7. kapitola

Ve spánku se mi zdají děsivé sny. Tvář zrzavé dívky se prolíná s krvavými výjevy z dřívějších Hladových her, s mou matkou, uzavřenou do sebe a nedosažitelnou, i s vyzáblou a vystrašenou Prim. Probouzím se s křikem – volám na svého otce, aby utíkal, zatímco v dole dochází k explozi, která září milionem smrtících jiskřiček světla.
Okny proniká do místnosti úsvit. Kapitol se halí do strašidelného mlžného oparu. Bolí mě hlava a v noci jsem se kousla do tváře. Přejíždím jazykem po narušené tkáni a cítím chuť krve.
Pomalu vstávám z postele a jdu do sprchy. Náhodně mačkám několik tlačítek na kontrolním panelu a musím poskakovat z nohy na nohu pod střídavými proudy ledově studené a palčivě horké vody. Vzápětí mě zaplavuje citrónová pěna, kterou ze sebe musím seškrabovat kartáčem. No dobře. Aspoň se mi rozproudila krev.
Jakmile jsem suchá a potřená pleťovou vodou, beru si oblečení, které mám připravené před skříní. Přiléhavé černé kalhoty, karmínově červená tunika s dlouhými rukávy a kožené boty. Vlasy si splétám do jednoduchého copu na zádech. To je poprvé od rána v Den sklizně, kdy se upravuji sama. Žádné módní výstřelky v účesu ani v oblečení, žádná plamenná kápě. Jen já. Jako bych se chystala vyrazit do lesa. Ta myšlenka mě uklidňuje.
Haymitch neurčil přesnou hodinu, kdy se s ním máme setkat u snídaně, ale mám hlad, a tak se vydávám do jídelny. Doufám, že tam bude něco k snědku. Nejsem zklamaná. Stůl je sice prázdný, ale na dlouhé polici po straně místnosti stojí nejméně dvacet talířů. Nějaký mladík, další avox, stojí v pozoru opodál. Když se ptám, jestli se mohu obsloužit sama, souhlasně přikyvuje. Nakládám si na talíř vejce, klobásy, koláčky se silnou vrstvou pomerančové marmelády a plátky světle červeného melounu. Hltám kupu potravy a sleduji východ slunce nad Kapitolem. Na druhý talíř si dávám horké obiloviny polité dušeným hovězím. Nakonec si beru talíř s houskami, sedám si ke stolu, odlamuji kousky pečiva a namáčím si je v horké čokoládě, jak jsem to viděla dělat Peetu ve vlaku.
Myšlenky se mi zatoulávají k matce a k Prim. Určitě jsou vzhůru. Matka připravuje k snídani bramborovou kaši. Prim před odchodem do školy dojí kozu. Ještě předevčírem jsem byla doma. Je to vůbec možné? Ano, předevčírem. A teď mi i na tu vzdálenost připadá domov prázdný. Co asi říkaly včera v noci na mé první ohnivé vystoupení během her? Načerpaly z něj naději, nebo se jen prohloubila jejich hrůza, když viděly všech dvacet čtyři splátců shromážděných na jednom místě, z nichž má přežít jen jediný?
Dovnitř vcházejí Haymitch s Peetou, přejou mi dobré ráno a berou si vlastní talíře. Dráždí mě, že Peeta má na sobě přesně stejné oblečení jako já. Musím říct něco Cinnovi. Hraní si na kamarádská dvojčátka stejně skončí, jakmile začnou vlastní hry. Určitě to přece musejí vědět. Pak si uvědomuji, jak mě Haymitch poučil, abych dělala to, co po mně vizážista bude chtít. Kdyby šlo o kohokoliv jiného než Cinnu, byla bych v pokušení jeho pokynů nedbat, ale po triumfu ze včerejšího večera mi nezbývá příliš velký prostor ke kritice jeho rozhodnutí.
Jsem nervózní z výcviku. V nadcházejících třech dnech budou splátci společně trénovat. Poslední odpoledne dostane každý z nás příležitost soukromě vystoupit před tvůrci her. Jsem celá nesvá z toho, že se setkám s ostatními soutěžícími tváří v tvář. Obracím v prstech housku, kterou jsem právě zvedla z košíku, ale má chuť k jídlu je tatam.
