14. kapitola

Zůstávám stát u okénka, i když výhled na můj domov dávno zakryly lesy. Tentokrát nemám sebemenší naději na návrat. Vloni jsem slíbila Prim, že udělám všechno, abych se vyhrála, a teď jsem přísahala sama sobě, že udělám všechno, abych udržela naživu Peetu. Nikdy už tudy nepojedu zpátky.
Připravila jsem si poslední slova, která jsem chtěla říct svým nejbližším. Jak co nejlíp uzavřít a zamknout dveře minulosti a nechat je za sebou, smutné, ale v bezpečí. Teď mě Kapitol připravil i o tohle.
„Napíšeme dopisy, Katniss,“ říká za mnou Peeta. „To bude stejně lepší. Zůstane jim po nás něco hmatatelného. Haymitch je doručí, pokud… to bude potřeba.“
Přikyvuji a odcházím rovnou do svého kupé. Sedím na lůžku a vím, že jim nikdy nenapíšu. Dopadlo by to stejně jako proslov, který jsem se snažila sestavit na Routinu a Mlatovu památku v Jedenáctém kraji. Měla jsem ho připravený v hlavě a nakonec jsem ho pronesla před shromážděnými diváky, ale nedokázala bych ho svěřit papíru. Rozloučení navíc měla doprovodit objetí a polibky, chtěla jsem pohladit Prim po vlasech, dotknout se Hurikánovy tváře a potřást si rukou s Madge. Něco takového nelze doručit v dřevěné truhle s mým studeným, posmrtně ztuhlým tělem.
Jsem tak smutná, že ani nedokážu plakat – chci se jenom stulit do postele a spát, dokud zítra ráno nedorazíme do Kapitolu. Jenže mám úkol. Ne, je to víc než úkol. Jde o mé poslední přání.
Udržet Peetu naživu. A je nutné, abych měla situaci v aréně pod kontrolou, jakkoliv se nezdá pravděpodobné, že bych toho tváří tvář kapitolskému hněvu dosáhla. Tudíž si nemohu dovolit truchlit za své nejbližší, které jsem nechala doma. Nech je odejít, opakuji si. Rozluč se s nimi a zapomeň. Snažím se, jak to jde, beru je jednoho po druhém, vypouštím je jako ptáky z klícek v mém nitru a zamykám dvířka, aby se už nemohli vrátit.
Když u mě klepe Cetkie a volá mě k večeři, cítím se dočista prázdná, ale není to tak úplně nevítaný pocit.
Večeře probíhá v zasmušilé atmosféře. Dokonce natolik zasmušilé, že občas nastávají dlouhé chvíle ticha přerušované jen odklízením prázdných talířů a přinášením dalších chodů. Studená zeleninová polévka. Rybí koláčky s krémovou limetovou pastou. Titěrní ptáčkové plnění pomerančovou omáčkou, s divokou rýží a řeřichou. Čokoládový krém s třešněmi.
Třebaže Peeta a Cetkie se tu a tam pokoušejí zahájit konverzaci, jejich pokusy vyznívají do prázdna.
„Moc se mi líbí vaše vlasy, Cetkie,“ říká Peeta.
„Díky. Nechala jsem si je udělat, aby ladily s Katnissiným od-znakem. Napadlo mě, že bychom pro tebe mohli sehnat zlatý pásek na kotník a Haymitch by si třeba vzal zlatý náramek nebo něco podobného. Tak bychom všichni vypadali jako tým,“ odpovídá Cetkie.
Očividně netuší, že se můj reprodrozd stal symbolem povstalců. Přinejmenším v Osmém kraji. V Kapitolu je reprodrozd stále jen módní připomínkou obzvlášť vzrušujícího ročníku her. Jak také jinak? Skuteční vzbouřenci nedávají tajný symbol na nic tak trvanlivého, jako jsou šperky, nýbrž na chlebové oplatky, které mohou v případě nutnosti během vteřiny sníst.
