15. kapitola

Napsal Jinny (») 10. 5. 2012 v kategorii Hunger Games 2 - Vražedná pomsta, přečteno: 1897×

Flavius, Venia a Octavia mě líčili už tolikrát, že to mělo být jen další obyčejné setkání. Nepředvídala jsem ale citové vypětí a utrpení, které mě čekalo. Každý z nich se aspoň dvakrát rozplakal a Octavia prakticky celé dopoledne naříkala. Oni si mě opravdu oblíbili a pomyšlení, že se vrátím do arény, je úplně zdeptalo. Když se k tomu ještě připočítá skutečnost, že po mé smrti přijdou o vstupenky na nejrůznější společenské akce, zejména na mou svatbu, celá situace pro ně naroste do naprosto nesnesitelných rozměrů. Nikdy je nenapadlo, že by mohli dodávat sílu někomu jinému, a tak se dostávám do pozice, v níž musím konejšit a uklidňovat já je. Jelikož jsem to já, koho brzy zmasakrují, je to trochu otravné.
Jedna věc je ovšem zajímavá, zvlášť když si vzpomenu, jak Peeta říkal, že jistý zaměstnanec ve vlaku prý dal najevo nelibost nad tím, že vítězové musejí bojovat znovu. Ani obyvatelům Kapitolu se to podle všeho nelíbí. Podle mě na to všichni rychle zapomenou, jakmile zazní zahajovací gong, ale aspoň se dá říct, že k nám Kapitolané něco cítí. Ačkoliv jim nevadí sledovat každý rok vražedná jatka dospívajících dětí, o vítězích pravděpodobně vědí už tolik – zejména o těch, kteří jsou dlouhá léta místními celebritami –, že nemohou jen tak zapomenout, že jsme také lidské bytosti. Jako kdyby se museli dívat, jak umírají jejich přátelé. Jako my ostatní v jednotlivých krajích.
Když přichází Cinna, jsem podrážděná a vyčerpaná z toho, jak jsem musela konejšit svůj přípravný tým, zejména proto, že jejich slzy mi jen připomínají slzy, které jsou bezpochyby prolévány doma. Stojím v tenkých šatech a bolí mě kůže i srdce. Vím, že nesnesu už ani jeden lítostivý výlev, a tak na Cinnu vrčím, jakmile vchází dovnitř: „Jestli se rozbrečíš, přísahám, že tě na místě zabiju.“
Cinna se jen usměje. „Máš za sebou slzavé dopoledne?“
„Dala bych se ždímat,“ odpovídám.
Cinna mě objímá paží kolem ramen a vede mě na oběd. „Neboj. Já vždycky vkládám pocity do své práce. Tak nezraním nikoho kromě sebe.“
„Podruhé už to nezvládnu,“ varuji ho.
„Já vím. Promluvím s nimi,“ slibuje Cinna.
Oběd mi trochu vylepšuje náladu. Máme bažanta s několika barevnými aspiky, drobounké verze skutečných druhů zeleniny v másle a bramborovou kaši s petrželí. Jako dezert nám přinášejí šálky horké čokolády, do níž si namáčíme kousky ovoce, a Cinna mi musí objednat přídavek, protože se cpu, jako bych byla bezedná.
„Takže co si oblékneme při úvodním ceremoniálu?“ ptám se konečně a vyškrabuji lžící druhý šálek. „Rozsvícené čelovky nebo oheň?“ Vím, že při jízdě na válečném voze budeme muset mít s Peetou kostým, který nějak souvisí s uhlím.
„Něco takového,“ odpovídá Cinna tajemně.