Když Haymitch dojídá několikátou porci dušeného hovězího, odsunuje od sebe s odfouknutím talíř, vytahuje z kapsy plochou láhev, dlouze si z ní přihýbá a opírá se lokty o stůl. „Takže k věci. Výcvik. Zaprvé, jestli chcete, budu vás trénovat odděleně. Rozhodněte se hned teď.“
„Proč byste nás měl trénovat odděleně?“ ptám se.
„Kdybyste třeba něco uměli a nechtěli, aby se o tom dozvěděl ten druhý,“ vysvětluje Haymitch.
Vyměňuji si pohled s Peetou. „Já nemám žádné tajné dovednosti,“ říká. „A taky už vím, v čem jsi dobrá ty. Jedl jsem plno tvých veverek.“
Nikdy mě nenapadlo, že Peeta jí mnou zastřelené veverky. Vždycky jsem si představovala, že si je pekař v tichosti upeče sám pro sebe. Ne z chamtivosti, ale proto, že rodiny měšťanů obvykle dávají přednost drahému masu od řezníka. Hovězímu, kuřecímu a koňskému.
„Můžete nás trénovat dohromady,“ říkám Haymitchovi a Peeta přikyvuje.
„Dobrá. Takže mi povězte, v čem jste dobří,“ vyzývá nás Haymitch.
„Já neumím nic moc,“ říká Peeta. „Pokud nepočítáte pečení chleba.“
„Promiň, ale to opravdu nepočítám. Katniss. Vím, že jsi šikovná s nožem,“ obrací se Haymitch ke mně.
„Ani moc ne. Ale umím lovit,“ říkám. „S lukem a šípy.“
„A jsi dobrá?“ ptá se Haymitch.
Musím se nad tím zamyslet. Po čtyři roky jsem dokázala shánět dostatek potravy, abychom měly doma co jíst. To není malý úkol. Nejsem tak dobrá, jako byl můj otec, ale ten měl víc zkušeností. Mám lepší mušku než Hurikán, ale taky střílím častěji. Hurikán to umí skvěle s pastmi a oky. „Docela mi to jde,“ připouštím.
„Je skvělá,“ ozývá se Peeta. „Můj otec si kupuje její veverky, vždycky obdivuje, že šípy nikdy neprojdou tělem. Všechny je trefuje do očí. A to samé platí o králících, které prodává řezníkovi. Dokonce umí ulovit i vysokou.“
Peetova chvála mě zastihuje zcela nepřipravenou. Zaprvé mě překvapuje, že si toho vůbec všiml. A zadruhé, že vyzdvihuje moje přednosti. „O co ti jde?“ ptám se ho podezřívavě.
„O co jde tobě? Jestli ti má pomoct, musí vědět, v čem jsi dobrá. Nepodceňuj se,“ odpovídá Peeta.
Nevím proč, ale tím mě jen nahněvá. „A co ty? Viděla jsem tě na trhu. Dokážeš zvednout padesátikilový pytel mouky jako nic,“ štěkám na něj. „Jen mu to pověz. To přece není k zahození.“
„Jo, jsem si jistý, že v aréně bude plno pytlů s moukou, abych mohl házet po ostatních soutěžících. To není totéž, jako když někdo umí používat opravdovou zbraň, a ty to dobře víš,“ odsekává mi.
„Umí zápasit,“ říkám Haymitchovi. „Vloni byl na školní soutěži druhý, hned za svým bratrem.“
„K čemu mi to je? Kolikrát jsi viděla někoho uzápasit k smrti?“ odfrkává Peeta znechuceně.
„Vždycky dochází k bojům tělo na tělo. Stačí mít nůž a budeš mít aspoň šanci. Jestli mě někdo přepadne, je po mně!“ Slyším, že rozhněvaně zvyšuji hlas.
„Jenže tebe nikdo nepřepadne! Budeš žít v koruně nějakého stromu, živit se syrovými veverkami a odrovnávat jednoho po druhém šípy. Víš, co řekla moje matka, když se přišla se mnou rozloučit, aby mě povzbudila? Řekla, že Dvanáctý kraj možná bude mít konečně zase vítěze. Pak jsem si uvědomil, že nemyslela mě, ale tebe!“ vybuchuje Peeta.
„Ale no tak, myslela určitě tebe,“ mávám nad jeho slovy rukou.
„Řekla doslova: Ta holka umí přežít. Ta holka!“ zdůrazňuje Peeta.
To mě omračuje. Opravdu to o mně řekla jeho matka? Vycházela jsem z jejího hodnocení líp než její vlastní syn? Vidím v Peetových očích bolest a vím, že nelže.
