada zásilek z Třetího kraje.“
Diod na mě mžourá přes brýle. „Ano. Měli jste letos podobné potíže při dodávkách uhlí?“ ptá se.
„Ne. Sice se dva týdny nepracovalo, protože k nám přidělili nového vrchního mírotvorce s celým novým oddílem, ale nešlo o nic většího,“ říkám. „Aspoň pokud jde o těžbu. Čtrnáctidenní přestávka v práci pro většinu lidí znamená, že musejí sedět doma jen tak o hladu.“
Myslím, že rozumí, co se pokouším říct. Že u nás žádné povstání neproběhlo. „To je škoda,“ odpovídá Dratkie lehce zklamaným hlasem. „Váš kraj mi připadal velice…“ odmlčuje se a noří se do vlastních myšlenek.
„Zajímavý,“ doplňuje Diod. „To říkám za nás oba.“
Se zahanbením si uvědomuji, že jejich kraj jistě trpěl mnohem víc než náš. Mám pocit, že musím svoje lidi bránit. „To víte, v Dvanáctém kraji je nás málo,“ říkám. „I když byste to podle počtu mírotvorců asi nepoznali. Ale myslím, že i tak jsme docela zajímaví.“
Přesunujeme se ke stanovišti, kde se můžeme naučit stavět přístřešky. Dratkie se náhle zastavuje a dívá se nahoru k ochozům, kolem nichž se pohybují tvůrci her – jedí, pijí a občas nás sledují. „Podívejte,“ říká a kývá hlavou jejich směrem. Zvedám oči a vidím Plutarcha Heavensbeeho v nádherném purpurovém rouchu s límcem lemovaným kožešinou, podle něhož lze poznat, že je hlavním tvůrcem her. Právě obírá krocaní stehno.
Nevím, jaký komentář si takový pohled zaslouží, a tak říkám: „Ano, letos ho povýšili na vrchního tvůrce her.“
„Ne, ne. U rohu toho stolu. Můžeš to…,“ říká Dratkie. Diod mžourá nad brýlemi. „Snadno rozeznat.“ Udiveně zírám naznačeným směrem a chvíli nic nechápu, ale potom to opravdu spatřím. Kousek prostoru přibližně o rozměru deseti čtverečních centimetrů v rohu stolu se zdánlivě chvěje.
Jako kdyby se vzduchem přelévaly drobounké vlny, rozostřují, hrany dřeva a poháru vína, který tam kdosi odložil.
„Silové pole mezi tvůrci her a námi. Zajímalo by mě, proč ho nainstalovali,“ dodává Diod.
„Nejspíš kvůli mně,“ přiznávám. „Vloni jsem na ně při soukromé předváděčce vystřelila šíp.“ Diod s Dratkií ke mně stáčejí zvědavé pohledy. „Vyprovokovali mě k tomu. Mají všechna silová pole takovéhle místo?“
„Achillovu…,“ říká Dratkie nepřítomně.
„Patu,“ dopovídá Diod. „V ideálním případě by měla být neviditelná.“
Ráda bych se jich vyptávala dál, ale je ohlášena přestávka na oběd. Ohlížím se po Peetovi, ten se však drží s velkou skupinou přibližně deseti vítězů, a tak se rozhoduji jíst s Třetím krajem. Třeba se mi podaří přesvědčit Zrnku, aby se k nám připojila.
Když však vcházím do jídelny, zjišťuji, že někoho z Peetovy skupiny napadlo něco jiného. Právě srážejí menší stoly k sobě a vytvářejí jednu velkou tabuli, u které budeme obědvat všichni pohromadě. Nevím, co mám dělat. Už ve škole jsem se vyhýbala jídlu u přeplněného stolu. Upřímně řečeno bych patrně sedávala sama, kdyby se ke mně nezačala připojovat Madge. Možná bych obědvala s Hurikánem, jenže ten byl o dva roky starší než já a nikdy jsme neměli přestávku na oběd ve stejnou dobu.
Beru si podnos a obcházím vozíky naložené jídlem kolem místnosti. U dušeného masa mě dohání Peeta. „Jak to jde?“
„Dobře. Skvěle. Líbí se mi vítězové ze Třetího kraje,“ odpovídám. „Dratkie a Diod.“
„Vážně?“ ptá se. „Ostatní si z nich tak trochu dělají legraci.“
„To mě nepřekvapuje,“ říkám. Vybavuji si, že i ve škole Peetu vždy obklopoval kruh přátel. Je skutečně úžasné, že si mě všiml a nepomyslel si přitom, že jsem divná.