Když nadchází čas, abych si oblékla kostým na úvodní ceremoniál, objevuje se můj přípravný tým, ale Cinna je posílá pryč s tím, že dopoledne odvedli natolik skvělou práci, že už jich teď není třeba. Jdou pryč a díkybohu mě nechávají v Cinnových rukách. Cinna mi nejdřív splétá vlasy do složitého copu, který ho naučila má matka, a pak pokračuje líčením. Vloni mě nalíčili jenom trochu, aby mě diváci poznali, až budu v aréně, ale letos mi maskuje tvář dramatickými tmavými stíny a zářícími partiemi. Přidělává mi vysoké oblouky obočí, ostré lícní kosti, výrazné oči a temně nachové rty. Vlastní kostým vypadá zprvu jednoduše, jen jako černá kombinéza, která mě halí od krku dolů, ale zdání klame. Cinna mi nasazuje poloviční korunu podobnou té, kterou jsem vloni obdržela jako vítězka her, jenomže tahle je z těžkého černého kovu, ne ze zlata. Potom ztlumí světlo v místnosti a stiskne knoflík pod látkou na mém zápěstí. Okouzleně přihlížím, jak se můj oděv pomalu probouzí k životu. Nejprve září měkkým žlutým světlem, postupně se však rozpaluje do oranžově červeného odstínu žhnoucího uhlí. Vypadá to, jako kdybych byla oblečená do řeřavých uhlíků – ne, jako kdybych já sama byla žhavý uhlík vytažený z pece. Barvy se přelévají a mění úplně stejně jako na skutečném hořícím uhlí. „Jak jsi to dokázal?“ ptám se užasle.
„Dlouho jsme s Portií studovali ohně,“ odpovídá Cinna. „Tak se na sebe podívej.“
Otáčí mě k zrcadlu, abych se viděla v celé své kráse. Nevidím v něm dívku, ba ani ženu, nýbrž nějakou nadpozemskou bytost, co by se mohla zabydlet přímo v sopce, která zabila tolik splátců při Haymitchových Čtvrtohrách. Černá koruna se nyní zdá být rozpálená doruda a vrhá zvláštní stíny na můj výrazně nalíčený obličej. Katniss, dívka v plamenech, odrostla mihotavým plamínkům, načančaným róbám a jemnému světlu svíčky. Teď je smrtící jako sám oheň.
„Páni… přesně to jsem potřebovala, abych se postavila ostatním,“ říkám.
„Ano, myslím, že období růžové rtěnky a mašlí máš za sebou,“ souhlasí Cinna. Znovu stiskne knoflík na mém zápěstí a záře pohasíná. „Nesmíme vybít baterie. Až pojedeš na voze, letos na diváky nemávej a neusmívej se. Chci, aby ses dívala přímo před sebe, jako kdyby ti nikdo nestál za pozornost.“
„Konečně zadání, které nebudu mít problém splnit,“ poznamenávám.
Cinna si potřebuje zařídit ještě pár věcí, a tak scházím do přízemí Kosmetického centra, kde se před zahajovacím ceremoniálem shromažďují splátci a jejich válečné vozy. Doufám, že tu najdu Peetu a Haymitche, ale ti ještě nedorazili. Na rozdíl od minulého roku, kdy se všichni splátci drželi u svých vozů, letos atmosféra připomíná spíš společenský večírek. Vítězové, ať už letošní splátci nebo jejich trenéři, postávají v hloučcích a povídají si. Všichni se navzájem znají, zatímco já neznám nikoho. Nejsem zrovna typ, který se chodí sám od sebe představovat, takže jen hladím jednoho z našich koní po krku a snažím se, aby si mě nikdo nevšiml.
Nezabralo to.
Chroupání slyším ještě před tím, než si uvědomuji, že za mnou někdo stojí. Otáčím se a zblízka vidím proslulé zelené oči Finnicka Odaira. Hází si do pusy kostku cukru a opírá se o mého koně.
„Ahoj Katniss,“ říká, jako kdybychom se znali už dlouhé roky, třebaže jsme se ve skutečnosti ještě nesetkali.
„Nazdar Finnicku,“ odpovídám stejně nenuceně, ačkoliv se v jeho blízkosti cítím nesvá, zvlášť proto, že jeho kostým odhaluje tolik nahé kůže.