Najednou jsem znovu za pekařstvím a cítím, jak mi po zádech stékají kapky studeného deště i jak mi kručí v břiše. Když promlouvám, můj hlas zní jako hlas jedenáctileté holčičky. „Ale jenom proto, že mi někdo pomohl.“
Peeta na okamžik stáčí pohled na housku v mé dlani a já vím, že si na ten den vzpomíná taky. Pak ale jen krčí rameny. „Lidé ti budou pomáhat i v aréně. Budou se hádat o to, kdo tě bude moct sponzorovat.“
„Ne víc než tebe,“ namítám.
Peeta obrací oči v sloup a otáčí se k Haymitchovi. „Ona o tom nemá ani tušení. Neví, jaký dojem umí vyvolat.“ Přejíždí prstem po dřevěné desce stolu a odmítá se na mě podívat.
Co tím pro všechno na světě myslí? Že mi lidé pomáhají? Když jsme umírali hladem, nikdo mi nepomohl! Nikdo kromě Peety. Jakmile jsem pak měla něco na výměnu, všechno se změnilo. Jsem tvrdý obchodník. Nebo nejsem? Jaký dojem vyvolávám? Že jsem slabá a potřebuji pomoc? Naznačuje Peeta, že dostávám dobrou cenu, protože je mě lidem líto? Pokouším se odhadnout, zda je to pravda. Někteří obchodníci byli možná při směně zboží trochu velkorysí, ale vždycky jsem to připisovala jejich dlouholetému přátelství s mým otcem. Moje zvěř je navíc vždycky prvotřídní. Nikdo mě nelituje!
Propaluji housku pohledem. Jsem si jistá, že se mě Peeta snažil urazit.
Zhruba po minutě ticha Haymitch říká: „No dobře. Dobře, dobře, dobře. Katniss, nemáme záruku, že v aréně budou nějaké luky a šípy, ale při soukromém vystoupení před tvůrci her ukaž, co umíš. Do té doby se lukostřelbě vyhýbej. Umíš klást oka?“
„Znám pár základních pastí,“ mumlám.
„To by mohlo být významné kvůli potravě,“ říká Haymitch. „A Peeto, Katniss má pravdu. Nikdy nepodceňuj význam síly. Fyzická síla velice často rozhoduje o vítězi. Ve Výcvikovém centru budou mít činky, ale před ostatními splátci neukazuj, jakou váhu uzvedneš. Plán je stejný pro oba. Půjdete na skupinový trénink. Využijte ten čas, abyste se naučili něco, co neumíte. Házet oštěpem. Ohánět se kyjem. Naučte se vázat slušné uzly. To, v čem jste nejlepší, předveďte až při soukromém vystoupení. Je to jasné?“ ptá se Haymitch. Peeta i já přikyvujeme.
„Ještě jedna věc. Chci, abyste na veřejnosti byli celou dobu spolu,“ říká Haymitch. Oba začínáme něco namítat, ale Haymitch pleskne rukou do stolu. „Celou dobu! Nehodlám se o tom bavit! Souhlasili jste s tím, že se budete řídit mými pokyny! Budete spolu a budete se k sobě chovat vlídně. Teď jděte. V deset hodin počkejte u výtahu na Cetkii, aby vás odvedla na výcvik.“
Koušu se do rtu a vracím se do svého pokoje. Dávám si záležet, aby Peeta slyšel, jak za sebou bouchám dveřmi. Sedám si na postel. Nenávidím Haymitche, Peetu i sama sebe za to, že jsem se zmínila o tom dávném deštivém dnu.
Takový nesmysl! Peeta a já budeme předstírat, že jsme přátelé! Budeme vyzdvihovat přednosti jeden druhého a trvat na tom, aby došly uznání. Jenže v jistém okamžiku budeme muset odhodit přetvářku a přijmout skutečnost, že jsme soupeři na život a na smrt. Což bych byla schopná učinit hned teď, nebýt Haymitchova stupidního pokynu, abychom se během tréninku drželi pohromadě. Je to asi moje chyba, protože jsem mu řekla, že nás nemusí trénovat odděleně. To ale neznamenalo, že chci dělat všechno s Peetou. Který mimochodem taky zjevně nechce být spárovaný se mnou.