„Považuji to za skvělý nápad,“ říká Peeta. „Co vy na to, Hay-mitchi?“
„Jo, klidně,“ bručí Haymitch. Nepije, ale vidím na něm, že by si rád přihnul. Cetkie nechala obsluhu, aby odnesla i její víno, když viděla, jak se Haymitch snaží. Náš trenér je rozhodně v prachbídném stavu. Kdyby byl splátce, nic by Peetovi nedlužil a mohl by pít, co hrdlo ráčí. Takhle bude muset zmobilizovat všechny síly a schopnosti, aby ochránil Peetu v aréně plné svých starých přátel, a stejně patrně neuspěje.
„Možná bychom vám měli taky sehnat paruku,“ pokouším se odlehčit situaci. Vrhá na mě pohled, který jasně říká, ať mu všichni dáme pokoj, a čokoládový krém dojídáme v tichosti.
„Podíváme se na shrnutí dne sklizně?“ ptá se Cetkie a jemně si otírá koutky úst bílým plátěným ubrouskem.
Peeta si jde pro notes s poznámkami o žijících vítězích a všichni se přesunujeme do místnosti s televizí, abychom si prohlédli budoucí protivníky. Hraje hymna a po ní začíná každoroční souhrn dne sklizně ve dvanácti krajích.
V dějinách her bylo sedmdesát čtyři vítězů. Padesát devět z nich je dosud naživu. Řadu z nich poznávám, protože jsem je při předchozích hrách viděla jako splátce nebo jako trenéry nebo protože jsme sledovali záznam z jejich ročníku soutěže. Někteří jsou tak staří nebo zničení nemocemi, drogami či alkoholem, že je nedokážu zařadit. Jak se dalo čekat, v Prvním, Druhém a Čtvrtém kraji je vítězů nejvíc, nicméně každý kraj dokázal sehnat aspoň jednoho vítěze a jednu vítězku.
Sklizně probíhají rychle. Peeta pečlivě označuje vybrané splátce hvězdičkami. Haymitch sleduje s bezvýraznou tváří, jak pódium vystupují jeho přátelé jeden za druhým. Cetkie tlumeně a sklíčeně poznamenává: „Ach ne, ne Cecelie,“ nebo „Plev musí být vždycky v centru dění,“ a často vzdychá.
Pokud jde o mě, snažím se sice dávat pozor, ale stejně jako vloni mi v paměti uvízne pouze několik splátců. Jsou tu atletičtí a krásní sourozenci, bratr a sestra, z Prvního kraje, kteří vyhráli dva následující ročníky po sobě, když jsem byla malá. Brutus, dobrovolník z Druhého kraje – je mu jistě aspoň čtyřicet a vypadá jako by se nemohl dočkat, až bude zpátky v aréně. Finnick, pohledný chlapík se žlutohnědými vlasy ze Čtvrtého kraje, který byl korunován před deseti lety, když mu bylo čtrnáct. V jeho kraji vylosují i hysterickou mladou ženu s dlouhými hnědými vlasy, ale rychle ji nahradí dobrovolnice, osmdesátiletá stařena, která se k pódiu belhá o holi. Potom je tu Johanna Masonová, jediná žijící vítězka ze Sedmého kraje, která před pár lety vyhrála díky tomu, že hrála roli slabé dívky a soupeři ji podcenili. Zhruba třicetiletá žena z Osmého kraje, která se prý jmenuje Cecelie, se musí vymanit z objetí tří dětí, které běží za ní a nechtějí ji pustit. Do arény jde i Plev, vítěz z Jedenáctého kraje a jeden z nejbližších Haymitchových přátel.
Pak volají mě. Nakonec Haymitche, ale Peeta ho nahrazuje jako dobrovolník. Jedna z komentátorek se málem rozpláče, neboť se zdá, že se na osudem stíhané milence z Dvanáctého kraje nikdy neusměje štěstí. Pak se ale dává dohromady natolik, aby prohlásila, že tohle budou jistě „nejlepší hry vůbec“.