„Dáš si cukr?“ ptá se a natahuje ke mně dlaň, na níž má vy-skládané kostky do vysoké pyramidy. „Měly by být pro koně, ale komu na tom sejde? Koně tu budou ještě roky, zatímco ty a já, no, zkrátka pokud se před námi objeví něco sladkého, měli bychom se po tom radši rychle vrhnout.“
Finnick Odair je v Panemu takřka živoucí legendou. Vyhrál šedesátý čtvrtý ročník Hladových her jako čtrnáctiletý a je pořád jedním z nejmladších vítězů. Pochází ze Čtvrtého kraje, takže byl jedním z profesionálů a od začátku měl slušné šance na vítězství. Co mu ale nemohl dát do vínku žádný z trenérů nebo instruktorů, je jeho mimořádná krása. Je vysoký, má atletickou postavu, světlou pleť a vlasy bronzového odstínu. A samozřejmě ty neuvěřitelné oči, zelené jako moře. Zatímco ostatní splátci dostali od sponzorů nanejvýše hrst obilí nebo pár zápalek, Finnick měl vždy dostatek jídla, léků i zbraní. Trvalo zhruba týden, než konkurenti pochopili, že se musejí zbavit především jeho, ale to už bylo pozdě. Uměl dobře bojovat s oštěpy a noži, které našel u Rohu hojnosti, a když dostal stříbrný padáček s trojzubcem – což byl možná ten nejnákladnější dar, jaký jsem v aréně kdy viděla –, bylo rozhodnuto. Čtvrtý kraj je proslulý rybolovem. Finnick strávil skoro celý život na rybářských člunech a smrtící trojzubec mu padl do ruky jako ulitý. Z liány si spletl síť, kterou vždycky nejdřív hodil na protivníka, než ho probodl. Za pár dní byla koruna vítěze jeho.
Obyvatelé Kapitolu se nad ním od té doby rozplývají nadšením.
Díky jeho mládí pro ně první rok nebo dva zůstával v podstatě nedotknutelný, ale od šestnácti let ho při Hladových hrách vždy tvrdošíjně sledují a nahánějí beznadějně zamilované ženy. Žádná si neudrží jeho přízeň nadlouho – během každoroční návštěvy jich stihne vystřídat pět nebo šest. Staré i mladé, krásné i obyčejné, bohaté i velice bohaté – dělá jim společnost, přijímá jejich přehnané dary, nikdy však u žádné nezůstane dlouho, a jakmile odejde, už se nevrátí.
Nemohu neuznat, že Finnick je jedním z nejkrásnějších a nejsmyslnějších lidí na zemi. Mohu ale naprosto upřímně prohlásit, že mě nikdy nepřitahoval. Možná proto, že je až příliš hezký, možná je příliš snadno k mání, nebo příliš často střídá partnerky.
„Ne, díky,“ odpovídám na jeho nabídku. „Moc ráda bych si ale někdy půjčila tvoje oblečení.“
Má na sobě zlatou síť, strategicky zavázanou u slabin, takže přísně vzato není nahý, ale moc mu do nahoty nechybí. Jeho vizážista se bezpochyby řídí poučkou, že čím víc z Finnicka diváci uvidí, tím líp.
„Ty mě v tom úboru zase úplně děsíš. Co se stalo s těmi pěknými dívčími šatečky?“ ptá se a přejíždí si jazykem rty. Většinu lidí to nejspíš přivádí k šílenství. Mně to ale z nějakého důvodu připomíná starého Craye, jak slintá nad nějakou ubohou, hladovějící ženou.
„Vyrostla jsem z nich,“ říkám.
Finnick mne mezi prsty límec mého oděvu. „Velká škoda těch Čtvrtoher. Mohla jsi v Kapitolu dosáhnout neskutečných úspěchů. Mít šperky, peníze, cokoliv bys chtěla.“
„Šperky se mi nelíbí a peněz mám víc, než potřebuji. Za co vlastně utrácíš ty, Finnicku?“ ptám se.
„Já už roky nejedu v ničem tak přízemním, jako jsou peníze,“ říká.
„Jak tedy všechny ty ženy platí za potěšení z tvé společnosti?“ vyptávám se.