V uších mi pořád zní Peetův hlas. Ona o tom nemá ani tušení. Neví, jaký dojem umí vyvolat. Očividně mě chtěl ponížit. Určitě. Ale zároveň ve mně hlodá pochybnost, jestli se nakonec přece jen nejednalo o poklonu. Třeba tím měl na mysli, že jsem svým způsobem přitažlivá. Je divné, jak moc si mě všímal. Například jakou pozornost věnoval mému lovu. A on mi taky nebyl tak lhostejný, jak jsem si představovala. Ta mouka. To zápasení. Nepřestávala jsem sledovat toho chlapce s chlebem.
Je skoro deset hodin. Čistím si zuby a opět si uhlazuji vlasy. Zlost na chvíli přemohla mou nervozitu ze setkání s ostatními splátci, ale nyní cítím, jak ve mně opět narůstá úzkost. Ve chvíli, kdy se setkávám s Cetkií a Peetou u výtahu, se přistihuji, že si koušu nehty. Okamžitě přestávám.
Tréninkové místnosti jsou v podzemních podlažích budovy. V luxusním výtahu nám sestup netrvá ani minutu. Dveře se otvírají do obrovské tělocvičny plné různých zbraní a překážkových drah. Ačkoliv ještě není deset, přicházíme jako poslední. Ostatní splátci stojí nervózně v kruhu. Všichni mají ke košilím připíchnutý čtvereček látky s číslem svého kraje. Zatímco mi někdo připíná na záda dvanáctku, rychle se rozhlížím. Peeta a já jsme jediní ve shodných úborech.
Jakmile se připojujeme ke kruhu, vysoká vrchní trenérka Atala s atletickou postavou začíná uprostřed kruhu vysvětlovat rozvrh výcviku. Odborníci na jednotlivé disciplíny zůstanou u svých stanovišť. Můžeme se mezi nimi volně pohybovat podle instrukcí našich rádců. U některých stanovišť se probírají techniky přežití, u jiných zase boj. Cvičné souboje mezi splátci jsou zakázané. Pokud budeme potřebovat trénovat s partnerem, jsou nám k dispozici asistenti.
Když Atala začíná předčítat seznam stanovišť, mimoděk přejíždím očima po ostatních splátcích. Tohle je první chvíle, kdy stojíme tak blízko u sebe a v prostých šatech. Má beznaděj stoupá. Skoro všichni chlapci a nejméně polovina dívek mě převyšuje, ačkoliv řada z nich nebyla nikdy pořádně živena. Je to vidět na jejich kostech, kůži i na prázdném pohledu v očích. Možná jsem od přírody drobnější, ale celkově mi vynalézavost mé rodiny v této oblasti dává jistou výhodu. Stojím rovně, a přestože jsem hubená, mám docela sílu. Maso a bylinky z lesa v kombinaci s námahou, kterou bylo třeba vyvinout k jejich získání, mi daly lepší fyzičku, než má většina ostatních.
Výjimkou jsou soutěžící z bohatších krajů – dobrovolníci, kteří byli pro tuto chvíli živeni a trénováni po celý život. To se obvykle týká splátců z Prvního, Druhého a Čtvrtého kraje. Přísně vzato je proti pravidlům, pokud někdo cvičí splátce, než dorazí do Kapitolu, ale stává se to každým rokem. Ve Dvanáctém kraji jim říkáme profesionální splátci, nebo jenom profíci. A ať se to člověku líbí nebo ne, vítězem bude jeden z nich.
Nepatrná výhoda, kterou jsem měla při příchodu do Výcvikového centra, se podle všeho v přítomnosti ostatních soutěžících rozplývá. Další splátci na nás nežárlili proto, že bychom byli nějak úžasní, ale kvůli našim skvělým vizážistům. Teď nevidím v pohledech profesionálních splátců nic než opovržení. Všichni z nich jsou jistě o dvacet až padesát kilogramů těžší než já. Vyzařuje z nich arogance a krutost. Jakmile nám Atala dává rozchod, okamžitě míří k těm nejhroznějším zbraním a obratně si s nimi pohrávají.
Zrovna přemítám o tom, jaké mám štěstí, že umím rychle utíkat, když tu mi Peeta sahá na ruku a já nadskakuji. Je stále vedle mě, přesně podle Haymitchových pokynů. Střízlivě se na mě dívá. „Kde bys chtěla začít?“
Ohlížím se na profesionální splátce, kteří se předvádějí a zjevně chtějí zastrašit konkurenty. Pak se dívám na ostatní, podvyživené děti, které roztřeseně berou poprvé do ruky nůž nebo sekeru.