„Johanna jim říká Volta a Edison,“ pokračuje.
„A já jsem hloupá, když mě napadlo, že by mohli být užiteční. Protože to říkala Johanna Masonová, když si patlala prsa olejem,“ odsekávám.
„Ta přezdívka zřejmě vznikla už před lety. A nemyslel jsem to jako urážku. Jenom se s tebou dělím o informace,“ říká Peeta.
„Dratkie s Diodem jsou chytří. Jsou to vynálezci. Poznali, že mezi námi a tvůrci her nainstalovali silové pole. A jestli musíme mít spojence, tak já chci je.“ Házím naběračku zpátky do hrnce tak prudce, že na nás oba vystříkne několik kapek omáčky.
„Proč jsi tak rozčílená?“ ptá se Peeta a otírá si předek košile. „Protože jsem si tě dobíral v tom výtahu? Omlouvám se. Já myslel, že se tomu jenom zasměješ.“
„Zapomeň na to,“ vrtím hlavou. „Sešlo se víc věcí.“
„Darius,“ říká.
„Darius. Hry. Haymitch, který nás nutí, abychom se spojili s ostatními,“ vypočítávám.
„Můžeme se do toho pustit jen ve dvou,“ nabízí Peeta.
„Já vím. Haymitch bude mít možná pravdu. Neprozrazuj mu, že jsem to řekla, ale pokud jde o hry, většinou se nemýlí.“
„Při výběru spojenců můžeš mít poslední slovo. Momentálně se kloním k Zrnce a Plevovi,“ říká Peeta.
„Se Zrnkou souhlasím, s Plevem ne,“ odpovídám. „Aspoň ne teď.“
„Pojď se s ním najíst. Slibuji, že nedovolím, aby tě zase políbil,“ říká Peeta.
U oběda Plev nevypadá tak špatně. Je střízlivý, a ačkoliv mluví hodně nahlas a dělá plno špatných vtipů, většina jde na jeho vlastní účet. Chápu, proč by byl ideálním kumpánem pro Haymitche, který má sklon k melancholii. Pořád si ovšem nejsem jistá, jestli se s ním chci dát do party.
Snažím se chovat co nejvíc společensky, nejen k Plevovi, nýbrž i k mnoha dalším splátcům. Po obědě se vydávám ke stanovišti, kde se probírá jedlý hmyz, s vítězi z Osmého kraje – Cecelií, která má doma tři děti, a Rekem, velice starým splátcem který skoro neslyší a podle všeho ani neví, co se děje, protože se pořád snaží cpát si do pusy jedovaté brouky. Chtěla bych se nějak zmínit o svém setkání s Keprou a Bonnií, ale nenapadá mě, jak to zařídit. Pak mě k sobě zvou Kašmíra a Zlatoň, sourozenci z Prvního kraje, a chvíli si vyrábíme visutá lůžka. Jsou zdvořilí, ale chladní a já celou dobu myslím na to, jak jsem zabila oba splátce z jejich kraje, Třpytku i Krasa, a že tihle dva je patrně znali, a možná je dokonce trénovali. Moje visuté lůžko i pokusy o navázání srdečnějšího vztahu s Kašmírou a Zlatoněm tedy nedopadají nic moc. U šermířského stanoviště se připojuji k Enobarii a vyměňujeme si pár poznámek, ani jedna z nás však očividně nemá zájem o spojenectví. U rybářského stanoviště se znovu objevuje Finnick víceméně jen proto, aby mi představil Mags, tu stařenu ze Čtvrtého kraje. Kvůli přízvuku a zkomolené výslovnosti – možná je po mrtvici – jí rozumím sotva čtvrtinu toho, co říká. Dokáže ale vyrobit funkční háček na ryby úplně ze všeho: z trnu, klíční kosti kuřete i z náušnice. Po chvíli přestávám poslouchat instruktora a snažím se opakovat všechno po Mags. Když se mi podaří udělat docela pěkný háček z ohnutého hřebíku a přivázat ho na pramínek svých vlasů, věnuje mi bezzubý úsměv a nějakou nesrozumitelnou poznámku, která snad měla být pochvalou. Najednou si vzpomínám, jak se dobrovolné přihlásila místo té mladé, hysterické ženy. Určitě si nemohla myslet, že má naději na vítězství. Udělala to pro její záchranu, stejně jako jsem já vloni zachraňovala Prim. A v tu chvíli se rozhoduji, že chci Mags do svého týmu.