„Svěřují mi tajemství,“ odpovídá tiše a sklání se ke mně, až se jeho rty skoro dotýkají mých. „A co ty, dívko v plamenech? Znáš nějaká tajemství, která by stála za můj čas?“
Z nějakého hloupého důvodu se červenám, ale neodtahuji se. „Ne, já jsem jako otevřená kniha,“ šeptám mu. „Mám dojem, že všichni znají moje tajemství dřív než já.“
Usmívá se. „To je bohužel asi pravda.“ Stáčí pohled ke straně. „Jde sem Peeta. Škoda, že jsi musela zrušit svatbu. Vím, jak to pro tebe muselo být hrozné.“ Hází si do pusy další kostku cukru a loudá se pryč.
Připojuje se ke mně Peeta ve stejném úboru jako já. „Co ti chtěl Finnick Odair?“ ptá se.
Otáčím se k němu, přibližuji své rty k jeho a mhouřím oči jako Finnick. „Nabídl mi kostku cukru a chtěl znát všechna moje tajemství,“ odpovídám svým nejsvůdnějším hlasem.
Peeta se směje. „Hm. To určitě.“
„Vážně,“ trvám na svém. „Řeknu ti víc, až mi přestane tak bušit srdce.“
„Myslíš, že bychom dopadli taky takhle, kdyby vyhrál jen jeden z nás?“ ptá se a rozhlíží se po ostatních vítězích. „Že by se z nás stalo další cirkusové číslo?“
„Jistě. Hlavně z tebe,“ říkám.
„Ále? Proč hlavně ze mě?“ obrací se ke mně s úsměvem.
„Protože máš slabost pro krásné věci a já ne,“ vysvětluji nadřazeným tónem. „Zlákali by tě kapitolským přepychem a ty bys byl navěky ztracený.“
„Schopnost ocenit krásu není slabost,“ namítá Peeta. „Možná s výjimkou tebe.“ Začíná hrát hudba a široká vrata se otvírají pro první válečný vůz. Doléhá k nám řev davů. „Půjdeme?“ Podává mi ruku a pomáhá mi na vůz.
Vyhoupnu se nahoru a na oplátku pomáhám Peetovi. „Nehýbej se,“ říkám a upravuji mu korunu. „Viděl jsi svůj oblek rozsvícený? Budeme zase vypadat úžasně.“
„To je pravda. Ale Portia chce, abychom se tvářili nedostupně a nad věcí. Žádné mávání ani nic podobného,“ říká. „Kde vlastně jsou?“
„Nevím.“ Rozhlížím se po řadě vozů. „Možná bychom si je měli zapnout sami.“ Tiskneme knoflíky na zápěstí a z našich obleků se line záře. Vidím, jak si na nás lidé ukazují, a vím, že opět budeme zlatým hřebem zahajovacího ceremoniálu. Už jsme skoro u vrat a já se pořád ohlížím, ale nevidím Portii ani Cinnu, kteří s námi vloni byli až do posledního okamžiku. „Máme se letos zase držet za ruce?“ ptám se.
„To asi nechávají na nás,“ krčí Peeta rameny.
Vzhlížím k jeho modrým očím, které ani se sebevětším množstvím dramatického líčení nevypadají hrozivě ani nebezpečně a vzpomínám si, jak jsem před pouhým rokem byla vnitřně smířena s tím, že ho budu muset zabít. Teď se všechno obrátilo. Jsem rozhodnuta, že Peetu udržím naživu, ale část mého já, která není tak statečná, je ráda, že vedle mě stojí on a ne Haymitch. Bez dalších řečí se bereme za ruce. Jistěže do toho půjdeme společně.
Jakmile vyjíždíme ze vrat do zešeřelého večera, křik davu se mění v burácivý řev, ani jeden z nás však nereaguje. Dívám se do dálky a tvářím se, jako by kolem nebyli žádní hysteričtí diváci. Tu a tam se zahlédnu na obrovských obrazovkách, nainstalovaných podél naší trasy, a napadá mě, že s Peetou nejsme jen obyčejně krásní, ale že z nás přímo vyzařuje temná moc. Ne, nejen to. Jsme milenci z Dvanáctého kraje stíhaní osudem, kteří po svém vítězství tolik trpěli a tak málo si užívali, kteří nestojí o obdiv fanoušků a kteří je neodměňují úsměvy ani nechytají jejich vzdušné polibky. Jsme nemilosrdní a nehodláme nikomu nic odpouštět.