Haymitch beze slova odchází a Cetkie nám po několika nesouvislých poznámkách o některých splátcích přeje dobrou noc. Přihlížím, jak Peeta vytrhává z notesu stránky s vítězi, kteří nebyli vybráni.
„Proč nejdeš spát?“ obrací se ke mně.
Protože nezvládnu svoje noční můry, aspoň ne bez tebe, pomyslím si. Dnes budou stoprocentně obzvlášť děsivé. Sotva však mohu Peetu požádat, aby spal u mě. Od toho večera, kdy zbičovali Hurikána, jsme se jeden druhého sotva dotkli. „Co budeš dělat?“ ptám se.
„Jenom si trochu projdu poznámky, abych si udělal jasnější obrázek o tom, proti komu stojíme. Ráno je pak proberu s tebou. Jdi si lehnout, Katniss,“ říká.
Odcházím tedy do postele a za pár hodin se opravdu probouzím z noční můry, v níž se ta stařena ze Čtvrtého kraje mění v obrovského hlodavce a ohryzává mi tvář. Vím, že jsem křičela, ale nikdo nepřichází – ani Peeta, ani žádný z kapitolských zaměstnanců ve vlaku. Oblékám si župan a pokouším se uklidnit. Po těle mi běhá mráz a celá se třesu. Nedokážu zůstat ve svém kupé, a tak se rozhoduji, že seženu někoho, kdo by mi udělal horký čaj nebo čokoládu. Možná je Haymitch ještě vzhůru. Ten určitě nespí.
Objednávám si teplé mléko – nic lepšího na zklidnění mě nenapadá. Slyším hlasy z televizní místnosti a nacházím v ní Peetu. Na pohovce má položenou krabici s nahrávkami starých ročníků Hladových her, které dostal od Cetkie. Na obrazovce poznávám hry, v nichž zvítězil Brutus.
Jakmile si mě Peeta všímá, vypíná televizi. „Nemůžeš spát?“
„Budím se,“ odpovídám. Přitahuji si župan k tělu, když si vybavuji tu stařenu měnící se v hlodavce.
„Chceš si promluvit?“ ptá se. Někdy to pomáhá, ale tentokrát jen vrtím hlavou. Připadám si slabá, protože mě straší lidé, proti nimž jsem ještě ani nebojovala.
Peeta rozpřahuje ruce a já se choulím do jeho objetí. To je poprvé od vyhlášení Čtvrtoher, co mi dává najevo nějaké city. Dosud se choval spíš jako cílevědomý trenér, který pořád trval na tom, abychom s Haymitchem běhali rychleji, víc jedli a líp si prostudovali svoje protivníky. Jako snoubenec? Ani náhodou. Přestal předstírat i to, že je můj přítel. Objímám ho pažemi kolem krku, než mi stačí přikázat, abych si udělala pár kliků nebo něco podobného. Přitahuje mě k sobě a pokládá obličej do mých vlasů. Z místa, kde se jeho rty dotýkají mého krku, se šíří teplo, které je tak neskutečně příjemné, že vím jistě jednu věc. Nebudu první, kdo ukončí naše objetí.
A proč bych také měla? S Hurikánem jsem se rozloučila a je jisté že ho nikdy neuvidím. Nijak mu nemohu ublížit. Neuvidí to nebo si bude myslet, že jenom hraju pro kamery. Aspoň o jeden problém míň.
Naše objetí ukončuje příchod kapitolské obsluhy s objednaným teplým mlékem. Pokládá tác s kouřícím keramickým džbánem a dvěma hrnky na stůl. „Přinesl jsem hrnek navíc,“ říká.
„Díky,“ přikyvuji.
„A do toho mléka jsem přidal trochu medu, aby bylo sladší. A taky trochu koření,“ dodává. Dívá se na nás, jako kdyby chtěl říct ještě něco dalšího, ale pak jenom vrtí hlavou a odchází.
„Co je s ním?“ ptám se.
„Asi nás lituje,“ říká Peeta.
„Jasně,“ ušklíbám se a nalévám si mléko.