„Možná bychom mohli uvázat pár uzlů,“ říkám.
„Máš pravdu,“ přikyvuje Peeta. Přecházíme k prázdnému stanovišti. Zdejšího instruktora podle všeho těší, že má nějaké žáky. Mám dojem, že lekce ve vázání uzlů nejsou zrovna hitem Hladových her. Jakmile instruktor zjišťuje, že vím něco o stražení ok, ukazuje nám jednoduchou, účinnou past, která umí chytit člověka za nohu a vytáhnout ho do koruny stromu. Soustředíme se na tuto dovednost zhruba hodinu, dokud si ji oba neosvojíme. Pak se přesunujeme k maskování. Peeta si podle všeho tuto lekci doopravdy užívá, roztírá si po bledé pokožce směs bláta, hlíny a šťávy z různých bobulí a splétá si masky z lián a listů. Trenér u maskovacího stanoviště je z jeho díla nadšený.
„Zdobím dorty,“ přiznává Peeta.
„Dorty?“ opakuji. Zrovna jsem pozorovala chlapce z Druhého kraje, který na vzdálenost patnácti metrů proklál oštěpem srdce figuríny. „Jaké dorty?“
„Doma. Dorty s polevou, v pekárně,“ vysvětluje.
Má na mysli ty, které vystavují ve výloze. Krásné dorty zdobené květinami a dalšími věcmi z polevy. Jsou určené k narozeninám nebo na Nový rok. Prim mě cestou přes náměstí vždycky táhne k pekařství, abychom si je prohlédly, ačkoliv si nikdy nebudeme moct něco podobného dovolit. Ve Dvanáctém kraji bývá ovšem málo příležitostí obdivovat něco krásného, a tak Prim nechci kazit potěšení.
Prohlížím si pozorněji vzor na Peetově paži. Střídavé pruhy světlé a tmavé barvy připomínají hru slunečního světla dopadajícího přes listoví stromů. Přemítám, jak to asi ví, protože pochybuji, že byl někdy za plotem. Dokázal to snad odvodit z té poničené staré jabloně na jejich zadním dvorku? To celé – jeho umění, ty nedostupné dorty i chvála odborníka na maskování – mi leze na nervy.
„Moc hezké. Kéž bys mohl někoho uzdobit k smrti,“ poznamenávám.
„Jen se nepovyšuj. Nikdy nevíš, na co můžeš v aréně narazit. Řekněme, kdyby byla jako gigantický dort…,“ začíná Peeta.
„Takže se přesuneme dál,“ skáču mu do řeči.
Další tři dny se s Peetou tiše přesunujeme od jednoho stanoviště k druhému. Učíme se některé cenné dovednosti, od rozdělávání ohně přes vrhání nožem až po stavbu přístřeší. Přes Haymitchův pokyn, abychom se tvářili jako průměrní soutěžící, Peeta vyniká v zápase a já procházím bez mrknutí oka testem jedlých rostlin. Držíme se však stranou od lukostřelby a zvedání činek, abychom si něco ušetřili na soukromé vystoupení.
Tvůrci her se objevili jen první den. Přibližně dvacet mužů a žen oblečených do tmavě nachových hábitů. Sedí na vyvýšeném ochozu kolem tělocvičny, někdy se procházejí mezi námi, aby si nás mohli prohlédnout zblízka, a zapisují si nějaké poznámky, ale většinou se věnují nekonečné hostině, kterou pro ně avoxové vystrojují, a nás si vůbec nevšímají. Zdá se ale, že přece jen sledují splátce z Dvanáctého kraje. Několikrát zvedám pohled a všímám si, že se na mě někdo z nich dívá. Během našich obědů si také povídají s trenéry. Při návratu je vidíme všechny sdružené pohromadě.
Snídaně a večeře se podávají na našem patře, ale oběd všichni jíme v jídelně vedle tělocvičny. Chody jsou rozmístěné na vozíkách po obvodu místnosti a musíme se obsluhovat sami. Profesionální splátci se většinou halasně shlukují u jednoho stolu, jako by dávali najevo svou nadřazenost, dokazovali si, že se navzájem nebojí, a nás ostatní nepovažovali za hodna zmínky. Většina ostatních splátců sedí o samotě jako ztracené ovce. Nikdo s námi nepromluví ani slovo. Jíme s Peetou společně, a protože nám to Haymitch neustále důrazně připomíná, snažíme se spolu přátelsky hovořit.