A to se mi moc líbí. Konečně mohu být sama sebou.
Když projíždíme kolem centrálního náměstí, všímám si, že s pár jiných vizážistů pokusilo okopírovat loňský nápad Cinn a Portie s osvětlením. Splátci z Třetího kraje, kde vyrábějí elektroniku, jsou poseti svítícími žárovkami – to aspoň dává smysl. Ale proč mají chovatelé dobytka z Desátého kraje, navlečení do kravského kostýmu, plamenné opasky? Má to snad symbolizovat, že sami sebe opékají? Ubohé, vážně ubohé.
Peeta a já jsme naopak v kostýmech připomínajících žhnoucí uhlí tak úchvatní, že na nás většina ostatních splátců může oči nechat. Nejvíc ze všech na nás zírá dvojice ze Šestého kraje – oba jsou to narkomani závislí na morfionu, vychrtlí na kost a s nezdravě nažloutlou pletí. Nedokážou z nás odtrhnout pohledy svých bulících očí, i když z balkonu začíná mluvit prezident Snow a vítá nás všechny na Čtvrtohrách. Hraje hymna a všichni naposledy objíždíme náměstí. Zdá se mi to, nebo se na mě upřeně dívá i samotný prezident?
Čekáme s Peetou, až se za námi zavřou vrata Výcvikového centra, a pak teprve odkládáme svoji strnulou pózu. Jsou tu Cinna s Portií, kteří nám říkají, že se jim naše vystoupení líbilo. Letos se objevuje i Haymitch, ale nestojí u našeho vozu. Baví se se splátci z Jedenáctého kraje. Pak pokývne naším směrem a všichni se blíží, aby nás pozdravili.
Pleva poznávám, protože jsem ho dlouhé roky vídala v televizi, jak popíjí s Haymitchem. Má snědou pleť, je vysoký zhruba sto osmdesát centimetrů a jedna paže mu končí pahýlem. Při Hladových hrách, které vyhrál před třiceti lety, totiž přišel o ruku. Určitě mu nabízeli nějakou umělou náhradu jako Peetovi, když mu museli amputovat nohu pod kolenem, ale zřejmě ji odmítl.
Splátkyně z Jedenáctého kraje se jmenuje Zrnka a podobá se ženám ze Sloje – má olivovou pleť a rovné černé vlasy protkané stříbrnými nitkami. Jen zlatavě hnědé oči prozrazují, že pochází odjinud. Bude jí určitě nejmíň šedesát, ale pořád se zdá být silná a nevidím na ní žádnou stopu toho, že by během let hledala útěchu v alkoholu, morfionu nebo jiných chemikáliích. Objímá mě, než kdokoliv z nás stačí promluvit. Vím, že to dělá kvůli Routě a Mlatovi. Tiše jí šeptám: „Co jejich rodiny?“
„Jsou naživu,“ odpovídá a pouští mě.
Plev mě objímá jedinou zdravou rukou a dává mi velký polibek přímo na ústa. Polekaně uskakuji a on i Haymitch se rozřičí smíchy.
V další chvíli už nás kapitolští zaměstnanci nekompromisně odvádějí k výtahům. Mám jasné tušení, že jsou celí nervózní z přátelské atmosféry mezi vítězi. Kráčíme s Peetou ruku v ruce k výtahu, když tu se ke mně někdo připojuje. Dívka si snímá z hlavy ozdobu z olistěných větví a odhazuje ji za sebe, aniž by se podívala, kam dopadla.