„Myslím to vážně. Lidé v Kapitolu podle mě nejsou nijak nadšení z toho, že se vracíme do arény,“ rozvádí to Peeta. „Ani že se tam vracejí ostatní vítězové. Mají svoje šampióny rádi.“
„Řekla bych, že to rychle překonají, jakmile začne téct krev,“ odpovídám stroze. Jestli existuje nějaká věc, na kterou skutečně nemám ani špetku času, je to mudrování o tom, jak Čtvrtohry ovlivní náladu obyvatel Kapitolu. „Takže si znovu pouštíš všechny ty nahrávky?“
„Celé ne. Jenom je tak projíždím a dívám se na bojové techniky jednotlivých soutěžících,“ říká Peeta.
„Kdo je na řadě?“ ptám se.
„Vyber si.“ Peeta ukazuje na bednu.
Nahrávky jsou označeny ročníkem her a jménem vítěze. Prohrabuji se jimi a najednou narážím na jednu, kterou jsme dosud neviděli. Padesátý ročník. To byly druhé Čtvrtohry. A jméno vítěže zní Haymitch Abernathy.
„Tyhle jsme si nikdy nepouštěli,“ poznamenávám.
Peeta krčí rameny. „Ne. Věděl jsem, že Haymitch nechce - stejně jako si ani my nechceme připomínat náš ročník. A protože jsme ve stejném týmu, říkal jsem si, že na tom tak nesejde.“
„Je tu záznam z pětadvacátých her?“ ptám se.
„Myslím, že ne. Vítěz už je určitě po smrti a Cetkie mi poslala jenom nahrávky s možnými soupeři.“ Peeta potěžkává v ruce Haymitchovu nahrávku. „Proč? Myslíš, že bychom se na to měli podívat?“
„Jsou to jediné Čtvrtohry, které máme. Třeba se dozvíme něco o tom, jak je organizují,“ říkám. Nemám z toho však dobrý pocit. Jako kdybychom se chystali vniknout do Haymitchova soukromí. Nevím, proč mi to tak připadá, když celé hry vysílali veřejně, ale nemohu si pomoct. Navíc jsem docela zvědavá. „Nemusíme Haymitchovi říkat, že jsme to viděli.“
„Dobře,“ souhlasí Peeta. Pouští přehrávač a já si sedám vedle něj na pohovku i se svým mlékem, které je s medem a kořením opravdu vynikající. Za chvíli mě do sebe vtahuje padesátý ročník Hladových her. Po hymně následuje záběr na prezidenta Snowa, jak vytahuje z truhly obálku určenou pro druhé Čtvrtohry. Vypadá mladší, ale je stejně odporný jako teď. Předčítá z kartičky stejně nabubřelým hlasem, jakým četl i letos, že na počest druhých Čtvrtoher půjde do arény dvojnásobný počet splátců. Střihem se přenášíme přímo ke sklizním, kde je z osudí losováno jméno za jménem.
Než dochází řada na Dvanáctý kraj, jsem zdrcena množstvím dětí kráčejících na jistou smrt. V našem kraji losuje jiná žena, ne Cetkie, ale i ona začíná zvonivým zvoláním: „Dámy mají přednost!“ Vyvolává jméno dívky, která na první pohled pochází ze Sloje, a poté slyším jméno: „Maysilee Donnerová.“
„Ach!“ vyhrknu. „To byla kamarádka mé matky.“ Kamera ji zabírá v davu, kde ji objímají další dvě dívky. Všechny tři jsou plavovlasé. Jednoznačně jde o dcery obchodníků.
„Myslím, že vedle ní stojí tvoje matka,“ říká Peeta tiše. A má pravdu. Když se Maysilee Donnerová statečně vymaňuje z objetí kamarádek a míří k pódiu, na okamžik zahlédnu svoji matku. Je přibližně stejně stará jako já dnes. Lidé nepřeháněli, když mluvili o její kráse. Za ruku ji drží další plačící dívka, která vypadá úplně jako Maysilee. Také mi ale někoho hodně připomíná. „Madge,“ říkám.