Najít téma není snadné. Hovory o domovu jsou bolestné. Hovory o momentální situaci nesnesitelné. Jednoho dne Peeta vyprazdňuje koš na chléb a ukazuje, jak se organizátoři snaží kombinovat druhy z jednotlivých krajů s kvalitním kapitolským chlebem. Bochník ve tvaru ryby a se zeleným nádechem mořských řas Čtvrtého kraje. Srpek měsíce ozdobený semínky z Jedenáctého kraje. Ačkoliv je vyroben ze stejné hmoty, daří se mu nějak vypadat mnohem chutněji než ty ošklivé kapkovité sušenky, které se normálně prodávají doma.
„A to je všechno,“ říká Peeta a vrací chleby do košíku.
„Rozhodně toho víš hodně,“ podotýkám.
„Jenom o chlebu,“ krčí rameny. „Dobře, teď se zasměj, jako bych řekl něco vtipného.“
Oba předvádíme poměrně přesvědčivý smích a nedbáme na upřené pohledy ostatních v místnosti.
„Tak. Já se budu příjemně usmívat a ty mluv,“ říká Peeta. Haymitchův pokyn, abychom se k sobě chovali přátelsky, nás oba unavuje. Od chvíle, kdy jsem za sebou zabouchla dveře, se mezi námi vznáší chlad. Máme ale své rozkazy.
„Už jsem ti někdy vyprávěla, jak mě honil medvěd?“ ptám se.
„Ne, ale zní to skvěle,“ říká Peeta.
Snažím se nasadit zaujatý výraz a vzpomínám na pravdivou historku, jak jsem pošetile zpochybnila právo černého medvěda na hnízdo lesních včel. Peeta se směje a klade otázky přesně ve správných místech. Je v tom mnohem lepší než já.
Druhý den, když se pokoušíme zvládnout vrhání oštěpů, mi šeptá: „Myslím, že máme fanouška.“
Házím oštěp – mimochodem, nejsem v tom zase tak špatná, pokud nemusím dohodit daleko – a vidím, že kousek za námi stojí drobná dívka z Jedenáctého kraje a sleduje nás. Je to ta dvanáctiletá holčička, která mi vzrůstem tolik připomíná Prim. Zblízka vypadá na deset. Má jasné, tmavé oči a hedvábně snědou kůži, stojí mírně na špičkách, s pažemi nepatrně oddálenými od těla, jako by byla připravena při sebemenším zvuku vzletět. Je nemožné si při pohledu na ni nevybavit nějakého ptáka.
Beru další oštěp a Peeta vrhá svůj. „Mám dojem, že se jmenuje Routa,“ dodává tiše.
Koušu se do rtu. Routa je drobná, žlutě kvetoucí bylinka, která roste na Louce. Routa. Primulka.
„Co s tím můžeme dělat?“ ptám se ho drsněji, než jsem zamýšlela.
„Nic,“ odpovídá. „Můžeme si jenom povídat.“
Když o něm teď vím, je těžké si toho dítěte nevšímat. Připojuje se k nám u různých stanovišť. Podobně jako já zná bylinky, rychle šplhá a dobře míří. Při střelbě z praku zasáhne pokaždé cíl. Co ale svede prak proti stokilovému obrovi s mečem?
Zpátky na patře Dvanáctého kraje se nás Haymitch s Cetkií během snídaně i večeře vyptávají na každý okamžik dne. Co jsme dělali, kdo nás sledoval, jak si vedou ostatní splátci. Cinna s Portií se jídel neúčastní, takže tu není nikdo, kdo by uklidňoval horké hlavy. Ne že by se Haymitch s Cetkií hádali. Zdá se, že jdou za společným cílem, aby nás co nejlépe připravili. Neustále nás zahrnují pokyny, co bychom měli a naopak neměli dělat během výcviku. Peeta je trpělivější, ale mně to leze krkem a jsem čím dál mrzutější.
Když druhého dne konečně odcházíme do postele, Peeta zahučí: „Někdo by měl Haymitchovi dát panáka.“
Vyluzuji zvuk, který je na půli cesty mezi odfrknutím a smíchem. Pak se zarážím. Je to nápor na mou mysl – navzdory předstírání, že jsme přátelé, se snažím nezapomenout, jaká je skutečnost. Až se ocitneme v aréně, budu aspoň vědět, kde si stojím. „Nech toho. Nechci nic hrát, když není nikdo nablízku.“
„Dobře, Katniss,“ říká unaveně. Od té doby spolu mluvíme jen před lidmi.