Skvělé. Teď se musím vrátit k Haymitchovi a říct mu, že chci za spojence osmdesátiletou stařenu, Voltu a Edisona. To se mu bude moc líbit.
Přestávám se tedy snažit hledat přátele a odcházím ke stanovišti lukostřelby, abych se trochu vzpamatovala. Střílení si užívám a postupně zkouším různé luky a šípy. Instruktor Tax vidí, že nehybné terče pro mě nejsou žádnou výzvou, a začíná mi vyhazovat vysoko do vzduchu směšné napodobeniny ptáků. Nejdřív si připadám hloupě, ale nakonec to je celkem zábava. Jako když lovím pohyblivá zvířata. Mám stoprocentní úspěšnost, a tak Tax postupně vyhazuje ke stropu tělocvičny naráz stále víc ptáků. Zapomínám na okolní svět, na ostatní vítěze i na to, jak mizerně se cítím, a soustředím se na střelbu. Když se mi daří sestřelit pět ptáků najednou, panuje v tělocvičně takové ticho, že slyším, jak všechny terče dopadají na zem. Otáčím se a zjišťuji, že většina vítězů přestala trénovat a pozoruje mě. V jejich tvářích se zračí celá škála emocí od závisti přes nenávist až po obdiv.
Po tréninku čekáme s Peetou na to, až se setkáme u večeře s Haymitchem a Cetkií. Volají nás do jídelny a Haymitch se okamžitě obrací na mě: „Nejméně polovina vítězů instruovala svoje trenéry, aby požádali o spojenectví s tebou. Určitě jsi je neoslnila laskavostí.“
„Viděli ji střílet,“ vysvětluje Peeta s úsměvem. „Já jsem ji vlastně viděl pořádně střílet taky poprvé a musím říct, že se sám chystám podat formální žádost.“
„To jsi tak dobrá?“ ptá se mě Haymitch. „Tak dobrá, že tě chce i Brutus?“
Krčím rameny. „Jenomže já ho nechci. Chci Mags a oba splátce z Trojky.“
„No jistě.“ Haymitch vzdychá a objednává si láhev vína. „Řeknu všem, že si to ještě rozmýšlíš.“
Po té střelecké exhibici si mě ostatní sice pořád mírně dobírají, ale už nemám dojem, že by se mi posmívali. Naopak mi připadá, že jsem byla konečně přijata za plnohodnotného člena kruhu vítězů. Během následujících dvou dnů trávím čas téměř se všemi splátci, kteří se chystají do arény. I s oběma narkomany, kteří na mě s Peetovou pomocí malují louku žlutých květin. Dokonce i s Finnickem, který mě hodinu zaučuje v boji s trojzubcem výměnou za to, že ho hodinu trénuji v lukostřelbě. Čím víc však všechny poznávám, tím je to horší. Necítím k nim totiž žádnou nenávist. Někteří jsou mi docela sympatičtí. A hodně z nich je na tom tak špatně, že mě přirozené instinkty nabádají k tomu, abych je chránila. Všichni ale musejí zemřít, jestli mám zachránit Peetu.
Poslední den tréninku končí soukromým představením. Každý z nás má čtvrt hodiny, aby ohromil tvůrce her, a já netuším, co jim kdo z nás ukáže. Při obědě o tom řada vítězů žertuje – co bychom mohli dělat. Zpívat, tancovat, svlékat se, vyprávět vtipy. Mags, které už rozumím o trochu líp, říká, že si prostě zdřímne. Já vůbec netuším, co předvedu. Asi budu střílet z luku. Podle Haymitche je máme pokud možno překvapit, ale mě nic nenapadá.
Jako splátkyně z Dvanáctého kraje přijdu na řadu jako poslední. Jídelna se zvolna vyprazdňuje a jednotliví vítězové odcházejí před tvůrce her. Čím víc nás je, tím je snazší uchovávat si navenek neuctivý přístup. Takhle musím pořád myslet na to, že nám všem zbývá posledních pár dní života.