„To je její matka. Byli s Maysilee dvojčata,“ přikyvuje Peeta. „Táta se o tom kdysi zmínil.“
Myslím na Madgeinu matku, manželku starosty Underseea, která tráví polovinu života na lůžku se strašnou bolestí hlavy a snaží se od sebe odříznout okolní svět. Nikdy mi nedošlo, že ji s mou matkou spojuje tahle tragédie. Myslím na to, jak se u nás při bouřce objevila Madge s léky proti bolesti určenými pro Hurikána. Na odznak s reprodrozdem a na to, že rázem získal úplně jiný význam, když teď vím, že původně patřil Madgeině tetě, Maysilee Donnerové, splátkyni, která byla zavražděna v aréně.
Jako posledního vylosují Haymitche. Záběr na něj pro mě představuje větší šok než předchozí pohled na matku. Je mladý. Silný. Těžko se to připouští, ale také docela pohledný. Má tmavé, vlnité vlasy a šedé oči jako mnoho lidí ze Sloje, jasné a už tenkrát nebezpečné.
„Peeto, nemyslíš si, že zabil Maysilee, že ne?“ napadá mě. Z té představy se mi z nějakého důvodu dělá zle.
„Při osmačtyřiceti hráčích? Pokládám to za dost nepravděpodobné,“ uklidňuje mě Peeta.
Na obrazovce se mihne slavnostní jízda válečnými vozy – děti z Dvanáctého kraje na sobě mají ohavné hornické úbory – a sestřih rozhovorů. Všechno letí nesmírně rychle, a tak se člověk nemůže na nikoho zaměřit. Vzhledem k tomu, že hry nakonec vyhrál Haymitch, sledujeme delší pasáž jeho rozhovoru s Caesarem Flickermanem, který vypadá v třpytivém tmavě modrém obleku pořád stejně. Jen jeho tmavě zelené vlasy, oční víčka a rty jsou jiné.
„Takže, Haymitchi, co říkáš tomu, že v letošních hrách budeš mít dvakrát tolik soupeřů?“ ptá se Caesar.
Haymitch krčí rameny. „Myslím, že v tom není velký rozdíl. Pořád budou dvakrát hloupější než já, takže moje šance jsou zhruba stejné.“
Diváci se smějou a Haymitch jim věnuje letmý úšklebek. Po drážděný. Arogantní. Lhostejný.
„Tohle nemusel moc hrát, co?“ podotýkám.
Nadchází ráno začátku her. Sledujeme, jak jedna splátkyně vyjíždí na plošině vzhůru do arény. Mimoděk tajím dech. I ostatní splátci mají ve tvářích nevěřícný výraz. Dokonce i Haymitch pozvedá potěšeně obočí, ačkoliv o zlomek vteřiny později opět nasazuje svůj obvyklý zachmuřený výraz.
Díváme se na nejnádhernější místo, jaké si lze představit. Zlatý Roh hojnosti spočívá uprostřed zelené louky s trsy krásných květin. Po azurově modrém nebi plují nadýchané bílé obláčky. Nad hlavou splátcům poletují zářiví zpěvní ptáci. Podle toho, jak někteří soutěžící nabírají vzduch do nosu, louka určitě i báječně voní. Záběr ze vzduchu odhaluje, že se travnatá plocha táhne na kilometry daleko. Jedním směrem v dálce podle všeho roste les, na druhé straně zase stojí hora se zasněženým vrcholem.
Prostředí očividně řadu splátců omámí. Po zaznění gongu se zdá, že se většina snaží probrat ze sna. Haymitch ovšem nikoliv. V mžiku je u Rohu hojnosti, bere si zbraně a batoh se zásobami a vyráží k lesu, zatímco řada ostatních ještě ani nesestoupila ze svých plošin.