Třetího dne výcviku nás začínají vyvolávat od oběda k soukromému vystoupení před tvůrci her. Kraj po kraji, nejprve chlapec, poté dívka. Dvanáctý kraj je jako vždy odsouzen k tomu, že přijde na řadu jako poslední. Zdržujeme se v jídelně, protože nás nenapadá, kam jinam bychom mohli jít. Nikdo se k nám nevrací. Místnost se vyprazdňuje a tlak, abychom se na sebe tvářili přátelsky, se snižuje. Když volají Routu, zůstáváme o samotě. Sedíme mlčky, dokud neposílají pro Peetu. Zvedá se ze židle.
„Nezapomeň na to, co Haymitch říkal o házení těžkých předmětů.“ Ta slova mi vyklouzávají z úst, než je stačím zadržet.
„Díky, nezapomenu,“ odpovídá. „A ty… dobře miř.“
Přikyvuji. Nevím, proč jsem vůbec něco řekla, ačkoliv pokud bych měla zemřít, byla bych raději, kdyby vyhrál Peeta, než někdo z ostatních. Bylo by to lepší pro náš kraj, pro mou matku i pro Prim.
Zhruba po čtvrthodině volají mé jméno. Uhlazuji si vlasy, narovnávám ramena a kráčím do tělocvičny. Okamžitě je mi jasné, že jsem v maléru. Tvůrci her tu sedí už příliš dlouho. Museli přetrpět třiadvacet dalších vystoupení. Většina z nich taky vypila příliš mnoho vína. Víc než cokoliv jiného chtějí jít konečně domů.
Nemohu dělat nic jiného, než pokračovat podle plánu. Jdu ke stanovišti lukostřelby. Ach, ty zbraně! Celé dny mě svrběly dlaně. Jsou tu luky vyrobené ze dřeva, plastu, kovu i z materiálů, jaké nedokážu ani pojmenovat. Šípy s pírky seřazenými do bezchybně rovnoměrných řad. Vybírám si luk, napínám jej a beru si přes rameno odpovídající toulec se šípy. Je tu řada terčů, ale připadá mi příliš svazující. Obvyklé býčí oči a lidské postavy. Kráčím do středu tělocvičny a vybírám si první terč. Figurínu používanou ke cvičení vrhání nožů. Jakmile natahuji tětivu, vím, že je cosi v nepořádku. Tětiva je tužší než ta, jakou používám doma. Šíp je méně ohebný. Míjím figurínu o několik centimetrů a přicházím o tu trochu pozornosti, kterou se mi podařilo vyvolat. Zahanbeně odcházím zpátky k býčímu oku. Střílím stále znovu, dokud neznámou zbraň dokonale nezvládám.
Znovu uprostřed tělocvičny zaujímám původní pozici a tentokrát můj šíp zasahuje figurínu přímo do srdce. Následně přesekávám šípem provaz, který drží pytel s pískem určený k boxování, a pytel se po dopadu na zem otvírá. Aniž bych se zastavila, dělám kotoul přes rameno, zvedám se na jedno koleno a plynulým pohybem vysílám šíp do jednoho ze zavěšených světel vysoko nad podlahou tělocvičny. Ze světla se snáší k zemi sprška jisker.
Je to skvělý zásah. Otáčím se k tvůrcům her. Několik na mě uznale kývá, ale většina se soustředí na pečené sele, které jim právě donesli na hodovní stůl.
Popadá mě vztek. V sázce je můj život a oni nemají ani dost slušnosti, aby mi věnovali pozornost. Raději si prohlížejí mrtvé sele. Zrychluje se mi tep a cítím, jak se mi do obličeje hrne krev. Bez přemýšlení vytahuji z toulce další šíp a vysílám jej přímo ke stolu tvůrců her. Slyším poplašené výkřiky a lidé polekaně uskakují. Šíp zasahuje jablko zastrčené v tlamě selete a přišpendluju je ke stěně za ním. Všichni na mě nevěřícně zírají.
„Děkuji vám za pozornost,“ říkám. Pak se mírně ukláním a kráčím rovnou k východu, aniž by mě propustili.