Konečně zůstávám s Peetou o samotě. Natahuje se přes stůl a bere mě za ruku. „Už ses rozhodla, co tvůrcům her předvedeš?“
Vrtím hlavou. „Letos je nemohu použít jako cvičný terč, protože je chrání silové pole. Možná udělám pár háčků na ryby. A co předvedeš ty?“
„Nemám zdání. Kdybych tak mohl upéct koláč nebo něco takového,“ říká.
„Tak zkus maskování,“ radím mu.
„Jestli mi morfionici nechali nějaké barvy,“ odpovídá suše. „Ti se od toho stanoviště od začátku výcviku vůbec nehnuli.“
Chvíli sedíme v tichosti a posléze nahlas vyhrknu to, na co oba myslíme. „Jak zabijeme všechny tyhle lidi, Peeto?“
„Nevím.“ Opírá si čelo o naše propletené prsty. „Nechci je za spojence. Proč Haymitch chtěl, abychom je poznali blíž?“ ptám se. „Tím to bude mnohem horší než posledně, snad s výjimkou Routy. Jenže tu bych stejně asi nikdy nedokázala zabít. Až moc mi připomínala Prim.“
Peeta ke mně zvedá oči a zamyšleně se mračí. „Její smrt byla nejohavnější, viď?“
„Žádná nebyla moc hezká,“ odpovídám a vybavuji si, jak skončila Třpytka nebo Cato.
Volají Peetu a já zůstávám sama. Ubíhá patnáct minut. Pak půlhodina. Trvá skoro čtyřicet minut, než se dostanu na řadu.
Jakmile vcházím dovnitř, cítím ostrý pach čisticího prostředku a vidím, že jednu matraci někdo přetáhl doprostřed místnosti. Nálada tvůrců her je zcela jiná než vloni, kdy byli všichni napůl opilí a větší pozornost věnovali hostině. Letos si mezi sebou něco šeptají a vypadají poměrně rozzlobeně. Co Peeta udělal? Urazil je nějak?
Moje obavy vzrůstají. To není dobré. Nechci, aby se Peeta stal terčem jejich vzteku. To mám v popisu práce já. Musím přesunout pozornost z Peety na sebe. Ale jak je mám zasáhnout? Hrozně ráda bych udělala právě to, a možná ještě víc. Chtěla bych prožit samolibost lidí, kteří se věnují vymýšlení co nejzábavnějších metod zabíjení. Chci, aby si uvědomili, že před krutostí Kapitolu nejsou za větrem ani oni.
Máte vůbec ponětí, jak moc vás nenávidím? pomyslím si. Vás, kteří věnujete svoje nadání Hladovým hrám?
Snažím se zachytit pohled Plutarcha Heavensbeeho, ale podle všeho mě schválně ignoruje. Nevšímal si mě už během celého tréninku. Vzpomínám si, jak mě vyhledal na plese a s jakým potěšením mi ukazoval reprodrozda na hodinkách. Tady se jeho přátelské chování úplně vytratilo. A jak by také ne, když jsem pouhý splátce a on je vrchní tvůrce her. Tak mocný, tak vzdálený, tak nedostupný…
Najednou vím úplně přesně, co udělám. Čím přebiju všechno, co mohl předvést Peeta. Přicházím ke stanovišti uzlů a beru si provaz. Začínám ho splétat, ale je to obtížné, protože jsem tenhle konkrétní uzel nikdy sama nedělala. Jenom jsem sledovala Finnickovy šikovné prsty, a ty se pohybovaly jako blesk. Zhruba po deseti minutách ale mám hotovou slušnou oprátku. Vleču jednu z figurín doprostřed místnosti a zavěšuji ji za krk na tyč určenou ke shybům. Ačkoliv by bylo hezké ještě figuríně svázat ruce za zády, mám pocit, že mi dochází čas. Pospíchám ke stanovišti s maskovacími barvami, kde jiní splátci, bezpochyby morfionici, udělali kolosální nepořádek. Daří se mi najít zpola naplněnou nádobu s krvavě červenou barvou, což mi úplně stačí. Tělový odstín figuríny slouží jako plátno, do něhož se barva krásně vsakuje. Pečlivě maluji na trup dvě slova, která zatím skrývám před zraky tvůrců her. Pak rychle ustupuji stranou, abych viděla jejich reakci, až si přečtou jméno, které jsem na figurínu napsala.
SENECA CRANE

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a sedm