Při úvodním masakru přichází o život osmnáct splátců. Další postupně následují, protože brzy vychází najevo, že vše na tomto nádherném místě – šťavnaté plody visící z keřů, voda v průzračných potůčcích i vůně květin, pokud ji člověk vdechuje z přílišné blízkosti – je smrtelně jedovaté. Bezpečně lze pít pouze dešťovou vodu a jíst potraviny z Rohu hojnosti. Nechybí ani velká dobře vybavená skupina deseti profesionálů, která pročesává úbočí hory, aby si našla další oběti.
Haymitch se mezitím v lese potýká s útokem smečky masožravých veverek s nadýchaným zlatým kožichem a zjišťuje, že i kousnutí motýla přináší trýznivou bolest, či rovnou smrt. Pokračuje ale pořád dál, stále jedním směrem se vzdálenou horou za zády. I Maysilee Donnerová je velice vynalézavá soutěžící, zvlášť pokud vezmeme v potaz, že z Rohu hojnosti získala pouze malý batoh, v němž nachází misku, kousek sušeného hovězího a foukačku se dvěma tucty šipek. Využívá snadno dostupných jedů i záhy mění foukačku ve smrtící zbraň. Namáčí šipky do jedovatých látek a zasahuje jimi své protivníky.
Po čtyřech dnech malebná hora vybuchne jako sopka a naráz zabije dalších dvanáct hráčů včetně pěti profesionálů. Ze sopky rozlévá žhavý oheň a louka neposkytuje žádný úkryt, a tak zbývajícím třinácti splátcům – včetně Haymitche a Maysilee – nezbývá nic jiného, než se uchýlit do lesa.
Haymitch je zřejmě odhodlaný pokračovat stále stejným směrem, pryč od soptící hory, ale kvůli bludišti neprostupných živých plotů je nucen vrátit se oklikou do středu lesa, kde se střetavá se třemi profíky a tasí nůž. I když jsou sice daleko větší a silnější, Haymitch je pozoruhodně rychlý a zbavuje se dvou protivníků, než ho třetí odzbrojí. Poslední profík se mu chystá podříznout hrdlo, ale vtom ho zasahuje šipka a on se hroutí k zemi.
Zpoza stromu vychází Maysilee Donnerová. „Ve dvou máme větší šanci přežít.“
„To jsi právě dokázala,“ odpovídá Haymitch a mne si krk. „Spojenci?“ Maysilee přikyvuje. A tak jsou vtaženi do jednoho z těch paktů, které se dají těžko porušit, chcete-li se ještě někdy vrátit domů a podívat se do očí lidem ve svém kraji.
Stejně jako Peeta a já jsou na tom spolu líp. Víc si odpočinou a vypracovávají systém pro zachytávání většího množství dešťové vody, bojují jako tým a dělí se o jídlo z batohů mrtvých splátců. Haymitch je však stále rozhodnutý pokračovat kupředu.
„Proč?“ ptá se ho pořád Maysilee a on na otázku nereaguje, dokud Maysilee neodmítne jít dál bez nějaké odpovědi.
„Protože aréna musí někde skončit, ne?“ říká Haymitch. „Nemůže se táhnout donekonečna.“
„Co čekáš, že tam najdeš?“ ptá se Maysilee.
„Nevím, ale možná něco, co půjde využít,“ odpovídá.
Když konečně s pomocí plamenometu, který seberou jednomu z mrtvých profíků, proniknou houštím, ocitnou se na ploché, udusané půdě nad útesem. Hluboko pod sebou vidí rozeklané skály.
„Víc tady není, Haymitchi. Pojď zase zpátky,“ říká Maysilee.
„Ne, já tu zůstanu,“ trvá na svém Haymitch.
„Dobře. Stejně už nás zbývá jenom pět. Můžeme se klidně rozloučit,“ odpovídá Maysilee. „Nechci, abychom na konci zbyli my dva.“
„Dobře,“ souhlasí. To je všechno. Nepotřesou si rukama a Haymitch se na bývalou spojenkyni ani nepodívá. A Maysile jde pryč.