Johanna Masonová ze Sedmého kraje. Dřevařský a papírnický kraj, proto ty větve. Svůj ročník vyhrála díky tomu, že předstírala slabost a bezmocnost natolik přesvědčivě, že jí ostatní nevěnovali pozornost. Pak vyšlo najevo, jak mimořádně účinně umí vraždit. Projíždí si dlaní krátké vlasy a obrací hnědé oči v sloup. „No, nemám příšerný kostým? Moje vizážistka je ta největší nána v Kapitolu. Naši splátci musejí kvůli ní už čtyřicet let nosit stromy. Kéž bych tak měla Cinnu. Ty vypadáš fantasticky.“
Holčičí klábosení. V tom jsem vždycky dosahovala žalostné úrovně. Rozhovor o šatech, vlasech a líčení. A tak se uchyluji ke lži. „Jo, pomáhá mi i s navrhováním mojí vlastní kolekce. Měla bys vidět, co dokáže se sametem.“ Samet. Jediná látka, jejíž název se mi v tuhle chvíli vybavil.
„To jsem viděla. Na vašem turné. Ty šaty bez ramínek, které jsi měla ve Druhém kraji. Ty tmavě modré s diamanty. Byly tak nádherné, že jsem chtěla chmátnout přes obrazovku rovnou k tobě a servat ti je z těla,“ říká Johanna.
To se vsadím, pomyslím si. Spolu s několika kusy kůže.
Při čekání na výtahy si Johanna rozepíná zbytek svého stromového oděvu, nechává ho spadnout k zemi a znechuceně ho odkopává. Až na zelené kalhotky na sobě nemá vůbec nic. „To je lepší.“
Vyjíždíme stejným výtahem jako ona a Johanna si celou cestu povídá s Peetou o jeho obrazech, zatímco se jí od nahých ňader odrážejí odlesky jeho zářícího kostýmu. Johanna vystupuje dřív než my. Ačkoliv se na Peetu nedívám, vím, že se usmívá. Když se zavírají dveře i za Plevem a Zrnkou a my zůstáváme sami, dává se do smíchu.
„Co je?“ otáčím se k němu, když vystupujeme v našem patře.
„To je kvůli tobě, Katniss. Copak to nechápeš?“ říká.
„Co je kvůli mně?“ ptám se.
„To, jak se chovají. Finnick s těmi kostkami cukru, Plevův polibek i ten Johannin striptýz.“ Neúspěšně se pokouší o vážnější tón. „Škádlí tě, protože jsi tak…, však víš.“
„Ne, to nevím,“ odsekávám. A opravdu nemám tušení, o čem to mluví.
„Jako když ses na mě nechtěla v aréně podívat, když jsem byl nahý, ačkoliv jsem měl duši na jazyku. Jsi tak… čistá,“ vysvětluje nakonec.
„To není pravda!“ ohrazuji se. „Během posledního roku jsem z tebe vždycky před kamerami málem strhala oblečení.“
„Jo, jenže… na Kapitol jsi čistá.“ Pokouší se mě uchlácholit. „Pro mě jsi dokonalá. Jenom si tě dobírají.“
„Smějou se mi, a ty taky!“ vyjíždím na něj.
„Ne.“ Peeta vrtí hlavou, ale pořád potlačuje úsměv. Když se otvírají dveře sousedního výtahu, vážně uvažuji o tom, jestli jsem se neunáhlila ve výběru splátce, který by podle mě měl letos vyjít z her živý.
Připojují se k nám Haymitch s Cetkií. Vypadá to, že oba něco potěšilo. Pak ale Haymitchovi tuhne tvář.
Co jsem zase provedla? říkám si v duchu a málem i nahlas, než si všimnu, že se Haymitch dívá za mě, ke vstupu do jídelny.
Cetkie pohlédne stejným směrem a bezstarostně poznamenává: „Letos nám přidělili sladěný pár.“
Ohlížím se a vidím tu rusovlasou avoxku, která se o mě starala vloni před začátkem her. Napadá mě, že je příjemné tu mít přítele. Potom si však vedle ní všímám dalšího mladého avoxe zrzavými vlasy. To měla Cetkie na mysli, když mluvila o sladěném páru.
Po zádech mi přebíhá mráz, neboť poznávám i jeho. Ne ty z Kapitolu, nýbrž díky rokům rozhovorů na Jarmarku nad polévkou Mastné Sae a také díky tomu poslednímu dnu, kdy jsem ho viděla ležet v bezvědomí na náměstí, zatímco opodál krvácel Hurikán.
Naším novým avoxem je Darius.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a deset