Haymitch se prochází po okraji útesu, jako kdyby se pokoušel na něco přijít. Nohou uvolní kamínek a ten spadne do propasti. O minutu později, když si sedá k odpočinku, však oblázek vystřeluje zpátky vzhůru. Haymitch se na něj zmateně dívá a ve tváři se mu objevuje podivně zamyšlený výraz. Hází z útesu kámen o velikosti pěsti a čeká. Když se mu kámen vrací přímo do dlaně, dává se do smíchu.
V tu chvíli se ozývá Maysileein křik. Spojenectví skončilo, zrušila ho ona, a nikdo by tedy nemohl Haymitchovi vyčítat, kdyby na její volání nereagoval. On přesto běží za tím křikem a doráží právě ve chvíli, kdy jí poslední z hejna růžových ptáků s dlouhými, tenkými zobáky probodává krk. Drží ji za ruku, dokud neumře, a já dokážu myslet jen na Routu, k níž jsem se také dostala příliš pozdě na to, abych ji zachránila.
Později toho dne zahyne v boji další splátce a třetího zabije smečka veverek s nadýchanými kožíšky, takže zbývá Haymitch a dívka z Prvního kraje. Ta je větší než Haymitch a právě tak rychlá, a když dochází k nevyhnutelnému zápasu, boj je krvavý a drastický. Oba utrpí vážná zranění a dívce se nakonec podaří Haymitche odzbrojit. Potácí se lesem, přidržuje si vyhřezlá střeva a jeho sokyně vrávorá za ním se sekerou, kterou ho hodlá dorazit. Haymitch míří přímo k útesu a zastaví těsně na jeho okraji, když dívka hází sekeru. Haymitch klesá k zemi sekera a vletí do propasti. Dívka, nyní beze zbraně, zůstává stát na místě a pokouší se zastavit krvácení z prázdného očního důlku. Patrně se domnívá, že dokáže vydržet déle než Haymitch, který se na zemi zmítá v křečích. Jenže neví to co on: že sekera se za chvilku vrátí. To se také vzápětí stane a zbraň se zatíná splátkyni z Prvního kraje do hlavy. Ozve se výstřel z děla, vznášedlo odnese její tělo a zazní fanfára ohlašující Haymitchovo vítězství.
Peeta zastavuje přehrávání a chvíli sedíme mlčky.
Nakonec Peeta říká: „Silové pole pod útesem bylo stejné jako pole kolem střechy Výcvikového centra, které tě hodí zpátky nahoru, kdyby ses pokusila skočit a spáchat sebevraždu. Haymitch našel způsob, jak ho využít ve svůj prospěch jako zbraň.“
„A nejen proti ostatním splátcům, ale i proti Kapitolu,“ dodávám. „Určitě nečekali, že se něco takového stane. Tohle ani neměla být součást arény. Nechtěli, aby ho někdo použil. Díky Haymitchově triku pak vypadali hloupě. Vsadím se, že měli co dělat, aby to vysvětlili jako svoji výhru. Proto si taky nevzpomínám, že bych tenhle ročník někdy viděla v televizi. Bylo to skoro stejně špatné jako ty bobule!“
Musím se smát, doopravdy smát, poprvé za několik měsíců. Peeta jenom vrtí hlavou, jako kdybych se zbláznila – a možná je to trochu pravda.
„Skoro, jenomže ne úplně,“ ozývá se za námi Haymitch. Prudce se otáčím. Bojím se, že se na nás bude zlobit, ale on se jen ušklíbá a přihýbá si z láhve vína. Dlouho střízlivý nevydržel. I když by mě mělo zneklidnit, že zase pije, musím myslet na něco jiného.
Strávila jsem celé týdny tím, že jsem se pokoušela poznat své soupeře, aniž by mě napadlo, kdo jsou vlastně mí spojenci. Teď se má důvěra prohlubuje, protože myslím, že konečně vím, kdo je Haymitch. A začínám líp poznávat samu sebe. A dvojice, která způsobila Kapitolu tolik starostí, určitě dokáže vymyslet, jak dopravit Peetu v pořádku domů.